Když oči nevidí to, co je a vidí to, co není, tak to skončí impresionistickou fotografií a nenalezenou keší. Za městem se objevila nová keš, večerníčková, kousek speciálně pro děti, zakopaný poklad. Provětráme kola, jdeme se projet.
Beru celou vinu na sebe. Vybrala jsem špatnou trasu. Dvoje brodění potoka, pole kopřiv a bodláků. Štěpánek mě neměl rád. Ba i vyhrožoval, že už se mnou nikdy na žádnou keš nepůjde. V cíli pookřál a nadšeně hledal. Dlouho a marně. Já taky. Museli jsme kapitulovat a potupně se vrátit. Stejnou cestou. Potok, kopřivy, potok.
Aspoň, že fotografická část akce dopadla zdařileji. Slunce prosvítalo mezi listy a na hladině potoka házelo zlatá prasátka. Nemohla jsem od toho odrhnout oči a objektiv. Není divu, že keš odolala. Na takovou krásu se musím přijet podívat ještě jednou.
Žádné komentáře:
Okomentovat