Díky

I když jsem stále ještě na dlouhodobé blogové dovolené, jednomu novému příspěvku neodolám. Dostala jsem ocenění, krásné a putovní.

Gorgeous Blog Award neboli Cenu príma blogu. Mám velkou radost, opravdu velkou. A moc děkuju, že sis na mě, milá Peg, vzpomněla. A ještě větší, že jsi bez omrzení chodívala celý ten rok pravidelně číst. O nás, o našich obyčejných dnech.

Krása téhle ceny tkví i v tom, že je třeba ji hned předat dál. To nebude problém. Problém bude vybrat.

Tak tedy:

Lucce Hovorkojc - za to, že ona má tenhle blog na svědomí a ani to neví. A taky za to, že sama podťatá osudem, dokáže podpírat ostatní a dávat naději.

Diny - za to, že má své zlaté srdce na dlani a dveře do bolavé duše dokořán

Cifce - za to, že když mě přepadnou smutky, k ní se jdu vždycky rozesmát

Pendulce - za to, že jedinou fotkou umí říct víc než já pěti odstavci

Jaffi - za to, že byla super parťák při táhnutí káry Projektu 365 a je super parťák při každé jiné špatnosti

A taky zpátky Peg s poklonou za to, jak poutavě, čtivě a s nepřehlédnutelnou láskou dokumentuje život svých tří krásných dětí.

A vůbec všem, kdo jdou s vlastní kůží na blogový trh. Nikdy bych nevěřila, že je tolik obyčejných lidí schopných úžasně psát. Je radost to číst.

Díky.

Co mi blog dal a vzal

Až s tříměsíčním odstupem dopisuju slíbený doslov. Klasik měl pravdu. Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Člověk se ani neohlídne a už aby vyměňoval kalendář.

Co mi tedy můj Projekt 365 dal a vzal? Hodně. Vzal mi oceán času. Čas strávený focením, zpracováváním fotek, psaním i pouhým přemýšlením. Ukousl mi též pořádnou porci megabytů na disku počítače. Zjistila jsem, že neumím vyfotit jednu fotku za den. Fotím jich padesát, sto, ba i víc. A i po nemilosrdném přetřídění jich pořád dvacet, třicet zbývá. Každý den. Disk počítače se plní a plní.

Tedy vzal hodně. A dal? Mnohem víc. Dal mi stovky fotografií, které by jinak nikdy nevznikly. Dal mi poznání rozkoše z fotografování, kdy se nefotí, protože je to očekáváno, ale protože se chce. Dal mi mnoho svobodných nadechnutí v krajině, mnoho zarputilých úvah nad zachycením běžných předmětů, mnoho radosti při focení dětí a vědomí, že dívat se neznamená současně vidět.

Dal mi též mnoho pozornosti mého muže a snad i krapet uznání. Už máš napsáno? Ta nedočkavá slova jsem slýchala často. A pak chvíle zaujatého ticha, když četl. Každý den věděl o mých myšlenkách víc, než bychom si dokázali říct tváří v tvář. Díky ti za to, žes blog přijal tak, jak byl zamýšlen. Jako cenný dar a podanou ruku.

Bavilo mě to. Přes všechnu únavu, nevyspání a svazující vědomí povinnosti mě to královsky bavilo. Fotit a psát. Psaní je můj koníček už delší dobu, focení se jím stalo během posledního roku. Stále ještě se zrcadlovkou zápasím, ale focení se už nikdy nevzdám. Poslední tři měsíce mi nepřál čas, po hojné blogové úrodě je najednou fotek pomálu, ale pořád jsou. A budou dál, už se těším, až zase vezmu brašnu přes rameno a vyrazím do terénu.

Fotit je pořád co. Stačí se dobře dívat. Udělat krok, otočit hlavu, zatajit dech. Cvak! Až nad fotkou člověk nevěří, že tohle je náš vlastní život. Obyčejný život.

Slibuju, že jednou, jednou si Projekt 365 zopakuju. Ale nejdřív tak za pět let. Až zase naberu síly a vyčistím hard disk. Už teď se na to těším.

Protože z žádného jiného roku si nepamatuju každý den...

Padá opona

Můj čas, nyní již neodměřovaný pravidelným cvakáním fotospouště, se řítí vpřed rychle, příliš rychle. Celý rok, třistapětašedesát dní, mám v záloze jeden námět. Pro případ naprostého zatmění a blogařského výpadku. Naštěstí nemusel být nikdy použit.

Naplánovala jsem si tedy jeho dodatečné zveřejnění ex post, jako konečnou tečku za projektem. Na prvního září. Ano, vidíte dobře, dnes kalendář hlásí třetího, nikoliv prvního. Vypadla jsem z rytmu. Hlava si po roce intenzívního soustředění dopřála dovolenou. Já se jí nedivím, je místo focení pro změnu plně zapřažená zase jinde.

Čas vypršel, představení skončilo. Je čas zatáhnout za mým projektem oponu. Tmavě modrou, ručně malovanou. Vidím ji každý večer, když jdu spát. Závěs v ložnici. Dobrou noc a sladké sny.

A co dál? Což takhle kritický doslov? Bude! Všeho do času.

Chyťte rytmus

Celý rok měl můj život přesný rytmus. Každý den jedna fotka, každý den jeden text. Každý den blog. Dobrovolná povinnost, která mě udržovala v rytmu. Přiznávám, že mě ten rytmický poklus celkem vyčerpával, zvlášť poslední dva, tři měsíce.

Dnes stačí poslední úder a je hotovo. Bude se mi stýskat. Bude chvilku trvat, než si zvyknu, že nemusím. Nemusím fotit, nemusím psát, nemusím přemýšlet nad tématem. Bič vlastního odhodlání už nade mnou nevisí.

Nemusím, ale můžu. Zahaltovat na místě stejně nedokážu. Potřebuju za cílem zpomalit a pomalu dojíždět. Třeba se mi ještě podaří předat při tom vyklusávání štafetový kolík. Třeba někdo chytne rytmus místo mě.

Nějací dobrovolníci na ty krásné galeje? Ještě máte čas se rozhodnout. Zítra jsem ještě v pohybu. Pořád je co fotit. Pořád je o čem přemýšlet. Pořád je proč žít.

Poslední krajinka

Je pomalu čas na rozlúčku. S prázdninami i s blogem. Zítra nás čeká poslední srpnový den a třistašedesátýpátý den mého blogování. Dál je to jasné. Děti půjdou do školy a já naopak na dovolenou. Dovolím si se dovolit od psaní a focení.

Na rekapitulaci mých čtyř ročních období s blogem ještě přijde. Byla to velmi zajímavá zkušenost, na kterou nezapomenu. Nicméně v nejlepším se má přestat. Cvak a tečka.

S čímkoliv končícím na mě padá sentiment. Jsem-li sentimentální, fotím krajinky. Tak tedy předposlední fotka s poslední krajinkou ze závěrečného prázdninového výletu. Něco krásného končí a něco krásného začíná.

Na švestkách

A je to tady. Podzim na krku. Včerejší parno se vypařilo a trávu od rána kropí vytrvalý déšť. Nedá se nic dělat, plány je třeba dodržet za každého počasí. Podzim nepočká.

Zahrada u rodičů překypuje úrodou. Na sklizeň čekají broskve, švestky i jablka. Muž obstará první fázi. Sesbírat a dovézt. Tady to máš.

Na mě čeká finále. Zpracovat do dobrot. Broskve půjdou na koláč a švestky do povidel. Aby, až se zima zeptá, měli jsme odpověď.

Zima? Už? Podzim si ještě nevybalil svých pět švestek a už abych rozestýlala pro zimu. Čas utíká tak rychle, že mi dělá z domácnosti hodinový hotel. Ale mě na švestkách nenachytá.

Rodinná siesta

Opět uhodily vedřiny. Co s dětma. Hodíme je do bazénu. Sice to obnáší slušný díl práce při nafukování bazénu a nošení vody v kýblech, ale pro jejich blaho všechno. A pro naše. Neboť děti ve vodě rovná se několik hodin relativního klidu.

Dva malí čochtani si vesele hrají a nic jim nechybí ke spokojenosti. Manžel se nainstaloval poblíž do pozice pedagogického dozoru ležmo a jedním okem čte svůj oblíbený časopis. Nikdo po něm nic nechce, ergo též září blahem.

Já dodám svačinku, odměněna úsměvy mužů, jimž k absolutnímu vrcholu chybělo právě jen jídlo. A jdu si vybrat svou spokojenou chvilku. Na kolo a do terénu. Po dvou hodinách se vracím ke svým sluníčkům se stejně zářícím úsměvem. Rodinná siesta non plus ultra. Každý po svém.