Před chvílí jsme s mužem váhali nad volbou ze dvou fotografií. Jedna technicky dokonalá, vylaborovaná k precizní čistotě bílých kvítků na černém pozadí. Krásná, ale nebýt něžného jarního motivu, trochu ateliérově sterilní.
Druhá je tady. K dokonalosti má daleko. Ale dýchá a voní jarem skrz naskrz. Odstín zelené je svěží jako rozesmátá dívčina. Kompozici kazí kmen stromu. Ty květy ale patří ke stromu, nejsou naaranžované, rostou a povlávají večerním větříkem. Jsou živé.
Dnes ozdobily moji a Štěpánkovu cestu do Sokola. Zítra už tam možná nebudou. Nástup jara je jako výbuch. Co ráno skrývaly nalité pupeny, v poledne září v plném květu a zvečera začíná zavadat. Nestíhám je všechny fotit. Ale stíhám se z nich každou minutu radovat. Teď, tady, všude kolem je ten zemský ráj na pohled. Až příště uslyším hymnu, bude se mi před očima míhat bíle rozkvetlá větvička.
P.S. : Přeloženo slovy mého muže: Já su z toho jara tak urvaná!
Žádné komentáře:
Okomentovat