Dostala jsem pozvání. Do divadla. Tam chodím často a ráda, už čtrnáct let máme předplatné, ale dnes to bylo speciální. Pozvali mě kolegové z práce na uzavřené představení, pořádané ke 160. výročí naší instituce.
Šla jsem s nadšením, tím spíš, že se hrály Rychlé šípy, veleúspěšná komedie s více než třemi sty repríz a přehršlí cen. Viděla jsem ji už dvakrát, ale ani desetkrát by nebylo příliš. Herci nezklamali, byli jedineční. Představení, kde nehrané slzy smíchu tečou proudem v hledišti i na jevišti rovným dílem, se nezažije mnoho.
Po představení, na rautu v divadelním klubu, byli herci též, už v civilu. A najednou jiní, tiší, plaší, nenápadní, uzavření. Jako by si se zatáhnutím opony sundali masku. Nebo nasadili?
Žádné komentáře:
Okomentovat