Nejkrásnější Silvestr

Už nikdy nebude Silvestr jako dřív. Už nikdy nebudeme muset hledat důvod k oslavě. Loni, na Silvestra večer, se nám jako nejkrásnější překvapení roku narodil Cyril. Vybral si ten den sám.

Už je to rok a místo kňourajícího novorozeňátka máme usměvavé batole. Už rok je ze Štěpána velký brácha. Už rok jsme čtyři. Je to jen jediný rok a přitom jako odjakživa. Cítím, že takhle to mělo být.

Cyrilek oslavil své první narozeniny stylově, lehkým obžerstvím. Dort ze zakysané smetany, piškotů a jahod mu od pohledu chutnal. Na závěr mu i zatleskal.

Sobecky tvrdím, že mám nejkrásnější důvod, proč slavit konec roku. Jdu ten důvod pohladit. Dát mu pusu. A připít mu na zdraví. Na další krásný rok, co ho čeká. Ať čeká i vás.

Narozeninová švadlenka

Za absolvování vysoké školy jsem od rodičů paradoxně dostala šicí stroj. Na své vlastní přání. Hodlám se živit hlavou, ale ráda zaměstnávám i své ruce. Nejraději šitím.

Snažím se dětem v rodině k jejich prvním narozeninám vždy něco ušít. Někdy jsou to šaty, jindy hračky. Textilní krokodýli, žáby, hadi či želvy bývají také oblíbeným dárkem pro děti našich známých. Ušila jsem jich už jako pro malou ZOO.

Ale doma nám ostudně ani jedno zvířátko nebydlí. Je načase to napravit. Cyril má zítra jeden rok. Dnes jsem seděla u stroje celý den kvůli němu. V domácnosti nám přibude krokodýl a housenka. Snad se nesežerou.

Kačka musí domů

Domácí idylka dostala trhliny. Štěpán se vzbudil s nateklou uzlinou a bolestí v krku. Vyrazili jsme po doktorech.

Kačenka si mezitím pohrála s Cyrilem. Aspoň mohli v klidu vyzkoušet Štěpánkův nový sporák. Spokojeně si spolu zavařili.

Nám zavařila paní doktorka. Výběr mezi jistotou angíny a podezřením na mononukleózu není valný. Čekáme na výsledky. Penicilin do zbraně. A Kačka musí domů.

Veselo ve vaně

Štěpán se vrátil z prázdnin a přivezl s sebou svoji sestřenku. Holčička v domě, to je u nás vzácnost. Navíc holčička hodňoučká, poslušná a tichá. Dokonalý sparingpartner našeho velkého vůdce. Co Štěpán vymyslí, ona vzorně provede.

Štěpánek s Kačenkou jsou odjakživa výborná dvojka. Dělí je jen 15 měsíců. Objetí, polibky a vyznání lásky jsou v jejich věku ještě přípustné a roztomilé. Ještě se smí hodit do vany společně a nechat řádit dle libosti.

Nádherná bezstarostnost dětství. Upřímná radost ze života. Co na tom, že v koupelně je povodeň a fotograf cvičí svůj postřeh na úhybných manévrech před cákanci pěny. Hlavně, že je veselo.

Hladový lev

Štěpánek je na prázdninách u sestřenek, manžel na celodenní dřevařské brigádě. Doma jsme zůstali já, Cyril a podivné ticho. Ticho přerušované Cyrilovým povykem kvůli jídlu. Umí řvát jak hladový lev.

Raději jsme vyrazili do terénu zaběhávat novou zrcadlovku. A sebe. Mám se toho ještě moc a moc učit. Jako bych začínala fotit znovu od nuly.

Coby motiv posloužil lev z pomníku padlým. Patří k němu historka mého muže. Chodíval v dětství často okolo a když nahlídl lvovi do tlamy, vždycky tam leželo kolečko salámu. Lvi se musí krmit, jinak řvou hlady. Dnes lev neřval, ač bez salámu. Asi nechtěl soutěžit s Cyrilem.

Moje druhá babička

Milá babičko,

přiznávám, že jsi pro mne vždy byla "ta druhá" babička. Ale to už tak s babičkami z otcovy strany bývá. Dělilo nás přitom jen víc kilometrů, jinak nic. Až letos nás tvoje nemoc hrozila rozdělit napořád. Dlouho jsme se nesměly vidět a pohladit tě nesmím vlastně ani teď.

Čekala jsem dnes zmatenou lidskou trosku, zlomenou měsíci nucené izolace. Bála jsem se, že mě nepoznáš. Na dvoře seděla elegantní stará dáma s rozpustilým výrazem. Poznala jsi nás všechny, děti i dospělé. Zářila's úsměvy. Byla jsi šťastná.

My též a moc se nám ulevilo. Nemůžeme tě obejmout, ale snad jsme ti aspoň svou přítomností dali trochu síly k boji s nemocí a věčnou samotou. Myslím na tebe. A přijdu zase.

Mám tě ráda, babičko.

Oheň, vítr, mráz

Boží hod trávíme obvykle s širší rodinou. Setkávávali jsme se u našich společných prarodičů, ale dědeček před dvěma lety zemřel. Bez něj to už není ono. A tak hledáme jiná místa, kde najít ztracenou pohodu.

Letos se nabídla sestřenice. Její čerstvě opravený dům jsme zalidnili do posledního místečka. Bylo nás hodně. Večer jsme se šli podívat na slavnostní osvětlení mostu. Místní specialita, ohňový happening.

Svíčky v pětilitrových lahvích, spuštěné z mostu nad hladinu řeky, vytvářejí velký obrazec zrcadlící se ve vodě. Každý rok jiný. Mrazivé a velmi větrné počasí dělalo problémy. Svíčky zhasínaly, já bez rukavic neudržela foťák. Šestivteřinová expozice bez stativu nebyla v mých silách. Tak třeba znovu za rok. Snad se ještě sejdeme.

Štědrý večer

Tajemný večer, kdy zvonky zvoní samy od sebe a pod stromečkem se zničehonic objevují dárky, konečně přišel. Ježíška jsme vyhlíželi letos poprvé ve čtyřech. Dospělí uvolnění a usměvaví, děti nervózně vzorné. Jak to dopadne, splní se jejich tajná přání?

Radost nad dárky byla naprosto nelíčená a upřímná. Dětské jéééééé v sobě zahrnuje potěšení i údiv, ohromení, poděkování a nadšení najednou. Co dospělý nedokáže vyjádřit ani mnoha slovy, dítě řekne jediným úsměvem. Ježíšku, děkujeme.

Jsme šťastní rodiče. Máme šťastné děti.

Vánoce na spadnutí

Nejdůležitější přípravy jsou dokončeny. Stromeček je ozdobený, jmelí rozvěšené po bytě, kapr naporcovaný v ledničce. Cukroví od babičky v krabici. Bramborový salát, ááá zrada, ten není vůbec. Nevadí, zítra je taky den a muž ho má stejně nejradši teplý.

Zbývá to poslední. Zabalit dárky. Celkem fuška. Není divu, když podle seznamu obdarováváme šestnáct lidí. Ještě, že jsme na to dva. Obývák se změní v baličskou manufakturu. Papíry, stužky, nůžky, jmenovky, lepítka a kopec dárků.

Nezabalené jsou hezké, ale nelákají. Zahalíme je barevným papírem a obratem ruky se změní v tajemné, divukrásné balíčky. Jaká tajemství skrývají? Uvidíme zítra.

V lati

Nejsem magor na úklid. Nicméně občas beru domácnost útokem. Vánoce jsou dobrý motiv. Blíží se neúprosně, uklízení odkládat nejde. Vánoce ovšem též odložit nejdou. Takže co se stihne, stihne se, a nad ostatním kříž a zapomnění do dalšího uklízecího záchvatu.

Nejdůkladněji jsem dnes řádila ve Štěpánkově pokoji. Takový úklid a inventura v jednom. Stavebnice, skládačky, pastelky, hry, všechno potřebovalo zkontrolovat a porovnat. Knížky taky.

Automaticky skončily vyrovnané na přední hranu police. Profesionální deformace. Normální lidi to snad nedělají. Ale já to mám za ty roky u regálů už v krvi. Líp to vypadá. Líp se v nich hledá. Prostě takhle to má být. Na Vánoce patří aspoň některé věci do latě.

Zimní slunovrat

I nejkratší den v roce může být plný zážitků. Tchýně slaví těsně před Vánoci narozeniny, vyrazili jsme na gratulační návštěvu. Uprostřed dne plného povídání a dobrého jídla jsem musela na pár hodin odjet. Povinnosti volají.

Sluníčko zrovna čarovalo s barvami a já cestou zastavila ulovit záběr do blogu. Kroky mě nakonec dovedly k replice velkomoravského kostela. A tam, na kopci nad skanzenem slovanské vesnice, do mě uhodil blesk. Dnes je zimní slunovrat!

Ode dneška budou zase dny delší a delší, až se natáhnou k jaru. Křesťané slaví narození Krista, pohané zrození slunečního boha. Já vítám světlo, patrona fotografů.

Na jarmaku

Několikrát ročně je na náměstí jarmak. Opravdový, žádní novodobí hadráři. Košíkáři, kováři, hrnčíři, šperkaři, dráteníci a řezbáři, krajkářky a vyšívačky, tkalci, skláři a perníkáři. A další řemesla, co stánek, to krásná podívaná.

K tomu neodolatelná vůně čerstvých bramboráků, grilovaných klobásek, vařené kukuřice. Turek s turbanem seká turecký med, na trdle se točí trdelníky. Za pražené mandle bych běžela světa kraj. Nemusím, stačí na jarmak.

Chodíme se dívat, obhlížet, nakukovat, čichat, vonět, nasávat, chutnat a pomlsávat. A s námi tisíce jiných. Člověk potká většinu známých a rovnou popřeje krásné svátky. Na jarmaku se každý usmívá. I andělé.

Princeznám

Mám s Ježíškem ještě nevyřízené kšefty. Teprve dnes jsem se dostala ke šperkaření. Slibovala jsem to už dávno, však vy víte kdy. Poprvé jsem dnes vyzkoušela své nové ketlovací kleště a ani jsem nečekala, že to půjde tak hezky od ruky.

Nemám dceru na čančání, ale holčičí pudy můžu ventilovat na svých neteřích. Navíc zcela beztrestně. Sladce růžové svetříky, krajkové šatičky, vyšívané noční košilky. To všechno mi projde. A holky to milují, mají na růžovou stále ještě ten správný věk.

V co jiného tedy přetavit hromadu perleťových voskovek z korálkového pokladu než ve šperky pro princezny. První sady náhrdelníků a náušnic už jsou hotové. Korálků neubylo. Chuti do práce taky ne. Tvořit se bude dál. Ať si princezny chystají šperkovnice.

Kalendář

Tak tady je ten zázrak. Výsledek mojí práce za poslední tři týdny. Dárek pro tchyni k narozeninám. Rodinný kalendář.

Prolila jsem nad ním příslovečnou krev, pot a došlo i na ty slzy. Vyčíslit jeho cenu v penězích nelze. Každý to vidí jinak. Člověk nezúčastněný sečte hodiny práce a náklady na tisk. Já připočítám bolavé oči, noční bdění u monitoru, zkřečovatělé prsty na myši. A taky potěšení z tvořivé práce. A poznání části rodinné historie.

Co bude počítat tchyně, to nevím. Snad 142 portrétů na titulní straně. Snad stáří nejdávnějších fotografií. Snad začne nad fotkami vzpomínat na jména svých psů. A povídat o svých rodičích a prarodičích. A smát se na své děti a vnoučata.

To mi bude stačit. Dávám darem nikoliv kalendář, ale radost a vzpomínky. Ale že to dá práce!

Únava materiálu

Nějak se nám nikomu nedařilo. Cyrilovi se přes den nedařilo spát. Byl unavený a uřvaný. Štěpánkovi se naopak dařilo vytáčet nás do vysokých obrátek. Byl unavený a zdivočelý.

Mně se podařilo nevědomky udělat chybu při přípravě tiskových souborů kalendáře. Nad výsledkem jsme rozpačitě krčili rameny. Čekala mě dlouhá noc nad opravami. Už několikátá dlouhá noc u počítače. Velmi dlouhá. Byla jsem unavená a ospalá.

Manželovi se nedařilo v práci, byl utahaný a k večeři sobě a Štěpánovi naservíroval silně zplesnivělý sýr. Zjistila jsem to až poté, co dojedli. Byl unavený a otrávený.

Dolehla na nás všechny únava materiálu. Jen se rozsypat na padrť. Ale nejsme slámoví panáci, jen tak něco nás nezlomí. Co nás nezabije, to nás posílí.

Vánoční besídka

Štěpánek je ptáček štěbetavý, pusu nezavře od rána do večera. Pořád si povídá a často si i zpívá. Písničky, co slýchává od nás před spaním, svoje originální výtvory nebo ty ze školky. Na přání ale zpívá nerad.

Lapáme ze vzduchu úryvky neznámých písniček a těšíme se, až je jednou uslyšíme celé. Na besídce. Ta vánoční je opravdu sváteční a slavnostní událost. Uprostřed dětských koled, krásné výzdoby a hojnosti cukroví jsem se dnes začala doopravdy radovat z letošních Vánoc.

Dostali jsme od dětí dárečky. V jednom z nich stojí - máme-li se na Vánoce zastavit, je potřeba už před nimi začít brzdit. Je nejvyšší čas.

Velké prádlo

Starší paní odnaproti mívá zhruba jednou za měsíc velké prádlo. Šnůry na sušení venku mezi domy obsadí přehlídkou svého negližé. Je to pohled pro bohy.

Paní má zálibu v teplém spodním prádle a bohatou garderobu. Odhadem třicatery kalhotky se třepetají na šňůře, kousek po kousku vzorně vypnutý mezi dva kolíčky. Nejsou to žádná tanga, takové plachtoví by popohnalo i malou jachtu.

Když své prádlo vyvěsí ven, usmívám se pod fousy. A plánuju tu zajímavou podívanou vyfotit. Dneska se konečně můj procházkově fotící a její prádelní harmonogram potkaly.

Vnoučata

Mému dědečkovi jsme k jeho pětaosmdesátinám nechali vyfotit velkoformátový společný portrét všech jeho pravnoučat. V té době jich bylo devět, z toho sedm mladších než 4 roky. Úžasná fotografie, všichni se krásně usmívají do objektivu. Dědeček na ni byl moc pyšný. Paní fotografka taky.

Pro kalendář, který vyrábím tchyni k blížícím se narozeninám, jsem si usmyslela podobnou fotku. Všechna její vnoučata. Je jich jen pět, ovšem dva kojenci. Dnešní návštěva u tchánů a švagrové byla ideální příležitostí se o fotku pokusit.

Štěpán se fotit nechtěl. Kačenka trvala na psovi v náručí. Cyril měl už dávno spát a byl hrozně unavený. Esterka se na všechny lidi kromě mámy kaboní z principu. Michalka jediná nám vzorně pomáhala, ale nepomohla. Byl to boj bez vítězného konce. Asi musíme počkat, až povyrostou. Anebo zkusit osvědčenou paní fotografku.

Ham ham

Štěpán byl nejedlík. Dostat do něj oběd v jeho batolecím věku byl boj na třičtvrtě hodiny. Dodnes jídlo nepovažuje za příliš podstatné.

Cyrilka jsem dostala odměnou za ty nervy. Od prvních příkrmů baští jako nezavřený. Po obědě je za pár minut. Jediný křik jsou jeho stížnosti, že krmím pomalu a mám přidat. Sní úplně všechno. Klidně i staré oschlé zbytky ze země.

Hlady rozhodně neumře. Jídlo si už umí najít i sám. Doleze do kuchyně, otevře skříňku. Prohrábne pytlíky, krabičky a sáčky a neomylně vyloví to pravé. Krabici dětských sušenek. Nepřistihnout ho při činu, ani to nezjistím, vysbírá poctivě všechny drobečky. Náš malý Otesánek.

Citrusové Vánoce

Dětství v reálném socialismu osmdesátých let zřejmě celé mojí generaci vtisklo asociaci konce roku a jižního ovoce. Mandarinky a pomeranče v mé hlavě automaticky patří k Vánocům. V září a říjnu mnohem raději sáhnu po jablku, ale jak se listopad chýlí ke konci, začínají mě honit citrusové chutě.

Platí to i teď, kdy už je možné koupit celý rok cokoliv a bez front. Jindy než v prosinci to prostě nemá tu správnou chuť. Vzpomínky na šťavnaté mandarinky vlastnoručně vybojované v dlouhé frontě cestou ze školy jsou sladké.

Zakrojila jsem si dnes pomelo. To za mého dětství nebylo. Poprvé jsem ho jedla teprve loni. Je moc dobré, asi ho přiřadím do tradičního vánočního citrusového repertoáru.

Out of control

Odpoledne jsem seděla u počítače, ponořená do práce na narozeninovém dárku pro tchyni. Zábavu mezitím mým dětem opatřovali jiní. Štěpán byl s babičkou na muzikoterapeutické pohádce, Cyril s tatínkem si hráli v pokojíčku v patře.

Večer jsme se sešli u společné večeře. Muselo mi stačit, že mi o hudební pohádce Štěpán vyprávěl. Určitě mi neřekl všechno. Co dělali Cyril s tátou, můžu jen tušit podle fotografií a dusotu nad hlavou. Na detaily se radši neptám.

Přemýšlím, kdy přijde moment, ve kterém se přelomí čas. Kdy kluci budou trávit své volno sami a po svém a já o tom budu mít jen matné představy a možná kapku obav. Asi je na čase si na to pomalu zvykat.

Rozlůčka

Opět jsem večer měla fraj. Kolegyně z práce odchází do důchodu a uspořádala rozlůčkovou oslavu. Přímo na pracovišti. Normálně naše návštěvníky honíme ven z budovy i s kouskem rohlíku. Dneska se stoly prohýbaly jídlem. Chuťové pohárky měly orgie.

Velmi příjemně jsem si popovídala a pochutnala. Hodně jsem se zasmála. Ale stejně jsem byla chvílemi smutná. Odchází totiž člověk, ke kterému jsem měla v práci nejblíž. Ve všech významech toho slova. Sedm let jsme měly stoly vedle sebe, dalších pět jsem si za ní z mateřské chodila aspoň povídat.

Kolegyně opouští svou práci i naše město, stěhuje se na důchod jinam. Daleko. Bude mi chybět. Bude nám chybět všem. Slz dnes ukáplo povícero.

Tajný portrét

Všímavý pozorovatel bezpochyby již před několika dny zjistil, že občas fotím jiným než svým obvyklým foťákem. Popravdě řečeno jsem na 100 dosavadních fotek použila foťáků celkem pět, z toho tři půjčené, dva naše. Starý a nový.

Ten nový nám přinese Ježíšek, ale pššššššt, nesmí se to prozradit předem. Minimálně polovina rodiny tady na Ježíška ještě pořád věří. Takže foťák smí z tajné skrýše jen výjimečně, na vyzkoušení a tajné experimenty. Jako dnes večer na oslavu sté fotografie do blogu.

Můj muž si zrcadlovku přál už velmi dlouho. Já pokušení odolávala. Po třech měsících intenzívního fotografování jsem však propadla též. Představuji vám první hmatatelný výsledek svého blogaření. Parádní kanón.

Jaro v prosinci

Od té doby, co pravidelně fotím pro tento blog, objevuju kolem sebe pořád něco nového. Například, že i v zimě se venku dají najít kvetoucí květiny. Sama se sebou jsem v duchu uzavřela sázku, kdy nafotím poslední květinu letošního roku a první květinu roku příštího.

Včera večer jsem cestou od prababičky nevěřícně hleděla na rozkvetlé sakury. Byla už tma, tak jsem si tam dnes zajela znovu za světla. Byly tam! Pět nebo šest vzrostlých stromků v plném květu. Jako na jaře.

Radost z toho moc nemám. Předčasné květy brzy zajdou a na jaře nebude mít už co kvést. Ani se mi počasí nezdá být letos tolik pomýlené, ale asi je. Ze sakur udělalo ukázkové mimózy.

Adventní věnec

Já vím, adventní svíčka měla poprvé hořet už minulou neděli. U nás ale zasvítila až dnes a rovnou dvě. V první adventní neděli totiž chyběl věnec. Jako loni. A předloni a předpředloni.

Mohla jsem ho jít koupit a tradici dostát včas. Na to jsem ale příliš umanutá. Poprvé jsem vlastní adventní věnec vyrobila před 4 lety, svůj první rok na mateřské dovolené. A od té doby, kdyby trakaře padaly, věnec bude doma motaný.

Je to příjemná práce, zdaleka ne složitá. Letos jsem si ji zpestřila změnou materiálu. Obvyklý břečťan byl vystřídán krušpánkem. Jinak zůstalo vše při starém. Advent je, jak má být. Včetně toho mírného zpoždění.

Perníková rozcvička

Snad od svých deseti let mám recept na perníčky. Jsou trošku netypické a prudce jedlé. Peču je na Vánoce každý rok a postupně se do nich zamilovávají další a další členové rodiny. Horké z plechu je krade manžel i Štěpán, o sobě ani nemluvím. Před Cyrilem jsme je zatím ubránili.

Štěpán mi hrozně rád pomáhá v kuchyni s vařením. Pečení vánočního cukroví je na špičce jeho osobního žebříčku. Letos jsem mu nechala naprosto volnou ruku. Dostal svůj stůl, svůj vál, svůj plech a svá vykrajovátka. A samozřejmě kus těsta. Docela jsem zírala, jak mu to šlo. Stačilo jen šoupat plné plechy do trouby.

Dnešní perníčky ovšem Vánoc nedožijí. Počítám, že nejpozději pozítří bude po nich. Byla to jen taková perníková rozcvička. Nejmíň dvakrát si ji ještě zopakujeme, než se domácí mlsné huby zasytí a něco zbude i pro vánoční hosty. Štěpán mi s pečením určitě zase rád pomůže.

Mikuláš

Mik miku, mik miku, Mikuláš, přišel s čertem na koláč. A anděla cestou ztratili. Muselo nastoupit rychlé náhradní řešení. Ehm, ano, to bílé hippie stvoření s trvalou ondulací je moje maličkost.

Rodinný mikulášský večer se svolává samozřejmě kvůli dětem. Hrdinně přemáhají strach, recitují básničky a zpívají písničky, aby dostaly kopec sladkostí a ovoce. Máme hodné děti, čert nám nesebral ani jedno a odtáhl s nepořízenou.

Štěpánek v zaujetí pohádkovými bytostmi vůbec nepostřehl, že mu chybí maminka. Jen později mi šeptal, že se trochu bál. Maminko víš, ten čert už v pytli někoho měl. Ale já vím, že nebyl opravdový, to byl jenom převlečený kluk.

Nebyl. Byla to převlečená holka, naše starší neteř. Nějak nám ty děti rostou.

Sakury

Na svatou Barboru tradice velí uříznout třešňovou větvičku. Mám ten zvyk ráda. Vykvetení barborky ale nespojuju s očekávanými vdavkami. Svatbu mám už za sebou a u jedné hodlám i zůstat. Jen se mi líbí něžnost třešňových květů uprostřed nevlídné zimy.

Kolem našeho domu rostou třešně japonské. Sakury. V plném květu dělají z ulice růžovou alej. Už ale stárnou a pomalu umírají. Postupně je nahrazují nové, mladé stromky. K mému potěšení opět sakury. Zůstaneme růžovou alejí.

Sakury mi rozkvétají přesně k narozeninám. Pod sakurou se s manželem líbáme večer na prvního května. To už odkvétají. A jejich větve znovu zrůžoví něžnými kvítky zase až za rok.

Nebo o něco dřív. O Vánocích. Jako barborky ve váze.

Zásobovači

Nesnáším hromadění zásob. Jsem tvor vyhazovací, v pravidelných intervalech probírám skříně, skřínky i police a největší radost mám z toho, když najdu něco nepotřebného. Šup s tím pryč. Zabírá to zbytečně místo.

Ovšem od doby, kdy je nutné mít doma trvale k dispozici plenky, vlhké ubrousky, dětské výživy a jiné kojenecké a batolecí nezbytnosti, mám výjimku. Pravidelné velké nákupy v DM drogerii. Na ty se zásobovací fobie nevztahuje.

Nakupujeme jako obvykle s batohem, ale dokážeme toho odnést opravdu hodně. Už nás tam znají. Pokladní dnes nad naším obřím nákupem žertovala, že nás budou pouštět rovnou do skladu. Aby po nás nemuseli doplňovat prázdné regály. To se mi líbí. Náš zákazník, náš pán.

Blondýna

Nehraj si na blondýnu. Houkl na mě manžel v odpověď na jakousi mou nejapnou otázku. Jenomže, milí zlatí, já blondýna jsem. Od narození.

Děvčico, tys bývala taková blondýnečka. A včíl si úplně černá. Babiččina oblíbená hláška. Něco na ní je. Dřív to opravdu s mými vlasy bývalo lepší. Mám pocit, že i s mým intelektem. Asi funguju obráceně. Čím světlejší, tím chytřejší.

Abych zachránila pověst svých blond vlasů, a tudíž snad i tu mizející inteligenci, nechala jsem si dnes udělat melír. Prudký nárůst ostrovtipu zatím nepozoruju. Jestli ono už nebylo pozdě. Tak ze mě teď bude aspoň ta správná blbá blondýna.

Advent za milion

Včera začal advent, dnes prosinec. Do Štědrého dne zbývá už jen 23 dní. Ze šuplíku jsme pro Štěpána vytáhli a oprášili adventní kalendář.

Štěpánek po příchodu ze školky jásal a hned vylovil z první kapsičky drobnou sladkost. A začal počítat zbývající dny. Dopočítal do třinácti, pak už hned byla osmnáctka a vzápětí milion.

Je legrační sledovat, jak často používá výraz milion, i když jeho obsahu nerozumí. Má ho jako synonymum pro něco nepředstavitelně velkého. Třeba nekonečné čekání na Štědrý den. Ano, z perspektivy dítěte se to jeví jako milion světelných let daleko. My dospělí prozaicky víme, že je to jen 23 dní.

Co by dup.

Noční dobrodružství

Do statistiky jsem si zapsala svou první noční multikeš. Ale co může být na papíře obyčejnou čárkou, bude v mojí paměti úžasné dobrodružství. Skoro hodinu jsem už doma, ale pořád ze sebe sypu jeden zážitek za druhým, až se zalykám.

Není divu, autor keše připravil opravdový koncert. Duté větve, falešné houby, mluvící zvířata, cvičené světlušky, umělé pařezy. A jedna technická vychytávka za druhou, samé originální nápady. Smekám před úsilím, které bylo potřeba k vytvoření této keše. Jediným oceněním autorovi přitom bude obdiv nadšených kačerů.

Přidávám se k nim. Když zavřu oči, pořád vidím trasu z reflexních bodů. A na konci poklad. Pak si říkejte, že potulovat se po nocích s baterkou po lese je nuda.

Okno do duše

Letos jsem v předstihu. Advent ještě nezačal a já už mám zařízené všechny vánoční dárky. Dokonce jsem se už pustila i do generálního úklidu. I když k tomu mě, spíš než blížící se Vánoce, přinutila nechutná plíseň pokrývající naše okna.

Mužští členové rodiny dostali celodenní vyhazov. A já začala gruntovat. Jedno okno za druhým, máme jich víc než dost. Když jsem z něčeho nervózní, úklid mi pomáhá se uklidnit. Člověk porovná věci kolem sebe a rovnou i v sobě. Funguje to i naopak. Uklízení mě nutí přemýšlet, mozek přece nebude zahálet, když ruce pracují.

Výsledkem dnešní práce jsou průhledná okna a čisto v duši. Je mi mnohem líp. Jen pravá ruka mě zatraceně bolí.

Kriminální ústředna pátrá

Federální kriminální ústředna vyhlašuje pátrání po pohřešovaném Dudlíku Zeleném. Jmenovaný Dudlík Zelený, vulgo Dudlifuk, bytem u Bulíků, byl naposled spatřen dnes v sedm hodin ráno a od té doby o sobě nepodává žádných zpráv. Jedná se o chronického útěkáře.

Pohřešovaný je střední velikosti, většinou bez vlasové pokrývky, zelené barvy očí. Obvykle se vyskytuje v průhledném oděvu se zelenými detaily a motivem želviček, je však schopen dokonalých převleků a splynutí s prostředím. Zvláštní znamení: neodstranitelná, sytě oranžová barva horní poloviny těla.

Zoufalá rodina již prohledala všechny dosud známé a Dudlíkem využité skrýše - popelářské auto, buben pračky, bednu s Legem i hromadu špinavého prádla. Bohužel bezúspěšně. V případě jakýchkoliv informací o výskytu pohřešovaného se, prosím, obraťte na známé telefonní číslo.

Konec relace.

Legohrátky

Získat dnešní fotku už dnes byla docela fuška. Téměř jsem musela přejít do ilegality. Ve školce byly legohrátky. Ovšem pouze pro mužské pohlaví. Kluky, tatínky a dědečky. Maminky nežádoucí. Od stavění jsou tátové.

Štěpán s tatínkem nemohli chybět. Vrátili se rozzáření stavitelé Noemovy archy. Dostala jsem přednášku o tom, kolik palub archa měla, jaká zvířata na ní cestovala a kdo co stavěl a organizoval.

Ve školce jsem večer byla na dalším rodičovském kurzu. Díky tomu jsem ten zázrak uviděla ještě dnes. Potmě, narychlo, odboku. Tak jsem fotila. Obdivovat budu zítra za světla, dlouze a nahlas. Od chválení jsou maminky.

Sluneční požár

Jsem sova. Ožívám s večerem. Ráno funguju jen se sebezapřením. Zákonitě tedy nafotím víc západů slunce než jeho východů. Navíc teď v zimě je to skoro zadarmo, stmívá se opravdu velmi brzy.

Ale málokdy se na obloze odehrává tak dramatické divadlo jako dnes navečer. Sytě oranžová barva se v několika odtónovaných odstínech rozlévala po celém západním obzoru. Oslepujícími záblesky se odrážela v oknech. Nádherně nasvěcovala kostelní věž. Fotograf ve mně nevěděl, kam dřív nasměrovat objektiv.

Svazoval mě čas, slunce klesalo velmi rychle a já navíc pádila na přednášku. Ale ještě větší bolestí než čas byl prostor. Chyběl volný horizont, rozhled bez sloupů, drátů, dopravních značek a paneláků. V té krátké chvíli jsem dělala, co jsem mohla. Příště skočím na kolo a vyjedu někam za město. Příště, až bude obloha zase žhnout požárem. Ale kdy to bude?

Dobré světlo

Dnešní fotka nedokumentuje žádnou naši aktivitu. Není ani žádným symbolem. Zachycuje jediné, okamžik s dobrým osvětlením.

Máme poměrně tmavý byt, kde se velmi špatně fotí. Bez blesku to téměř nejde, ani za dne. Snažím se tedy fotit jinde, nejraději venku. Ale šedá zimní obloha je ponurá, monotónní a krajinu dusí. Čekám na sluníčko jako na smilování.

Když pak najednou na pár vteřin vykoukne, svět rozkvete do barevné krásy. Já v té chvilince bleskově pátrám po objektu, který si zaslouží stisknutí spouště. Teď nebo nikdy. Už chápu, proč si fotografové navzájem místo dobrý den přejí dobré světlo.

Bez klobouku bos

Rovnou předesílám, že nejsem autorem této fotky. Ale když máte na svědomí dovlečení celé rodiny do ateliéru, výběr oblečení všem včetně manžela, průběžné uklidňování a umravňování obou dětí, svačení jednoho, kojení druhého plus soustavné tajtrlíkování zpoza fotografa, aby se probůh aspoň na jedné fotce děti s úsměvem podívaly správným směrem, budete se také právem cítit jako spolutvůrce.

Nevidíš, že řve? Foť! Volává na mě manžel, když některé z dětí vyrobí obzvlášť ohavný obličej. Zdokumentovat se musí všechno, i rozvzteklené a uražené grimasy. To abychom měli kompletní obrázek o výrazovém rejstříku našich drahoušků k dispozici i po letech, až milosrdně zapomeneme.

Z dnešních atelierových fotek budou portéty pro babičky. Zajisté vybereme ty nejvíc usměvavé a zářící. Ale my doma se budeme královsky bavit i nad všemi nepovedenými. Třeba když Cyril usoudil, že s holou hlavou se fotit rozhodně nebude.

Fotoarcheolog

Ráda se hrabu ve starých fotkách. Hledět minulosti přímo do tváře je velmi zajímavé. Už vím, odkud se vzal Štěpánův úsměv a Cyrilovy oči. Vím, jaké měla prababička svatební šaty a jak vypadal pes, se kterým si můj muž hrával v dětství. Jsem fotoarcheolog.

Ráda ze starých fotek vytvářím dárky, jsou hodně osobní a líbí se. Velký ohlas sklidil kalendář s mozaikou starých i nových rodinných záběrů. Teď takový vytvářím své tchýni k narozeninám.

Jenomže zatímco nacvakat stovku fotek digitálním foťákem je otázka pár desítek minut, dostat do digitální podoby stovku starých papírových fotografií je trochu očistec. Dnešek jsem z větší části trávila u scanneru. A to je jen začátek práce. A snad i začátek nové radosti ze starých obrázků.

Sněhová Růženka

Asi začínám být kromě čokolády a internetu závislá i na fotografování. Jinak totiž nechápu sama sebe. Ráno rodinná víkendová idyla v posteli, děti skrz okno obdivují první sníh. Jenom ospalá matka se bez snídaně (sic!) hrabe ven a ještě zašera pobíhá v chumelenici s foťákem.

Známe naše místní klima. Za hodinu po sněhu nebude ani památky. Nebylo. Ale za další hodinu napadl zase a pak ještě několikrát. I teď večer kupodivu stále leží. Mohla jsem si to ráno ušetřit. Ale kdo to má vědět.

Kvetoucích růží je ještě plný dvůr, ale do zítřka už je nejspíš spálí mráz. A jestli bude tuhle zimu padat další sníh, to je ve hvězdách. Tady je možné cokoliv. Takže ta ranní studená potulka k zasněženým růžím nebyla nakonec od věci. Fotografie je umění pravého okamžiku.

Osobní strážce

Dopoledne jsem venčila Cyrila po hrázi řeky. Vyspával v kočárku a já tiše lamentovala, že mě nenapadlo vzít si rukavice. Zima už je vlezlá.

V dálce na pěšině jsem zahlédla bílého psa a za ním známou postavu s holí. Nevidomá paní. Velmi milý, pozitivní a vždy dobře naladěný člověk. Její labradorka rozpustile pobíhala kolem, ňuchala v trávě, točila se kolem stromů, zjevně taky v dobré náladě.

Zaujatě jsem sledovala, jak dá paní najevo, že se v protisměru blíží překážka. Zmerčila mě a v ten moment se z hravého psiska stal osobní strážce. Okamžitě zaujala pozici přesně před svou paní a odtud už se nehnula. Kdybych najela kočárkem jejich směrem, ona vlastním tělem uchrání svou paní před nárazem.

To není jen výcvikem, v psím chování byla jasně čitelná i láska. Tak se mi protentokrát ani nechtělo odstranit z fotky červené oči. Patří tam jako symbol oddanosti.

Kdo je to?

Moje profese dává šanci občas potkat velmi zajímavé lidi. I když to asi každá. Tak jinak. Moje profese mi dává šanci občas potkat lidi, o kterých se děti učí ve škole. Tento pán k nim rozhodně patří. Jeden z velkých klasiků české literatury. Člověk barvitých osudů, autor mistrných děl.

A také velmi veselý brach. Vitální osmdesátník hýřící vtipem i vtipy, neváhající použít peprné výrazivo, hodí-li se to. Rozverné historky střídal s hrůzným vyprávěním svých osudů tak lehce, až běhal mráz po zádech. Obecenstvo hltalo každé jeho slovo. Salvy smíchu musely být slyšet až ven.

Dívám se na ty bystré oči a v hlavě mi zní, že román je jako vánočka. Člověk jen splétá hádky těsta. Vaše vánočky, pane, jsou z prvotřídního pekařství. Děkuji za ně i za nečekaně milé setkání.

A s kým? Trochu vás potrápím. Byl veselý. A víc už nepovím.

Co je to?

Naši kluci si jsou hodně podobní, velmi podobně se i vyvíjejí a chovají. S manželem ale s údivem objevujeme spoustu drobností, ve kterých je to jinak. Štěpán si nikdy neprotírá oči před spaním, Cyril neumí dát prsty do špetky.

Nebo třeba řeč. Štěpán měl v deseti měsících slovní zásobu několika zřetelných slov. Cyrilek používá asi dvě citoslovce. Štěpán se neustále ptal Cojeto? a ukazoval. Celou dlaní. Ukazováčkem se nenaučil ukazovat dodnes, používá palec nebo prostředník. Cyril začal před pár dny ukazovat také. Vzorově ukazováčkem a naprosto mlčky. Však ona matka pochopí.

Pochopila. Otázka v očích a přesně zamířený prst hovoří jednoznačně. Co je ta divná malá blýskavá věc, co máš, mámo, každý den v ruce? Zajímá mě. Dej mi ji.

Zima na krku

Tak k nám dorazila zima. Poprvé bylo ráno na teploměru pod nulou. Poprvé trávu zdobilo jíní a vodu střín. Zimní boty jsme vytáhli už před pár dny, dnes byly do služby povolány i zimní bundy.

Tu svou jsem si kupovala před necelým rokem. V pondělí 7. ledna. Pamatuju si to přesně. Byla jsem dva dny doma z porodnice. V kočáře spal tříkilový Cyrilek, žluťoučký jako Číňánek, prodavačky se nad ním rozplývaly něhou. Moje energie a elán neznaly mezí, kromě nákupu nové bundy bych byla schopná i skály lámat. Dokázala jsem porodit své druhé dítě. Dejte mi pevný bod a pohnu Zemí.

Na tohle všechno jsem si vzpomněla, když jsem si dnes oblekla svou zimní bundu. Kožešina trošku lechtá kolem krku. A hřeje. Jako ty vzpomínky.

Žena v krajině

Volný den láká k výletu, notabene když mě svrbí prsty nad mapou se třemi novými kešemi v blízkém okolí. Cyrila jsme do chladného počasí tahat nechtěli a manžel kvůli kašli rád dělal chůvu. Takže opět Štěpán a já.

Ze sjezdovky jsem měli nádherný rozhled na zajímavě nasvětlené chřibské trojvrší. Napadlo mě, že vlastně až díky geocachingu jsem se poprvé v životě dostala na Holý kopec, kam značky nevedou. Tamní keš mám ve svém žebříčku na špičce, ukázala mi mýtické a mystické místo. Keše na dvou zbylých kopcích, Buchlově a Barborce, zůstávají paradoxně neodloveny, i když tím směrem výletujeme celkem často.

Slunce zašlo za mrak, zima byla pořádná a nás čekaly ještě další dva poklady. Tak vzhůru na pochod. Jen ještě jedno malé ohlédnutí. Vidíte i vy tu ležící ženu?

Zmrtvýchvstání kačera Woodyho

V týdnu volala tchýně. Přijeďte v neděli na oběd, dostali jsme kačera. Živého. Jmenuje se Woody. Jeli jsme.

Opulentní oběd, kachna s červeným zelím a knedlíkem, nám sotva sklouzl do žaludku, když tchán rozverně povídá. A teď se běžte podívat na kačera. Běhá ve skleníku. Podívala jsem se na něj se zděšeným podezřením. Tchán je vyhlášený kuchař experimentátor, který se pyšní zejména záměnami klíčových surovin. Místo kachny to mohlo být cokoliv, od nutrie po medvěda.

Asi mi četl myšlenky, protože se rozesmál. Né, tohle JE opravdu kachna, ale koupená. Kačer běhá ve skleníku. Byl tam. Jak se ukázalo, život mu zachránilo tchýnino zaspání. Nestihli by ho včas oškubat a upéct, tak ho nechali žít.

Dočasně. Nejpozději na Boží hod mu zazvoní hrana znovu.

Tichá domácnost

Nejmíň jednou denně máme doma tichou domácnost. Cyrilka to totiž uspává. Uvážu si ho do šátku a už se pochechtává. Ví, co bude následovat.

Prohrábnu hromádku CD a vytáhnu ten pravý. Tichá domácnost od bratrů Ebenů. Cyril nadšeně piští. To je ono! Cvaknutí prstem a už se oba pohupujeme do klidné melodie.

"...tichá, tichá, naše domácnost je tichá,

jen vodovodní kohout tiše vzdychá,

je pozdě honit bycha..."

Stačí pár minut a v šátku mi sladce oddychuje přítulné voňavé miminko. Chvilku si to užívám a pak honem něžně vysypat z šátku do postýlky. Je čas na práci, nebo na odpočinek, podle potřeby. Dokud dítě spí, je domácnost tichá.

Památníček

Byla jsem poctěna, neteř mi svěřila svůj památníček. Je zbrusu nový, budu malovat druhá, hned po mamince. Leží mi tu na stole už pár dní a neodvažuju se začít.

Dnes jsem si vzala pro inspiraci svůj vlastní památník. Schovávám ho už třetí desetiletí v zásuvce psacího stolu a otvírám výjimečně. Listuju. Mezi desítkami dětských kresbiček je jedna báseň, psaná nečitelným písmem, co umím rozluštit jen já, snad, že škrábu podobně.

Než ty, jež očima se ptáš mě, děvče malé,

co v každý okamžik v své srdce vložit máš,

než já po velké cestě půjdeš mnohem dále,

ty se svým vědomím, jež chví se neustále

jak křídlo - na zatáčce pak se podíváš.

Vždy bude dost věcí vůkol na odchodu.

A nadto - jasná tvoje láska bude tu.

Já spokojím se tím, ji trochu stvořiti

a trochu býti v ní, v té lásce zítřejší

a krásnější než má - jež bude vířiti.

Díky, tati. Tečou mi slzy.

Divná divizna

Měla jsem dnes další lekci rodičovského kurzu. Chodím tam hlavně proto, abych se na dětech dopouštěla výchovy, nikoliv násilí.

Vyšla jsem z domu schválně dřív a s foťákem oběhla okolní dvory. Měla jsem chuť vyfotit květinu. V polovině listopadu stále ještě kvete kytek dost, ale většinou už jen růže, chryzantémy a afrikány. A mezi nimi najednou skoro dvoumetrová divizna. Už dávno tu nemá být, má pár měsíců po sezoně, a přesto kvete. Nějaká divná.

Na kurzu jsem si mimo jiné zapsala, že nikdo není dokonalý a své dítě nemám cpát do pevných univerzálních škatulek. Krása každého člověka je v jeho originalitě. Tahle divná divizna mi bude to moudro připomínat. A není divná, je originální.

Poklad

Nedávno jsem u rodičů objevila poklad. Ležel tam zapomenutý víc než dvacet let. Igelitová taška s několika kilogramy různobarevných skleněných korálků.

Dostala jsem je tenkrát od maminky svojí dětské dopisovací kamarádky. Kamarádka byla z Liberce, korálky jsou jablonecká bižuterie. S kamarádkou o sobě už nejmíň deset let nevíme, škoda, měla bych to napravit.

Ale napřed udělám něco s těmi korálky. Je věčná škoda, aby zbůhdarma ležely ve skříni. Budou z nich princeznovské náhrdelníky pro neteře. Jen dnes objednám kleště a potřebný materiál a pouštím se do práce. Slibuju. Vy a Ježíšek jste mými svědky.