Chata pod Kľakom

Týden dovolené se mihnul úprkem. Zítra jedeme domů. Už?! Ještě musíme stihnout spoustu věcí!

Navštívit největší slovenský betlém. Posbírat pár zbylých keší. Napít se léčivé vody. A vyfotit chatu pod Kľakom. Ale pššt, že jsem to celý týden trénovala. Už vím, že nejlepší je to kvečeru. Teď. V kotlíku na ohništi se vaří gulář a kouř stoupá nahoru ke Kľaku. Jdu si ten obraz vychutnat.

Krásná hora. Až budu chtít vzpomínat, vytáhnu fotku. Anebo láhev s minerálkou Rajec. Až teď vím, co symbolizuje zvlněná linka na etiketě. Horu Kľak. A pro mě i chatu pod Kľakom. A báječnou dovolenou. Tak na Kľak! Cink.

Tatranský tobogán

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Ale podruhé do stejného bazénu můžeš. Zkraje července jsme objevili největší slovenský akvapark, Tatralandii. Náš chvalozpěv nalákal zbylé členy rodiny. Hurá na výlet do vodního ráje.

Děti jsou u vytržení. Tolik barev, tolik zvuků, tolik vody. Bazény, klouzačky, tobogány, labyrint, skákací hrady. Samá atrakce. Dospělí vnímají i další superlativy. Tolik lidí! Tolik slunce! A tolik nádherných hor okolo.

Šla nám z toho hlava kolem. Tak jsem s foťákem odběhla opodál, abych na památku zachytila atmosféru toho parného letního dne. Který z velkolepých tobogánů vyfotit? Už vím! Tatranský tobogán. Vlní se nahoru a dolů v divokých liních a přináší závrať. Jen zvednout oči od vodní hladiny.

Zeměpisný exkurz

Měla bych si zopakovat zeměpis. Bojnice jsem tušila někde u Trenčína. Ej, Slováci by mě hnali. Až k Prievidze.

Spontánní neplánovaný výlet se rozhodl být z katalogu tisíce splněných přání, ani jsme se nemuseli moc snažit. Prohlídka pohádkového zámku plného věžiček. Šermířské a sokolnické vystoupení, zdaleka nejlepší dosud viděné. Výborný oběd. Bojnická ZOO, mnohem větší a hezčí, než jsme čekali. A pohádkový den dostal korunu na místním termálním koupališti.

Nebylo nám špatně. A nemohlo nám být líp. Bye-bye báječné Bojnice. Teď už si vás na mapě plést nebudu.

Nahoru na horu

Být na dovolené společně s babičkou a dědou má svoje nesporné výhody. Bratr a jeho rodina to vidí stejně, takže posledních pár let jezdíme všichni spolu. Smečka šesti dospělých a postupně přibývajícího počtu dětí.

Pokaždé se podaří aspoň jeden den svěřit všechny děti prarodičům a vyrazit na výlet většího a drsnějšího ražení. Hodně do kopce, hodně rychle a hodně daleko. Kam teraz? Na Kľak! Kam jinam. Vystavuje se nám ten nádherný skalnatý kopec rovnou nad chalupou, jen si sáhnout.

Sáhli jsme si, chvilkama i dost hluboko do zásob svých sil. Ale konečně stojíme na vrcholu a kocháme se neskutečným, zcela kruhovým rozhledem. Všude kolem hory. A dole v údolí, o pár set metrů níž a kilometr vzdušnou čarou dál, na nás z cesty před chatou mávají naše děti. Opětujeme mávání jako zběsilí. Ahóóóoj. Tady jsme! Je tu krásně! Jednou sem vylezete s námi!

Vydrží rozhodně déle

Dilema každého dovolenkového dne. Jet na výlet, nebo zůstat na chatě a užít si klidu horské samoty? I když klid je v tomto případě relativní pojem, neboť čtyři malé děti dokáží ozvučit libovolně rozsáhlou oblast, samota nesamota. Notabene, když mají po ruce bazén.

Dilema dnes vyřešíme kompromisem. Bude obojí. Výlet i chata. Letní dny jsou dlouhé a počasí nám přeje. Vyrážíme na túru do Súľovských skal. Těžkou pěší túru s náročným stoupáním na nejnepřístupnější slovenský hrad zvládl i ten nejmenší samostatný chodec, čtyřletý Zbyšek.

Za odměnu po návratu šup do bazénu. Dospělí cítí v nohách každý metr převýšení a chlácholí bolavé nohy. Děti jako obvykle už ani netuší, co dnes našlapaly kilometrů. Ráchají se v bazénu, běhají a výskají okolo chaty. Žádná dilemata neřeší. Zvládnou všechno. A bez kompromisů.

Poklad na hradě

Další den dovolené, další výlet, další dobře známé místo. Jen jsme tam byli naposled před patnácti lety. Ale co je to patnáct let z hlediska dlouhých staletí, po která stojí a padá Lietavský hrad. Však se tu taky téměř nic nezměnilo.

I ten příkrý kopec je pořád stejný a výhled z něj stejně čarovný. Tentokrát nahoru nesu poněkud více kilogramů než posledně. Vlastní přírůstek na váze za posledních 15 let raději zatajím a přiznám jen Cyrila v krosničce na svých zádech. A svačinky, pití a náhradní oblečení navrch.

Ale něco navíc neseme i dolů. I na Lietavě je uložená keška. Kluci nadšeně spolupracují při hledání a pak si slavnostně odnášejí své vyměněné poklady. Jak málo stačí ke štěstí. Jen dobýt hrad a zmocnit se pokladu.

Malovaná dědina se šodó

A už jsme tu. V Rajecké dolině, pod vrcholy Lúčanské Malé Fatry. V krajině, se kterou nás pojí vzpomínky na dětství. Zážitky z rodinných dovolených i dětských táborů u Sľnečných skál se nezapomínají ani po dvou desítkách let.

Takové Čičmany, například. Nádherná malovaná dědina na konci světa. Černé dřevěnice zdobené bílými ornamenty. Jinde nic takového neuvidíte, jen tady. Ale já si řeknu Čičmany a naskočí mi spíš chuť lahodných buchtiček se šodó, které jsem tu měla kdysi k obědu. Bylo mi snad deset, sotva víc.

Po čtvrtstoletí znovu na místě činu. Dřevěnice jsou stále stejně malované a malebné. Naše rodina se ze čtyřčlenné změnila na desetičlennou. Brouzdáme dědinou a sbíráme indicie k místní keši. Jdu podél Rajčianky a počítám mostky, když mi do oka padne povědomá budova. Tady to bylo! Nejlepší buchtičky se šodó na světě. Mám? Nemám? Ale ne, dovnitř nejdu. Dětské iluze se nesluší bořit.

Mapy a já

Já a mapy. To je jako já a geocaching. Nebo já a čokoláda. Dokáží mě uvést do stavu blaženého vytržení hraničícího s tranzem. Miluju ležet v mapách.

Už před lety si kolegové ze školy, vidouce mě brázdit Řím zásadně s nosem zapíchnutým v mapě, ze mě dělali legraci. Prý až bude svatá mého jména, jejím atributem bude mapa. Smějte se, holenkové. Nevíte, co je dobrého.

Čeká nás rodinná dovolená. Dnes jsem provedla zásadní část příprav. Nakoupila mapy. Tetelím se na nimi a nemůžu se dočkat, až vyrazíme. Prozatím putuju alespoň prstem po mapě. Svět mi leží u nohou.

Senoseč

Venku je pekelná výheň. Libujeme si ve svém poněkud temném, chladném a vlhkém bytě. Máme tu totiž nejmíň o deset stupňů míň než na druhé straně zdi. Díkybohu.

Děti chodí ven jen brzy dopoledne a navečer, když slunce přestane tak žhnout. Trochu proběhnout se musí, jinak nám z bytu udělají hromádku třísek. Ale venku moc kamarádů nenašli, všichni se drží raději doma.

Nicméně i na vyprahlém trávníku se dá najít dobrá zábava. Včera tu jezdily sekačky. Dnes je díky vedru z posečené trávy rovnou seno. A seno je skvěle voňavý, šustivý a načechraný stavební materiál. Pokud ovšem nezmokne. Uvidíme do rána. Venku hřmí.

Jeskynní lev

Slíbila jsem, že nebudu psát o práci. Do přírody jsem se nedostala. O děti se opět vzorně staral muž. O čem tedy psát? O práci?! Ne, slíbila jsem přece.

Ač děti pochopily, že maminku u počítače není radno rušit, přece jen jsem občas neodolala jejich tulivým pohledům a nadšeným výzvám. Třeba když mě Štěpán pozval do jeskyně. Vzal Cyrilovu bruselskou lví baterku a s gesty profesionálního průvodce mě zavedl do ztemnělé koupelny. Nalevo vidíte. Napravo vidíte. Nezapomeňte se podívat zde. A nyní uvidíte pravou jeskynní tmu.

Pamatuje si to odloňska dokonale. Jeskyní jsme před rokem při dovolené viděli několikero. Ještě nám ale pár nenavštívených zbývá. Další dovolená se rychle blíží. Zakomponujeme je do cestovního itineráře. Štěpán bude jistě rád a odměnou nám prohlídku domácí jeskyně rozšíří o další okruh.

Čelem vzad

Celý den přebíhám od jedné povinnosti ke druhé. Potřebovala bych zastavit čas. Stihlo by se víc práce. A taky by se možná stihla malá pracovní dezerce. Jen tak na chvilku, na procházku do přírody s dětma, s foťákem, třeba pro keš.

Snít můžu, dřít musím. Běžím, nikoliv procházkovým krokem, s foťákem přes rameno, nikoliv do přírody. Potřebuju nafotit fotky dokazující hospodárné využití dotace pro rodinné centrum. Prostě, že darované peníze nebyly prošustrovány, ale investovány do rampy pro kočárky.

Zvečera je tam nejlepší světlo. Nadávám na auta zavazející ve výhledu a jen tak přes rameno toužebně mrknu dozadu na nedalekou hráz řeky. Krásný pohled. Lipové listí prosvětluje večerní slunce, cestička láká k podvečernímu toulání. Houby s octem. Dala ses na vojnu, musíš bojovat. Čelem vzad! Pochodééém v chod!

Na honěnou na číhané

Kam se podívám, tam na mě číhá. Vykukuje zpoza každého rohu a poslední dny se už ani nesnaží schovávat. Drze se mi vysmívá do očí. Tady jsem. Tady taky. A ještě tuhle. Chyť si mě a poper se se mnou!

Práce. Všude samá práce. Lapne a nepustí, zubatá potvora. Nemám proti ní v zásadě námitek, dokáže to být zábavný společník. Ale když se přemnoží, nosí noční děsy.

Uklidit, uvařit, nakoupit. Pracovat pro rodinné centrum. Zabavit děti. Zase pracovat. A znovu uklidit a navařit. Vyprat a vyžehlit. Pracovat pro rodinné centrum. Zabavit děti. Jsem zacyklená v nekonečné smyčce. Honím práci a práce honí mě. Kdo koho dožene dřív? RAF!

Hrr na ně!

Počasí se už vylepšilo, ale na další výlet nebylo kdy. Máme společenské povinnosti. Štěpánek popřál své tetě k narozeninám i svátku a vrhl se do víru zábavy se sestřenkami. Cyril provedl totéž v bleděmodrém, jen to přání si švagrová musela odezírat z němých rtů a stydlivého úsměvu.

Děti si hrají, dospělí povídají, všichni rovným dílem ujídají dobroty na stole. Dneska strhneme váhu. Už v poledne jsme si rozkošnicky dopřáli opulentní oběd završený meruňkovými knedlíky s pařížskou šlehačkou. Na návštěvě jsme dostali další tašku meruněk a doma v kuchyni čekaly jako překvapení ostružiny od babičky.

Jé, mňam! Štěpán zajásal a vrhnul se na ně. Následovala večeře včetně vyžádaného přídavku. Náš nejedlík se začíná rozjídat. Konečně. Ještě by ho Cyril za chvíli přepral.

Loď, ahóóój!

Štěpán měl slíbenou projížďku na výletní lodi, co se jmenuje stejně jako řeka. Zajíždí k nám jednou týdně. Dnes, nebo nikdy. Pochmurné předpovědi počasí navzdory. Však se to vybere. Úderem třetí se z nebe spustily provazy vody. Za čtvrt hodiny odplouváme. Jdeme! Loď má krytou palubu, jsme v teple a suchu. Jsme skoro sami. Víc bláznů se nenašlo.

Hodinová projížďka po řece je velmi zajímavá. Vidíme známé břehy z neznámých úhlů. Mosty zespodu. Děti běhají po prázdné palubě a radují se z deště pleskajícího o hladinu. Houpáme se na vlnách a rozprávíme s kapitánem. Pohoda v dešti.

Stále prší, ale to nám náladu nezkazí. Ještě si ji cestou domů vylepšíme v cukrárně a hajdy sušit promočené svršky. Za tu srandu trocha nepohodlí stála! Loď, ahóóój!

Kozel za pět

To by jeden nevěřil, čeho všecho je schopen pro mizernou plastovou krabičku. Můj geocacherský kamarád, který mi důvěřuje víc, než jsem já kdy věřila sama sobě, zavelel. V pátek se jde na Kozla. Ne na pivo, ale na dvaadvacetimetrovou skálu. Úplně nahoře je keš.

Udělali jsme si z toho rodinný výlet po Chřibech. A po neodlovených keškách, pochopitelně. Posbírala jsem se Štěpánovou nadšenou pomocí čtyři. Pátou, horolezeckou, jsem už musela zvládnout sama. Poprvé na skále. Muž, děti a banda kačerů fandili, radili a pomáhali.

A ono to šlo! Překonat strach, zemskou přitažlivost a ještě jednou strach. Chvíle absolutního soustředění na jedinou věc, nejbližší chyt. Nevnímám a lezu. Existuje jen skála a já. Teprve nahoře se do světa vrátily zvuky, barvy a vítr. A trochu nesmělý úsměv. Ještě musím dolů. Nejhorší je první krok. Jakkoliv pevná jsou lana, nejslabším článkem je lidské vědomí. Překonat sám sebe je dřina.

Jeden bod do statistiky. Keš v terénu pět, dosažitelná jen s pomůckami. Nejlepší pomůckou pro mě byla dnes důvěra ostatních, že to dokážu. Nešla zklamat. Pro keš cokoliv.

Brigáda

Měly by se natřít lavičky. Je potřeba vyměnit žárovku ve sklepě. Vchodové dveře se nechtějí zavírat. Nenápadně nic nenaznačuji. Zejména svému muži, jež je na přímé příkazy alergický. Ale dům vážně volá o pomoc. Brigádníci nástup.

Brigádníci byli tři. Ten nejmladší neměl být původně k natírání laviček připuštěn, ale když táta a brácha odešli z domu, jeho srdcervoucí křik a bušení botičkama do dveří je oblomilo. Vrátili se pro něj. Se šťastným úsměvem utřel slzy a šel hrdě pracovat. Vždyť je taky chlap.

Chlapi odvedli kus poctivé práce. Lavičky kolem domu jsou už zase rošťácky žluto-červeně pruhované. Ještě trochu lepí. Nezůstal k nim kupodivu přilepen žádný z brigádníků. Ani podle jejich oblečení se nedá odhalit, čím se dnes zabývali. Prostě fenomenální úspěch. Takové pracanty najmu brzo zas.

Kde začíná Baťák

K létu patří výlety. Díky krásnému počasí se nám daří mít léto jaksepatří. I s výlety. Štěpánek trvale vylepšuje své cyklistické výkony a jízda na kole ho navíc moc baví. Takže dnes jedeme na výlet na kole.

Budeme kopírovat krásnou vodní cestu, Baťův kanál. Naposled jsme tudy jeli před dvěma měsíci, tehdy ještě většinou po šotolině. Dnes letíme jako ptáci po nádherně hladké nové asfaltové cyklostezce. Štěpán jásá, že to nedrncá a jede jako drak. Cyril ze sedačky spokojeně komentuje proplouvající lodě a kachny.

Jsme u cíle. Tam, kde Baťův kanál začíná. Posedíme v přístavišti se zmrzlinou, odlovíme dvě blízké keše a se zájmem okukujeme na kotvišti velkou výletní loď. Pravidelně zajíždí i k nám do města. Obhlídneme jízdní řád a začínáme se těšit na další výlet. Tentokrát lodí.

Na meníčko

Nikdo nemá čas uvařit oběd. Nevadí, od toho máme plné město restaurací. Jdeme na meníčko. Vybrali jsme podnik s velkou, oplocenou zahrádkou. Děti potřebují výběh. Pro jistotu. Aby s námi ostatní hosté nevyběhli.

Děti se chovaly vzorně. Štěpán toho víc navykládá než sní, ale do restaurace chodí rád. Cyril nevykládal nic, snědl o něco víc a jeho úsměvy nenechaly stín pochyb na tom, že i on považuje oběd v restauraci za báječný nápad.

O tatínkovi není třeba mluvit. Jeho vztah k pečené kachně byl intenzivní a vášnivý. Už dlouho si prý tolik nepochutnal. Usmívám se a neberu to jako urážku svého kuchařského umění. Všichni jsou najezení a spokojení. Nic nám nechybí. Jen se odkulit po dobrém obědě zpátky domů.

Mezi motýly

Otrnulo mi. Žaludek při troše opatrnosti už skoro nezlobí. Je nádherný letní den. Jako malovaný. Jedeme na výlet. Rozhodnutí padlo velmi náhle. Vlak jede za dvacet minut. Honem. Podařilo se mi vzít všechno potřebné. Svačinu, pití, plínky, peníze, krém na opalování, kapesníky i krosnu. Obě děti. Ale myšlenka na foťák mi bleskla hlavou až při poklusu na nádraží. Na vrácení už je pozdě.

Litovala jsem. Fotonáměty se cestou přes rozzářené letní louky stavěly do řady a dělaly na mě dlouhý nos. Nádherné krajinky. Bílé beránky na nebi. Krávy na pastvě. Studánka. Orobincem zarostlý rybníček. Kytky, všude nádherné kytky! A těch motýlů! Desítky pestrobarevných krasavců pózovaly jak na módní přehlídce. A já je nemohla vyfotit.

Ale já se nevzdávám tak lehce. Večerní návrat spokojené bandy domů. Vyvýletované děti jdou večeřet, já beru foťák a jdu na lov motýlů. Všude jenom samý bělásek. Navíc nemám teleobjektiv. Je to loterie. Nakonec jsem přece jen vytáhla výherní los. Motýl jako symbol dnešního krásného, slunečného, veselého a pestrobarevného dne, je tu!

Vyprávět obrazem

Starší synovec slavil sedmé narozeniny. Zhodnotila jsem svůj aktuální zdravotní stav, tradičně podávané pohoštění a rozhodla se hodit do ringu bílý ručník. Kluci, tam jedete sami, beze mě. Tady je dárek a pozdravujte.

Já okřívala doma, kluci řádili s bratránkama na zahradě, dospělí příbuzní povídali a povídali. Bývala bych se z klábosení dozvěděla ledacos, být na místě, ovšem muž je bohužel coby zpravodajec zcela nevyužitelný. Nevnímá a neudrží. Ale aspoň fotí.

I z fotek se dají číst příběhy. Ta, kterou jsem vybrala, vypráví naprosto zřetelně. Vojta má dnes narozeniny. Vojta má dort. Zbyšek má malou chuť na dort a velký stesk na duši. Nesmí sfouknout těch sedm krásných svíček. Nejsou jeho. To je ale nespravedlivý svět!

Živel

Můj žaludek je stále na válečné stezce se zbytkem mého těla. Ale hlava už má roupy. Hrad Buchlov dnes okupují kovářské výhně. To by bylo zajímavé podívání pro kluky. Nemluvě o tom, že tam mám neodlovenou keš.

Blázníš? Doma budeš! Manžel a maminka mají vždycky pravdu. Tak jeďte beze mě, škoda přijít o zajímavou podívanou. A zajímavá podívaná to prý opravdu byla. Rozžhavené pláty železa žhnuly, od kovadlin odletovaly jiskry. Bác, bác, jásal Cyril.

Jiný živel a jiné bác se staly nečekaným završením výletu. V buchlovickém parku Štěpán tak dlouho ztřeštěně běhal kolem fontány, až ztratil rovnováhu a vykoupal se. Celý. Bác i s botama.

Ale jinak se prý všichni dobře bavili. O tom nepochybuju. Chechtali se ještě při příjezdu domů. I náš žabincový živel.

Svátek všech Lazarů

Dostalo-li se včerejšku hanlivého označení Den Blbec, dnešek je už mimo veškeré kategorie. Ze zálohy na mě skočila má nevítaná životní souputnice, žaludeční neuróza. Kuš, potvoro!

Ani pít mi nechutná, ani jíst mi nechutná. Hýbat se můžu jen v předklonu. Místo žaludku mám mlýnské kameny. Cyrilkův koupací kbelík jsem použila k čemusi veskrze nechutnému. Ještě, že byl po ruce. Je mi zle. Je mi čím dál hůř.

Naštěstí má muž pochopení a starost. Odvelí mě do postele, donese hořký čaj. Čaj do sebe nevpravím, ale klid vítám. Ležím hodiny se zavřenýma očima, stočená do klubíčka. Co se děje doma, netuším.

Ovšem není třeba mít obavy. Já se z toho časem vyhrabu. Jako už tolikrát. A děti s tatínkem se budou mít i beze mě na jedničku. Jako už tolikrát. I fotka bude, toho se nebojím.

Není si na co stěžovat. Koneckonců, kdy se mi naposled podařilo oslavit svůj svátek celodenním válením v posteli?

Den blbec

Cyril asi cítil, že je něco ve vzduchu. Vyl a vyl a vyl. Nejradši pověšený jednomu z rodičů kolem krku. To je všeobecně jeho nejoblíbenější transportní pozice. Možná jsme mu ji měli dneska raději preventivně povolit.

Pusinku má už týden olezlou bůhví od čeho. Zatím nezabralo žádné mazání. Zkusili jsme vzít dudlík. Šlápnutí vedle. Dítě je olezlé a navíc vzteklé. Nemá se čím uklidnit.

Jdeme procházkou k babičce. Cyril se rozčiluje, že nepůjde za ruku, škobrtne a šup, tvářičkou vytře kus asfaltu. I s kamínkama. Dítě je vzteklé, olezlé, k tomu podrápané až běda a samá krev. U babičky se trochu uklidní a začne lumpačit. Ale když se daří, tak se daří. Mrknutí oka, švihnutí neposedné ručky a prababička má svou sklenici červeného vína za výstřihem. Ach jo.

Cyrilku, až budeš veliký, budeš tomuhle říkat den blbec. Zatím klidně řvi dál, třeba to taky pomáhá.

Rozmarné léto

Řkouc s klasikem, tento způsob léta se mi zdá poněkud ... rozmarným. Včera dusný pařák, dnes zima, vítr a déšť. Prudké přeháňky se za oknem střídaly jako apoštolové na orloji a netrpělivě bubnovaly na okenní tabulky. Nene, vás domů rozhodně nepustíme.

Koukat na vás budeme jen přes kuchyňské okno. Cyrilkovi naženou hromy a blesky i tak strachu víc než dost. Já bouřky taky nerada, jen Štěpán dělá hrdinu. Ven ale přece jen musíme. Vyčíhneme chvilku, kdy se nebe vyjasní a vyrazíme do ulic za pochůzkou. Samozřejmě, po sto metrech nás zastihne vodní smršť. Sakra práce.

Kdo vymyslel bonmot, že není špatné počasí, jen špatné oblečení? Vyhnat ho pod okap! Ve městě zařídíme potřebné, doma vyždímáme nohavice a rukávy, vylijeme vodu z bot a jdeme zas koukat přes kuchyňské okno. Právě vyšlo slunce. Kat aby to spral!

Nadšení naháči

Jsme doma a vracíme se opět k běžným domácím požitkům. Je-li teploměr dostatečně rozžhavený, je čas osvěžit se. Navíc v nás doznívají nedávné slovenské koupací zážitky. Jdeme do vody!

Nebude to sice ani termál ani tobogán, ale dětem ke spokojenosti stačí málo. Trávník za domem, nafukovací bazének a pár kýblů vody. Štěpán si vegetí za kormidlem své pirátské lodi. Cyril vykřikuje nadšením a cabrá a cabrá.

Živočišné nadšení z krásného počasí je nakažlivé. Hned bych taky šla donaha a začala se smíchem pobíhat po dvoře s kelímkem plným vody. Ale být dospělým je někdy prokletí. Na Cyrila se kolemjdoucí usmívají, na mě by asi zavolali hlídku. Škoda.

Sváteční bublinky

Ve víru slovenských zážitků jsme ztratili pojem o čase a pozapomněli na včerejší Cyrilův svátek. Ale dobrodružství už stejně končí, naposled máváme Trenčínu a vezeme se autobusem domů. Hned po vybalení je čas na dodatečné gratulace.

Z legrace říkávám, že svým dětem dáváme jména podle státních svátků. Štěpán i Cyril mají každý svůj sváteční den volna v kalendáři. Pokud na něj ovšem nezapomeneme, jako včera.

I o den později se Cyrilkovi dárky k svátku líbily od pohledu. Knížka, sada modelovacích balonků a hlavně BUBLIFUK! Geniální vynález. Tvůrci bublifuku by měli postavit sochu. A kolem ní trvale chrlit měňavé bublinky. To by bylo nadšených dětí!

Na hrad!

Slovensko je nádherná zem. Já to vím dávno, s rodiči jsem v dětství navštívila víc slovenských měst než českých. Ale můj muž je u vytržení. Jen těch majestátních hradů!

Vyrážíme na spanilou jízdu Povážím. Napřed Beckov. Monumentální skála a na ní skvostný hrad. Tentokrát objevuji i já, tenkrát před lety ještě nebyl přístupný. Neblaze proslulé Čachtice bohužel jen míjíme, ale ty znám, pro děti je to daleko. Tak aspoň místní muzeum a výstava o krvavé Báthoryčce.

Odpolední spočinutí v piešťanských termálech. Děti jsou mezi vířícími bublinkami na vrcholu blaha. My v předpokoji slasti. Chybí nám něco? Už jen návrat do pohodlí hotelu. A pohled na večerní siluetu trenčanského hradu. Muž zuřivě fotí a vyptává se mě na další slovenské hrady. Je rozhodnut. Jednou je všechny dobudeme!

Hostina zážitků

Přemýšlela jsem, kterou fotku ze dne přebohatého na zážitky vybrat. Byla ze mě princezna Nerozhoda, která se nakonec naštěstí zamilovala do portrétu prince Štěpána, jinak by váhala dodnes.

A je to výstižná volba. Dnešní program byl největším potěšením právě pro něj. Ráno jako vydatný start westernová show s koňmi a indiánskými teepee. Štěpán se povozil na koni a od indiánů se nechal ozdobit hadem. Polední siesta ve stínu stromů na ostrově uprostřed Váhu, na kterém plula bláznivá plavidla všeho druhu včetně lokomotivy. A večerní zlatý hřeb v podobě noční prohlídky trenčanského hradu.

Dvě hodiny plné hereckých scének, soubojů, šermu, pohádkových postaviček a strašidel. Korunované výstupem na Matúšovu věž. Pohled na osvětlený Trenčín stál za každý ze stovek úzkých křivolakých schodů.

Za pár let se Štěpána zeptám, co si z toho dne pamatuje. Já v první řadě jeho dychtivě zářící oči.

Tatranská pohoda

Možnosti pořídit z dnešního dne výstižnou fotku jsme se dobrovolně vzdali. Nechat nehlídanou zrcadlovku v převlékací skříňce, byť zamčené, nám nepřišlo jako dobrý nápad. Fotka je tedy náhradní, od večeře. Ale jinak byl dnešní program jeden veliký dobrý nápad sám.

Akvapark Tatralandia, největší na Slovensku, je místo splněných dětských přání. Bazény s vodními atrakcemi všeho druhu, přes dvacet tobogánů, nafukovací atrakce, lanové centrum, westernové městečko. Dítě se zalyká nadšením a i dospělému se srdce rozbuší rychleji. Co vyzkoušet nejdřív?

Štěpánek hobloval tobogány, Cyril se s výrazem spokojené želvy rozložil v dětské Amazonii. Táta se vrátil do svých klučičích let a já se vyhřívala na sluníčku a nechávala si motat hlavu věncem tatranských vrcholů obkružujících akvapark. Koncentrovaná pohoda v exportní kvalitě.

Lidi, to byla paráda! A kdo nevěří, ať tam běží.

Jen se tak válet

Máme příležitost vyrazit si na krátkou dovolenou do nóbl hotelu, ovšem za pakatel. Samozřejmě vyrážíme. V partě s jinými rodiči. A pochopitelně s dětmi.

Patří děti do hotelu? Ano! Dokáží si užít luxus secesních pokojů, nádheru zdobených kaváren, zlaceného schodiště, rozmařilost snídaňových bufetů a uctivou úslužnost číšníků? Ano! Ano! Budou se umět chovat způsobem odpovídajícím vznešenému prostředí? Ano! Ano! Ano!

Ale přiznávám, že nás Štěpán s Cyrilem přesto překvapili tím, s jakou rychlostí a grácií vpluli do rolí kavárenských zahalečů a hotelových VIP hostů. Žádný ostych v novém prostředí se nekonal. Jsme tu a hodláme si to užít s plnou parádou!

Kvalifikovaná uklizečka

Až skončím mateřskou, půjdu se živit jako uklizečka. Své uklízecí dovednosti totiž trvale udržuji na vysoké úrovni, stále se zlepšuji a rozvíjím. Taková uvědomělá uklizečka bude určitě na trhu práce malý poklad.

Mé kvalifikace si velmi váží i můj muž, a proto mi v této profesní dráze neklade žádné překážky. Dokonce mě v dalším rozvoji i podporuje. Dnes například dobrovolně odjel s dětmi na celý den k rodičům. Abych se mohla pečlivě soustředit na další tréninkový úklid.

Potrénovala jsem. Zase jsem o kousek výkonnější. Byt chvilku vypadal k světu. Děti, oceňujíce kvality matčiny práce, ho po návratu rychle uvedly do takového stavu, abych neusnula na vavřínech a mohla trénovat dál. Přerůstám okresní ligu a už brzo risknu kvalifikaci na mistrovství republiky.

Konec srandy. Jak říká moje babička, "tak děvčico a včíl běž zas neco dělat". Tož jdu.