Bouřka na reparát

Mělo by zapršet. Už dlouho nepršelo. Chtělo by to déšť. Variace na stejné téma. Je sucho. Naposled pršelo, moment, kdy vlastně? Á, blog zase jednou splatil svou hřivnu. Takže naposled pršelo 29. března. Hodně. Od té doby ani kapka.

Odpoledne mě nejdřív cinklo do očí zvláštní světlo. Něco se děje. Bude bouřka! Paráda, jdu fotit. Mraky se dramaticky houfují, tu a tam bleskne v dálce rozvětvená žlutá nitka a zarachotí hrom. Občas krápne.

Kulisy postavené jak pro drama o čtyřech dějstvích a nakonec to byla jednoaktovka. Fotím si zakaboněné nebe a najednou sprcha. Rychlá, krátká a teplá. Za pět minut bylo po všem. Jenom na kalužích ještě chvíli plavaly bubliny a pyl splavený z kytek. Hmm. Nic moc. Je sucho. První jarní bouřka by potřebovala pořádný reparát.

Srdeční záležitost

Tak jsem dnes ležela na břiše na zaprášeném okapovém chodníčku pod naším kuchyňským oknem a fotila sousedčinu květinovou zahrádku. Kytky jsou moje srdeční záležitost. Zelenina mi na zahrádce udělá radost, ale kytky mě uvedou do extáze.

A když je to ke všemu srdcovka ... jsem lapená. Do vzpomínek na babiččinu zahrádku, kde kvetla srdcovka, zvonky, hledíky a orlíček. Moje dětství. Připadám si pořád mladá, ale přece jen je to už hodně dávno, kdy po babiččině dvoře pobíhala baculka v květované zástěrce s blonďatými obláčky kolem hlavy.

To barevné voňavé kvítí si pamatuju pořád. A když ho někde vidím růst, připadám si hned jako šťastné děcko v babiččině zahrádce. Jak to ty babičky dělají, že z jejich kytek voní laskavost a dýchá něha? Měla bych se zeptat babičky včas. Ať to tajemství nezmizí ze světa.

Mám totiž plán. Až budu babičkou, budu pěstovat srdcovku.

Unavené miminko

Tátu jsme naposled viděli v šest ráno. Je deset večer pryč a stále jsme doma sami. Nedá se svítit, povinnosti k hostům si holt žádají celého muže. Na domácí povinnosti zbývá celá žena. Já. A moji kluci.

Šetřili mě nebývale vzorným chováním. Vůbec se nervali, příliš se netahali o hračky, moc nekřičeli, téměř poslouchali. Zvládli jsme ve třech absolvovat i Štěpánkovo plavání, poprvé s oběma dětmi. Všechno odsýpalo hladce. Únava nás dohnala až večer, nejvíc toho nejmenšího.

Cyril v postýlce jen odevzdaně ležel, kňoural a mžoural. Maminko, už chci spát. Byl to dlouhý den. Už schovej ten foťák a zhasni.

A já si až u počítače nad fotkou vzpomněla, že když mi ho poprvé dali do náruče, díval se na mě také jen jedním okem. Moje unavené miminko.

Můj den

Dnešek si s dovolením zaberu sama pro sebe. Důvodů se pár najde.

Důvod první - kmitám jako fretka v kuchyni. To sice dělám často, ale dnes je pro to zvláštní příležitost.

Důvod druhý - jsem hostitelkou. Slavnostní večeře pro vzácnou návštěvu dá zabrat. Hlavně, aby se povedlo jídlo. A dezert. A nic nepřipálit. A nepřesolit. Taky uklidit, aspoň malinko. Hrdost mi nedá, jsem přece slušná hospodyň.

Důvod třetí - po dlouhé době zase konverzuju anglicky. Nahlas, plynule a ejhle, snad i smysluplně. Zábava nevázne. Dobré víno nám rozvázalo jazyk.

Moc příjemný večer. A nejen proto, že - důvod poslední - mám narozeniny.

Bezstarostná zahrada

Belgickým hostům nedopřejeme oddechu. Sobě taky ne. Krásná neděle je den jako stvořený pro výlet na krásná místa. Kroměřížské zahrady.

Podzámecká a Květná. Jedna anglická, spíš park než zahrada, druhá francouzská, samý ornament. Navzdory svému minimalistickému vkusu odjakživa trpím spíš na přezdobenou Květnou. Malá, kompaktní zahrada je stroj času. Uprostřed rušného města náhlý skok do sedmnáctého století.

Je to dokonalé. Starosti zůstanou v přítomnosti a člověk s duší odlehčenou o tři staletí brouzdá zelenými arkádami, objevuje skrytá zákoutí a bloudí v bludištích. Kde jste, trable? Přes živé ploty se sem nedostanete!

Moct tady tak zůstat napořád, to by se žilo!

Kolem koukolem

Muž má plné ruce práce. Vrací plnými hrstmi starostlivou péči, kterou dostal v březnu v Belgii. Teď je hostitelem on. Zabavit šedesát studentů dvou národností je celkem fuška. Zabavit je zábavně je fuška vyčerpávající.

Ale když se dílo podaří tak, jako dnešní cyklovýlet, je to příjemně naplňující pocit. Patnáctikilometrová trasa pro studenty, padesátka pro dospělé. Dobrovolnosti se meze nekladou, ale neděláme si naděje. Možná s námi dál do hor pojede jeden, dva studenti. Kupodivu nás na zbytku trasy doprovázel dvacetičlenný houf cyklistů. Udýchaní z kopců, zpocení ze sluníčka, ale nadšení a šťastní. Bezvadné děcka, naše i cizí.

Je radost pohybovat se vlastní silou rozkvetlou jarní krajinou. Pocit intenzivní až do morku kostí. Mohly tu být desítky kýčovitě krásných fotografií. Kolem trasy se míhal jeden nádherný přírodní výjev za druhým. Muž měl moji plnou důvěru pro organizaci a velení výletu. Muž měl ovšem v batohu i foťák. Muž jel první a rychle. Dnes byl šéf. Dnes nebyl fotograf. A já na chvostu výpravy mohla fotit leda tak jen očima. Jen na první zastávce, ještě před horami, jsem našla příležitost procvičovat fotoum.

Nevadí. Dnes jsme prožívali. Dokumentovat budeme příště.

ŇAŇA

ŇAŇA! ŇAŇA!!! Pokřikoval vzrušený Cyril s napřaženou rukou tak zuřivě, že málem vyskočil z kočárku. Tam je přece ŇAŇA! V jeho velmi omezeném slovníku je výraz ŇAŇA synonymem pro ty nejoblíbenější pochutiny. Dětské sušenky, jablko, dudlík. A rohlík.

Obě naše děti jsou na rohlíky poněkud úchylné. Má-li si Štěpán v obchodě něco vybrat, vsadím boty, že to bude obyčejný rohlík. Cyrilovo dnešní ŇAŇA v obchodě patřilo též rohlíkům. Bylo mu vyhověno, za což se odvděčil šťastným úsměvem, bleskovým vyzmizíkováním rohlíku z povrchu zemského a kompletním zadrobením kočárku.

Asi jim špatně dopřáváme, že jim ke štěstí stačí málo a jedou zrovna po rohlíkách. No ano, přiznávám, jsme z různých důvodů spíš chlebová domácnost. Rohlíky jsou jen ve svátek. Třeba když se jede někam na výlet. Zítra je jeden výlet v plánu. Bude ŇAŇA!

Synečku

Gratulace vysloveny, dárky rozdány, dorty snězeny. Všechno je za námi. Ne, nemůže být. Až dnes, přesně dnes, má Štěpán páté narozeniny. To nemůžeme přejít jen tak mlčením.

Do mých vzpomínek na ten den ho pustit nemůžu. To by bylo otázek. Odpověď na mnohé nemám ani po pěti letech. Tak si je, bolavě šťastné, hýčkám sama a Štěpánkovi alespoň hlásím přesný čas jeho narození. Teď, podívej, teď jsi přišel na svět. Potměšilá hlava tiše zrádcovsky dodává. A já jsem tě neviděla. První tě choval táta.

Ale jsi náš. Náš vyčekaný, vyprošený, vyvzdorovaný syn. Naše štěstí, co za sebou po pár letech přivedlo další voňavou vánočku, Cyrila. Já nevím, jestli ti to někdy dokážu říct. Napsat snad.

Moc jsme tě chtěli! Moc, moc, tisíckrát. Jsme vděční, že jsi přišel, synečku.

Tradice

Vážně tomu nevím konce kraje. Proč? Co za tím je? Určitě něco ano. Ale nikdy mi to nikdo nevysvětlil. Prostě narozeniny se u nás v rodině slavily vždy den předem. Jedině to je ten pravý a správný termín.

Logiku to nemá. Rozum mi velí slavit přímo v den narozenin. To by bylo zítra. Ale mám to příliš hluboko pod kůži. Tradicím se nevzpěčuje. Slavit se prostě bude dnes!

Ta jediná správná a pravá Štěpánkova oslava narozenin v kruhu rodinném. Táta, máma, Štěpán a Cyril. A dort s pěti svíčkami. Štěpánek si ho vybral v časopise, máma poslušně uplácala. Už čtvrtý marcipánový - dvouročák dostal sluníčko, tříleťák pampelišku, ke čtvrtým narozeninám startovala raketa. Letos tedy šašek.

Vzpomínám, že marcipánové dorty jsem v dětství nedostávala. Vida, aspoň někde unikám mimo tradice. Nebo jenom ke starým vrším nové? A vždyť je to jedno. To hlavní budiž krásné narozeniny, Štěpánku!

Tatínku, čti!

Na večerní čtení v posteli se Štěpánkem má poslední dobou monopol tatínek. Přišel k tomu pohaluzi. Co Cyril povyrostl do té míry, že v postýlce dělá brikule, je nutné u něj čekat, sedět a zpívat až do usnutí. Štěpánkovi se mezitím čte pohádka. Muž zpívá nerad. Nedivím se mu. Jeho zpěv je do jisté míry bojová zbraň. Takže čte.

Štěpán má bohatou a rozmanitou knihovničku. Vybírá si z ní každý večer sám. Poněkud urputně monotematicky. Dva měsíce kolem dokola jednu knihu. Následující dva měsíce kolem dokola další knihu. Přesvědčit k předčasné změně ho může jenom velmi zajímavá novinka.

Velká dětská encyklopedie byla přesně takovou přepřahací rozbuškou. Dostal ji od babičky k narozeninám. Zaujala ho na první pohled. Tatínku, něco o elektronice mi přečti. Hlavně, aby tam byly kabely. Jak tak knihou listuju, mám tušení, že nám tentokrát vydrží o hodně déle než obvyklé dva měsíce. Kabelů je tam víc než dost. Tatínku, čti!

Veselý brach

Cyril je šťastné dítě. Obě naše děti jsou veselé, ale Cyril ze sebe vyzařuje pohodu na každém kroku. Jak často slýchám komentáře od cizích lidí na téma jeho věčného úsměvu!

A ke štěstí mu stačí velmi málo. Dobré jídlo, v první řadě. Přitulení u mámy. Skopičiny s bráchou. Obouvání botiček. Procházka.

Ano, procházka. Zbožňuje pěší potulky. Má stále roztomile neumělý styl chůze. S úsměvem od ucha k uchu si to kolébá okolím domu. Občas kecne na zadek do pampelišek. Taky s úsměvem. Vypadá to, že se životem vesele prosměje. Aby ne, když je to silvestrovské dítě.

Vespolek

Štěpán má narozeniny až příští týden, ale vzhledem ke kolizi s jiným, neodvratitelným programem na následující víkend, muselo se slavit dnes. V obvyklé, mírně proměnlivé sestavě, čítající dnes patnáct kousků babiček, dědečků, strýců, tet, bratránků a sestřenek.

Role jsou rozděleny podle běžných zvyklostí. Žena rozdává jídlo, muž pití, hosté dárky, děti radost. Všeho dosytosti. Štěpánek sálal dobrou náladou. Točil se kolem něj svět. Tak to má rád. Tak to má být.

Hlavním fotodokumentátorem jako obvykle hlava rodiny. Má na to nervy. Stíhá komponovat, ostřit, režírovat a ještě seřvat svou ženu, aby probůh nestrkala do záběru paprče. Ovšem postřehnout důvod, proč je tam žena strkala, to je už pod prahem jeho vnímání. Tak táto, dej sem ten foťák a běž zase přinést nějaké to pití. Na tohle já vážně nemám nervy.

Kolo - víno - keš

Na podzim jsme s mužem vinařské cyklostezky zavírali, na jaře je třeba je řádně otevřít. Tuhle akci si ujít nenecháme. Zvlášť když to znamená opušťák od dětí. Čas od času je hezké se navzájem slyšet bez ohlušující zvukové kulisy dětského halekání .

Sice tiše sníme o bezdětném dospávacím víkendu, ale to zas někdy jindy. Je jaro, je krásně, je čas na outdoorové aktivity. Takový vinný košt na kolech, řekněme. To je adrenalin. Trefíme, potrefeni usměvavou špičkou, na tu správnou cestu k dalšímu vinnému sklípku? Mapa a skupiny stejně usměvavých cyklistů jsou zárukou. Všichni mají stejný cíl. Na kole skrz vinohrady.

Kolikrát jsem naplnila koštovku, houpající se mi v plátěné vyšívané kapsičce na krku, radši nepočítám. Jedna byla lepší než druhá. A zlatým hřebem (krom vína Pálava) se stal odlov velmi zapeklité mystery keše. Její šifru jsem po několika měsících zlomila noc předem. Je přece někde po cestě. Byla!

Takže shrnuto. Padesát kilometrů, koštovek nepočítaně a jedna keš. Kolo - víno - keš. Tajemství mé dnešní blaženosti.

Růžový ráj

Ještě ne. Ještě ne. Ještě ne. Teď! Právě rozkvetly sakury. Včera se ještě tvářily nerozhodně, dnes už je to definitivně ono. Letos kvetou možná o den, dva, dřív než obvykle. Vím to. Sleduju je jako ostříž už týden. Mám to strážení lehké, jsou všude kolem domu.

Před dvanácti lety jsem se shodou náhod ocitla ve Washingtonu v době, kdy probíhal Cherry Blossom Festival. Týden kvetoucích sakur. Veliká a věhlasná sláva. A veliká krása, když sněží růžové okvětní lístky. Ráda vzpomínám.

A rok nato jsem se stěhovala do domu vedle sakurové aleje. Porovnání s Amerikou nesnese, japonských třešní je tu slabá dvacítka oproti třem tisícům washingtonských. Kvetou jen týden, nanejvýš dva. Ale natěší nás to na celý rok dopředu. Až zase budeme uprostřed malého růžového ráje.

Aby to nevypadalo, že se tu rozkochávám sama; přišel dnes muž z procházky a jeho první věta zněla: Dneska rozkvetly sakury.

Vykopat, nebo zakopat?

Někdy bych ty svoje malé poklady potřebovala spíš zakopat. A hodně hluboko. Dopolední setrvalé domácí dohadování a pošťuchování kvůli tomu, kdo komu chtě nebo nechtě shodil jakou legostavbu, mě nervově vyčerpaly. A to Cyril zatím ještě nemluví!

Odpoledne jsme raději šli na písek. Vize šťastné koexistence sourozenců na jednom písečku ovšem vzala rychle za své. Nebudou si hrát každý sám a nebudou si hrát spolu. Štěpán vykope jámu. Cyril mu do ní vleze. Štěpán řve, že ho tam nechce. Štěpán smykem odtáhne Cyrila z jámy. Cyril se tam s úsměvem vrátí. Štěpán řve. Opět vleče bratra pískem za lígr pryč, opět marně.

Matka se vloží do akce, batoleti vykope jinou jámu. Cyril ji přehlídne jak Hradčana a jde se opět uvelebit do té Štěpánovy. Je totiž lepší, protože je bráchova. A brácha tak krásně ječí!

Aspoň na fotce, když už ne v reálu, to vypadá, že při kopání tunelu do Austrálie spokojeně spolupracovali. Blahodárná iluze.

Paparazzi

Jakmile se dostanu s foťákem do plenéru, ztrácím veškeré skrupule. Lezu do cizích zahrad, přeskakuju ploty, courám se po soukromých pozemcích. Vše pro dobrý záběr krajiny. Být to za oceánem, už by mi nejspíš vyprášili kožich brokovnicí, v lepším případě.

U nás doma naštěstí panují jiné poměry. Stačí se usmát, mávnout foťákem, poděkovat. A pochválit. Máte to tu pěkné. A myslím to upřímně. Jinak bych tam přeci nelezla.

Dnes, při rychlé stíhací cyklojízdě pro jednu nedalekou keš, mě v rozletu zarazil rozkvetlý ovocný sad. Brzdy zaskřípěly, kolo letělo do škarpy a já do sadu. Plot tam tentokrát nebyl. Majitel taky ne. Takže mám na svědomí opět další delikty. Narušení soukromého vlastnictví. Krádež duševního bohatství. A ilegální pořizování padělků. Fotka se totiž s originálem nemůže rovnat.

A rovnou říkám, že příště půjdu zas. Jo jo, fotografování je vášeň bezuzdná.

Starosvětská

Být s dětmi v krásném jaru zavřená doma, to je za trest. Pro všechny. Štěpán ani moc neprotestoval, užíval si nezvyklé lebedění v posteli. Ale zato Cyril! Několikrát přinesl botičky, že chce ven. Nešlo to. Boty letěly vztekle do kouta. Pak zkusil vygestikulovat aspoň usazení v kočárku. Rozveselilo ho i popojíždění po chodbě. A moje sliby. Až přijde táta, půjdeme ven.

Dostali jsme se až před šestou. Pěšky, jen tak po okolí. Foťák přes rameno, bez toho to nejde. Ale s dítětem vypuštěným navolno se čas na focení zkracuje doslova na setiny vteřiny. Každý záběr maximálně jednou a už utíkám chytit prchajícího Cyrilka.

U vilky za rohem ulice jsme zůstali déle. Líbilo se nám tam oběma. Paní domu na stolečku u branky nabízí přebytky ze své zahrádky. Kytky, pažitku, co zrovna má. Kolemjdoucí se obslouží sami a dvacet korun hodí do kasičky. Funguje to už roky. Důvěra za důvěru. Taková starosvětská nádhera.

Alternativní Velikonoce

Nějak to mělo být všechno jinak. Chtěla jsem využít jedné z výhod vysokoprocentní mužské domácnosti. Poslat kluky na šlahačku a užít si ojedinělé chvíle samoty. Na kole, nejlíp. Sama. Nanejvýš s foťákem.

Člověk míní, bacily mění. Štěpánek v noci žhnul horečkou. Ráno odjeli šlahat jenom dva chlapi ze tří. Manžel a Cyril. Já místo cyklistiky četla marodovi pohádky, hladila, utěšovala.

Naši dva velikonoční velvyslanci přivezli nálož sladkostí. Štěpána pustila horečka a jásal nad vyšlahanými dobrotami. Nálada se citelně pozvedla. Čokoláda je univerzální lék.

A na to moje kolo nakonec taky došlo. Bez foťáku, zato s mámou. Nečekaně hezký podvečerní výlet.

Všechno mělo být jinak. A nakonec to všechno bylo jinak. Aneb cestami alternativní reality k plánovaným cílům.

A protože dnes všechno bylo jinak, autorem blogové fotky je můj muž. Díky.

S babičkou na písku

Velikonoční neděle, ovšem u nás v první řadě oslava babiččiných narozenin. Babičky mých dětí, aby bylo jasno. Mojí mámy. Ona je babička posláním a životním postojem, kandidátka všech babičkovských medailí a titulů, prostě Miss Babička.

Kromě toho všeho vynikající kuchařka a hostitelka. Každá oslava je nepokryté debužírování dobrot. Dnešní nevyjímaje. Popřáli jsme, předali dary, nadlábli bříška a ještě zbylo v krásném dni dost času na procházku s dětmi.

Babička šla s námi. Jak jinak. Ochotně a nadšeně seděla dvě hodiny na okraji pískoviště a sledovala Štěpána s Cyrilem, jak si hrají. Pohoupala houpačku, podala lopatku, oprášila kalhoty. Měla jsem dojem, že tohle završení oslavy bylo přesně podle jejího babičkovského gusta. Zářila jako sluníčko.

Mládí má zelenou

Když uklízím, chci mít klid. Třídit důležité papíry s potomky po boku je atentát na psychiku. Cyril záškodničí a krade ze stolu, co se dá. Účtenku od bot jsem v poslední chvíli vysvobodila z odpadkového koše. Štěpán nutně potřebuje každý cár papíru, zakazuje mi cokoliv vyhodit a navíc to děsně okecává. Jak se tady mám soustředit?!

Ven! Ven půjdete! Tatínku, zaveď je do hlubokého lesa. Nebo aspoň do města na jarmark. Zabralo to. Je tu luxusní klid. Problém se přesunul jinam. K tátovi. I on by rád užíval blahého ticha, ale má smůlu. Dneska se jich nezbaví.

Otec, jsa obyčejným chlapem, volí prastarou a univerzální metodu. Zacpat pusu jídlem. Na jarmarku byl bohatý výběr. Štěpán zvolil cukrovou vatu. Z hlediska umlčení ukecánka nadějná volba. Třeba si ten zobáček slepí. Nee. Neslepil. Vesele kecal dál, pro změnu v zelené úpravě.

A muž je, krom zlaté medaile za vzorné otcovství, i kandidát na extra pochvalu, protože toho zeleného mužíčka dotáhl domů bez umytí. Abych měla co fotit.

Zeleno a voňavo

Na Velký pátek přece jen došlo na velikonoční úklid. Prát sice nesmím, nechtíc namáčet prádlo v Kristově krvi, ale uklízet žádná tradice nezakazuje. Šup pro smeták.

V rohu za kočárkem na mě číhalo překvapení. Přichystala mi ho moje roztěkaná hlava. Stála tam taška s bylinkami, přinesenými z trhu. Už ve středu. Ajajaj.

Bylinky opomnění naštěstí zdárně přečkaly. Dostaly nové květináče a dočasné bydlení za kuchyňským oknem. Jen co bude po zmrzlých mužích, půjdou pod okno, ven na záhonek. A pak do polévky. Nebo na chleba. Nebo na brambory. Voňavé zelené lupení. Třikrát mňam a sláva!

Zmrzání v zoo

Zmrzání v zoo se konečně nekonalo! Posuďte sami. První máj tři roky zpátky, Zoo Lešná, jeden stupeň nad nulou a déšť. Předloňský Zelený čtvrtek, Zoo Olomouc a my v zimních bundách. Zelený čtvrtek loni, Zoo Hodonín, sněhová bouře. Letošní Zelený čtvrtek, Zoo Lešná a konečně nádherně teplý slunečný den. Trpělivost přináší růže.

Do Lešné za zvířátky jezdíme rádi, tamní zoologická zahrada je velká, krásná a velmi příjemná. A máme to nejblíž. Taky se tam pořád něco děje. Při každé návštěvě objevujeme něco nového. Letos Štěpánka nejvíc ze všeho nadchlo lanové centrum pro děti. Dvě hodiny odtamtud odmítal odejít a sebecizokrajnější zvíře nemělo šanci.

Cyril měl aspoň čas se v klidu v kočárku vyspat a já odbíhat na lovy beze zbraní. Focení zvířat není lehké, ani když nemají kam utéct. Zjišťuju, že málokde se lze vyhnout mřížím, sítím, nebo sklu. Nejlepší jsou průchozí otevřené expozice. U klokanů jsem si díky horkému počasí opravdu připadala jako v Austrálii.

Doufám, že tradice jarního zmrzání v zoo je definitivně zažehnána. Pokud ovšem dnešek nebyl výjimkou stvrzující pravidlo.

Zemský ráj to na pohled

Před chvílí jsme s mužem váhali nad volbou ze dvou fotografií. Jedna technicky dokonalá, vylaborovaná k precizní čistotě bílých kvítků na černém pozadí. Krásná, ale nebýt něžného jarního motivu, trochu ateliérově sterilní.

Druhá je tady. K dokonalosti má daleko. Ale dýchá a voní jarem skrz naskrz. Odstín zelené je svěží jako rozesmátá dívčina. Kompozici kazí kmen stromu. Ty květy ale patří ke stromu, nejsou naaranžované, rostou a povlávají večerním větříkem. Jsou živé.

Dnes ozdobily moji a Štěpánkovu cestu do Sokola. Zítra už tam možná nebudou. Nástup jara je jako výbuch. Co ráno skrývaly nalité pupeny, v poledne září v plném květu a zvečera začíná zavadat. Nestíhám je všechny fotit. Ale stíhám se z nich každou minutu radovat. Teď, tady, všude kolem je ten zemský ráj na pohled. Až příště uslyším hymnu, bude se mi před očima míhat bíle rozkvetlá větvička.

P.S. : Přeloženo slovy mého muže: Já su z toho jara tak urvaná!

Jen pro chlapy

I když se to snažím ignorovat, Velikonoce se blíží velmi rychle. Vlastně už jsou skoro tady. Nejvyšší čas pořídit žilu. Tatar. Prostě pomlázku.

Pokud jde o pomlázku, z muže se stává macho. Žilu si budu plést JÁ SÁM. Ani kluci nesmí mít koupenou. A proč taky. Pletení z osmi prutů je hračka. Jen sehnat dobré proutí bývá problém. Už druhý rok ho naštěstí nemusíme řešit.

Jedno předvelikonoční odpoledne je ze školky manufaktura na pomlázky. Zváni jsou kluci a jejich tátové či dědové. Proutí zajištěno. Upleťte si. Nechtíce rušit pánskou pospolitost, jen jsme s Cyrilkem nenápadně nahlídli. Nádherně rušná pracovní atmosféra. Tiše závidím. Ale nemám nárok. Nejsem chlap.

Tak aspoň doma, při doplétání posledních pomlázek, jsem mohla zblízka obdivovat zručné pohyby prstů. Ale plést nesmím, ač to umím. Pomlázka je prostě mužský archetyp.

Zahradníček

Moje máma mi připomněla, že Štěpánek si velmi přeje mít na její zahrádce svůj vlastní záhonek. Prý chce pěstovat mrkve, milion mrkví, aby bylo pro nás všechny a ještě pro kamarádku Klárku.

Budiž zahradníkem. Vtrhli jsme tudíž dnes na babiččinu zahrádku. Štěpán poctivě pomáhal připravit babičce záhonek. Hrábě a motyka jen lítaly vzduchem. A pak konečně dostal kýžený úkol. Osít řádky mrkvovým semínkem.

Jeho záhonek poznáme spolehlivě, i kdyby byla celá zahrádka osetá výhradně mrkví. Bude po všech stránkách originální. Lehce křivě vyměřen a silně chaoticky oset. Cik cak, sem tam, mrkví houf a pak zas nic. I na chodníčku určitě vyrostou. Ale budou to mrkve Štěpánkovy, vlastnoručně zaseté. Pro něj určitě ty nejlepší na světě.

Rodina na výletě

My si prostě nedáme pokoj. Krásný den a co s ním? Na výlet! Cyklistická sezóna je nastartovaná par excellence, kolařů všude jak much. Přidáme se do hejna.

Štěpán ani nepostřehl, že ujel patnáct kilometrů. Rovinka podél vodního kanálu, nová cyklostezka, několik svačinek a když dojde motivace, tak prohlídka plavební komory. Máma má motivaci jasnou. Keška po cestě! A ne jedna.

Cyrilek byl unavený. Čekali jsme, že v sedačce usne. Byli jsme na spící dítě dokonale vybavení. Polštářek pod bradu. Lepící páska na fixování helmy. Nůžky na lepící pásku. Dokonalý management s jedinou, ale tou nejzásadnější výjimkou. Chyběl dudlík. Malá katastrofa. Bez dudlíku se prostě spát nebude! A přece se spalo. Ale příště jede dudlík s námi. Patří taky do rodiny.

Zase v lese

Často si říkáme, že děláme nějak moc věcí najednou. Slýcháme to i od ostatních. Když vy jste tak aktivní! Nevím, nevím. Mojí nejmilovanější aktivitou je už hezkých pár let válení a tvrdý spánek. O mužových příchylnostech mám taky jasno. Číst si doma za pecí, to je jeho. Hlavně nikam nechodit.

Nicméně asi opravdu žijeme v rychlejším tempu. Honí nás děti. V neutuchající snaze uštvat je dřív než ony uštvou nás hledáme zajímavé akce a příležitosti k výletům. Je jich víc než pestrý výběr. Pořád se něco děje.

Dnešní dopoledne jsme zaplnili přírodovědeckou procházkou po lese. Místní ekocentrum, tedy jeden sympatický nadšenec, připravil dětem zajímavý program. Štěpán poznával na obrázcích zvířata, maloval přírodní obrázek bez použití pastelek a stopoval fáborky v lese. Príma den. Jen uvařit jsme nestihli. Nevadí. Holt všechno se opravdu stihnout nedá.

Zrození cyklisty

Nádherné počasí nás vytáhlo na první rodinný cyklovýlet. Natěšení na kolo jsme byli už dlouho. I proto, že šlo o další Cyrilovo "poprvé". Ještě nikdy se nevezl v cyklosedačce, loni v létě byl ještě moc malý.

Nový druh pohybu vzal s ledovým klidem a grácií panovníka na trůnu. To se mi líbí. Takových zajímavých věcí k vidění! Rojení lidu veškerého. Cyklostezka plná kolařů a bruslařů, na hrázi řeky pochodují pejskaři a klušou kondiční běžci, na řece veslice, na poli traktor. Zvlášť ten traktor došel velmi pochvalného hodnocení. Znělo jako pchrffff, přeloženo "kruciš, ten ale jede".

Prozatím jsme logisticky nezvládli přibrat na výlet foťák. Fotilo se tedy až po návratu před domem. Štěpánek si objížděl poslední kolečka před večeří a Cyril zbožně pozoroval velkého bráchu. Vozit se na kole bylo príma, ale tohle, to je teprve něco úžasného! Já bych chtěl taky...

Okřídlené boty

Dnes proběhla Akce Boty. Jedno auto, dvě ženy a tři děti vyrazily do Zlína koupit jarní botičky. Itinerář byl do puntíku dodržen, úspěch byl odměnou. Oba naši kluci i neteř mají nové boty.

V krásném odpoledni by byl hřích boty okamžitě nepokřtít venku. Já šla s foťákem, Štěpánek s kolem. Cyrilkovi ke spokojenosti stačily jeho nové boty. Byla to jeho první opravdová procházka venku. Po pár krocích propadl záchvatu štěstí z pobíhání.

Hýkal nadšením a po chodníku lítal jako urvaný vagon. Nechodil, běhal. Běhal rychle. Hodně rychle. Objevil nový rozměr svého života. Boty mu daly křídla.

Epidemie

Je to epidemie. Šíří se to vzduchem neuvěřitelnou rychlostí. Stačí jeden teplý den a je to všude. Jaro.

Lidé najednou chodí polehku. Travnatý dvůr a hřiště u domu ze dne na den obsadily houfy dětí. Hrají fotbal, jezdí na kole nebo jen tak pobíhají z čiré radosti. Přišlo jaro a už neodejde. Děti to poznají nejlíp.

Jarní nákaza mě nutí fotit každou kytku v okolí. Nejraději bych u každé zakřepčila malý taneček. Jsou tak krásné. Díky focení jsem našla krásu i v neoblíbené zimě. Ale tohle, tohle je prostě MOJE roční období.