Prázdninová plavba

Náhody někdy opisují kruhy. Školní rok jsme prvního září začínali fotkou lodičky. Je poslední den školního roku a nezbývá mi než ho uzavřít opět fotkou lodě. Nečekaně a neplánovaně.

Přinesl ji dnes muž. Obdržel ji od svých žáků jako dárek za další společný rok. Nevím, jestli je inspirovala myšlenka na naše dva syny nebo fakt, že se před pár dny vrátili z vodáckého zájezdu.

Každopádně mám radost, že svého kapitána mají rádi. Kromě lodě dostal i obří kytici lilií a růží. Daroval mi ji. A loď Štěpánkovi. Ó my se máme.

Takže pozor! Prázdniny po pravoboku!

Úsměvy ze školky

Štěpánek měl jít do školky naposled až zítra. Ale jeho rýma a rezolutní paní učitelka rozhodly jinak. Papučky, pyžamko, pláštěnka a všechno ostatní ze skříňky putovaly domů už dnes.

I složka s obrázky za celý školní rok. Většinu z nich si pamatuju z nástěnky. Teď je ale mám všechny vedle sebe a můžu srovnávat. Závěr je jasný.

Výtvarný talent naše dítě v žádném případě nemá. To mě nezaráží, zdědit ho prostě nemá po kom. Ovšem zatímco výtvarník nad kresbami propadne beznaději, dětský psycholog zajásá. Každý neumělý obličej se radostně usmívá. Indiánův, maminčin, psí i ptačí. Naše dítě je, zdá se, šťastné. Jsem za to vděčná. A usmívám se též.

O samotě

Už vím, co mi chybělo. Procházka o samotě. Jen s foťákem. Dneska zvečera jsem se jí konečně zase jednou dočkala.

Stačí deset minut a obejít dvě okolní ulice. Jako bych vypila kouzelný lektvar. Usmívací a vznášecí.

Své děti miluju. Muže též. Ale být nepřetržitě vrbou, chobotnicí a šplhací tyčí v jednom nejde! Nejsem perpetuum mobile, moje baterky potřebují průběžně dobíjet.

Funguju na samotu. Pěší chůzi. Kolo. Taky kytky. A focení.

Třista a pětašedesát

Pro třístou fotku v projektu by se žádalo něco slavnostního. Ale co, když zrovna dnes jsem utahaná, nervózní a protivná. Fotonálada má dovolenou.

Z dovolené domů se nám naopak vrátil tatínek a ihned podepřel upadající morálku domácnosti. Je dobře, že je zpátky s námi. Chyběl nám a my jemu.

Děti spí, já jsem se uklidnila. Dnešní nezdary jsou zapomenuty. Tak ještě tu fotku. Nejlíp něco slavnostního. Hm, se slavnostním nepořádkem asi nepochodím, takže zbývá kytka na stole. A aby to opravdu bylo slavnostní, poprvé u zrcadlovky zapínám plně manuální režim. Clona, čas i ostření. Tramtadadáááá. Cvak.

A ještě pětašedesát!

Odlétáme na prázdniny

Rozlítaný den, který do slova a do písmene skončil na křídlech letadla. Premiérový den, který přinesl několik poprvé. Očekávaných se stínem nejistoty, prožitých s gejzírem nadšení.

Dopolední Pohádková zahrada ve školce vyžadovala asistenci pohádkových bytostí. Sešlo se jich tak akorát. Některé, pravda, měly přesně stejné boty, jako nosí máma, ale nebuďme perfekcionisty. Hlavně, že se všichni usmívali a bylo hezky.

Naše vzdálenější babička našla ten den poprvé odvahu hlídat Cyrilka. Premiéra na jedničku. Veskrze spokojené dítě i babička si to prý rádi zopakují znova.

Odpolední výlet vlakem na letiště za bohatým programem. Letadla, hasiči, čtyřkolky, motorky, paintball, elektrovláček a zase letadla. Odlétáme na prázdniny. Díky dědovi se Štěpánkovi splnilo i to největší přání. Letět opravdovým letadlem. Úplně poprvé.

Zážitků na měsíc, ne na jeden den. Parádní slavobrána pro prázdniny. Hurá do pohádky.

Krtek rulez!

Cyril dorostl do krtčího věku. Dívám se do Štěpánkova deníčku a i on zahořel v roce a půl pro krtka a jeho kalhotky. Asi je to součást genetické výbavy českých dětí. Krtkem jsme odkojení všichni.

Cyril nemluví, ale říct si dokáže o všechno. Napřed vyleze do křesla naproti počítači, s rozkoší se tam uvelebí a chvíli čeká. Pak mu dojde, že tahle akce nestačí, sleze a donese mi DVD ovladač. Připomíná telegrafní semafor, jeho ruka lítá mezi policí s filmy a monitorem. Eee e ee ee, kkkkkk. Maminko, pusť mi krtečka.

Pustím a nesleduju příběh, ale Cyrila. Absolutním soustředěním by nezahanbil astronauty před startem. Z přemýšlivé grimasy najednou vybuchne smíchem. Krtkovi se něco povedlo. Batolecí smích by se měl se měl konzervovat a prodávat jako elixír dobré nálady. Mám v sobě dnes slušnou dávku. Je mi krásně.

Hřeším

Obžerství je smrtelný hřích. Zhřešila jsem, ale potrestán byl nevinný. Moje klávesnice. Chudinka dlouho trpělivě snášela neustálý příliv drobků, kapiček a prskanců potravin. Velmi často totiž jím hned vedle ní. Má vina, má veliká vina.

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Stručně řečeno, sušenka labužnicky namočená do čaje může za jistých okolností v hrnku vyvolat přílivovou vlnu. Kterážto vlna hravě překoná vymezený porcelánový prostor a zrádně zaplaví nejbližší okolí. Klávesnici.

Klávesnice prolitá čajem funguje. Někdy. Někdy ne. Jindy vůbec. A nebo jo. Hoďte si kostkou. A vsaďte se, že za hodinu to bude právě naopak. Nedá se psát, vyťukat heslo k mailu, vyhledávat na internetu, nedá se nic. Jen skučet a nadávat.

A vyměnit klávesnici. A nejíst u počítače. Nepít taky. Oj, to je těžký odpustek hříšníkovi!

Večerníček

Večerníček není jen panáček na jednokolce s papírovou čepicí. Náš dnešní večerníček vypadal jako milá slečna herečka z divadla. Přinesla si s sebou oblíbenou dětskou knížku, navzdory mizernému, studenému a větrnému počasí se posadila na schody morového sloupu a začala číst nahlas. Dětem.

Opět propaguju akci mých kolegyň ze zaměstnání, ale nemůžu jinak. Jejich nápady na podporu dětského čtenářství jsou originální, milé a hlavně fungující. Série červnových čtených večerníčků na náměstí pod morovým sloupem má už svoji letitou tradici. Číst chodí herci i starosta a v pátek prý přijde ... překvapení.

Děti dostaly večerníčkovské papírové čepice a Mateřídoušku. Trubač odtroubil znělku, vypravěčka se pustila do čtení. Štěpán seděl s otevřenou pusou na schodku, uši našpicované, ani nedutal. Čtení pohádek má rád. Mami, půjdem zítra zas?

Tuleni v pelíšku

Když máma nebo táta není doma, Štěpán má povoleno spát v jejich posteli. Podmínka je splněna, tatínek dnes nocuje pod stanem na druhém konci republiky, postel je volná. Štěpán ji s potěšením zabral pro sebe. Ale nebude tam sám.

Cyril končívá v naší manželské posteli prakticky každou noc jako černý pasažér. Je to nejjednoduší řešení pro všechny. Už jsme si zvykli. Koneckonců, Štěpán to v jeho věku dělával taky. Vůně rodičovské postele je pro oba zjevně neodolatelná.

Tudíž se mi dnes zachtělo fotky předjímající zítřejší ranní probuzení. Dva bráchové spolu v jedné posteli. Za bdělého stavu se to uskutečnit nedalo. Rozradostnění kluci rozpoutali v peřinách skopičiny nevídané a nevyfotitelné. Rozesadit a hned, jinak neusnou.

Tak tedy znovu po usnutí a aranžovaně. Spícího Cyrilka jsem přenesla za Štěpánem, odfukujícím ze sna. Ještě nachystat světlo, záběr, zaostřit a ejhle. Štěpánkovi zacukaly koutky. Mamí, ty mě budíš! No jo no, promiň, já nerada. Ale to nevadí, mami, já zas rychle usnu.

Díky za pochopení a dobrou noc, bráškové. Za chvíli se přijdu přitulit taky.

Zvlčilá louka

Objektivně vzato jsme toho dnes stihli dost. Cyrilovo plavání, společný nákup, moje cyklistické lovení nové keše, hromadnou návštěvu u babičky. Jenže já mám pocit, že se vlastně nic nedělo. Klidná letní neděle.

Ano, ano, letní. Dneškem začíná astronomické léto a též, což připouštím nerada, se ode dneška dny zase zkracují směrem k zimě. Ale na to nebudu myslet. Spíš si připomenu dokonale letní atmosféru louky zcela zaplavené rudými vlčími máky. Potkali jsme ji cestou do Sparu. Jen tak, vedle cesty, mimochodem.

Někdy přemýšlím, jaké by to bylo, fotit jedno a to samé místo opakovaně, v různých ročních obdobích a denních časech. Ještě jsem to nezkusila. A asi ani nezkusím. Tohle místo se mi stejně nejvíc líbí tak, jak je. Zvlčilé vlčími máky.

Žehlící brainstorming

Sice už díky sušičce většinu prádla nežehlím, ale pěkná hromada k žehlení se dokáže naskládat i z té menšiny. Kór, když se nechá hezky pár týdnů uležet.

Mám na žehlení svou tajnou komnatu. Tvářím se, že z bezpečnostních důvodů kvůli Cyrilovi, ale pšššt, hlavně proto, že tam můžu být sama. Potichu a někdy i skoro potmě. Vážně. Muž nechápe, jak můžu žehlit v šeru, ale to bude tím, že to nikdy nezkusil.

Ruce řízené autopilotem s letitými zkušenostmi krouží nad žehlícím prknem prakticky samy. Položit, vypnout, přejet žehličkou, pohladit. Á, tady ruka nahmatala nerovnost, tak ještě jednou a znovu výstupní kontrola pohlazením. V pořádku. Automatickými pohyby poskládat a už je na prkně další kousek.

A hlava, jíž ruce dělají alibi pro pusté flákání, si v tom zvukovém a světelném vakuu lebedí a pouští myšlenky nadivoko na špacír. Přemítá, přemýšlí, prozkoumává. Žehlící brainstorming. Vestoje u prkna mě potkaly už spousty nápadů. Chytrých i praštěných. Dnes například téma fotky do blogu.

Indián Rudý blesk

Na školce v přírodě, která se nakonec neuskutečnila, si měl Štěpánek hrát na indiány. Program byl pečlivě připravený a protože by bylo škoda dát ho k ledu úplně, paní učitelky provedly akci Indián alespoň nasucho, ve školce.

Celý týden padaly ze Štěpána, vlastně z Rudého bleska, indiánské zážitky a vědomosti. Bylo vidět, že ho hra velmi baví. Dnes získali indiáni do své čelenky poslední slavnostní péro a hra skončila. Konečně se mohli pochlubit doma svým oděvem, čelenkou a celou indiánskou výbavou.

Štěpánek, obvykle skoupý na sdílení svých zážitků, pyšně povídal a předváděl. Svůj deník, hábit, čelenku, indiánský pozdrav a zejména svou dýmku míru, ta mu učarovala. Hned jsme si všichni, včetně Cyrila, s ním museli zakouřit na zpečetění přátelství. Takže teď už u nás doma bude panovat navždy věčný mír. Howgh.

Dárek k narozeninám

Nebýt mojí zlaté kamarádky, na bruselské dobrodružství mi kromě fotek a vzpomínek nezůstane žádná hmatatelná památka.

Výlet byl můj narozeninový dárek ode všech. Obdarována jsem se jím cítila víc než bohatě. Zbytek darovaných peněz padl při nákupech pozorností pro děti, manžela a zbytek rodiny. Měla jsem sice v plánu něco koupit i sobě, ale rozhodnutí nějak upadlo v zapomnění. Vždyť vlastně nic nepotřebuju.

S prázdnou jsem ale nakonec neodjela. S přáním hezkých narozenin jsem od kamarádky dostala nádherný náhrdelník z benátského skla. Přesně podle mého vkusu, svěže jednoduchý, v barvách, které mi sluší. Moji Bruselané mi rozumějí.

Zuzi, ze srdce díky. Za všechno.

Maminko, cos mi přivezla?

Z výletu se musí vozit dárky, to je bez debat. Zvlášť, když má máma trošku špatné svědomí, že ujela od dětí za vlastní zábavou. Před odjezdem jsem provedla předběžný výslech. Cyrilovi byl dárek šumafuk, asi, tedy pokud BABABA neznamenalo něco jiného. Štěpánek si přál Lego. Dobře, Lego to v každém případě jistí.

Potkat v Bruselu hračkářství byl překvapivě celkem problém. Až poslední den se podařilo koupit aspoň to Lego. Zachránila mě nákupní zóna na letišti. Krabička s obrázkem robota mě okamžitě upoutala. Stačí jedna hliníková plechovka, elektromotorek, pár součástek a drátků, šišaté kolečka a na světě je legrační robotek, který se škubavě motá po pokoji.

Trefila jsem se. Štěpán se nad krabičkou zajíkavě nadechl. Maminko, to je ELEKTRICKÉ? Bingo. A hned vyrazili s tátou shánět pití v plechovce. Ode dneška se nám kovová příšerka potuluje po podlaze. Štěpánek jí podle filmu říká Vall-i. Vítejte v robotizované domácnosti.

Z ráje do ráje

A je čas návratu. Těším se domů a krapet se mi nechce. Paradox. Jsem odpočatá a rozmazlená. Zhýčkaná hostitelčinou dokonalou péčí a pozorností. Zmlsaná výborným jídlem. Ukojená večerními filmovými sedánkami. Nažhavená šestnácti ulovenými kešemi. Vyspaná, spokojená, šťastná. Tak hezky probrat a šup z ráje domů.

Let mezi Bruselem a Prahou trvá o fous přes hodinu. Jen mávnutí nebeského kouzelníka a jsme tu. Z idyly do reality. Čekají mě hlučné děti, bručící manžel, hora špinavého prádla, nepořádek v kuchyni a práce číhající za každým rohem. Kruci, chci já tam vůbec?

Chci a moc! Pro překvapení v Cyrilkových očích, když mě uviděl na chodníku a rozběhl se mi do náruče. Pro Štěpánkovo nepřetržité povídání o společných zážitcích s tátou. Pro manželovu pusu. Pro tu vůni, když se ke mně všichni přitulí. Jsem dítě štěstěny. Opouštím jeden ráj a hned mě čeká další.

Antverpy

Mám štěstí na lidi. V Bruselu mě hýčká kamarádka Zuzka, jen co se octnu v Antverpách, jsem v rozmazlovací náruči Christiny. Loni se u nás doma měla dobře a hodlá mi to splatit ze všech sil.

Vede mě od jedné antverpské památky ke druhé. Jsem ohromená. Tohle město má grády. Všechno je zde velkorysé, gigantické a monumentální. Katedrála i nádraží. Trochu se mi točí hlava a tajím dech. Aby ne, tváří v tvář Rubensovým obrazům.

Smršť dojmů korunuje vyjížďka k poldrům řeky Šeldy. V nekonečné zelené pláni močálu se třpytí nitky vody. Řeka mi svou velikostí vzala dech. Ve vzduchu je cítit nedaleká přítomnost moře. Ani nevím jak a octnu se v Nizozemí.

Čeká mě ještě večeře s Christinou a cesta vlakem zpátky do Bruselu. Třídím si v hlavě myšlenky. Co bylo nejhezčí? Všechno. Co nejvíc? Katedrála snad. Tam člověk pochopil, že kamenem lze kouzlit. Ach Antverpy.

Na trhu

Neděle je od slova nedělat. Dneska se nepředřu. Plán je příjemně nedělní. Začneme snídaní doma, posléze si zopakujeme snídani v belgické kavárně, nakoupíme na trhu a uvaříme oběd. A odpoledne, no to možná něco podnikneme. Možná. Nebo taky ne.

Plán byl dodržen, napřed z nás byly kavárenské povalečky a pro trochu vzrušení jsme si zašly na trh. Alespoň v mém případě to byl skutečně adrenalinový zážitek. Malý místní trh překypoval zbožím tak, že mi oči téměř vypadly z důlků. Nádherně čerstvé ovoce a zelenina všech barev a chutí, voňavé chleby a bagety, koláče slané i sladké, buchty, buchtičky, buchetky. Domácí jogurty, sýry rozličných barev, velikostí i vůní, uzenin plné pulty. Stánek plný čerstvě ulovených ryb, co jich po jméně znám jen zlomek. Náruče řezaných květin.

Ke spokojenosti nebylo ani třeba nespoutaně nakupovat, stačilo se jen dívat a kochat tím rohem hojnosti. Tohle od nás neznám. U nás lidi zajímá nejvíc cena, bohužel. Bohatý výběr a kvalitu ještě většina neumí ocenit. Třeba to někdy taky přijde. Už se moc těším. Vlastně se už nemůžu dočkat.

Jako doma

Po dvou dnech mám velkoměsta plné zuby. Je sobota, jdeme s kamarádkou do přírody. Výpravu do lesa de Soignes ovšem motivuje i něco jiného. Keš, jak jinak. Earthcache, slibující ukázat nám zajímavou krajinu tvarovanou dobou ledovou.

Byl to balzám na duši. Několikakilometrová procházka lesem unavila nohy, ale ulevila očím. V zeleném prostředí okřívají obratem. Pusu jsme ale nešetřily. Dlouho jsme se neviděly a máme si toho spoustu co říct. Při chůzi se výborně povídá, kilometry utíkají samy.

Cíl byl splněn. Výprava úspěšně završena, keš zdolána, les dobyt. Tělo přiměřeně opotřebováno, duše patřičně povznesena. To, co leželo na srdci, řečeno. Je nám oběma líp.

Jdeme spokojeně zpátky. Do bruselských ulic plných domů s balkónky. Zalévá je měkké světlo podvečerního slunce. Byl to krásný den. Už se tu cítím jako doma.

Pěšky pro kešky

Batoh na zádech, v ruce GPS a nechávám se vést. Mým průvodcem po Bruselu jsou kešky. Důvěřuju jim, že mi ukáží samá zajímavá místa. Vyplatilo se.

Objevuju jednu historickou památku za druhou. Krásné kostely, paláce, sochy, domy. A všude kešky. Památky jsou monumentální, tajné schránky většinou zcela miniaturní. Nebo dokonce virtuální jako ta, která se mi líbila nejvíc, Šest králů. Díky ní jsem obešla šest královských soch a poučila se o belgické historii. A taky jsem se hodně nachodila. Hodně hodně. Ale Brusel se mi líbí i s bolavýma nohama.

Na závěr ještě povinná zastávka v euročtvrti u moderních budov. I ty jsou monumentální. A keška je tam též. Hlavně zde ale pracuje moje hostitelka. Čekám na ni a jdeme spolu domů, obě unavené po dlouhém dni. Jdeme odpočívat. Zítra je taky den.

Jak se čurá v Bruselu

Dala jsem dočasné vale mateřské dovolené a odletěla za hranice všedních dnů. Dárek k mým narozeninám se zhmotnil do podoby návštěvy hlavního města Evropy. Jsem v Bruselu. Sama a poprvé.

Jak je mým dobrý zvykem, hodlám město probrousit pěšky křížem krážem do sebezničení. Chci vidět všechno. Každý návštěvník Bruselu musí nutně shlédnout čurajícího chlapečka Manneken Pis. Když každý, tak já taky. Socha je malinká a legrační. Kolem ní stohlavé davy turistů.

Jdu radši jinam. Za čurající holčičkou. Najít ji je kumšt. Po půlhodině bloudění úzkými uličkami ji konečně mám. Je malinká a legrační. Čurá sama v zastrčeném temném dvorku. Jako ze života. Chlap veřejně močí na hlavním bulváru a ženská aby se schovávala kdovíkde. Kde je spravedlnost?!

Myší díra

Nejspíš by tu měla být balící fotka. Chystám se na velký výlet. Dnes odjíždím a na posteli se hromadí kupičky potřebných věcí. Ale přes neodvolatelnost odjezdu se na balení nemůžu soustředit.

Dlouho jsem nikde nebyla. Dlouho jsem nikde nebyla SAMA. Bez dětí a bez manžela. Bude mi smutno. Vím to. Je mi smutno už teď. Stýská se mi, ještě jsem neodjela. Nikam se mi nechce.

Náladu mi spravila zcela nečekaná věc. Někdo neznámý přes noc vyzdobil podchod pod tratí. Odjakživa se mu říká myší díra. Přes třicet let jím procházím a pamatuju ho vždy šedivý, špinavý, nezajímavý. A vida, jde to i jinak. S úsměvem a vtipně. Díky. Hned se mi bude odjíždět snáz, když se směju.

Kalokagathia

Kalokagathia. Ideál rovnováhy fyzické a duševní krásy a rozvoje. Po česku... přiměřeně, přiměřeně...od všeho. Pokud jde rozvoj těla, Štěpán se věnuje plavání a cyklistice. Od letošních narozenin též inline bruslení.

Říkat tomu bruslení je zatím silně nadnesené. Trénuje rovnováhu a techniku pohybu. Pomalu, ale jistě. Příležitostí k výuce totiž moc není. Obruslený Štěpán vyžaduje stoprocentní pozornost jednoho dospělého. Což nastává zřídka, obvyklý poměr našich pobytů venku je dvě děti na jednoho dospěláka.

Dnes chvilka individuálního času byla. Bruslařským trenérem je výhradně manžel. Já s inlajny nemám zkušenosti. On taky ne, ale aspoň je školený pedagog. Umí si s dětmi poradit. Sice rozvíjí spíš jejich duši, ale sám nějak dosáhnout ideálu kalokagathie musí, no ne? Třeba teoretickým bruslením. Aneb, kdo neumí, učí?

Dar včelám

Jela bych za keškama, až bych brečela. Mám regulérní lovecký absťák. Ale nestíhám, mám plné ruce práce. Za pár dní odjedu pryč a co nestihnu zkrotit do té doby, zvlčí definitivně. Takže o kešení si můžu nechat jen zdát.

Ale ono mě to pronásleduje kudy chodím. Cestou do školky míjím několik lip a už nějaký ten čas zkoumám, jestli kvetou. Proč? Je krásné stát pod opojně vonícím stromem, který hučí jako včelí úl. A co víc? Ještě něco. Mám svoji lipovou keš. Dar včelám je poctou lipové aleji u řeky, kterou před osmdesáti lety vysadili místní včelaři.

Proto potřebuju vědět, kdy přesně lípy stojí v plném květu. Abych tam poslala ty, kteří čekají na vrcholnou lipovou sezonu. Ty, kdo stojí o maximálně intenzivní zážitek procházky bzučící voňavou alejí. Kamarádi blázniví kačeři, včíl vyrazte. Včely si právě rozbalují svůj dárek.

Z jedné vody načisto

Asi byla neděle. Nestihla jsem to příliš postřehnout. Už druhý den sedím u počítače a stříhám video. Včera jsem se učila, dnes snad už doopravdy tvořím. Ukázky sestav z různých pohybových kurzů rodinného centra. Hlavně aerobic, ale třeba i zumbu.

Baví mě to, i když slyšet popadesáté dokola Zapomněla vážení, na jahody mražený, to je pro silné nátury, jakkoliv jsou děti coby tancující jahůdky k nakousnutí. Jsem v práci tak ponořená, že zapomínám na všechno. Na to, že máme opět úklid v domě i na blogovou fotku.

Ale vzpomenu si včas. Úklid chodeb je příjemná rozcvička těla a pátrání po dnešním zajímavém fotomotivu zase trochu protáhne mozkové závity. Nejlíp všechno spláchnout najednou. Z jedné vody načisto. Prostě kouknu a vidím. Cvak.

Den s modrým majákem

Už několikátý rok po sobě si v tento čas nenecháváme ujít Den s modrým majákem. Náměstí plné policejních, hasičských a záchranářských vozů, ráj zejména pro kluky. Však jich tu jsou stovky.

Ochotní policisté sejmou otisky prstů, předvedou pyrotechnického robota, dětem dovolí vyzkoušet úžasnou policejní motorku. I se sirénou a majákem. Dospělé posadí do trenažéru simulujícího chování auta při nehodě. Záchranáři v sanitce změří tlak a ukáží všechny lékařské přístroje. Hasiči dají dětem v plen svá auta i lodě. Jsme tu pro vás, dívejte se a ptejte.

A bonbónek na závěr, živé ukázky zásahů. Policejní psi stíhají pachatele, koně vytlačují dav. Na náměstí se střílí, zatýká a k vidění je i automobilová honička. Letos u Štěpána vyhráli hasiči. Aby ne, když doopravdy zapálili auto a pak ho efektně uhasili bílou pěnou. Nejenom děti měly oči navrch hlavy.

Z takové akce jdu domů s úctou a obdivem. Hrdinové naší doby. To je bez diskuse.

Zakletý zámek

Poněkud zakletý den. Může za to mobil. Heslo, kterým je zamčená klávesnice, přestal mírnix týrnix považovat za platné. Heslo je chybné, opakujte akci. Vydržela jsem opakovat hodně dlouho. Není zbytí, bez hesla si nezavolám. Leda tak z okna pár nadávek na trucovitý mobil.

Jdu k odborníkům. Odborník vezme do ruky mobil, vyťuká heslo a klávesnice je odemknutá. Jsem typicky za blbou blondýnu. Ale já se nedám. Moment, počkáme, až se zase zamkne a zkusíme to znovu. Mobil mě podržel, nejsem blbá blondýna, napodruhé odemknout nejde. Napotřetí ani napodvacáté taky ne. Odborník je v koncích. Kupte si nový mobil. To víš, že jo, frajere.

Bublám bezmocným vztekem. Ventiluju ho všemi směry. Muž bere kluky a prchá ven. Jdu taky, na kolo. Rychlá projížďka nepomohla. Mně ani mobilu. Heslo je chybné, opakujte akci. Sakra. Zakletý zámek Šípkové Růženky by byl přístupnější. Tam na prokletí stačil meč a odvážný princ.

Ale kde já je mám vzít v jednadvacátém století dokonalé techniky?!

Jdeme na zmrzlinu

Včera jsem Štěpánkovi ve slabé chvilce slíbila návštěvu cukrárny. Když nebude pršet. Když nebude zlobit. Když, když, když.

Nezlobil a nepršelo. Jdeme na zmrzlinu! I když letní počasí je zrovna na dovolené, je chladněji a fouká. Ale sliby se musí plnit. Štěpánek si důležitě vybral co nejbarevnější kopeček zmrzliny. Cyril má smůlu, do jeho jídelníčku zmrzlina zatím nesmí. Dostal aspoň prázdný kornoutek. My s mužem sušíme hubu a šanujeme rodinný rozpočet i svůj kalorický příjem.

To by jeden neřekl, co jeden kopeček zmrzliny a dva kornoutky udělají radosti. Děti si lebedí v parku, jeden líže, druhý hryže. Ke spokojenosti jim nic nechybí. Mně jo, dnešní fotka. A kolemjdoucí museli usoudit, že mužoví chybí nějaké to kolečko v hlavě. Hrát si v parku na přerostlého hopkajícího zajíčka není totiž k vidění moc často. Ale kluci se smáli. Fotka bude! Hop, hop, hop.

Vodovodní loterie

Vodááááá. Teplá vodááááá. Jako agent s teplou vodou bych se neuživila. Tak dělám aspoň agenta se studenou. V domě jsem pověřená odečítat stavy bytových vodoměrů.

Dnes přišli z vodáren zapsat spotřebu vody v domě za uplynulý kvartál. Což je pro mě signál oběhnout všechny byty a zjistit, kolik komu naměřil jeho vodoměr. A pak čísla sečíst, doufajíc, že celkové výsledky se budou rovnat.

Můžu si vsadit, že nebudou. Záhady se dějí neustále. Občas se kubíky vody vypařují neznámo kam. Jindy je naopak zřejmě vyrábíme, neboť lidé spotřebují víc vody, než se naměřilo. Na anomálie nemá vliv ani výměna vodoměrů. A tak pokaždé s napětím čekám, jak to dopadne. Naše malá vodovodní loterie má jen jedinou sázku na jistotu. Voda bude každý rok dražší a dražší.

Poprvé

Ve svém věku bych určité věci už měla mít za sebou. Doháním, co se dá. Dnes mi přibyla dvě nová poprvé. Sice poněkud na stará kolena, ale i to se počítá.

Poprvé jsem sama za volantem odřídila víc než sto kilometrů za den. Bavilo mě to a Štěpána vzadu v sedačce kupodivu také. Co víc, dojeli jsme bezpečně a bez zakufrování!

Trefili jsme tam, kde mě čekala další premiéra. Poprvé v horolezeckém postroji, poprvé na laně. Když už, tak už! Cílem je originální keška, uložená patnáct metrů vysoko na obrovském buku. Při pohledu zdola člověku tuhne šíje a úsměv na rtech. To nedám.

Kamarádi mi důvěřují víc. Pojď, jsi na řadě. Tak jsem šla. A sice s respektem a pomalu, ale dokázala jsem to. Byla jsem TAM!

S úsměvem idiota koukám nevěřícně na fotky. Nelžou. Budu tomu muset uvěřit. Opravdu se to stalo. Poprvé. A rozhodně ne naposledy!

Polovina

Den dětí, dobře. Ale já dnes myslím na něco jiného. Patříme s mužem k sobě už osmnáct let. Přesně stejně dlouhý čas trvalo, než jsme se našli. Váhy jsou na chvíli v rovnováze mezi polovinami života. Zítra se nachýlí na jednu stranu.

Odteď už spolu budeme déle než bez sebe. Víc nocí s ním po boku než doma v dětském pokoji. Víc kroků vedle něj než s mámou za ruku. Víc polibků a slz, víc vzteku a vášně a něžných pohlazení. Patříme si. Je polovinou mého života. Bez něj nejsem celá.

Rychle to uteklo. Člověk by se chtěl občas vrátit do dětství a musí z role vzpomínek napřed odmotat už tak veliký kus dospělosti. A nezahodit ani den, bylo by jich škoda.

Začínali jsme spolu ve dvou. Vlastně ne, napřed jsem byla sama. Být sám je silné. Být ve dvou je opojné. Být ve třech je něžné. Být ve čtyřech je štěstí samo.

Krásná polovina života. I kdepak polovina. Jsme stále na začátku. Pořád na nás něco krásného ještě čeká.