Vyrůstala jsem se sourozencem opačného pohlaví. Možná proto si nepamatuju, že bychom s bratrem nutně museli dělat všechno stejně. Každý jsme si hráli po svém.
U nás doma je to jinak. Máme dva kluky. Jak se ten menší postupně mění z miminka v samostatnou jednotku, narůstá jeho touha dělat všechno jako starší brácha. Když brácha bastlí, já musím taky. Co na tom, že mě nohy sotva nesou.
Dojímá mě ten pohled. A ještě víc mě dojalo, když Štěpán pro Cyrila vyrobil na ponku přidržovací zábradlí. Budou dobrá dvojka. Bráchové.
3 komentáře:
Buli, páni, Štěpán vypadá HROZNĚ velikej. Proč já mám ty naše první děti pořád za mimina?!
Tohle je přesně to, proč jsem tak ráda, že mám víc dětí - to sourozenectví, spiklenectví, někdy možná šarvátky, ale povětšinou se ty naše děti prostě "maj" a to je moc fajn:)
Moc pěkná fotka!!:)
Diny
Taky mám dva kluky 7 a 1,5 a ten mladší má bráchu taky jako vzor, když jsem mu stříhala nehty na nohách, řval jau jau. Ten malej hned přiběhl, strkal mi svoje nožičky a když jsem dělala že mu stříhám nehtíky, řval celou dobu jau jau. Je s nima sranda, že jo?
Okomentovat