Nejraději jsem, když jsme v krajině jen tři. Já, foťák a GPS. A jinak nikde nikdo. Můj drahý muž i děti prominou. S nimi jsem v přírodě "jen" na výletě, sama na cestě. A cesta, jak známo, může být cíl.
Na prašné polní cestě, vinoucí se mezi poli od dědiny k dědině a od té k městu, si připadám jako pravý středověký poutník. Jen zapomenout, že v brašně nesu zrcadlovku a v ruce satelitní navigaci. Jdu, nohy v sandálech pokryté žlutým prachem pěších cestovatelů, ruka aspoň v myšlenkách třímá poutnickou hůl.
Jdu a vyhlížím milníky své pouti. Kaple, kříže, boží muka a mýtné kameny. Krajina jich skrývá více než člověk čeká. Připomínají těm na cestě, že naše lidské cíle jsou někdy malichernější než prach. Z pohledu božské věčnosti je pouť kamkoliv jen marné pinožení. Z pohledu poutníka je to cesta k božské věčnosti.
"Svět v zrnku písku spatřovat a nebe v plané květině,
nekonečno v dlaní skrýt a věčnost v jedné hodině."
Žádné komentáře:
Okomentovat