Dnes se běžela Velká pardubická. Nejsem milovníkem koní, dostihy nesleduju a na koníčky nesázím. Ale tento dostih vidím každý rok.
Dnes totiž měla narozeniny moje babička. Osmdesáté deváté. K rituálu velké rodinné oslavy patří odnepaměti společné sledování Velké pardubické. Sejdeme se všichni, bývá nás i s dětmi přes dvacet, jíme, pijeme, povídáme. Pak někdo zavolá UŽ a všichni se nahrnou do kuchyně k televizi. Je tam hlava na hlavě, napětí visí ve vzduchu, všechny oči přilepené k obrazovce.
Jak dostih dopadl, si dlouho nepamatuju. Ale ta chvilka rodinného souznění, na tu vzpomínám celý rok. Až jednou babička nebude, bude mi to moc chybět. A dál budu určitě sledovat každý rok Velkou pardubickou.
2 komentáře:
Teda vy si hezky užíváte s rodinou. Musí to být moc fajn!!
Babička je moc krásná...
A taky každý rok koukáme na Velkou Pardubickou, a říkáme si, že za rok to musíme vidět živě - a pak na to zapomenem až uteče 365 dní a my si se Zuzi říkáme: tééda, to už se zase běží? Tak za rok fakt už musíme:))
Takže u nás to není rituál velké rodiny ale dvou užvaněných ženských, co neudrží ani myšlenku ;)
Diny
Okomentovat