Bulikovic

Díky

2010-02-16T23:46:00.007+01:00

I když jsem stále ještě na dlouhodobé blogové dovolené, jednomu novému příspěvku neodolám. Dostala jsem ocenění, krásné a putovní.

Gorgeous Blog Award neboli Cenu príma blogu. Mám velkou radost, opravdu velkou. A moc děkuju, že sis na mě, milá Peg, vzpomněla. A ještě větší, že jsi bez omrzení chodívala celý ten rok pravidelně číst. O nás, o našich obyčejných dnech.

Krása téhle ceny tkví i v tom, že je třeba ji hned předat dál. To nebude problém. Problém bude vybrat.

Tak tedy:

Lucce Hovorkojc - za to, že ona má tenhle blog na svědomí a ani to neví. A taky za to, že sama podťatá osudem, dokáže podpírat ostatní a dávat naději.

Diny - za to, že má své zlaté srdce na dlani a dveře do bolavé duše dokořán

Cifce - za to, že když mě přepadnou smutky, k ní se jdu vždycky rozesmát

Pendulce - za to, že jedinou fotkou umí říct víc než já pěti odstavci

Jaffi - za to, že byla super parťák při táhnutí káry Projektu 365 a je super parťák při každé jiné špatnosti

A taky zpátky Peg s poklonou za to, jak poutavě, čtivě a s nepřehlédnutelnou láskou dokumentuje život svých tří krásných dětí.

A vůbec všem, kdo jdou s vlastní kůží na blogový trh. Nikdy bych nevěřila, že je tolik obyčejných lidí schopných úžasně psát. Je radost to číst.

Díky.

Co mi blog dal a vzal

2009-12-17T00:51:00.000+01:00

Až s tříměsíčním odstupem dopisuju slíbený doslov. Klasik měl pravdu. Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Člověk se ani neohlídne a už aby vyměňoval kalendář.

Co mi tedy můj Projekt 365 dal a vzal? Hodně. Vzal mi oceán času. Čas strávený focením, zpracováváním fotek, psaním i pouhým přemýšlením. Ukousl mi též pořádnou porci megabytů na disku počítače. Zjistila jsem, že neumím vyfotit jednu fotku za den. Fotím jich padesát, sto, ba i víc. A i po nemilosrdném přetřídění jich pořád dvacet, třicet zbývá. Každý den. Disk počítače se plní a plní.

Tedy vzal hodně. A dal? Mnohem víc. Dal mi stovky fotografií, které by jinak nikdy nevznikly. Dal mi poznání rozkoše z fotografování, kdy se nefotí, protože je to očekáváno, ale protože se chce. Dal mi mnoho svobodných nadechnutí v krajině, mnoho zarputilých úvah nad zachycením běžných předmětů, mnoho radosti při focení dětí a vědomí, že dívat se neznamená současně vidět.

Dal mi též mnoho pozornosti mého muže a snad i krapet uznání. Už máš napsáno? Ta nedočkavá slova jsem slýchala často. A pak chvíle zaujatého ticha, když četl. Každý den věděl o mých myšlenkách víc, než bychom si dokázali říct tváří v tvář. Díky ti za to, žes blog přijal tak, jak byl zamýšlen. Jako cenný dar a podanou ruku.

Bavilo mě to. Přes všechnu únavu, nevyspání a svazující vědomí povinnosti mě to královsky bavilo. Fotit a psát. Psaní je můj koníček už delší dobu, focení se jím stalo během posledního roku. Stále ještě se zrcadlovkou zápasím, ale focení se už nikdy nevzdám. Poslední tři měsíce mi nepřál čas, po hojné blogové úrodě je najednou fotek pomálu, ale pořád jsou. A budou dál, už se těším, až zase vezmu brašnu přes rameno a vyrazím do terénu.

Fotit je pořád co. Stačí se dobře dívat. Udělat krok, otočit hlavu, zatajit dech. Cvak! Až nad fotkou člověk nevěří, že tohle je náš vlastní život. Obyčejný život.

Slibuju, že jednou, jednou si Projekt 365 zopakuju. Ale nejdřív tak za pět let. Až zase naberu síly a vyčistím hard disk. Už teď se na to těším.

Protože z žádného jiného roku si nepamatuju každý den...

Padá opona

2009-09-03T23:59:00.000+02:00

Můj čas, nyní již neodměřovaný pravidelným cvakáním fotospouště, se řítí vpřed rychle, příliš rychle. Celý rok, třistapětašedesát dní, mám v záloze jeden námět. Pro případ naprostého zatmění a blogařského výpadku. Naštěstí nemusel být nikdy použit.

Naplánovala jsem si tedy jeho dodatečné zveřejnění ex post, jako konečnou tečku za projektem. Na prvního září. Ano, vidíte dobře, dnes kalendář hlásí třetího, nikoliv prvního. Vypadla jsem z rytmu. Hlava si po roce intenzívního soustředění dopřála dovolenou. Já se jí nedivím, je místo focení pro změnu plně zapřažená zase jinde.

Čas vypršel, představení skončilo. Je čas zatáhnout za mým projektem oponu. Tmavě modrou, ručně malovanou. Vidím ji každý večer, když jdu spát. Závěs v ložnici. Dobrou noc a sladké sny.

A co dál? Což takhle kritický doslov? Bude! Všeho do času.

Chyťte rytmus

2009-08-31T22:40:00.002+02:00

Celý rok měl můj život přesný rytmus. Každý den jedna fotka, každý den jeden text. Každý den blog. Dobrovolná povinnost, která mě udržovala v rytmu. Přiznávám, že mě ten rytmický poklus celkem vyčerpával, zvlášť poslední dva, tři měsíce.

Dnes stačí poslední úder a je hotovo. Bude se mi stýskat. Bude chvilku trvat, než si zvyknu, že nemusím. Nemusím fotit, nemusím psát, nemusím přemýšlet nad tématem. Bič vlastního odhodlání už nade mnou nevisí.

Nemusím, ale můžu. Zahaltovat na místě stejně nedokážu. Potřebuju za cílem zpomalit a pomalu dojíždět. Třeba se mi ještě podaří předat při tom vyklusávání štafetový kolík. Třeba někdo chytne rytmus místo mě.

Nějací dobrovolníci na ty krásné galeje? Ještě máte čas se rozhodnout. Zítra jsem ještě v pohybu. Pořád je co fotit. Pořád je o čem přemýšlet. Pořád je proč žít.

Poslední krajinka

2009-08-30T21:56:00.003+02:00

Je pomalu čas na rozlúčku. S prázdninami i s blogem. Zítra nás čeká poslední srpnový den a třistašedesátýpátý den mého blogování. Dál je to jasné. Děti půjdou do školy a já naopak na dovolenou. Dovolím si se dovolit od psaní a focení.

Na rekapitulaci mých čtyř ročních období s blogem ještě přijde. Byla to velmi zajímavá zkušenost, na kterou nezapomenu. Nicméně v nejlepším se má přestat. Cvak a tečka.

S čímkoliv končícím na mě padá sentiment. Jsem-li sentimentální, fotím krajinky. Tak tedy předposlední fotka s poslední krajinkou ze závěrečného prázdninového výletu. Něco krásného končí a něco krásného začíná.

Na švestkách

2009-08-29T22:53:00.002+02:00

A je to tady. Podzim na krku. Včerejší parno se vypařilo a trávu od rána kropí vytrvalý déšť. Nedá se nic dělat, plány je třeba dodržet za každého počasí. Podzim nepočká.

Zahrada u rodičů překypuje úrodou. Na sklizeň čekají broskve, švestky i jablka. Muž obstará první fázi. Sesbírat a dovézt. Tady to máš.

Na mě čeká finále. Zpracovat do dobrot. Broskve půjdou na koláč a švestky do povidel. Aby, až se zima zeptá, měli jsme odpověď.

Zima? Už? Podzim si ještě nevybalil svých pět švestek a už abych rozestýlala pro zimu. Čas utíká tak rychle, že mi dělá z domácnosti hodinový hotel. Ale mě na švestkách nenachytá.

Rodinná siesta

2009-08-28T22:26:00.001+02:00

Opět uhodily vedřiny. Co s dětma. Hodíme je do bazénu. Sice to obnáší slušný díl práce při nafukování bazénu a nošení vody v kýblech, ale pro jejich blaho všechno. A pro naše. Neboť děti ve vodě rovná se několik hodin relativního klidu.

Dva malí čochtani si vesele hrají a nic jim nechybí ke spokojenosti. Manžel se nainstaloval poblíž do pozice pedagogického dozoru ležmo a jedním okem čte svůj oblíbený časopis. Nikdo po něm nic nechce, ergo též září blahem.

Já dodám svačinku, odměněna úsměvy mužů, jimž k absolutnímu vrcholu chybělo právě jen jídlo. A jdu si vybrat svou spokojenou chvilku. Na kolo a do terénu. Po dvou hodinách se vracím ke svým sluníčkům se stejně zářícím úsměvem. Rodinná siesta non plus ultra. Každý po svém.

Mlsný figurant

2009-08-27T21:34:00.002+02:00

Urputné úsilí dlouhých týdnů a dní se dočkalo výsledku. Rodinné centrum slavnostně otevíralo svou miniškolku. Vzácní hosté, sláva veliká.

Cyril ji prozatím pravidelně navštěvovat nebude, ale s prostředím i pečovatelkami si tyká už dávno. Přece jen jsem v rodinném centru poslední dobou kvůli pracovním povinnostem pečená vařená a Cyril mi dělává garde.

Dnes byl ovšem ve službě i on. Kvůli záběrům pro místní televizi bylo potřeba malované třídy zalidnit. Skuteční žáčci přijdou až v pondělí, nevadí, povoláme figuranty. Stačí vzít svoje děti a o dětské hemžení je postaráno.

Cyril pózoval ochotně a rád. Nejraději u stolečků s občerstvením. Zakotvil před talířkem s cukrovím a ochutnával a ochutnával. Tety pečovatelky miluje zas o kousek víc. Ochotně ho chovají a nosí, mají na zdi namalovaného krtečka a ještě umí upéct báječnou bábovku.

Mámo, příjdem zas?

Den co den

2009-08-26T22:22:00.002+02:00

Poctivě s sebou už třistašedesát dní nosím foťák. Prakticky bez výjimky, kdykoliv a kamkoliv. I když je to někdy trochu na hlavu. Ale jeden nikdy neví, kdy a kde potká dobrý námět na fotku.

A tak vleču i na cyklistický výlet k babičce dítě v sedačce, tašku s věcmi na řídítkách a fotobatoh na zádech a v duchu si maluju nad svou hlavou jeden otazník vedle druhého. Jsem já normální? Notabene, když nakonec u babičky foťák ani nevytáhnu. Ale co kdyby.

Večer pracovně odbíhám do rodinného centra. Jdu ztemnělou ulicí a po svém boku najdu kabelu s foťákem. Je tam, automaticky. Podvědomí ví, že ještě nemám dnešní blogovou fotku. Rozhlídnu se a nedostatek rychle napravím. Cvak a do kabely.

Ten zvyk zalézá pod kůži. Nepřetržitě se dívat kolem sebe a přemýšlet o viděném. Stojí to za fotku? Jak se na běžnou věc můžu podívat jinak, zajímavěji? Jak zachytit skrytý půvab všedních dní?

Hravě. Stačí denně tahat foťák.

Nemám co dělat

2009-08-25T22:08:00.004+02:00

Poněkud kacířský titulek vzhledem k mému momentálnímu pracovnímu vytížení a situaci, že manžel odjel na dvoudenní školení a na děti jsem sama. Ale je to tak. Zvečera jsem seděla dvě hodiny na lavičce u domu a neměla co dělat.

Děti si totiž hrály samy. Bez hádání, bez rvaček, bez ječivého MAMÍÍÍÍ každou druhou minutu. Spokojeně vegetily na pískovišti v komuně kamarádů z okolních domů a nic po mě nechtěly. Slastné chvíle.

Jen moje mysl, zvyklá na trvalý poklus a lehkou hladinku adrenalinu, se poněkud nudila. Zvesela předpokládám, že situace se bude ještě někdy opakovat. Přemýšlím, jak se příště produktivně zabavím. Vzít si notebook mi asi neprojde. Zkusím knihu. Ve frontě na poličce mi jich doma na přečtení čeká celkem dost. Vrací se staré zlaté čtenářské časy!

Řekl knihomol optimista.

Odpočítávání

2009-08-24T21:32:00.003+02:00

Námětová krize je tíživá chvíle. Bloumám po bytě s foťákem na krku. Ne, že by nebylo co fotit, ale všechno hodné focení již za uplynulý rok vyfoceno bylo. Něco i dvakrát.

Těkám očima z předmětu na předmět. Volba padnout musí. Tlačí mě čas. Tik tak. Tik tak. Ha! Hodiny! Hurá!

Trocha akrobacie před ciferníkem, čekání na správnou pozici ručiček a cvak. Hodiny právě začaly odpočítávat poslední týden mého blogování. Do 365 chybí sedm fotografií.

Sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna....a co bude pak? Další cvak?

Impresionistický nezdar

2009-08-23T23:24:00.003+02:00

Když oči nevidí to, co je a vidí to, co není, tak to skončí impresionistickou fotografií a nenalezenou keší. Za městem se objevila nová keš, večerníčková, kousek speciálně pro děti, zakopaný poklad. Provětráme kola, jdeme se projet.

Beru celou vinu na sebe. Vybrala jsem špatnou trasu. Dvoje brodění potoka, pole kopřiv a bodláků. Štěpánek mě neměl rád. Ba i vyhrožoval, že už se mnou nikdy na žádnou keš nepůjde. V cíli pookřál a nadšeně hledal. Dlouho a marně. Já taky. Museli jsme kapitulovat a potupně se vrátit. Stejnou cestou. Potok, kopřivy, potok.

Aspoň, že fotografická část akce dopadla zdařileji. Slunce prosvítalo mezi listy a na hladině potoka házelo zlatá prasátka. Nemohla jsem od toho odrhnout oči a objektiv. Není divu, že keš odolala. Na takovou krásu se musím přijet podívat ještě jednou.

Lesní výprava na jih

2009-08-22T23:19:00.004+02:00

Léto se chýlí ke konci a netrpělivost nás žene užít si pobytu v přírodě ještě co nejvíc. Ven! Na výlet! Kam? To rozhodně mapa. Ta kačerská. Jdeme na lov.

Táta tentokrát nemůže, doprovod mně a klukům dělají babička s dědou. Byli sice uneseni do neznáma, ale důvěřují mně, že to bude stát za to. Já důvěřuju autorovi vybrané multi keše. Znám ho, a tak s nadšeným očekáváním vedu naši výpravu na jih. Uvidíme nevídané.

Bylo to tak. Překrásné lesní údolí na česko-slovenské hranici, plné přírodních i vlastivědných zajímavostí. Výpravě rozhodně nehrozila trudnomyslnost. Naopak, všichni se výborně bavili. Kluci, babička, děda i já. Díky geocachingu jsme objevili další krásný kout, co máme za rohem a nevíme o něm. Já ten sport prostě miluju.

Pech

2009-08-21T23:18:00.002+02:00

Někdo si na nás zasedl. Asi pech. A pěkně vypasený. Příští týden jsme měli trávit u kamarádky na samotě u lesa. V příjemné společnosti a krásném přírodním prostředí. Už to tam známe a těšíme se o to víc.

Jeden telefonát a nejedeme nikam. Cyril, ač už bez zdravotních potíží, bohužel nosí bacil, který by mohl ještě nadělat paseku. Dokud se ho nezbaví, je lépe být doma.

Ach jo. Už druhá zrušená dovolená tohoto léta mi spolehlivě vezme náladu. Těšili jsme se. Moc. Chuť do focení je pro dnešek taky v trapu. Fotím jen z povinnosti, pracovně. Koláž z dětského výtvarného ateliéru je tématicky trapičská. Pech sedí dál a mne si pazoury. Pakuj, potvoro!

Pé

2009-08-20T23:17:00.003+02:00

Německá frau má mít tři zájmy - Küche, Kinder, Kirche. Česká hospodyňka tři přednosti na P - Postel, Plotna a? Ta třetí mi vypadla, ale po dnešku klidně doplním Počítač.

U počítače si, popravdě, odjakživa věřím víc než v posteli a u plotny. Přesto mě dnešek příjemně překvapil. Vyrobila jsem své první DVD. Památeční kousek pro absolventky Letní školy aerobiku. Ta placka dá víc práce, než se člověku pozdává. Začínám adorovat filmové střihače.

Že jim z té práce nepřeskočí. Posté vidět tentýž záznam, posté slyšet stejnou hudbu. Pamatovat si všechny záběry. Galeje. Moje psychika byla večer pod psa. Píď od prohry. Produkovala samé pitominy. Příkladně portrét praštěné paní.

Pomoc! Přesouvám preference zpět k plotně. Dokud mám všech pět pohromadě.

Vyhlídková procházka

2009-08-19T00:03:00.005+02:00

Cyril se zvetil z neduhu a chce ven. Ne na kočárku, ale pěšky. Jako brácha! Jako táta! Nosí za mnou po bytě své sandálky, háže psí oči a něco vykládá. Já chci taky na výlet!

Na výlet po lesích ho dnes brácha s tátou ještě nevzali, ale na podvečerní procházku ano. Drží se za ruku a statečně šlape. Rychle, bez řečí a odhodlaně. Aby mu náhodou neutekli.

Stávkovat začne, až když se máme vracet. Domů? Proč?! Tam to znám. Nuda. Nejdu. Nejdeš? Nevadí. Hop na rameno a už se neseš. Nosí se rád. To klidně i domů. Z výšky je svět o moc zajímavější. A tátovo rameno, to je hodně velká výška. Skoro rozhledna.

Jé, brácho, koukni, motorka! A šlapej. Už budeme doma.

Co se vleče, neuteče

2009-08-18T23:34:00.003+02:00

Vyběhnu z domu, dítě v kočárku a pádím těsně před zavírací hodinou směr důležité místo. Je to naknap. Lavičku venku před domem okupují naše postarší sousedky. Zmerčí mě a střemhlav zaútočí.

Dobrý den, paní! Jak to bude s těmi orientačními tabulkami na dům? A někdo by měl uklidit tu ulomenou haluz od hrušky! Cože!? Ne, teď vážně ne! Spěchám, nezlobte se. S omluvou na rtech utíkám. Vím, že si na mě stejně počkají.

Počkaly. Času mají dost. To jen nám se čas scvrkává na stále kratší intervaly pro přeběhnutí od jedné povinnosti k druhé. Ale my víme, jak na to vyzrát! Zastavit se a jít si hrát. Čas zpomalí a práce neuteče. Nemá nožičky.

Haluz je pořezaná. A orientační tabulky? Taky jednou budou.

Bacily se nemyly

2009-08-17T23:44:00.002+02:00

Abychom nevyšli ze cviku opečovávání churavého dítěte, nedávno uzdravivšího se Štěpánka vystřídal v noci Cyril. Diagnóza se neliší. Řídký případ s hustým běháním. Cyril to má díky plence jednodušší, běhat nemusí, o to víc se naběhá máma a táta.

Určitá změna tu však je. Nemocný Štěpánek musel být zavřený doma a s ním celá rodina. Nemocného Cyrilka lze naložit na kočárek a popojíždět s ním po venku. Výhody batolecího věku.

Šli jsme popojíždět nedaleko. Vypadá to jako přírodní divočina, jsme však deset minut od domova, v krajině veskrze kulturní. Iluze přírody nám dnes stačila. Dál nejdeme. Nemuseli bychom zpátky domů doběhnout včas.

Zlaté listí

2009-08-16T23:55:00.002+02:00

Podzim ještě nevyhlížíme, ale i tak jsme dnes počítali zlaté listí. Příjemné rodinné nedělní odpoledne začalo na vystoupení Michala z Kouzelné školky. Štěpán i Cyril se bavili královsky. Michal umí.

Rozchechtané děti jsme o kousek dál vypustili do zámeckého parku. Přebytečná energie se musí vylítat. Cyrilkovi stačí pobíhat po cestičkách. Štěpánka spolehlivě zabaví hledání kešky. Jenže tahle byla velmi zapeklitá.

Nalezení a sečtení všech indicií byl matematický a chodecký výkon, kterého jsem se raději zhostila sama. Přece jen těch zlatých lístků bylo několik set. Štěpán mi pomohl až ve finále. Našel schovanou krabičku a mohli jsme jít spokojeně domů.

Ještě vzpomínkové foto zlatého listí. Zvláštní, že jsem si ho nikdy předtím nevšimla. Ani na svatební fotce svých rodičů. Ani při žádném z řady výletů. Až dnes. Asi začnu vyhlížet ten podzim.

Džungle

2009-08-15T23:38:00.002+02:00

Štěpánka vzala babička na výlet rovnou do Doby ledové, Cyrilka jsme vyvenčili aspoň do džungle. Stačilo nám k tomu sice jen kolo, ale příště si určitě přibalím i mačetu. To by totiž jeden nevěřil, jak nezdolné, odolné a roztahovačné jsou kopřivy. A jak vysoko dokážou vyrůst. A prlí jak zjednané. Mrchy plevelné.

Moje nohy, v létě standardně nasoukané do kraťasů a v sandálech naboso, jsou praktickou ilustrací toho, jak nemají vypadat ženské ladné nožky. Samá modřina, podrápané krvavými šrámy, požahané od kopřiv, poštípané od komárů. A abych nezapomněla, špinavé jak viks.

Ráda bych napsala, že to byla výjimka. Ale bohužel je to spíš standardní stav. Jo, život není peříčko a v džungli číhají všelijaká nebezpečí. Ale proč ksakru furt jenom na mě!?

Jak málo stačí k úsměvu

2009-08-14T23:37:00.002+02:00

Co fotit, když muž není doma, děti nejsou doma a práce mě drží na krátké lonži u počítače? Po téměř 350 dnech psaní a focení jsou nouzová vycpávková témata přebrána a vyčerpána.

Tak že by? Ne, to už bylo! Nebo? To taky bylo! A co tohle? To už nejspíš bylo taky. Inspirace napadrť, vůle v troskách. Help!

Muž s dětmi se večer vrací a vezou proviant. Dostanu taky svůj díl. U klávesnice mi přistane dvojka červeného. A hele! Tohle ještě nebylo! Sklenice vína. Jak prosté, milý Watsone.

Cvak. A už se můžu culit od ucha k uchu. Ono mi někdy stačí málo.

Čertovsky tajná mise

2009-08-13T23:26:00.001+02:00

Něco peču. Ne k jídlu. Něco tajného peču. A ne sama. Je nás v tom víc. Ale nesmím nic prozradit. Dokonce nesmím ani naznačovat.

Dnešní program je tedy též tajný. I když, trocha proláknutých informací neublíží a naláká. Jeli jsme na výlet. Já a Štěpán. S někým. Někam. Kvůli něčemu.

Ne, nehledali jsme kešky. I když vlastně ano. Hledali jsme místa, kde by kešky být mohly. A možná budou. Už brzo. Velký tajný plán už se dopéká.

Dodatek pro zvědavé kačery. Na místě zachyceném na fotografii keška rozhodně nebude. Samá voda. Jen si počkejte.

Letecké muzeum

2009-08-12T22:49:00.004+02:00

Letecké muzeum. Nebyli jsme tam poprvé a nebyli jsme tam naposled. Když si kluky vezme děda, s devadesátiprocentní jistotou vím, kde skončí. V leteckém muzeu.

Pohledem mírně skeptického dospělého je to mírně narezlá a olezlá hromada leteckého šrotu. Oprava. Pohledem netechnicky založené ženy. Protože muž, děti i děda to vidí jinak. O ostatních návštěvnících nemluvě.

Ale i netechnicky založená žena si zapamatuje, že Tu je Tupolev, Su Suchoj a s údivem si prohlídne přehlídku stíhaček Mig, i když mají svá nejlepší léta dávno za sebou. Vždyť je to muzeum. A příště možná konečně pochopím, jak to, že ty hromady plechu vůbec mohly lítat.

Bylo nebylo

2009-08-11T22:20:00.000+02:00

Nafoceno mám za dnešek bohatě. Jen jde převážně o fotky pustě dokumentační. Nová výzdoba rodinného centra a průběh jeho rekonstrukce. Roztomilé cvičenky z dětského letního kurzu aerobiku. A pak ty pověsti. Mraky pověstí.

Z určitého, prozatím poněkud tajného kačerského důvodu jsem se dnes v muzeu probírala stohy rukopisů s pověstmi našeho kraje. Miluju staré listiny, ale i bez této náklonnosti by na mně všechna ta ručně psaná, plnícím perem pečlivě vykroužená slova zanechala vznešený a tajuplný dojem.

Jako bych četla staré, tajné knihy. Jako bych nahlížela dějinám za oponu. Bylo nebylo. Bylo, nebo nebylo?

Veselý vodní výlet vlakem

2009-08-10T21:55:00.000+02:00

Už se zase dostáváme do výletového tempa. A nejlíp, když se toho na výletě stihne povícero. Jako dnes. Vlak do Veselí, máminy nové boty, stará vodní elektrárna, zámecký park, jedna ulovená keška, zajímavý splav, jedna neulovená keška, vlak domů a hajdy do peřin.

Foťák nosíme poctivě s sebou, ale ne vždycky ho dokážeme v pravou chvíli použít. Jako dnes. Stará vodní elektrárna byla opravdu stará, téměř sto let. Plně funkční, v běžném provozu a nepřístupná pro veřejnost. My ovšem nejsme jen tak nějaká veřejnost, my jsme doprovod mladého žhavého elektrikáře, což nám spolu s pár úsměvy otevřelo dveře dokořán.

Po vstoupení dovnitř nám dokořán zůstaly pusy. Nádherně elegantní průmyslový design první republiky. Stroje, které i po devíti desítkách let bezchybně fungují. Koncert elektromechaniky. Soujedinná síla a krása.

Fotit by bylo co! Ale chyběla odvaha. Přece jen jsme tam byli za vtěrky. Foťák se dočkal až za hodný kus cesty. A místo fotky technické je fotka přírodní. Jen ta voda je na obou pořád ta samá. Silná a krásná.

Osamělá pouť

2009-08-09T22:47:00.005+02:00

Nejraději jsem, když jsme v krajině jen tři. Já, foťák a GPS. A jinak nikde nikdo. Můj drahý muž i děti prominou. S nimi jsem v přírodě "jen" na výletě, sama na cestě. A cesta, jak známo, může být cíl.

Na prašné polní cestě, vinoucí se mezi poli od dědiny k dědině a od té k městu, si připadám jako pravý středověký poutník. Jen zapomenout, že v brašně nesu zrcadlovku a v ruce satelitní navigaci. Jdu, nohy v sandálech pokryté žlutým prachem pěších cestovatelů, ruka aspoň v myšlenkách třímá poutnickou hůl.

Jdu a vyhlížím milníky své pouti. Kaple, kříže, boží muka a mýtné kameny. Krajina jich skrývá více než člověk čeká. Připomínají těm na cestě, že naše lidské cíle jsou někdy malichernější než prach. Z pohledu božské věčnosti je pouť kamkoliv jen marné pinožení. Z pohledu poutníka je to cesta k božské věčnosti.

"Svět v zrnku písku spatřovat a nebe v plané květině,

nekonečno v dlaní skrýt a věčnost v jedné hodině."

Projížďka

2009-08-08T00:04:00.002+02:00

Někdy se mi fotka do blogu připlete před objektiv zcela bez zásluh a plánování. Hezké odpoledne nás vylákalo na rodinný cyklistický výlet, tentokrát už v kompletní sestavě. Vyrazili jsme na své oblíbené kolečko kolem lesa a podél řeky.

Jen jsme pro trochu zpestření zvolili jiný břeh než ten, po kterém jezdíme běžně. Sice je bez cyklostezky, ale taky většinou bez lidí. Klidně jsme se sunuli krajem, který už jeví neklamné známy toho, že léto je za svým vrcholem. Bílá květenství kosmatic vystřídaly na bezu temně fialové bezinky. Po obilných polích zůstala jen strniště. A z nich začerstva fouká.

O kousek dál na hrázi řeky čekalo překvapení. Prababička byla taky na projížďce. Sama už venku nechodí, ale zavřená pod střechou by se utrápila. Nechala se aspoň vyvézt na vzduch a s posmutnělým výrazem nasávala vůni přelomeného léta. Když viděla, že ji fotím, usmála se. Dáma za všech okolností. I na projížďce.

Spolu

2009-08-07T00:17:00.002+02:00

Být dva. Být spolu. Muž a žena. Přijde nám to normální. Ale současně tušíme, že je to drahocenné privilegium. Je tolik osamělých lidí. My jsme dva. Máme štěstí.

Být dva. Být spolu. Dva bratři. Lidem to přijde normální. Mít dvě děti je společenský standard. Ale co sami máme dvě děti, nepřestáváme žasnout, jaký je to zázrak. Pozorovat jejich škorpení i láskyplná objetí. Jak malý velkého zbožnuje. Jak velký umí malého rozesmát. Jak si umí spolu hrát. Nebo číst.

Sice to ještě nikdy netrvá dlouho, ale nad každou malou chvilkou, kdy spolu spřeženecky něco podnikají, rodičovské srdce jihne. Umějí být spolu. Kéž jim to vydrží. Ve dvou se to lépe táhne. Brácha s bráchou. I máma s tátou.

Na lovu

2009-08-06T00:00:00.002+02:00

Bez pár dní přesně po sedmi měsících se vracím na místo činu. Ano, ano, opět uhodila výprodejová sezona a já jsem neodolatelnou silou obchodnických slev přitahována k matičce Praze.

Stejně jako v lednu mě doprovází švagrová. Určité rozdíly by však k nalezení byly. Například rozdíl teplot vzduchu tehdy a nyní činí překvapivých 45 stupňů Celsia. Jo, v lednu to byly mrazy. Člověk by i zapomněl, nemít to napsáno a nafoceno.

Opět začínáme turistickou procházkou po Starém Městě, brzy ráno ještě liduprázdném. V klidu odlovíme dvě keše, pár fotografií, na Karlově mostě zašeptáme u křížku přání a nabereme směr nákupní galerie. Teď teprve začíná ten pravý lov.

A přece se točí!

2009-08-05T21:48:00.003+02:00

Štěpánkův zdravotní stav je už natolik dobrý, že jsme vyrazili na vzduch. Malá rodinná procházka. Marod si mohl vybrat cíl cesty. Rozhodl se rychle. K čističce!

Chodí tam rád, brilantně ovládá výklad technologie čištění odpadních vod a vůbec ho čistička fascinuje. Já se mu nedivím. Když jsme byli s bráchou malí, každá procházka tímto směrem končila tím, že jsme stáli u plotu a zírali na pojezdové mosty kruhových usazovacích nádrží. Točí se dnes, nebo ne?

Tenkrát bylo potřeba opravdu silně se soustředit, aby oko zachytilo pohyb konstrukce. Mosty nových nádrží se otáčejí mnohem rychleji, pohyb je lehce postřehnutelný. Ale zábava je to pořád. Kluky jsme nemohli sundat z plotu. Oba. Cyril tomu sice nerozumí, ale když se to líbí bráchovi, musí to být úžasná věc!

Foukej, foukej větříčku

2009-08-04T23:56:00.003+02:00

Máme definitivně jasno. Na dovolenou se nejede. Štěpánkův stav se sice výrazně zlepšil, ale vzhledem k diagnóze infekčního průjmu neshledáváme cestu do prostředí, kde jsou malé děti, rozumnou. Ale co, doma je taky hezky.

I když se dnes citelně ozimilo. Déšť, vítr, ba dokonce i bouřka sem zavítala. Odpoledne se přece jen vyčasilo a aspoň Cyril mohl ven. Jen tak, kolem domu, na starý známý travnatý dvůr. Přece jen tam bylo něco nového.

Jestli to způsobil vítr, nebo nadměrná tíha plodů, nevím. Velká větev staré hrušně se odporoučela k zemi. Foukej, foukej větříčku, shoď mi jednu hruštičku. Větřík to trochu přehnal. Hrušek máme na zemi asi stovku a jedlá nebude žádná. Ledaže rádi chroustáte kámen.

Chvilka slávy

2009-08-03T14:02:00.002+02:00

Máš dneska nějakou fotku? Táži se večer od počítače přes rameno a na půl huby svého muže. Ano i tak občas plním svůj blogařský závazek. Ještě že ho mám. Muže, myslím.

Jeho odpověď je totiž předvídatelná. Mám, já jsem si říkal, kdybys nic nestihla, ať máš aspoň nouzovku. Zlatý zachránce a spasitel blogu.

Na kartě je jako obvykle převaha fotek kluků. Dnes mě žádná nezaujala. Až narazím na zátiší ze svého pracovního stolu. Mrknu půl metru od své ruky. No vážně tam jsou. Panáček a kočka. Ani nevím, jak se tu octli. Asi Cyril. Stojí tam a trpělivě čekají, až je batolecí tlapka přemístí zase někam jinam. Dnes se dočkali své chvilky slávy.

Smůla

2009-08-02T14:13:00.002+02:00

Štěpán hoří horečkou a trápí se bolavým bříškem. Odjezd odsouváme nejdříve na zítra. Prozatím klid, odpočinek a léky, víc se dělat nedá. Dál uvidíme.

Ale něco se přece podniknout musí. Cyril, zvyklý týden na volný přírodní výběh, je doma jako lev v kleci. My ostatně taky. Ochotná babička přijde postrážit Štěpánka a my ve třech vyrážíme na kolo. Na včelí naučnou stezku lovit cyklistickou multikešku.

Ale asi to byl zakletý den. Navzdory rovince se nám proti větru nejelo nejlíp. Třicet čtyři kilometrů nám dalo zabrat víc než jindy padesát. Posbírali jsme z informačních tabulí potřebná čísla, spočetli umístění kešky, prohledali důkladně cílový prostor a ejhle, nikde nic. Banální početní chybu jsem odhalila až doma.

Smůlovatý den. No, jsou i horší věci.

Mezipřistání

2009-08-01T14:13:00.002+02:00

Vracíme se z východu domů jen na skok. Zítra bychom měli letmým startem vyrazit dál, na sever. Nějak se nám letos dovolené s rodinou a s přáteli seskládaly rovnou za sebe.

Rozjíždím velkou prádelní akci. Špinavé prádlo z tašek ven. Do pračky. Do sušičky. A zpátky do tašek. Aspoň, že přemýšlet nad výběrem věcí se už nemusí, co posloužilo v Malé Fatře, bude se hodit i na Králickém Sněžníku.

Ještě z bot umýt slovenské bláto. Snad stihnou do večera uschnout. Abychom mohli ráno odjet. Pračka, sušička, já-balička i boty to stihly. Bacil, co si Štěpán zřejmě přivezl s sebou, taky. Má horečku. Sakrapráce. Mezipřistání se poněkud protáhne. No nic, aspoň, že máme vypráno a čisté boty.

Chata pod Kľakom

2009-07-31T14:12:00.002+02:00

Týden dovolené se mihnul úprkem. Zítra jedeme domů. Už?! Ještě musíme stihnout spoustu věcí!

Navštívit největší slovenský betlém. Posbírat pár zbylých keší. Napít se léčivé vody. A vyfotit chatu pod Kľakom. Ale pššt, že jsem to celý týden trénovala. Už vím, že nejlepší je to kvečeru. Teď. V kotlíku na ohništi se vaří gulář a kouř stoupá nahoru ke Kľaku. Jdu si ten obraz vychutnat.

Krásná hora. Až budu chtít vzpomínat, vytáhnu fotku. Anebo láhev s minerálkou Rajec. Až teď vím, co symbolizuje zvlněná linka na etiketě. Horu Kľak. A pro mě i chatu pod Kľakom. A báječnou dovolenou. Tak na Kľak! Cink.

Tatranský tobogán

2009-07-30T14:11:00.004+02:00

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Ale podruhé do stejného bazénu můžeš. Zkraje července jsme objevili největší slovenský akvapark, Tatralandii. Náš chvalozpěv nalákal zbylé členy rodiny. Hurá na výlet do vodního ráje.

Děti jsou u vytržení. Tolik barev, tolik zvuků, tolik vody. Bazény, klouzačky, tobogány, labyrint, skákací hrady. Samá atrakce. Dospělí vnímají i další superlativy. Tolik lidí! Tolik slunce! A tolik nádherných hor okolo.

Šla nám z toho hlava kolem. Tak jsem s foťákem odběhla opodál, abych na památku zachytila atmosféru toho parného letního dne. Který z velkolepých tobogánů vyfotit? Už vím! Tatranský tobogán. Vlní se nahoru a dolů v divokých liních a přináší závrať. Jen zvednout oči od vodní hladiny.

Zeměpisný exkurz

2009-07-29T14:04:00.002+02:00

Měla bych si zopakovat zeměpis. Bojnice jsem tušila někde u Trenčína. Ej, Slováci by mě hnali. Až k Prievidze.

Spontánní neplánovaný výlet se rozhodl být z katalogu tisíce splněných přání, ani jsme se nemuseli moc snažit. Prohlídka pohádkového zámku plného věžiček. Šermířské a sokolnické vystoupení, zdaleka nejlepší dosud viděné. Výborný oběd. Bojnická ZOO, mnohem větší a hezčí, než jsme čekali. A pohádkový den dostal korunu na místním termálním koupališti.

Nebylo nám špatně. A nemohlo nám být líp. Bye-bye báječné Bojnice. Teď už si vás na mapě plést nebudu.

Nahoru na horu

2009-07-28T14:04:00.002+02:00

Být na dovolené společně s babičkou a dědou má svoje nesporné výhody. Bratr a jeho rodina to vidí stejně, takže posledních pár let jezdíme všichni spolu. Smečka šesti dospělých a postupně přibývajícího počtu dětí.

Pokaždé se podaří aspoň jeden den svěřit všechny děti prarodičům a vyrazit na výlet většího a drsnějšího ražení. Hodně do kopce, hodně rychle a hodně daleko. Kam teraz? Na Kľak! Kam jinam. Vystavuje se nám ten nádherný skalnatý kopec rovnou nad chalupou, jen si sáhnout.

Sáhli jsme si, chvilkama i dost hluboko do zásob svých sil. Ale konečně stojíme na vrcholu a kocháme se neskutečným, zcela kruhovým rozhledem. Všude kolem hory. A dole v údolí, o pár set metrů níž a kilometr vzdušnou čarou dál, na nás z cesty před chatou mávají naše děti. Opětujeme mávání jako zběsilí. Ahóóóoj. Tady jsme! Je tu krásně! Jednou sem vylezete s námi!

Vydrží rozhodně déle

2009-07-27T14:03:00.002+02:00

Dilema každého dovolenkového dne. Jet na výlet, nebo zůstat na chatě a užít si klidu horské samoty? I když klid je v tomto případě relativní pojem, neboť čtyři malé děti dokáží ozvučit libovolně rozsáhlou oblast, samota nesamota. Notabene, když mají po ruce bazén.

Dilema dnes vyřešíme kompromisem. Bude obojí. Výlet i chata. Letní dny jsou dlouhé a počasí nám přeje. Vyrážíme na túru do Súľovských skal. Těžkou pěší túru s náročným stoupáním na nejnepřístupnější slovenský hrad zvládl i ten nejmenší samostatný chodec, čtyřletý Zbyšek.

Za odměnu po návratu šup do bazénu. Dospělí cítí v nohách každý metr převýšení a chlácholí bolavé nohy. Děti jako obvykle už ani netuší, co dnes našlapaly kilometrů. Ráchají se v bazénu, běhají a výskají okolo chaty. Žádná dilemata neřeší. Zvládnou všechno. A bez kompromisů.

Poklad na hradě

2009-07-26T14:02:00.005+02:00

Další den dovolené, další výlet, další dobře známé místo. Jen jsme tam byli naposled před patnácti lety. Ale co je to patnáct let z hlediska dlouhých staletí, po která stojí a padá Lietavský hrad. Však se tu taky téměř nic nezměnilo.

I ten příkrý kopec je pořád stejný a výhled z něj stejně čarovný. Tentokrát nahoru nesu poněkud více kilogramů než posledně. Vlastní přírůstek na váze za posledních 15 let raději zatajím a přiznám jen Cyrila v krosničce na svých zádech. A svačinky, pití a náhradní oblečení navrch.

Ale něco navíc neseme i dolů. I na Lietavě je uložená keška. Kluci nadšeně spolupracují při hledání a pak si slavnostně odnášejí své vyměněné poklady. Jak málo stačí ke štěstí. Jen dobýt hrad a zmocnit se pokladu.

Malovaná dědina se šodó

2009-07-25T14:01:00.004+02:00

A už jsme tu. V Rajecké dolině, pod vrcholy Lúčanské Malé Fatry. V krajině, se kterou nás pojí vzpomínky na dětství. Zážitky z rodinných dovolených i dětských táborů u Sľnečných skál se nezapomínají ani po dvou desítkách let.

Takové Čičmany, například. Nádherná malovaná dědina na konci světa. Černé dřevěnice zdobené bílými ornamenty. Jinde nic takového neuvidíte, jen tady. Ale já si řeknu Čičmany a naskočí mi spíš chuť lahodných buchtiček se šodó, které jsem tu měla kdysi k obědu. Bylo mi snad deset, sotva víc.

Po čtvrtstoletí znovu na místě činu. Dřevěnice jsou stále stejně malované a malebné. Naše rodina se ze čtyřčlenné změnila na desetičlennou. Brouzdáme dědinou a sbíráme indicie k místní keši. Jdu podél Rajčianky a počítám mostky, když mi do oka padne povědomá budova. Tady to bylo! Nejlepší buchtičky se šodó na světě. Mám? Nemám? Ale ne, dovnitř nejdu. Dětské iluze se nesluší bořit.

Mapy a já

2009-07-24T23:06:00.004+02:00

Já a mapy. To je jako já a geocaching. Nebo já a čokoláda. Dokáží mě uvést do stavu blaženého vytržení hraničícího s tranzem. Miluju ležet v mapách.

Už před lety si kolegové ze školy, vidouce mě brázdit Řím zásadně s nosem zapíchnutým v mapě, ze mě dělali legraci. Prý až bude svatá mého jména, jejím atributem bude mapa. Smějte se, holenkové. Nevíte, co je dobrého.

Čeká nás rodinná dovolená. Dnes jsem provedla zásadní část příprav. Nakoupila mapy. Tetelím se na nimi a nemůžu se dočkat, až vyrazíme. Prozatím putuju alespoň prstem po mapě. Svět mi leží u nohou.

Senoseč

2009-07-23T21:49:00.002+02:00

Venku je pekelná výheň. Libujeme si ve svém poněkud temném, chladném a vlhkém bytě. Máme tu totiž nejmíň o deset stupňů míň než na druhé straně zdi. Díkybohu.

Děti chodí ven jen brzy dopoledne a navečer, když slunce přestane tak žhnout. Trochu proběhnout se musí, jinak nám z bytu udělají hromádku třísek. Ale venku moc kamarádů nenašli, všichni se drží raději doma.

Nicméně i na vyprahlém trávníku se dá najít dobrá zábava. Včera tu jezdily sekačky. Dnes je díky vedru z posečené trávy rovnou seno. A seno je skvěle voňavý, šustivý a načechraný stavební materiál. Pokud ovšem nezmokne. Uvidíme do rána. Venku hřmí.

Jeskynní lev

2009-07-22T22:22:00.003+02:00

Slíbila jsem, že nebudu psát o práci. Do přírody jsem se nedostala. O děti se opět vzorně staral muž. O čem tedy psát? O práci?! Ne, slíbila jsem přece.

Ač děti pochopily, že maminku u počítače není radno rušit, přece jen jsem občas neodolala jejich tulivým pohledům a nadšeným výzvám. Třeba když mě Štěpán pozval do jeskyně. Vzal Cyrilovu bruselskou lví baterku a s gesty profesionálního průvodce mě zavedl do ztemnělé koupelny. Nalevo vidíte. Napravo vidíte. Nezapomeňte se podívat zde. A nyní uvidíte pravou jeskynní tmu.

Pamatuje si to odloňska dokonale. Jeskyní jsme před rokem při dovolené viděli několikero. Ještě nám ale pár nenavštívených zbývá. Další dovolená se rychle blíží. Zakomponujeme je do cestovního itineráře. Štěpán bude jistě rád a odměnou nám prohlídku domácí jeskyně rozšíří o další okruh.

Čelem vzad

2009-07-21T21:28:00.003+02:00

Celý den přebíhám od jedné povinnosti ke druhé. Potřebovala bych zastavit čas. Stihlo by se víc práce. A taky by se možná stihla malá pracovní dezerce. Jen tak na chvilku, na procházku do přírody s dětma, s foťákem, třeba pro keš.

Snít můžu, dřít musím. Běžím, nikoliv procházkovým krokem, s foťákem přes rameno, nikoliv do přírody. Potřebuju nafotit fotky dokazující hospodárné využití dotace pro rodinné centrum. Prostě, že darované peníze nebyly prošustrovány, ale investovány do rampy pro kočárky.

Zvečera je tam nejlepší světlo. Nadávám na auta zavazející ve výhledu a jen tak přes rameno toužebně mrknu dozadu na nedalekou hráz řeky. Krásný pohled. Lipové listí prosvětluje večerní slunce, cestička láká k podvečernímu toulání. Houby s octem. Dala ses na vojnu, musíš bojovat. Čelem vzad! Pochodééém v chod!

Na honěnou na číhané

2009-07-20T23:43:00.002+02:00

Kam se podívám, tam na mě číhá. Vykukuje zpoza každého rohu a poslední dny se už ani nesnaží schovávat. Drze se mi vysmívá do očí. Tady jsem. Tady taky. A ještě tuhle. Chyť si mě a poper se se mnou!

Práce. Všude samá práce. Lapne a nepustí, zubatá potvora. Nemám proti ní v zásadě námitek, dokáže to být zábavný společník. Ale když se přemnoží, nosí noční děsy.

Uklidit, uvařit, nakoupit. Pracovat pro rodinné centrum. Zabavit děti. Zase pracovat. A znovu uklidit a navařit. Vyprat a vyžehlit. Pracovat pro rodinné centrum. Zabavit děti. Jsem zacyklená v nekonečné smyčce. Honím práci a práce honí mě. Kdo koho dožene dřív? RAF!

Hrr na ně!

2009-07-19T22:41:00.003+02:00

Počasí se už vylepšilo, ale na další výlet nebylo kdy. Máme společenské povinnosti. Štěpánek popřál své tetě k narozeninám i svátku a vrhl se do víru zábavy se sestřenkami. Cyril provedl totéž v bleděmodrém, jen to přání si švagrová musela odezírat z němých rtů a stydlivého úsměvu.

Děti si hrají, dospělí povídají, všichni rovným dílem ujídají dobroty na stole. Dneska strhneme váhu. Už v poledne jsme si rozkošnicky dopřáli opulentní oběd završený meruňkovými knedlíky s pařížskou šlehačkou. Na návštěvě jsme dostali další tašku meruněk a doma v kuchyni čekaly jako překvapení ostružiny od babičky.

Jé, mňam! Štěpán zajásal a vrhnul se na ně. Následovala večeře včetně vyžádaného přídavku. Náš nejedlík se začíná rozjídat. Konečně. Ještě by ho Cyril za chvíli přepral.

Loď, ahóóój!

2009-07-18T22:45:00.002+02:00

Štěpán měl slíbenou projížďku na výletní lodi, co se jmenuje stejně jako řeka. Zajíždí k nám jednou týdně. Dnes, nebo nikdy. Pochmurné předpovědi počasí navzdory. Však se to vybere. Úderem třetí se z nebe spustily provazy vody. Za čtvrt hodiny odplouváme. Jdeme! Loď má krytou palubu, jsme v teple a suchu. Jsme skoro sami. Víc bláznů se nenašlo.

Hodinová projížďka po řece je velmi zajímavá. Vidíme známé břehy z neznámých úhlů. Mosty zespodu. Děti běhají po prázdné palubě a radují se z deště pleskajícího o hladinu. Houpáme se na vlnách a rozprávíme s kapitánem. Pohoda v dešti.

Stále prší, ale to nám náladu nezkazí. Ještě si ji cestou domů vylepšíme v cukrárně a hajdy sušit promočené svršky. Za tu srandu trocha nepohodlí stála! Loď, ahóóój!

Kozel za pět

2009-07-17T21:55:00.003+02:00

To by jeden nevěřil, čeho všecho je schopen pro mizernou plastovou krabičku. Můj geocacherský kamarád, který mi důvěřuje víc, než jsem já kdy věřila sama sobě, zavelel. V pátek se jde na Kozla. Ne na pivo, ale na dvaadvacetimetrovou skálu. Úplně nahoře je keš.

Udělali jsme si z toho rodinný výlet po Chřibech. A po neodlovených keškách, pochopitelně. Posbírala jsem se Štěpánovou nadšenou pomocí čtyři. Pátou, horolezeckou, jsem už musela zvládnout sama. Poprvé na skále. Muž, děti a banda kačerů fandili, radili a pomáhali.

A ono to šlo! Překonat strach, zemskou přitažlivost a ještě jednou strach. Chvíle absolutního soustředění na jedinou věc, nejbližší chyt. Nevnímám a lezu. Existuje jen skála a já. Teprve nahoře se do světa vrátily zvuky, barvy a vítr. A trochu nesmělý úsměv. Ještě musím dolů. Nejhorší je první krok. Jakkoliv pevná jsou lana, nejslabším článkem je lidské vědomí. Překonat sám sebe je dřina.

Jeden bod do statistiky. Keš v terénu pět, dosažitelná jen s pomůckami. Nejlepší pomůckou pro mě byla dnes důvěra ostatních, že to dokážu. Nešla zklamat. Pro keš cokoliv.

Brigáda

2009-07-16T22:22:00.003+02:00

Měly by se natřít lavičky. Je potřeba vyměnit žárovku ve sklepě. Vchodové dveře se nechtějí zavírat. Nenápadně nic nenaznačuji. Zejména svému muži, jež je na přímé příkazy alergický. Ale dům vážně volá o pomoc. Brigádníci nástup.

Brigádníci byli tři. Ten nejmladší neměl být původně k natírání laviček připuštěn, ale když táta a brácha odešli z domu, jeho srdcervoucí křik a bušení botičkama do dveří je oblomilo. Vrátili se pro něj. Se šťastným úsměvem utřel slzy a šel hrdě pracovat. Vždyť je taky chlap.

Chlapi odvedli kus poctivé práce. Lavičky kolem domu jsou už zase rošťácky žluto-červeně pruhované. Ještě trochu lepí. Nezůstal k nim kupodivu přilepen žádný z brigádníků. Ani podle jejich oblečení se nedá odhalit, čím se dnes zabývali. Prostě fenomenální úspěch. Takové pracanty najmu brzo zas.

Kde začíná Baťák

2009-07-15T22:37:00.004+02:00

K létu patří výlety. Díky krásnému počasí se nám daří mít léto jaksepatří. I s výlety. Štěpánek trvale vylepšuje své cyklistické výkony a jízda na kole ho navíc moc baví. Takže dnes jedeme na výlet na kole.

Budeme kopírovat krásnou vodní cestu, Baťův kanál. Naposled jsme tudy jeli před dvěma měsíci, tehdy ještě většinou po šotolině. Dnes letíme jako ptáci po nádherně hladké nové asfaltové cyklostezce. Štěpán jásá, že to nedrncá a jede jako drak. Cyril ze sedačky spokojeně komentuje proplouvající lodě a kachny.

Jsme u cíle. Tam, kde Baťův kanál začíná. Posedíme v přístavišti se zmrzlinou, odlovíme dvě blízké keše a se zájmem okukujeme na kotvišti velkou výletní loď. Pravidelně zajíždí i k nám do města. Obhlídneme jízdní řád a začínáme se těšit na další výlet. Tentokrát lodí.

Na meníčko

2009-07-14T23:00:00.002+02:00

Nikdo nemá čas uvařit oběd. Nevadí, od toho máme plné město restaurací. Jdeme na meníčko. Vybrali jsme podnik s velkou, oplocenou zahrádkou. Děti potřebují výběh. Pro jistotu. Aby s námi ostatní hosté nevyběhli.

Děti se chovaly vzorně. Štěpán toho víc navykládá než sní, ale do restaurace chodí rád. Cyril nevykládal nic, snědl o něco víc a jeho úsměvy nenechaly stín pochyb na tom, že i on považuje oběd v restauraci za báječný nápad.

O tatínkovi není třeba mluvit. Jeho vztah k pečené kachně byl intenzivní a vášnivý. Už dlouho si prý tolik nepochutnal. Usmívám se a neberu to jako urážku svého kuchařského umění. Všichni jsou najezení a spokojení. Nic nám nechybí. Jen se odkulit po dobrém obědě zpátky domů.

Mezi motýly

2009-07-13T23:00:00.002+02:00

Otrnulo mi. Žaludek při troše opatrnosti už skoro nezlobí. Je nádherný letní den. Jako malovaný. Jedeme na výlet. Rozhodnutí padlo velmi náhle. Vlak jede za dvacet minut. Honem. Podařilo se mi vzít všechno potřebné. Svačinu, pití, plínky, peníze, krém na opalování, kapesníky i krosnu. Obě děti. Ale myšlenka na foťák mi bleskla hlavou až při poklusu na nádraží. Na vrácení už je pozdě.

Litovala jsem. Fotonáměty se cestou přes rozzářené letní louky stavěly do řady a dělaly na mě dlouhý nos. Nádherné krajinky. Bílé beránky na nebi. Krávy na pastvě. Studánka. Orobincem zarostlý rybníček. Kytky, všude nádherné kytky! A těch motýlů! Desítky pestrobarevných krasavců pózovaly jak na módní přehlídce. A já je nemohla vyfotit.

Ale já se nevzdávám tak lehce. Večerní návrat spokojené bandy domů. Vyvýletované děti jdou večeřet, já beru foťák a jdu na lov motýlů. Všude jenom samý bělásek. Navíc nemám teleobjektiv. Je to loterie. Nakonec jsem přece jen vytáhla výherní los. Motýl jako symbol dnešního krásného, slunečného, veselého a pestrobarevného dne, je tu!

Vyprávět obrazem

2009-07-12T22:59:00.003+02:00

Starší synovec slavil sedmé narozeniny. Zhodnotila jsem svůj aktuální zdravotní stav, tradičně podávané pohoštění a rozhodla se hodit do ringu bílý ručník. Kluci, tam jedete sami, beze mě. Tady je dárek a pozdravujte.

Já okřívala doma, kluci řádili s bratránkama na zahradě, dospělí příbuzní povídali a povídali. Bývala bych se z klábosení dozvěděla ledacos, být na místě, ovšem muž je bohužel coby zpravodajec zcela nevyužitelný. Nevnímá a neudrží. Ale aspoň fotí.

I z fotek se dají číst příběhy. Ta, kterou jsem vybrala, vypráví naprosto zřetelně. Vojta má dnes narozeniny. Vojta má dort. Zbyšek má malou chuť na dort a velký stesk na duši. Nesmí sfouknout těch sedm krásných svíček. Nejsou jeho. To je ale nespravedlivý svět!

Živel

2009-07-11T23:13:00.002+02:00

Můj žaludek je stále na válečné stezce se zbytkem mého těla. Ale hlava už má roupy. Hrad Buchlov dnes okupují kovářské výhně. To by bylo zajímavé podívání pro kluky. Nemluvě o tom, že tam mám neodlovenou keš.

Blázníš? Doma budeš! Manžel a maminka mají vždycky pravdu. Tak jeďte beze mě, škoda přijít o zajímavou podívanou. A zajímavá podívaná to prý opravdu byla. Rozžhavené pláty železa žhnuly, od kovadlin odletovaly jiskry. Bác, bác, jásal Cyril.

Jiný živel a jiné bác se staly nečekaným završením výletu. V buchlovickém parku Štěpán tak dlouho ztřeštěně běhal kolem fontány, až ztratil rovnováhu a vykoupal se. Celý. Bác i s botama.

Ale jinak se prý všichni dobře bavili. O tom nepochybuju. Chechtali se ještě při příjezdu domů. I náš žabincový živel.

Svátek všech Lazarů

2009-07-10T23:12:00.004+02:00

Dostalo-li se včerejšku hanlivého označení Den Blbec, dnešek je už mimo veškeré kategorie. Ze zálohy na mě skočila má nevítaná životní souputnice, žaludeční neuróza. Kuš, potvoro!

Ani pít mi nechutná, ani jíst mi nechutná. Hýbat se můžu jen v předklonu. Místo žaludku mám mlýnské kameny. Cyrilkův koupací kbelík jsem použila k čemusi veskrze nechutnému. Ještě, že byl po ruce. Je mi zle. Je mi čím dál hůř.

Naštěstí má muž pochopení a starost. Odvelí mě do postele, donese hořký čaj. Čaj do sebe nevpravím, ale klid vítám. Ležím hodiny se zavřenýma očima, stočená do klubíčka. Co se děje doma, netuším.

Ovšem není třeba mít obavy. Já se z toho časem vyhrabu. Jako už tolikrát. A děti s tatínkem se budou mít i beze mě na jedničku. Jako už tolikrát. I fotka bude, toho se nebojím.

Není si na co stěžovat. Koneckonců, kdy se mi naposled podařilo oslavit svůj svátek celodenním válením v posteli?

Den blbec

2009-07-09T21:15:00.002+02:00

Cyril asi cítil, že je něco ve vzduchu. Vyl a vyl a vyl. Nejradši pověšený jednomu z rodičů kolem krku. To je všeobecně jeho nejoblíbenější transportní pozice. Možná jsme mu ji měli dneska raději preventivně povolit.

Pusinku má už týden olezlou bůhví od čeho. Zatím nezabralo žádné mazání. Zkusili jsme vzít dudlík. Šlápnutí vedle. Dítě je olezlé a navíc vzteklé. Nemá se čím uklidnit.

Jdeme procházkou k babičce. Cyril se rozčiluje, že nepůjde za ruku, škobrtne a šup, tvářičkou vytře kus asfaltu. I s kamínkama. Dítě je vzteklé, olezlé, k tomu podrápané až běda a samá krev. U babičky se trochu uklidní a začne lumpačit. Ale když se daří, tak se daří. Mrknutí oka, švihnutí neposedné ručky a prababička má svou sklenici červeného vína za výstřihem. Ach jo.

Cyrilku, až budeš veliký, budeš tomuhle říkat den blbec. Zatím klidně řvi dál, třeba to taky pomáhá.

Rozmarné léto

2009-07-08T23:12:00.005+02:00

Řkouc s klasikem, tento způsob léta se mi zdá poněkud ... rozmarným. Včera dusný pařák, dnes zima, vítr a déšť. Prudké přeháňky se za oknem střídaly jako apoštolové na orloji a netrpělivě bubnovaly na okenní tabulky. Nene, vás domů rozhodně nepustíme.

Koukat na vás budeme jen přes kuchyňské okno. Cyrilkovi naženou hromy a blesky i tak strachu víc než dost. Já bouřky taky nerada, jen Štěpán dělá hrdinu. Ven ale přece jen musíme. Vyčíhneme chvilku, kdy se nebe vyjasní a vyrazíme do ulic za pochůzkou. Samozřejmě, po sto metrech nás zastihne vodní smršť. Sakra práce.

Kdo vymyslel bonmot, že není špatné počasí, jen špatné oblečení? Vyhnat ho pod okap! Ve městě zařídíme potřebné, doma vyždímáme nohavice a rukávy, vylijeme vodu z bot a jdeme zas koukat přes kuchyňské okno. Právě vyšlo slunce. Kat aby to spral!

Nadšení naháči

2009-07-07T23:58:00.001+02:00

Jsme doma a vracíme se opět k běžným domácím požitkům. Je-li teploměr dostatečně rozžhavený, je čas osvěžit se. Navíc v nás doznívají nedávné slovenské koupací zážitky. Jdeme do vody!

Nebude to sice ani termál ani tobogán, ale dětem ke spokojenosti stačí málo. Trávník za domem, nafukovací bazének a pár kýblů vody. Štěpán si vegetí za kormidlem své pirátské lodi. Cyril vykřikuje nadšením a cabrá a cabrá.

Živočišné nadšení z krásného počasí je nakažlivé. Hned bych taky šla donaha a začala se smíchem pobíhat po dvoře s kelímkem plným vody. Ale být dospělým je někdy prokletí. Na Cyrila se kolemjdoucí usmívají, na mě by asi zavolali hlídku. Škoda.

Sváteční bublinky

2009-07-06T23:58:00.001+02:00

Ve víru slovenských zážitků jsme ztratili pojem o čase a pozapomněli na včerejší Cyrilův svátek. Ale dobrodružství už stejně končí, naposled máváme Trenčínu a vezeme se autobusem domů. Hned po vybalení je čas na dodatečné gratulace.

Z legrace říkávám, že svým dětem dáváme jména podle státních svátků. Štěpán i Cyril mají každý svůj sváteční den volna v kalendáři. Pokud na něj ovšem nezapomeneme, jako včera.

I o den později se Cyrilkovi dárky k svátku líbily od pohledu. Knížka, sada modelovacích balonků a hlavně BUBLIFUK! Geniální vynález. Tvůrci bublifuku by měli postavit sochu. A kolem ní trvale chrlit měňavé bublinky. To by bylo nadšených dětí!

Na hrad!

2009-07-05T23:57:00.003+02:00

Slovensko je nádherná zem. Já to vím dávno, s rodiči jsem v dětství navštívila víc slovenských měst než českých. Ale můj muž je u vytržení. Jen těch majestátních hradů!

Vyrážíme na spanilou jízdu Povážím. Napřed Beckov. Monumentální skála a na ní skvostný hrad. Tentokrát objevuji i já, tenkrát před lety ještě nebyl přístupný. Neblaze proslulé Čachtice bohužel jen míjíme, ale ty znám, pro děti je to daleko. Tak aspoň místní muzeum a výstava o krvavé Báthoryčce.

Odpolední spočinutí v piešťanských termálech. Děti jsou mezi vířícími bublinkami na vrcholu blaha. My v předpokoji slasti. Chybí nám něco? Už jen návrat do pohodlí hotelu. A pohled na večerní siluetu trenčanského hradu. Muž zuřivě fotí a vyptává se mě na další slovenské hrady. Je rozhodnut. Jednou je všechny dobudeme!

Hostina zážitků

2009-07-04T23:56:00.002+02:00

Přemýšlela jsem, kterou fotku ze dne přebohatého na zážitky vybrat. Byla ze mě princezna Nerozhoda, která se nakonec naštěstí zamilovala do portrétu prince Štěpána, jinak by váhala dodnes.

A je to výstižná volba. Dnešní program byl největším potěšením právě pro něj. Ráno jako vydatný start westernová show s koňmi a indiánskými teepee. Štěpán se povozil na koni a od indiánů se nechal ozdobit hadem. Polední siesta ve stínu stromů na ostrově uprostřed Váhu, na kterém plula bláznivá plavidla všeho druhu včetně lokomotivy. A večerní zlatý hřeb v podobě noční prohlídky trenčanského hradu.

Dvě hodiny plné hereckých scének, soubojů, šermu, pohádkových postaviček a strašidel. Korunované výstupem na Matúšovu věž. Pohled na osvětlený Trenčín stál za každý ze stovek úzkých křivolakých schodů.

Za pár let se Štěpána zeptám, co si z toho dne pamatuje. Já v první řadě jeho dychtivě zářící oči.

Tatranská pohoda

2009-07-03T23:55:00.002+02:00

Možnosti pořídit z dnešního dne výstižnou fotku jsme se dobrovolně vzdali. Nechat nehlídanou zrcadlovku v převlékací skříňce, byť zamčené, nám nepřišlo jako dobrý nápad. Fotka je tedy náhradní, od večeře. Ale jinak byl dnešní program jeden veliký dobrý nápad sám.

Akvapark Tatralandia, největší na Slovensku, je místo splněných dětských přání. Bazény s vodními atrakcemi všeho druhu, přes dvacet tobogánů, nafukovací atrakce, lanové centrum, westernové městečko. Dítě se zalyká nadšením a i dospělému se srdce rozbuší rychleji. Co vyzkoušet nejdřív?

Štěpánek hobloval tobogány, Cyril se s výrazem spokojené želvy rozložil v dětské Amazonii. Táta se vrátil do svých klučičích let a já se vyhřívala na sluníčku a nechávala si motat hlavu věncem tatranských vrcholů obkružujících akvapark. Koncentrovaná pohoda v exportní kvalitě.

Lidi, to byla paráda! A kdo nevěří, ať tam běží.

Jen se tak válet

2009-07-02T23:53:00.002+02:00

Máme příležitost vyrazit si na krátkou dovolenou do nóbl hotelu, ovšem za pakatel. Samozřejmě vyrážíme. V partě s jinými rodiči. A pochopitelně s dětmi.

Patří děti do hotelu? Ano! Dokáží si užít luxus secesních pokojů, nádheru zdobených kaváren, zlaceného schodiště, rozmařilost snídaňových bufetů a uctivou úslužnost číšníků? Ano! Ano! Budou se umět chovat způsobem odpovídajícím vznešenému prostředí? Ano! Ano! Ano!

Ale přiznávám, že nás Štěpán s Cyrilem přesto překvapili tím, s jakou rychlostí a grácií vpluli do rolí kavárenských zahalečů a hotelových VIP hostů. Žádný ostych v novém prostředí se nekonal. Jsme tu a hodláme si to užít s plnou parádou!

Kvalifikovaná uklizečka

2009-07-01T21:23:00.003+02:00

Až skončím mateřskou, půjdu se živit jako uklizečka. Své uklízecí dovednosti totiž trvale udržuji na vysoké úrovni, stále se zlepšuji a rozvíjím. Taková uvědomělá uklizečka bude určitě na trhu práce malý poklad.

Mé kvalifikace si velmi váží i můj muž, a proto mi v této profesní dráze neklade žádné překážky. Dokonce mě v dalším rozvoji i podporuje. Dnes například dobrovolně odjel s dětmi na celý den k rodičům. Abych se mohla pečlivě soustředit na další tréninkový úklid.

Potrénovala jsem. Zase jsem o kousek výkonnější. Byt chvilku vypadal k světu. Děti, oceňujíce kvality matčiny práce, ho po návratu rychle uvedly do takového stavu, abych neusnula na vavřínech a mohla trénovat dál. Přerůstám okresní ligu a už brzo risknu kvalifikaci na mistrovství republiky.

Konec srandy. Jak říká moje babička, "tak děvčico a včíl běž zas neco dělat". Tož jdu.

Prázdninová plavba

2009-06-30T22:07:00.002+02:00

Náhody někdy opisují kruhy. Školní rok jsme prvního září začínali fotkou lodičky. Je poslední den školního roku a nezbývá mi než ho uzavřít opět fotkou lodě. Nečekaně a neplánovaně.

Přinesl ji dnes muž. Obdržel ji od svých žáků jako dárek za další společný rok. Nevím, jestli je inspirovala myšlenka na naše dva syny nebo fakt, že se před pár dny vrátili z vodáckého zájezdu.

Každopádně mám radost, že svého kapitána mají rádi. Kromě lodě dostal i obří kytici lilií a růží. Daroval mi ji. A loď Štěpánkovi. Ó my se máme.

Takže pozor! Prázdniny po pravoboku!

Úsměvy ze školky

2009-06-29T21:46:00.003+02:00

Štěpánek měl jít do školky naposled až zítra. Ale jeho rýma a rezolutní paní učitelka rozhodly jinak. Papučky, pyžamko, pláštěnka a všechno ostatní ze skříňky putovaly domů už dnes.

I složka s obrázky za celý školní rok. Většinu z nich si pamatuju z nástěnky. Teď je ale mám všechny vedle sebe a můžu srovnávat. Závěr je jasný.

Výtvarný talent naše dítě v žádném případě nemá. To mě nezaráží, zdědit ho prostě nemá po kom. Ovšem zatímco výtvarník nad kresbami propadne beznaději, dětský psycholog zajásá. Každý neumělý obličej se radostně usmívá. Indiánův, maminčin, psí i ptačí. Naše dítě je, zdá se, šťastné. Jsem za to vděčná. A usmívám se též.

O samotě

2009-06-28T20:42:00.003+02:00

Už vím, co mi chybělo. Procházka o samotě. Jen s foťákem. Dneska zvečera jsem se jí konečně zase jednou dočkala.

Stačí deset minut a obejít dvě okolní ulice. Jako bych vypila kouzelný lektvar. Usmívací a vznášecí.

Své děti miluju. Muže též. Ale být nepřetržitě vrbou, chobotnicí a šplhací tyčí v jednom nejde! Nejsem perpetuum mobile, moje baterky potřebují průběžně dobíjet.

Funguju na samotu. Pěší chůzi. Kolo. Taky kytky. A focení.

Třista a pětašedesát

2009-06-27T22:47:00.002+02:00

Pro třístou fotku v projektu by se žádalo něco slavnostního. Ale co, když zrovna dnes jsem utahaná, nervózní a protivná. Fotonálada má dovolenou.

Z dovolené domů se nám naopak vrátil tatínek a ihned podepřel upadající morálku domácnosti. Je dobře, že je zpátky s námi. Chyběl nám a my jemu.

Děti spí, já jsem se uklidnila. Dnešní nezdary jsou zapomenuty. Tak ještě tu fotku. Nejlíp něco slavnostního. Hm, se slavnostním nepořádkem asi nepochodím, takže zbývá kytka na stole. A aby to opravdu bylo slavnostní, poprvé u zrcadlovky zapínám plně manuální režim. Clona, čas i ostření. Tramtadadáááá. Cvak.

A ještě pětašedesát!

Odlétáme na prázdniny

2009-06-26T22:46:00.002+02:00

Rozlítaný den, který do slova a do písmene skončil na křídlech letadla. Premiérový den, který přinesl několik poprvé. Očekávaných se stínem nejistoty, prožitých s gejzírem nadšení.

Dopolední Pohádková zahrada ve školce vyžadovala asistenci pohádkových bytostí. Sešlo se jich tak akorát. Některé, pravda, měly přesně stejné boty, jako nosí máma, ale nebuďme perfekcionisty. Hlavně, že se všichni usmívali a bylo hezky.

Naše vzdálenější babička našla ten den poprvé odvahu hlídat Cyrilka. Premiéra na jedničku. Veskrze spokojené dítě i babička si to prý rádi zopakují znova.

Odpolední výlet vlakem na letiště za bohatým programem. Letadla, hasiči, čtyřkolky, motorky, paintball, elektrovláček a zase letadla. Odlétáme na prázdniny. Díky dědovi se Štěpánkovi splnilo i to největší přání. Letět opravdovým letadlem. Úplně poprvé.

Zážitků na měsíc, ne na jeden den. Parádní slavobrána pro prázdniny. Hurá do pohádky.

Krtek rulez!

2009-06-25T21:14:00.003+02:00

Cyril dorostl do krtčího věku. Dívám se do Štěpánkova deníčku a i on zahořel v roce a půl pro krtka a jeho kalhotky. Asi je to součást genetické výbavy českých dětí. Krtkem jsme odkojení všichni.

Cyril nemluví, ale říct si dokáže o všechno. Napřed vyleze do křesla naproti počítači, s rozkoší se tam uvelebí a chvíli čeká. Pak mu dojde, že tahle akce nestačí, sleze a donese mi DVD ovladač. Připomíná telegrafní semafor, jeho ruka lítá mezi policí s filmy a monitorem. Eee e ee ee, kkkkkk. Maminko, pusť mi krtečka.

Pustím a nesleduju příběh, ale Cyrila. Absolutním soustředěním by nezahanbil astronauty před startem. Z přemýšlivé grimasy najednou vybuchne smíchem. Krtkovi se něco povedlo. Batolecí smích by se měl se měl konzervovat a prodávat jako elixír dobré nálady. Mám v sobě dnes slušnou dávku. Je mi krásně.

Hřeším

2009-06-24T23:12:00.002+02:00

Obžerství je smrtelný hřích. Zhřešila jsem, ale potrestán byl nevinný. Moje klávesnice. Chudinka dlouho trpělivě snášela neustálý příliv drobků, kapiček a prskanců potravin. Velmi často totiž jím hned vedle ní. Má vina, má veliká vina.

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Stručně řečeno, sušenka labužnicky namočená do čaje může za jistých okolností v hrnku vyvolat přílivovou vlnu. Kterážto vlna hravě překoná vymezený porcelánový prostor a zrádně zaplaví nejbližší okolí. Klávesnici.

Klávesnice prolitá čajem funguje. Někdy. Někdy ne. Jindy vůbec. A nebo jo. Hoďte si kostkou. A vsaďte se, že za hodinu to bude právě naopak. Nedá se psát, vyťukat heslo k mailu, vyhledávat na internetu, nedá se nic. Jen skučet a nadávat.

A vyměnit klávesnici. A nejíst u počítače. Nepít taky. Oj, to je těžký odpustek hříšníkovi!

Večerníček

2009-06-23T22:54:00.001+02:00

Večerníček není jen panáček na jednokolce s papírovou čepicí. Náš dnešní večerníček vypadal jako milá slečna herečka z divadla. Přinesla si s sebou oblíbenou dětskou knížku, navzdory mizernému, studenému a větrnému počasí se posadila na schody morového sloupu a začala číst nahlas. Dětem.

Opět propaguju akci mých kolegyň ze zaměstnání, ale nemůžu jinak. Jejich nápady na podporu dětského čtenářství jsou originální, milé a hlavně fungující. Série červnových čtených večerníčků na náměstí pod morovým sloupem má už svoji letitou tradici. Číst chodí herci i starosta a v pátek prý přijde ... překvapení.

Děti dostaly večerníčkovské papírové čepice a Mateřídoušku. Trubač odtroubil znělku, vypravěčka se pustila do čtení. Štěpán seděl s otevřenou pusou na schodku, uši našpicované, ani nedutal. Čtení pohádek má rád. Mami, půjdem zítra zas?

Tuleni v pelíšku

2009-06-22T20:59:00.003+02:00

Když máma nebo táta není doma, Štěpán má povoleno spát v jejich posteli. Podmínka je splněna, tatínek dnes nocuje pod stanem na druhém konci republiky, postel je volná. Štěpán ji s potěšením zabral pro sebe. Ale nebude tam sám.

Cyril končívá v naší manželské posteli prakticky každou noc jako černý pasažér. Je to nejjednoduší řešení pro všechny. Už jsme si zvykli. Koneckonců, Štěpán to v jeho věku dělával taky. Vůně rodičovské postele je pro oba zjevně neodolatelná.

Tudíž se mi dnes zachtělo fotky předjímající zítřejší ranní probuzení. Dva bráchové spolu v jedné posteli. Za bdělého stavu se to uskutečnit nedalo. Rozradostnění kluci rozpoutali v peřinách skopičiny nevídané a nevyfotitelné. Rozesadit a hned, jinak neusnou.

Tak tedy znovu po usnutí a aranžovaně. Spícího Cyrilka jsem přenesla za Štěpánem, odfukujícím ze sna. Ještě nachystat světlo, záběr, zaostřit a ejhle. Štěpánkovi zacukaly koutky. Mamí, ty mě budíš! No jo no, promiň, já nerada. Ale to nevadí, mami, já zas rychle usnu.

Díky za pochopení a dobrou noc, bráškové. Za chvíli se přijdu přitulit taky.

Zvlčilá louka

2009-06-21T21:11:00.003+02:00

Objektivně vzato jsme toho dnes stihli dost. Cyrilovo plavání, společný nákup, moje cyklistické lovení nové keše, hromadnou návštěvu u babičky. Jenže já mám pocit, že se vlastně nic nedělo. Klidná letní neděle.

Ano, ano, letní. Dneškem začíná astronomické léto a též, což připouštím nerada, se ode dneška dny zase zkracují směrem k zimě. Ale na to nebudu myslet. Spíš si připomenu dokonale letní atmosféru louky zcela zaplavené rudými vlčími máky. Potkali jsme ji cestou do Sparu. Jen tak, vedle cesty, mimochodem.

Někdy přemýšlím, jaké by to bylo, fotit jedno a to samé místo opakovaně, v různých ročních obdobích a denních časech. Ještě jsem to nezkusila. A asi ani nezkusím. Tohle místo se mi stejně nejvíc líbí tak, jak je. Zvlčilé vlčími máky.

Žehlící brainstorming

2009-06-20T20:39:00.003+02:00

Sice už díky sušičce většinu prádla nežehlím, ale pěkná hromada k žehlení se dokáže naskládat i z té menšiny. Kór, když se nechá hezky pár týdnů uležet.

Mám na žehlení svou tajnou komnatu. Tvářím se, že z bezpečnostních důvodů kvůli Cyrilovi, ale pšššt, hlavně proto, že tam můžu být sama. Potichu a někdy i skoro potmě. Vážně. Muž nechápe, jak můžu žehlit v šeru, ale to bude tím, že to nikdy nezkusil.

Ruce řízené autopilotem s letitými zkušenostmi krouží nad žehlícím prknem prakticky samy. Položit, vypnout, přejet žehličkou, pohladit. Á, tady ruka nahmatala nerovnost, tak ještě jednou a znovu výstupní kontrola pohlazením. V pořádku. Automatickými pohyby poskládat a už je na prkně další kousek.

A hlava, jíž ruce dělají alibi pro pusté flákání, si v tom zvukovém a světelném vakuu lebedí a pouští myšlenky nadivoko na špacír. Přemítá, přemýšlí, prozkoumává. Žehlící brainstorming. Vestoje u prkna mě potkaly už spousty nápadů. Chytrých i praštěných. Dnes například téma fotky do blogu.

Indián Rudý blesk

2009-06-19T21:51:00.000+02:00

Na školce v přírodě, která se nakonec neuskutečnila, si měl Štěpánek hrát na indiány. Program byl pečlivě připravený a protože by bylo škoda dát ho k ledu úplně, paní učitelky provedly akci Indián alespoň nasucho, ve školce.

Celý týden padaly ze Štěpána, vlastně z Rudého bleska, indiánské zážitky a vědomosti. Bylo vidět, že ho hra velmi baví. Dnes získali indiáni do své čelenky poslední slavnostní péro a hra skončila. Konečně se mohli pochlubit doma svým oděvem, čelenkou a celou indiánskou výbavou.

Štěpánek, obvykle skoupý na sdílení svých zážitků, pyšně povídal a předváděl. Svůj deník, hábit, čelenku, indiánský pozdrav a zejména svou dýmku míru, ta mu učarovala. Hned jsme si všichni, včetně Cyrila, s ním museli zakouřit na zpečetění přátelství. Takže teď už u nás doma bude panovat navždy věčný mír. Howgh.

Dárek k narozeninám

2009-06-18T22:48:00.004+02:00

Nebýt mojí zlaté kamarádky, na bruselské dobrodružství mi kromě fotek a vzpomínek nezůstane žádná hmatatelná památka.

Výlet byl můj narozeninový dárek ode všech. Obdarována jsem se jím cítila víc než bohatě. Zbytek darovaných peněz padl při nákupech pozorností pro děti, manžela a zbytek rodiny. Měla jsem sice v plánu něco koupit i sobě, ale rozhodnutí nějak upadlo v zapomnění. Vždyť vlastně nic nepotřebuju.

S prázdnou jsem ale nakonec neodjela. S přáním hezkých narozenin jsem od kamarádky dostala nádherný náhrdelník z benátského skla. Přesně podle mého vkusu, svěže jednoduchý, v barvách, které mi sluší. Moji Bruselané mi rozumějí.

Zuzi, ze srdce díky. Za všechno.

Maminko, cos mi přivezla?

2009-06-17T23:41:00.002+02:00

Z výletu se musí vozit dárky, to je bez debat. Zvlášť, když má máma trošku špatné svědomí, že ujela od dětí za vlastní zábavou. Před odjezdem jsem provedla předběžný výslech. Cyrilovi byl dárek šumafuk, asi, tedy pokud BABABA neznamenalo něco jiného. Štěpánek si přál Lego. Dobře, Lego to v každém případě jistí.

Potkat v Bruselu hračkářství byl překvapivě celkem problém. Až poslední den se podařilo koupit aspoň to Lego. Zachránila mě nákupní zóna na letišti. Krabička s obrázkem robota mě okamžitě upoutala. Stačí jedna hliníková plechovka, elektromotorek, pár součástek a drátků, šišaté kolečka a na světě je legrační robotek, který se škubavě motá po pokoji.

Trefila jsem se. Štěpán se nad krabičkou zajíkavě nadechl. Maminko, to je ELEKTRICKÉ? Bingo. A hned vyrazili s tátou shánět pití v plechovce. Ode dneška se nám kovová příšerka potuluje po podlaze. Štěpánek jí podle filmu říká Vall-i. Vítejte v robotizované domácnosti.

Z ráje do ráje

2009-06-16T21:36:00.003+02:00

A je čas návratu. Těším se domů a krapet se mi nechce. Paradox. Jsem odpočatá a rozmazlená. Zhýčkaná hostitelčinou dokonalou péčí a pozorností. Zmlsaná výborným jídlem. Ukojená večerními filmovými sedánkami. Nažhavená šestnácti ulovenými kešemi. Vyspaná, spokojená, šťastná. Tak hezky probrat a šup z ráje domů.

Let mezi Bruselem a Prahou trvá o fous přes hodinu. Jen mávnutí nebeského kouzelníka a jsme tu. Z idyly do reality. Čekají mě hlučné děti, bručící manžel, hora špinavého prádla, nepořádek v kuchyni a práce číhající za každým rohem. Kruci, chci já tam vůbec?

Chci a moc! Pro překvapení v Cyrilkových očích, když mě uviděl na chodníku a rozběhl se mi do náruče. Pro Štěpánkovo nepřetržité povídání o společných zážitcích s tátou. Pro manželovu pusu. Pro tu vůni, když se ke mně všichni přitulí. Jsem dítě štěstěny. Opouštím jeden ráj a hned mě čeká další.

Antverpy

2009-06-15T21:35:00.002+02:00

Mám štěstí na lidi. V Bruselu mě hýčká kamarádka Zuzka, jen co se octnu v Antverpách, jsem v rozmazlovací náruči Christiny. Loni se u nás doma měla dobře a hodlá mi to splatit ze všech sil.

Vede mě od jedné antverpské památky ke druhé. Jsem ohromená. Tohle město má grády. Všechno je zde velkorysé, gigantické a monumentální. Katedrála i nádraží. Trochu se mi točí hlava a tajím dech. Aby ne, tváří v tvář Rubensovým obrazům.

Smršť dojmů korunuje vyjížďka k poldrům řeky Šeldy. V nekonečné zelené pláni močálu se třpytí nitky vody. Řeka mi svou velikostí vzala dech. Ve vzduchu je cítit nedaleká přítomnost moře. Ani nevím jak a octnu se v Nizozemí.

Čeká mě ještě večeře s Christinou a cesta vlakem zpátky do Bruselu. Třídím si v hlavě myšlenky. Co bylo nejhezčí? Všechno. Co nejvíc? Katedrála snad. Tam člověk pochopil, že kamenem lze kouzlit. Ach Antverpy.

Na trhu

2009-06-14T21:35:00.004+02:00

Neděle je od slova nedělat. Dneska se nepředřu. Plán je příjemně nedělní. Začneme snídaní doma, posléze si zopakujeme snídani v belgické kavárně, nakoupíme na trhu a uvaříme oběd. A odpoledne, no to možná něco podnikneme. Možná. Nebo taky ne.

Plán byl dodržen, napřed z nás byly kavárenské povalečky a pro trochu vzrušení jsme si zašly na trh. Alespoň v mém případě to byl skutečně adrenalinový zážitek. Malý místní trh překypoval zbožím tak, že mi oči téměř vypadly z důlků. Nádherně čerstvé ovoce a zelenina všech barev a chutí, voňavé chleby a bagety, koláče slané i sladké, buchty, buchtičky, buchetky. Domácí jogurty, sýry rozličných barev, velikostí i vůní, uzenin plné pulty. Stánek plný čerstvě ulovených ryb, co jich po jméně znám jen zlomek. Náruče řezaných květin.

Ke spokojenosti nebylo ani třeba nespoutaně nakupovat, stačilo se jen dívat a kochat tím rohem hojnosti. Tohle od nás neznám. U nás lidi zajímá nejvíc cena, bohužel. Bohatý výběr a kvalitu ještě většina neumí ocenit. Třeba to někdy taky přijde. Už se moc těším. Vlastně se už nemůžu dočkat.

Jako doma

2009-06-13T21:34:00.005+02:00

Po dvou dnech mám velkoměsta plné zuby. Je sobota, jdeme s kamarádkou do přírody. Výpravu do lesa de Soignes ovšem motivuje i něco jiného. Keš, jak jinak. Earthcache, slibující ukázat nám zajímavou krajinu tvarovanou dobou ledovou.

Byl to balzám na duši. Několikakilometrová procházka lesem unavila nohy, ale ulevila očím. V zeleném prostředí okřívají obratem. Pusu jsme ale nešetřily. Dlouho jsme se neviděly a máme si toho spoustu co říct. Při chůzi se výborně povídá, kilometry utíkají samy.

Cíl byl splněn. Výprava úspěšně završena, keš zdolána, les dobyt. Tělo přiměřeně opotřebováno, duše patřičně povznesena. To, co leželo na srdci, řečeno. Je nám oběma líp.

Jdeme spokojeně zpátky. Do bruselských ulic plných domů s balkónky. Zalévá je měkké světlo podvečerního slunce. Byl to krásný den. Už se tu cítím jako doma.

Pěšky pro kešky

2009-06-12T21:32:00.004+02:00

Batoh na zádech, v ruce GPS a nechávám se vést. Mým průvodcem po Bruselu jsou kešky. Důvěřuju jim, že mi ukáží samá zajímavá místa. Vyplatilo se.

Objevuju jednu historickou památku za druhou. Krásné kostely, paláce, sochy, domy. A všude kešky. Památky jsou monumentální, tajné schránky většinou zcela miniaturní. Nebo dokonce virtuální jako ta, která se mi líbila nejvíc, Šest králů. Díky ní jsem obešla šest královských soch a poučila se o belgické historii. A taky jsem se hodně nachodila. Hodně hodně. Ale Brusel se mi líbí i s bolavýma nohama.

Na závěr ještě povinná zastávka v euročtvrti u moderních budov. I ty jsou monumentální. A keška je tam též. Hlavně zde ale pracuje moje hostitelka. Čekám na ni a jdeme spolu domů, obě unavené po dlouhém dni. Jdeme odpočívat. Zítra je taky den.

Jak se čurá v Bruselu

2009-06-11T21:32:00.002+02:00

Dala jsem dočasné vale mateřské dovolené a odletěla za hranice všedních dnů. Dárek k mým narozeninám se zhmotnil do podoby návštěvy hlavního města Evropy. Jsem v Bruselu. Sama a poprvé.

Jak je mým dobrý zvykem, hodlám město probrousit pěšky křížem krážem do sebezničení. Chci vidět všechno. Každý návštěvník Bruselu musí nutně shlédnout čurajícího chlapečka Manneken Pis. Když každý, tak já taky. Socha je malinká a legrační. Kolem ní stohlavé davy turistů.

Jdu radši jinam. Za čurající holčičkou. Najít ji je kumšt. Po půlhodině bloudění úzkými uličkami ji konečně mám. Je malinká a legrační. Čurá sama v zastrčeném temném dvorku. Jako ze života. Chlap veřejně močí na hlavním bulváru a ženská aby se schovávala kdovíkde. Kde je spravedlnost?!

Myší díra

2009-06-10T14:27:00.003+02:00

Nejspíš by tu měla být balící fotka. Chystám se na velký výlet. Dnes odjíždím a na posteli se hromadí kupičky potřebných věcí. Ale přes neodvolatelnost odjezdu se na balení nemůžu soustředit.

Dlouho jsem nikde nebyla. Dlouho jsem nikde nebyla SAMA. Bez dětí a bez manžela. Bude mi smutno. Vím to. Je mi smutno už teď. Stýská se mi, ještě jsem neodjela. Nikam se mi nechce.

Náladu mi spravila zcela nečekaná věc. Někdo neznámý přes noc vyzdobil podchod pod tratí. Odjakživa se mu říká myší díra. Přes třicet let jím procházím a pamatuju ho vždy šedivý, špinavý, nezajímavý. A vida, jde to i jinak. S úsměvem a vtipně. Díky. Hned se mi bude odjíždět snáz, když se směju.

Kalokagathia

2009-06-09T23:19:00.002+02:00

Kalokagathia. Ideál rovnováhy fyzické a duševní krásy a rozvoje. Po česku... přiměřeně, přiměřeně...od všeho. Pokud jde rozvoj těla, Štěpán se věnuje plavání a cyklistice. Od letošních narozenin též inline bruslení.

Říkat tomu bruslení je zatím silně nadnesené. Trénuje rovnováhu a techniku pohybu. Pomalu, ale jistě. Příležitostí k výuce totiž moc není. Obruslený Štěpán vyžaduje stoprocentní pozornost jednoho dospělého. Což nastává zřídka, obvyklý poměr našich pobytů venku je dvě děti na jednoho dospěláka.

Dnes chvilka individuálního času byla. Bruslařským trenérem je výhradně manžel. Já s inlajny nemám zkušenosti. On taky ne, ale aspoň je školený pedagog. Umí si s dětmi poradit. Sice rozvíjí spíš jejich duši, ale sám nějak dosáhnout ideálu kalokagathie musí, no ne? Třeba teoretickým bruslením. Aneb, kdo neumí, učí?

Dar včelám

2009-06-08T22:18:00.002+02:00

Jela bych za keškama, až bych brečela. Mám regulérní lovecký absťák. Ale nestíhám, mám plné ruce práce. Za pár dní odjedu pryč a co nestihnu zkrotit do té doby, zvlčí definitivně. Takže o kešení si můžu nechat jen zdát.

Ale ono mě to pronásleduje kudy chodím. Cestou do školky míjím několik lip a už nějaký ten čas zkoumám, jestli kvetou. Proč? Je krásné stát pod opojně vonícím stromem, který hučí jako včelí úl. A co víc? Ještě něco. Mám svoji lipovou keš. Dar včelám je poctou lipové aleji u řeky, kterou před osmdesáti lety vysadili místní včelaři.

Proto potřebuju vědět, kdy přesně lípy stojí v plném květu. Abych tam poslala ty, kteří čekají na vrcholnou lipovou sezonu. Ty, kdo stojí o maximálně intenzivní zážitek procházky bzučící voňavou alejí. Kamarádi blázniví kačeři, včíl vyrazte. Včely si právě rozbalují svůj dárek.

Z jedné vody načisto

2009-06-07T21:35:00.003+02:00

Asi byla neděle. Nestihla jsem to příliš postřehnout. Už druhý den sedím u počítače a stříhám video. Včera jsem se učila, dnes snad už doopravdy tvořím. Ukázky sestav z různých pohybových kurzů rodinného centra. Hlavně aerobic, ale třeba i zumbu.

Baví mě to, i když slyšet popadesáté dokola Zapomněla vážení, na jahody mražený, to je pro silné nátury, jakkoliv jsou děti coby tancující jahůdky k nakousnutí. Jsem v práci tak ponořená, že zapomínám na všechno. Na to, že máme opět úklid v domě i na blogovou fotku.

Ale vzpomenu si včas. Úklid chodeb je příjemná rozcvička těla a pátrání po dnešním zajímavém fotomotivu zase trochu protáhne mozkové závity. Nejlíp všechno spláchnout najednou. Z jedné vody načisto. Prostě kouknu a vidím. Cvak.

Den s modrým majákem

2009-06-06T23:42:00.002+02:00

Už několikátý rok po sobě si v tento čas nenecháváme ujít Den s modrým majákem. Náměstí plné policejních, hasičských a záchranářských vozů, ráj zejména pro kluky. Však jich tu jsou stovky.

Ochotní policisté sejmou otisky prstů, předvedou pyrotechnického robota, dětem dovolí vyzkoušet úžasnou policejní motorku. I se sirénou a majákem. Dospělé posadí do trenažéru simulujícího chování auta při nehodě. Záchranáři v sanitce změří tlak a ukáží všechny lékařské přístroje. Hasiči dají dětem v plen svá auta i lodě. Jsme tu pro vás, dívejte se a ptejte.

A bonbónek na závěr, živé ukázky zásahů. Policejní psi stíhají pachatele, koně vytlačují dav. Na náměstí se střílí, zatýká a k vidění je i automobilová honička. Letos u Štěpána vyhráli hasiči. Aby ne, když doopravdy zapálili auto a pak ho efektně uhasili bílou pěnou. Nejenom děti měly oči navrch hlavy.

Z takové akce jdu domů s úctou a obdivem. Hrdinové naší doby. To je bez diskuse.

Zakletý zámek

2009-06-05T21:45:00.003+02:00

Poněkud zakletý den. Může za to mobil. Heslo, kterým je zamčená klávesnice, přestal mírnix týrnix považovat za platné. Heslo je chybné, opakujte akci. Vydržela jsem opakovat hodně dlouho. Není zbytí, bez hesla si nezavolám. Leda tak z okna pár nadávek na trucovitý mobil.

Jdu k odborníkům. Odborník vezme do ruky mobil, vyťuká heslo a klávesnice je odemknutá. Jsem typicky za blbou blondýnu. Ale já se nedám. Moment, počkáme, až se zase zamkne a zkusíme to znovu. Mobil mě podržel, nejsem blbá blondýna, napodruhé odemknout nejde. Napotřetí ani napodvacáté taky ne. Odborník je v koncích. Kupte si nový mobil. To víš, že jo, frajere.

Bublám bezmocným vztekem. Ventiluju ho všemi směry. Muž bere kluky a prchá ven. Jdu taky, na kolo. Rychlá projížďka nepomohla. Mně ani mobilu. Heslo je chybné, opakujte akci. Sakra. Zakletý zámek Šípkové Růženky by byl přístupnější. Tam na prokletí stačil meč a odvážný princ.

Ale kde já je mám vzít v jednadvacátém století dokonalé techniky?!

Jdeme na zmrzlinu

2009-06-04T23:38:00.002+02:00

Včera jsem Štěpánkovi ve slabé chvilce slíbila návštěvu cukrárny. Když nebude pršet. Když nebude zlobit. Když, když, když.

Nezlobil a nepršelo. Jdeme na zmrzlinu! I když letní počasí je zrovna na dovolené, je chladněji a fouká. Ale sliby se musí plnit. Štěpánek si důležitě vybral co nejbarevnější kopeček zmrzliny. Cyril má smůlu, do jeho jídelníčku zmrzlina zatím nesmí. Dostal aspoň prázdný kornoutek. My s mužem sušíme hubu a šanujeme rodinný rozpočet i svůj kalorický příjem.

To by jeden neřekl, co jeden kopeček zmrzliny a dva kornoutky udělají radosti. Děti si lebedí v parku, jeden líže, druhý hryže. Ke spokojenosti jim nic nechybí. Mně jo, dnešní fotka. A kolemjdoucí museli usoudit, že mužoví chybí nějaké to kolečko v hlavě. Hrát si v parku na přerostlého hopkajícího zajíčka není totiž k vidění moc často. Ale kluci se smáli. Fotka bude! Hop, hop, hop.

Vodovodní loterie

2009-06-03T23:08:00.006+02:00

Vodááááá. Teplá vodááááá. Jako agent s teplou vodou bych se neuživila. Tak dělám aspoň agenta se studenou. V domě jsem pověřená odečítat stavy bytových vodoměrů.

Dnes přišli z vodáren zapsat spotřebu vody v domě za uplynulý kvartál. Což je pro mě signál oběhnout všechny byty a zjistit, kolik komu naměřil jeho vodoměr. A pak čísla sečíst, doufajíc, že celkové výsledky se budou rovnat.

Můžu si vsadit, že nebudou. Záhady se dějí neustále. Občas se kubíky vody vypařují neznámo kam. Jindy je naopak zřejmě vyrábíme, neboť lidé spotřebují víc vody, než se naměřilo. Na anomálie nemá vliv ani výměna vodoměrů. A tak pokaždé s napětím čekám, jak to dopadne. Naše malá vodovodní loterie má jen jedinou sázku na jistotu. Voda bude každý rok dražší a dražší.

Poprvé

2009-06-02T23:59:00.002+02:00

Ve svém věku bych určité věci už měla mít za sebou. Doháním, co se dá. Dnes mi přibyla dvě nová poprvé. Sice poněkud na stará kolena, ale i to se počítá.

Poprvé jsem sama za volantem odřídila víc než sto kilometrů za den. Bavilo mě to a Štěpána vzadu v sedačce kupodivu také. Co víc, dojeli jsme bezpečně a bez zakufrování!

Trefili jsme tam, kde mě čekala další premiéra. Poprvé v horolezeckém postroji, poprvé na laně. Když už, tak už! Cílem je originální keška, uložená patnáct metrů vysoko na obrovském buku. Při pohledu zdola člověku tuhne šíje a úsměv na rtech. To nedám.

Kamarádi mi důvěřují víc. Pojď, jsi na řadě. Tak jsem šla. A sice s respektem a pomalu, ale dokázala jsem to. Byla jsem TAM!

S úsměvem idiota koukám nevěřícně na fotky. Nelžou. Budu tomu muset uvěřit. Opravdu se to stalo. Poprvé. A rozhodně ne naposledy!

Polovina

2009-06-01T22:00:00.005+02:00

Den dětí, dobře. Ale já dnes myslím na něco jiného. Patříme s mužem k sobě už osmnáct let. Přesně stejně dlouhý čas trvalo, než jsme se našli. Váhy jsou na chvíli v rovnováze mezi polovinami života. Zítra se nachýlí na jednu stranu.

Odteď už spolu budeme déle než bez sebe. Víc nocí s ním po boku než doma v dětském pokoji. Víc kroků vedle něj než s mámou za ruku. Víc polibků a slz, víc vzteku a vášně a něžných pohlazení. Patříme si. Je polovinou mého života. Bez něj nejsem celá.

Rychle to uteklo. Člověk by se chtěl občas vrátit do dětství a musí z role vzpomínek napřed odmotat už tak veliký kus dospělosti. A nezahodit ani den, bylo by jich škoda.

Začínali jsme spolu ve dvou. Vlastně ne, napřed jsem byla sama. Být sám je silné. Být ve dvou je opojné. Být ve třech je něžné. Být ve čtyřech je štěstí samo.

Krásná polovina života. I kdepak polovina. Jsme stále na začátku. Pořád na nás něco krásného ještě čeká.

Kosecké zpívání

2009-05-31T16:31:00.006+02:00

Jedno květnové ráno v parku kolem buchlovického zámku zpívají nejenom kosi, ale i kosy. Kosecké zpívání připomíná, jak to chodívalo dřív. Za rozbřesku, ještě za ranní rosy, chlapi v pracovních krojích kosili louky. Hezky ručně a se zpěvem. Ano, tahle nádhera se stále dá vidět.

A není to žádný umělý festival. Zažít upřímně radostnou atmosféru je možné právě proto, že lidé sem chodí z lásky. Z lásky k písni, ke kroji, ke svému původu a lidovým kořenům. I ta těžká práce se dá milovat, když se u ní zpívá. Kosy sviští typickým zvukem v trávě plné kopretin, sekáči v krojích se rytmicky otáčejí ladným pohybem. A tráva odevzdaně lehá do pokosů. Všude po loukách stojí skupinky krojovaných zpěváků, každá zpívá svému sekáči. Děvčata na koňských povozech přivezou k snídani kyšku a škvařežinu, vzduchem poletují žerty a smích.

Chodíte okolo a tajíte dech. Jedna písnička přebíjí druhou a žádná nekončí. Je hezčí dívat se na mladého urostlého sekáče, nebo na staříčka, který s kosou přímo tancuje? Jde vůbec na rozum, aby sekáčům v soutěži skandovaly davy do rytmu? Je to jak z jiného světa. Ale tohle byl náš svět ještě nedávno, takhle se žilo. Dřina přetavená v radost. Proč si nad prací stýskat, když se dá zpívat?

A je dokoseno. Tak zase za rok.

Za zábavou

2009-05-30T10:22:00.002+02:00

Počasí dalo našim dnešním plánům na oslavu dne dětí šach mat. V hustém lijáku by šlapat na železniční drezíně moc zábavné nebylo. Honem, honem, je nutný náhradní plán někde pod střechou.

Bleskový konkurz vyhrála dětská hala Bongo v Brně. Ještě jsme tam nikdy nebyli, pročež si s babičkou a dědou troufáme poslat jenom Štěpánka. Sami s Cyrilem zůstáváme neplánovaně doma. Dělat je pořád co a prarodiče s vnoučaty oslaví dětský den bohatě i za nás.

Cyril nebyl kratochvílí ukrácen Měl svátek už jen z toho, že má rodiče sám pro sebe. A aby mu nebylo líto, že neužije zajímavých atrakcí jako brácha a bratránci, vzal ho táta na návštěvu. Hračky sestřenky Esterky byly koneckonců taky jedna velká atrakce.

Černobílý svět

2009-05-29T22:17:00.003+02:00

Murphyho zákony platí vždy a za všech okolností. Tento fakt je jedinou skutečností, na kterou se žádný Murphyho zákon nevztahuje. Aneb koupili jsme sandálky a začalo pršet.

Po automotoboto výpravě do Zlína, kde jsme se švagrovou dětem konečně pořídily letní obutí, si hezké počasí zákonitě vzalo opušťák. Pršelo už cestou zpátky, ale to, co živly předvedly odpoledne, stálo opravdu za zvěčnění.

Vezla jsem babičce vrátit půjčené auto, když se strhla divoká průtrž mračen. Chvíli jsem zbaběle seděla v autě, pak zvítězila dobrodružná krev, vzala jsem foťák a slejvákem se probila na hráz řeky za zajímavým světlem. Nebyla jsem tam jediný blázen, dole u vody seděly desítky rybářů pod deštníky. Asi závody.

Útrpně snášeli provazy deště a možná v duchu taky vzývali Mistra Murphyho. Anebo jim to nevadilo, kdo ví, třeba ryby za deště berou líp. Co jednomu vadí, druhého potěší. Svět není vždycky černobílý, i když tak někdy vypadá.

Smolný náprstek

2009-05-28T22:08:00.005+02:00

Odpolední nákupní pobíhání městem jsem ukončila v galanterii. Štěpánek pojede do školy v přírodě a potřebuje spoustu nutných drobností. Metr prádelní gumy se změní v indiánskou čelenku. Látka v indiánské pončo. Bude z něj Indián Velká odvaha bez mámy.

Paní vedle mě si přišla koupit náprstek. Nikdy jsem nikoho nezažila kupovat si náprstek. Já sama mám svůj jaksi odnepaměti, asi po někom zděděný. Používám ho jen zřídkakdy. Takový malý zbytečný předmět. Ale nemít ho, nejsem švadlena. Vytáhnu ho a protáčím v prstech.

Zapečený v anglickém pudingu prý nosí štěstí tomu, kdo jej najde. Sny o náprstku však přinášejí nesnáze. Snář měl pravdu. Náprstek byl plný smůly. Školka v přírodě se nekoná, mezi dětmi řádí salmonela.

Aj, smutky planého těšení rozeženem, ale ty půjdeš hned zpátky do šuplíku, náprstku jeden zlopověstný. Hybaj, nechci tě vidět. Tohle se dětem nedělá.

Motorkářské závody

2009-05-27T11:59:00.003+02:00

O tom, že má Cyril vášeň pro vozidla všeho druhu, už řeč byla. Doma má houpací motorku a červené odrážecí autíčko. Obě zdatně ojíždí. Ale venku chodil zatím jen po svých. Červené auto jsme ven a zpátky domů nebrali, naše dřevěné podlahy by to nemusely přežít ve zdraví.

Před pár dny Cyril sousedovic Bonifáckovi ukradl na hřišti motorku. A hned mi předvedl, že je řidič bez bázně a hany a objel celé velké kolečko kolem bloku. Sám a rychle. No nic, musíme taky pořídit motorku do terénu. Bonifác nám tu jeho asi nebude půjčovat věčně.

V pravou chvíli se zjevila švagrová s nabídkou jejich nepotřebné motorky. Dočasně jsme ji směnili za odrážecí kolo. Štěpán ho už nepotřebuje, Cyril je na něj zatím malý, Zbyškovi bude akorát. Škatule, škatule, hejbejte se.

A Cyril je v partičce dětí u domu plně integrován. Prohánějí plastové motorky stylem závodníků formule 1. Cyril je blaženě napodobuje. Jenom mu nejde vysvětlit, že mnohem pohodlnější sezení by měl na sedadle, nikoliv na rámu.