Spolu

Být dva. Být spolu. Muž a žena. Přijde nám to normální. Ale současně tušíme, že je to drahocenné privilegium. Je tolik osamělých lidí. My jsme dva. Máme štěstí.

Být dva. Být spolu. Dva bratři. Lidem to přijde normální. Mít dvě děti je společenský standard. Ale co sami máme dvě děti, nepřestáváme žasnout, jaký je to zázrak. Pozorovat jejich škorpení i láskyplná objetí. Jak malý velkého zbožnuje. Jak velký umí malého rozesmát. Jak si umí spolu hrát. Nebo číst.

Sice to ještě nikdy netrvá dlouho, ale nad každou malou chvilkou, kdy spolu spřeženecky něco podnikají, rodičovské srdce jihne. Umějí být spolu. Kéž jim to vydrží. Ve dvou se to lépe táhne. Brácha s bráchou. I máma s tátou.

Na lovu

Bez pár dní přesně po sedmi měsících se vracím na místo činu. Ano, ano, opět uhodila výprodejová sezona a já jsem neodolatelnou silou obchodnických slev přitahována k matičce Praze.

Stejně jako v lednu mě doprovází švagrová. Určité rozdíly by však k nalezení byly. Například rozdíl teplot vzduchu tehdy a nyní činí překvapivých 45 stupňů Celsia. Jo, v lednu to byly mrazy. Člověk by i zapomněl, nemít to napsáno a nafoceno.

Opět začínáme turistickou procházkou po Starém Městě, brzy ráno ještě liduprázdném. V klidu odlovíme dvě keše, pár fotografií, na Karlově mostě zašeptáme u křížku přání a nabereme směr nákupní galerie. Teď teprve začíná ten pravý lov.

A přece se točí!

Štěpánkův zdravotní stav je už natolik dobrý, že jsme vyrazili na vzduch. Malá rodinná procházka. Marod si mohl vybrat cíl cesty. Rozhodl se rychle. K čističce!

Chodí tam rád, brilantně ovládá výklad technologie čištění odpadních vod a vůbec ho čistička fascinuje. Já se mu nedivím. Když jsme byli s bráchou malí, každá procházka tímto směrem končila tím, že jsme stáli u plotu a zírali na pojezdové mosty kruhových usazovacích nádrží. Točí se dnes, nebo ne?

Tenkrát bylo potřeba opravdu silně se soustředit, aby oko zachytilo pohyb konstrukce. Mosty nových nádrží se otáčejí mnohem rychleji, pohyb je lehce postřehnutelný. Ale zábava je to pořád. Kluky jsme nemohli sundat z plotu. Oba. Cyril tomu sice nerozumí, ale když se to líbí bráchovi, musí to být úžasná věc!

Foukej, foukej větříčku

Máme definitivně jasno. Na dovolenou se nejede. Štěpánkův stav se sice výrazně zlepšil, ale vzhledem k diagnóze infekčního průjmu neshledáváme cestu do prostředí, kde jsou malé děti, rozumnou. Ale co, doma je taky hezky.

I když se dnes citelně ozimilo. Déšť, vítr, ba dokonce i bouřka sem zavítala. Odpoledne se přece jen vyčasilo a aspoň Cyril mohl ven. Jen tak, kolem domu, na starý známý travnatý dvůr. Přece jen tam bylo něco nového.

Jestli to způsobil vítr, nebo nadměrná tíha plodů, nevím. Velká větev staré hrušně se odporoučela k zemi. Foukej, foukej větříčku, shoď mi jednu hruštičku. Větřík to trochu přehnal. Hrušek máme na zemi asi stovku a jedlá nebude žádná. Ledaže rádi chroustáte kámen.

Chvilka slávy

Máš dneska nějakou fotku? Táži se večer od počítače přes rameno a na půl huby svého muže. Ano i tak občas plním svůj blogařský závazek. Ještě že ho mám. Muže, myslím.

Jeho odpověď je totiž předvídatelná. Mám, já jsem si říkal, kdybys nic nestihla, ať máš aspoň nouzovku. Zlatý zachránce a spasitel blogu.

Na kartě je jako obvykle převaha fotek kluků. Dnes mě žádná nezaujala. Až narazím na zátiší ze svého pracovního stolu. Mrknu půl metru od své ruky. No vážně tam jsou. Panáček a kočka. Ani nevím, jak se tu octli. Asi Cyril. Stojí tam a trpělivě čekají, až je batolecí tlapka přemístí zase někam jinam. Dnes se dočkali své chvilky slávy.

Smůla

Štěpán hoří horečkou a trápí se bolavým bříškem. Odjezd odsouváme nejdříve na zítra. Prozatím klid, odpočinek a léky, víc se dělat nedá. Dál uvidíme.

Ale něco se přece podniknout musí. Cyril, zvyklý týden na volný přírodní výběh, je doma jako lev v kleci. My ostatně taky. Ochotná babička přijde postrážit Štěpánka a my ve třech vyrážíme na kolo. Na včelí naučnou stezku lovit cyklistickou multikešku.

Ale asi to byl zakletý den. Navzdory rovince se nám proti větru nejelo nejlíp. Třicet čtyři kilometrů nám dalo zabrat víc než jindy padesát. Posbírali jsme z informačních tabulí potřebná čísla, spočetli umístění kešky, prohledali důkladně cílový prostor a ejhle, nikde nic. Banální početní chybu jsem odhalila až doma.

Smůlovatý den. No, jsou i horší věci.

Mezipřistání

Vracíme se z východu domů jen na skok. Zítra bychom měli letmým startem vyrazit dál, na sever. Nějak se nám letos dovolené s rodinou a s přáteli seskládaly rovnou za sebe.

Rozjíždím velkou prádelní akci. Špinavé prádlo z tašek ven. Do pračky. Do sušičky. A zpátky do tašek. Aspoň, že přemýšlet nad výběrem věcí se už nemusí, co posloužilo v Malé Fatře, bude se hodit i na Králickém Sněžníku.

Ještě z bot umýt slovenské bláto. Snad stihnou do večera uschnout. Abychom mohli ráno odjet. Pračka, sušička, já-balička i boty to stihly. Bacil, co si Štěpán zřejmě přivezl s sebou, taky. Má horečku. Sakrapráce. Mezipřistání se poněkud protáhne. No nic, aspoň, že máme vypráno a čisté boty.