Psychohygiena

Žena na mateřské dovolené žije poněkud v jiném světě než normální smrtelníci. Příliš, ba skoro vůbec nerozhoduje o svém programu, čase k jídlu, o spánku a odpočinku nemluvě. Rozhodující jsou potřeby a zájmy dětí. Rozhodující je přežít.

Mně přežít pomáhá každé úterý spolek podobně postižených žen, které kdysi dávno byly psycholožkami, chemičkami, švadlenami a bankéřkami, ale už čtyři roky jsou to hlavně matky. Povídáme si o čemkoliv, hlavně, že nás někdo poslouchá. Úlevná psychohygiena.

Za tu dobu jsme obměnily děti, které bráváme s sebou, vystřídaly několik míst k setkávání a asi milion témat k hovoru. Dneska třeba dost času zabrala otázka, proč je tahle panenka vlastně divná?

Dědictví

Cyril, coby mladší sourozenec, má výhodu dědění. Oblečení i hraček. Tedy ona je to asi spíš výhoda pro rodiče, než pro děti. Protože Štěpánovy vlastnické pudy k jeho dávno nepoužívaným věcem jsou stále silné a každou věc předávanou Cyrilovi téměř opláče. Cyrilkovi je to poměrně šumafuk, zatím. Hlavně, když je ta nová hračka krásně barevná.

Dnes jsme ze sklepa vyčarovali staré Lego Quatro. Napřed šlo z hygienických důvodů do pračky. Míhající se barevné kostky za sklem bubnu, to byla pro Cyrila neuvěřitelně zajímavá podívaná. A což teprve kostky rozložené k usušení. Tolik barviček!

Jen co přišel Štěpán ze školky, hračka opět dočasně změnila majitele. Nutně si z kostek musel postavit babylonskou věž. Ale zítra, jen co brácha bude zase ve školce, to si Cyrilek svoje dědictví užije.

Rychlá kola

Jeli jsme potěšit babičku prababičku. Stejný nápad ovšem měli i blízcí příbuzní ze vzdáleného města, takže babička byla rozptýlená až příliš. Raději jsme ji nevystavovali rozpakům, komu se má věnovat dřív a rychle se zdekovali. Z fotoportrétu nebylo nic.

Chtěla jsem fotit taky Štěpána na kole. Od letošního jara má svoje první, opravdové kolo a jezdí jako drak. Bez přídavných koleček, bez bázně a hany a jak se mi chlubil nedávno, občas prý i bez držení.

Jenže já s kočárkem byla pomalá a kluci na kolech mi pořád ujížděli, čekat a pózovat odmítli. Tak jsem u babičky na dvoře dohnala aspoň jejich kola. Ta zapózovala bez řečí.

Za jeden provaz

Naše čtvrť je malá, komorní, skoro všichni se tu známe, děti spolu chodí do školy a do školky. Bydlíme tu rádi, i proto, že je tu hodně zeleno. Většinu zeleně tvoří ovocné stromy, hlavně jabloně.

Před třemi lety souseda kamaráda napadlo uspořádat veřejné svatováclavské moštování, při kterém společně zpracujeme část jablečné úrody, jinak bez užitku povalující se pod stromy. Přijít může každý. Tradice se ujala. Letos to bylo stejně bezvadné jako dřív, sluníčko svítilo, děti se předháněly ve sbírání jablek, šrotovalo se, lisovalo se, popíjelo se, povídalo se.

A když se lano na třepání jablek zasekne ve větvích, děti mají hned další zábavu. Je príma táhnout za jeden provaz.

Srdce v aleji

Dneska měl někdo fotit mě. Kdyby mě sledoval, dost by se divil. Doma plním plastové krabičky barevnými nesmysly, motám se do lepící pásky. Pořád něco čmárám a počítám po papírech.

Pak beru kolo, foťák, batoh, igelitové pytlíky a nůžky a mizím do přírody. Tam opřu kolo o strom v aleji a nápadně nenápadně postávám okolo, až je vzduch čistý. Pak hup na kolo, z něj na strom a šup NĚCO do dutiny ve stromě. A honem pryč.

Totéž o pár kilometrů dál u jiného stromu. A ještě do třetice. Blázen. Ano, blázen do geocachingu, zakládající svoje první keše. Dneska jsem nechala svoje srdce v aleji.

Díkůvzdání

Děkuju ti, Pane, za maminku a za tátu. Děkuju ti za Cyrilka a za kamarády ve školce. Děkuju ti za paní učitelky a dnešní slavnost. Děkuju ti, že odpoledne přestalo pršet. Děkuju za všechny ty dobroty od maminek, které jsem ochutnával. A moc děkuju za ty výborné klobásky, co mi táta opekl na ohníčku. Děkuju taky, že mě nebolelo bříško.

Děkuju za kaštany v listí a za kytky v trávě. Děkuju za ptáky na nebi a ryby ve vodě. Děkuju za hodné lidi. Děkuju, že mě mají rádi.

Děkuju, že mě máš rád Ty.

Vrabec v hrsti

Měla jsem v plánu fotit Štěpána v Sokole. Chodí už do cvičení pro starší děti, takže nepotřebuje neustálou asistenci, což dává šanci k fotografování. Teoreticky. V praxi jsem naprosto pohořela. Je to jako shánět hejno koček, jedna jde tam a druhá onde, nikdy nepostojí. Fotím ohleduplně, nenápadně, bez blesku, ergo zcela rozmazaně.

Odpoledne před cvičením jsem na pět minut vyběhla na dvůr, vyfotit si nějakou zajišťovací fotku pro případ, že by Sokol nevyšel. Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. Dnes jsem měla dobré tušení.

A přece to není znouzectnost. Tahle nádherná růže mi kvete přímo pod kuchyňským oknem. Nějak jsem si jí dosud nevšimla. Teď už ji tam budu vidět pořád, i v zimě. Vždyť vrabci do teplých krajů neodlétají.

Má nejlepší přítelkyně

Včera večer nám ochořela myčka. Po pěti letech spolehlivého provozu si postavila hlavu a nemyje a nemyje. Kupovali jsme si ji s mužem tehdy navzájem k narozeninám a považujeme ji za nejužitečnějšího člena rodiny. Bez odmlouvání maká. Tedy makala.

Domácnost ve stavu dva dospělí plus dvě děti mínus jedna myčka je příbytkem chaosu. Servis je objednán, snad i brzo dorazí. Prozatím nezbývá než pomývat ručně. Romantické manželské večery konverzace nad dřezem s losováním o mytí či utírání jsou po letech zpět. Je to sice milé, ale přece jen bych se raději shlížela v zrcadle než v cedníku.

Myčko, milá přítelkyně, vrať se, vše odpuštěno!

Jdi k šípku

K šípku nebo možná i někam jinam mě za pár let asi pošle Štěpán, když mu navrhnu společné vaření. Zatím to ale ještě patří k jeho oblíbeným činnostem. Dnes jsem ho nalákala na šípkovou marmeládu.

Babička s dědou dodali šípky z čisté přírody, oblíbený kuchařský časopis zajímavý recept. Štěpán nadšeně ostřihával šípkům stopky a bubáky, dílo se dařilo. Pak se něco někde zadrhlo. Vím přesně co. Tisíce šípkových semínek v ručním masomlýnku. Příšerná práce.

Po vystřídání čtyř různých technik pasírování jsem se potupně vrátila k té první. Taky nefungovala, ale nadělala nejmíň nepořádku. Štěpán už dávno spal, když mi manžel pomáhal dokončit několikahodinovou šípkovou anabázi.

Takže šípková marmeláda? Jděte mi s tím k šípku!

Na návštěvě

Skoro celý den jsme strávili u manželových rodičů a sestry. Bývá to příjemná návštěva, ostatně jako všude, kde si má Štěpán s kým hrát. Děti potřebují jiné děti. A dospělí, zvláště pak dospělí na mateřské dovolené, potřebují jiné dospělé.

Takže děti strávily den hraním, my dospělí povídáním. I když ... děti nám svobodu slova a shromažďování nedají jen tak zadarmo. Musíme být jednou diváky v kině, jindy třeba pronásledovanými zloději. Dneska jsme byli za ochutnávače jejich kuchařských výtvorů. Servírovala se zeleninová polévka s topinkou. To docela šlo. Onehdá bylo totiž na menu zlodějské masíčko.

Den zdraví

Už snad třetím rokem se chystám vypravit na Den zdraví. Člověku tam změří tlak, cukr, cholesterol, tuk v těle a udělí dobré rady pro zdravý život. Nikdy mi to nevyšlo. Ani letos.

Počasí nehrozilo akutním deštěm, a tak jsme dnes dali přednost výšlapu, který pro děti organizoval klub turistů. Příjemná trasa okolím města, zajímavé úkoly pro děti, za odměnu diplom, sladkosti a spousta hraček a knížek na výběr. To vše za desetikorunu startovného.

Cestou jsme prošli kolem vtipného plotu z lyží, netušíce, že za chvíli budeme sami na jednom stanovišti lyžovat na trávě. Pohyb, zábava, radost. Skvěle strávené dopoledne. Prostě takový Den zdraví naživo.

Větroplach

Štěpána je třeba udržovat ve stavu trvalého vytížení. Jakmile se nudí, je ho všude plno, a to včetně stropu. Snažíme se dopřávat mu různorodé zážitky, nejlíp však pomáhá vylítání v přírodě.

Dnes se chladné počasí poněkud vylepšilo, před domem nám výjimečně parkovalo půjčené auto, navíc maminka už dlouho toužila odlovit jednu vyluštěnou mystery keš. Vzhůru tedy k větrnému mlýnu.

Je to zvláštní mlýn, teprve se staví, a tak bohužel zatím nemá lopatky a ve větru se netočí. Ale víc než bohatě ho zastoupil Štěpánkův větrník.

Trochu strachu

Dala jsem se na hledání pokladů, geocaching. Nějaký můj prapředek musel být zřejmě poněkud divočejší, protože se mnou čas od času cloumají dobrodružné nálady. Můj muž v ten moment přebírá děti a velí: Svítí ti oči, běž!

A tak prolézám skály, křoviny a dutiny stromů a hledám plastové krabičky s poklady. Sama. Já a GPS. Mou touhu po dobrodružství to naplňuje dokonale.

Ale asi jsem té divoké krve nezdědila přespříliš. Někdy se totiž i docela bojím.

Schody do nebe

Dopoledne jsem měla nezvykle obě děti, Štěpán nebyl ve školce. Vyrazili jsme ven, Cyril se prospal, Štěpán zabavil. Courali jsme celkem nehezkou cestou, mezi tratí a průmyslovou zónou, polozapomenutý konec města.

Ale přesto jsem nafotila tolik hezkých přírodních záběrů, že vybrat jeden bylo obtížné. Prohrála to vinná réva obtěžkaná hrozny, divoký chmel, růžové růže i žluté květy topinambur. U všech jsem totiž slyšela škemrání: "Maminko, už nefoť, pojď už." Jenom tyhle schody z trávy zaujaly nás oba. "Kam vedou?"

Já ze své výšky viděla jejich pravý cíl, ale Štěpán ne. Stačilo však přidřepnout a pochopila jsem údiv té otázky. Schody vedly rovnou do nebe.

Bráchové

Vyrůstala jsem se sourozencem opačného pohlaví. Možná proto si nepamatuju, že bychom s bratrem nutně museli dělat všechno stejně. Každý jsme si hráli po svém.

U nás doma je to jinak. Máme dva kluky. Jak se ten menší postupně mění z miminka v samostatnou jednotku, narůstá jeho touha dělat všechno jako starší brácha. Když brácha bastlí, já musím taky. Co na tom, že mě nohy sotva nesou.

Dojímá mě ten pohled. A ještě víc mě dojalo, když Štěpán pro Cyrila vyrobil na ponku přidržovací zábradlí. Budou dobrá dvojka. Bráchové.

Ztracené barvy

Den studený, šedivý jako olovo a plný deště. V té meteorologické mizérii jsme s Cyrilem zamířili na výlet do vedlejšího města. Měli jsme opět úkol.

Uprostřed nehezké průmyslové zóny stála ošklivá šedá budova. Brána zavřená, ve vrátnici nikdo, zvonek nefunkční. Lilo nám za krk a do kočárku. Vetřeli jsme se zadním vchodem, ale jedna kancelář za druhou, nikde ani noha. Tichý dům duchů.

Až za posledními dveřmi se ozval lidský hlas a my uviděli, kam se dnes všechny barvy světa utekly schovat před deštěm. Sem, do šatů krojovaných panenek.

Nevěsta

I dnešní den byl ve znamení slavností. Těšila jsem se hlavně na krojové přehlídky dětí a svatebních párů. Člověku se až úží dech, když vidí tu dokonalou krásu. Oblečte moderního mladíka do kroje a musíte zatleskat, jak mu to sluší. Oblečte moderní děvče do kroje a musíte kleknout, jak je nádherné.

Aranžovaným fotkám z předváděcích pódií se snažím vyhnout. Jsou krásné, ale trochu umělé. Místo toho brousím v zákulisí a číhám na bezprostřední okamžiky. Jedna nevěsta mě od začátku přitahovala krásným úsměvem a očima, co se pořád smály na ženicha. Asi jsem ji chudinku při lovu za fotkou trochu pronásledovala. Ale nakonec se podařilo. Tahle fotka má duši.

Klebetnice

Tento víkend jsou u nás ve městě velké folklórní slavnosti. Ideální terén pro fotografa. Tisíce návštěvníků, velká část krojovaných, od malých dětí až po staříčky a stařenky. Všude se zpívá, tančí, burčák teče proudem. K tomu jarmark, desítky stánků s řemeslnou krásou. Fotograf by se mohl pominout.

Ale já dopoledne foťák nevytáhla vůbec a odpoledne jen s vědomím nutnosti pořídit foto pro blog. Zase jednou zvítězilo "prožít" nad "zaznamenat". Připadám si nepatřičně, když fotím krojovanou maminku kojící své krojované miminko. Starého muže s krásnou řezanou tváří a kloboukem ověnčeným vinným listím. Výskající verbíře s rukama nad hlavou. Oni žijí okamžik krásy, já jsem tam s foťákem navíc.

Ale tyhle, ty jsem vyfotit musela. Stály na jednom místě snad hodinu a probíraly všechno možné. Po našem klebetnice. Tohle, milé dámy, je pravzor všech internetových diskusí.

Kraslice mimo čas a prostor

Ne, nezbláznila jsem se. Nechystáme se slavit Velikonoce v září a Vánoce v květnu. V kalendáři se navzdory dlouholeté mateřské dovolené orientuju stále poměrně dobře. Jenom jedna kamarádka potřebuje jako dárek kraslice.

A tak jsme dnes byli v muzeu. Pro jistotu jsem si zavolala předem, zda mají malovaná vajíčka na prodej i mimo sezónu. Přece jenom jsem zvyklá, že věci mají svůj řád a svůj čas. Ale globalizace dosáhla už i k nám, na maloměsto. Kraslice rozličných druhů a barev, zdobené různými technikami, od nás i z jiných regionů, kdykoliv se vám zachce. Oči přecházejí.

Vybrali jsme a pečlivě je zabalíme. Budou jako ve vatičce. Poletí totiž daleko. Do Ameriky. Jsou to takové kraslice mimo čas a prostor.

Krásná máma

Dočkat se pocitu, že jsem dobrá máma, se mi asi nikdy nepodaří. Ale pocit, že jsem krásná máma, alespoň krátkodobě dosažitelný je. Pocit, pochopitelně, nikoliv realita.

Krása je prý stav duše. To se mi líbí, v tom případě jsem totiž dnes byla neskutečně krásná. Hodinu a půl jsem ležela na kosmetickém lehátku, nechala se hýčkat, hladit a opečovávat. Hodinu a půl jsem rozumně rozmlouvala s dospělým tvorem a zřetelně rozuměla vysílání rádia. Hodinu a půl můj oděv vydržel bez fleku od libovolné potraviny. Hodina a půl blaha.

Miluju vás všechny. Vaše krásná máma.

Urousané ráno

Není nadto mít fotku do blogu v kabeli už v osm hodin ráno. Zavedli jsme s Cyrilem Štěpána do školky a zamířili na babiččinu zahrádku. Potřebovali jsme zeleninu k obědu a tam na nás čekaly krásné cukety. A taky dýně a řepa a mrkev. A pórek a růžičková kapusta a petržel. A cibule a kukuřice. A kedlubny. A salát. A tahle paprika. Taková babička s vášní pro zemědělství je hotový poklad.

Přes den bývá pořád ještě horko, září se tváří, že léto ještě neskončilo. Ale ta chladná rána, ta blízkost podzimu prozradí hned. Zahrádka poránu voněla hlínou, zaschlou trávou a čerstvou rosou. Já si urousala boty, Cyrilek kola od kočárku. Paprika byla urousaná celá, podívejte.

Pozdrav do nebe

Vypravili jsme se navštívit kamarádku žijící sice ve stejném městě, ale ve čtvrti na kopci. V našem rovinatém kraji je takový kopec opravdu výsostná adresa. Nádherný výhled, i když pravda poněkud větrno. Ale zase nehrozí povodně.

Protože do těchto končin zavítám jen velmi zřídka, těšila jsem se na focení panoramat blízkých hor. Jdou odsud totiž nejlépe vidět. Ale horký ještě-letní den zahalil hory do oparu, se kterým si můj foťák neporadil. V zoufalosti jsem obrátila objektiv vzhůru na oblohu. A ony tam pluly nádherné beránky, nadýchaná vata, jen jen se jí dotknout. Bylo k nim z té výšiny nějak blíž, i to nebe bylo mnohem modřejší než dole ve městě.

A já myslela na ženu, kterou už nepotkám. Jen její maminku, celou v černém, jako dnes ráno. Posílám pozdrav do nebe, Jitko.

Servisní den

Někdy se to tak sejde, že je potřeba víc věcí najednou zařídit nebo pospravit. Pokud je přitom nutné jednat s lidmi, je to moje parketa. Jestliže akce zahrnuje pouze použití nářadí a nástrojů, nastupuje můj muž. Ne, že by byl plachý, ale má z práce kontaktu s lidmi víc než dost.

Dneska došlo na nás oba. Já jsem oběhla zápis do Štěpánova plavání, vyzvednutí dividend v bance, proplacení Cyrilova plavání od zdravotní pojišťovny a výměnu našich občanských průkazů navrch. On se ujal servisu našeho staronového kočárku. Přece jenom po roce a půl v cizích rukách potřebuje trochu restaurátorské péče.

Jak je vidět z fotky, měl z tomu i zdatného pomocníka a kvalitní nástroje značky Bosch. Takže na to obíhání úřadů budu asi i nadále v téhle rodině jenom já.

Nový režim

Dneškem počínaje nám začal nový nedělní režim. Cyril začal chodit pravidelně plavat do bazénu. Vzhledem k tomu, že cestou do plavání v kočárku neusnul a navíc byl už mírně hladový, čekala jsem rozvzteklené miminko, které chce cokoliv jiného, jenom ne plavat. Chyba lávky, Cyril nadšeně plácal rukama do vody a z plavání byl unešen. Stejná potápka jako Štěpán.

Náš malý velký chlapík dnes přesedlal z hlubokého kočárku do sporťáku. I tuto změnu kvitoval s nadšením a kočár si hned vesele zadrobil rýžovými křupkami. Ty dostal též poprvé, to aby těch novinek nebylo málo.

Když už, tak už, řekl si zřejmě. A večer přepnul vypínač a z miminka plazícího se po bříšku se z minuty na minutu stal vzorový lezoun po čtyřech. Prostě jedeme v novém režimu.

Každému, co jeho jest

Na celorodinné dovolené v Maďarsku babička s dědou koupili obří kotlík, který tam patřil k výbavě každé chalupy. Maďaři v něm dělali hlavně rybí polévku, my jsme naplánovali kotlíkový guláš.

Od příbuzných jsme si půjčili chatu, naložili kotlík, potraviny, vodu a hlavně děti a vyrazili vstříc odpočinkové sobotě. Jak to bylo s odpočíváním si netroufám soudit, ale každý si bezesporu užil to, co má rád. Babička kralovala u kotlíku, děda blbnul s klukama, můj muž vše zuřivě fotodokumentoval, já s bráchou jsme vypadli do okolních lesů lovit keše, švagrová si četla, no a děti, ty byly nejšťastnější na světě už jenom z toho, že můžou lítat v přírodě.

Každý jsme si užili to svoje. Co nás tedy spojovalo? Kromě všeobecné spokojenosti to byl i ten úžasný guláš, který babička vykouzlila v maďarském kotlíku. Ten byl! Vyfotit jsem stihla už jenom chabé zbytky.

Stavební dozor

Po loňské půlroční rekonstrukci našeho bytu se ze mě nedobrovolně stal teoretik na řadu řemesel. Shromažďování informací, katalogů, pečlivý a velmi dlouhý výběr, zvědavé otázky a koukání řemeslníkům přímo pod ruce je prostě moje úchylka.

A tak, když se do rozsáhlé rekonstrukce bytu pustili letos i moji rodiče, posloužila jsem coby relativně kvalifikovaná a levná nájemní síla ideálně vhodná k dozorování řemeslníků. Mám dost času a potřebné zkušenosti a navíc, když buzeruju řemeslníky já, rodičové jsou z obliga.

Dnešním dozorem při montáži dveří jsem snad tuto misi dovršila. Tedy doufám, protože zjišťuju, že zatímco řemeslníky mám už docela na háku, domluvit se s vlastními rodiči může být i po 35 letech zásadní problém.

Bramborová brigáda

Počínající podzim přinesl povinnost polních prací. V případě naší rodiny je to hromadná bramborová brigáda. Kdysi tohle naše "pole" obdělávali pouze máma, táta a dvě motyky. S rozrůstajícím se počtem členů rodiny se akce Brambory mění na menší happening.

Každý rok zapřísáháme rodiče, aby brambory už do té horské kamenité půdy nesadili. Každý rok doufáme, že sklidíme víc, než jsme zasadili. Každý rok traktorista odmítá přijet a posléze ukecán doufá, že se ze svahu neskutálí dolů i s traktorem. Letos rodičové hrdě zakoupili vlastní techniku, přece se nebudeme furt doprošovat. Upřesňuju, že nekřesťansky drahou techniku.

Jak to dopadlo? Sklidili jsme víc, než jsme zasadili. Vyorávací terra fungovala báječně. A my máme nejdražší brambory ve střední Evropě.

Tři oříšky pro Popelku

Dnes večer na mě budou děti v přesile. Manžel si vyžádal tři večery mimo domov. Naplánovali si se švagrem pánskou jízdu, pěkně s vínečkem a dobrým filmem. Pro jistotu trilogií. Každou středu jeden díl. Manžel si úlevu z každodenního kolotoče bezesporu zaslouží, je to nesmírně obětavý a starostlivý tatínek. Děti jsou u něj vždy na prvním místě a věnuje jim celý svůj volný čas.

Dnes večer ale nebude koupat ani uspávat. Dnes si jde rozlousknout jeden ze svých zasloužených oříšků. Tiše závidím.

Uplakaných osm kilo

Dnes byl důležitý den pro Cyrila, osmiměsíční poradna. Zajímala mě především jeho váha a v hlavě jsem si vykreslila krásnou fotku. Naše usměvavé sluníčko sedí vzpřímeně na decimálce, jejíž ručičku strhává až na doraz. Všechno bylo poněkud jinak. Cyril byl výjimečně nenaložený, kabonil se na všechny kolem. Vratká, pohybující se váha ho rozkolísávala fyzicky i psychicky. Rafička váhy efektní pozici nadoraz zaujmout též nehodlala.

Bude mi někdo po této fotce věřit, že tohle dítě se téměř nepřetržitě usmívá? Bude mi někdo věřit, že s apetitem dřevorubce spořádá, co potká? Bude mi někdo věřit, že se při pohledu na zapnutou mikrovlnku směje nahlas? Ale jo, bude. Jen mu příště na tu váhu musím podat misku se svačinou.

Odlétáme! Nebo vyplouváme?

Tak a je to tady. Prvního září, první den nového školního roku, první den focení a psaní "naostro". Téma je jasné, první den Štěpánova druhého školkového roku. Těšil se neskutečně, ostatně já taky. Po téměř tříměsíční pauze bylo naše velmi společenské, tvrdohlavé a extrémně upovídané dítě už nažhavené do kolektivu a já permanentně nažhavená doběla. Konečně jsme se dočkali každý svého, on vzrušující společnosti kamarádů, já trochy ticha.

Už to není jako loni, už do školky nevedu mírně vyplašeného zajíčka, ale samostatného velkého kluka. Umí se o sebe postarat a v šatně najednou už není třeba ani pomáhat, ani připomínat. Jen ta značka na skříňce zůstala od loňska stejná, lodička. Štěpán je na ni pyšný. A já jsem pyšná na něj.