Svět je krásný

Jaro, jaro, je to v suchu, zima už nemůže, zima už nemůže. Stoupá teplota vzduchu a míza do růže, a míza do růže.

Prozpěvuju si svěrákovský popěvek a culím se od ucha k uchu. Příroda konečně rozkvetla. Sluníčko stoupá na blankytnou oblohu a rtuť v teploměru ho ochotně následuje. Hurá, konečně přišlo jaro.

Cestou z klubu maminek Cyril usne v kočárku a já mám volné pole pro focení. Trávou na železničním náspu prosvítají fialky. Na záhonku u domu rozkvetly irisky. Vedle odkvétajících sněženek září žluté narcisy.

A přímo před domem svítí do daleka strom plný žlutých střapečků. Můj první letošní kvetoucí strom. Ale co je zač, vlastně? Hledání na internetu nepomáhá, z knihovničky tasím starý klíč k určování stromů. Zašustí pár listů a mám to. Svída dřín. Aha, takže na dřínky nemusíme na podzim daleko.

Svět je tak krásný, když kvete!

Čmeláčí křehule

Den velkých příprav. Taky pečící pondělí. A švadlenkovský čas. Všechno kvůli jedinému. Zítra je ve školce besídka pro babičky a dědečky. Parádemarš před nadšeným publikem.

Je potřeba upéct něco dobrého na zub. Uzurpuji si právo výběru, ale Štěpánovi nechávám volnou ruku pomocníka. Budou piniové křehule. Křupavé a křehké. Pomáhá veleochotně a též veleužitečně. Křehule voní kuchyní natošup.

Teď ošatit. Zadané téma zní "včelí medvídci". Lustruju tajné zásoby hadříků. Půjde to. Z černého trička obratem udělám čmeláčí pruhovaný obleček. Ještě křídla. Jak se teď hodí schovaný vázací drát z adventního věnce a zbytek zkracované záclony. Moty moty doroboty a čmelák je okřídlen. Tykadla jsou už jen třešnička na dortu. A je to.

Čmeláček může vyletět a předvést se babičkám a dědečkům. Ale trochu křehulí by nám tu teda mohl nechat.

Orientační závod

Mohla jsem si dnes vybrat odměnu za celotýdenní samostatnou péči o děti. Volno na lov keší. Bylo nabíledni, kam se vydám. Na orientační závod do lesa.

Moje první keš typu letterbox. Něco jako dětská honba za pokladem. Plánek se zakreslenými stanovišti, tajné schránky, sbírání indicií. A pak hledání závěrečné skrýše. Precizně provedná parádička i pro zmlsané.

Celý den strašlivě pršelo. Jako o potopě světa. Ale bylo mi to jedno. Dušička se tetelila radostí i pod pláštěnkou a kapucí. Nádherné dvě hodiny lesního dobrodružství o samotě. Nikde ani noha. Jediné dvě nohy široko daleko jsem vyfotila. Zablácené a promočené. A vrnící blahem.

Živitel rodiny

Sláva nazdar výletu, táta už je zase tu! Dočkali jsme se vyhlížené soboty a hlavně živitele rodiny. Nejsem moc zvyklá na to být slaměnou vdovou. Muž nebývá často na cestách. A když, jsem z toho mírně nervózní. Co kdyby něco.

I když do Belgie jezdí už jako ke starým známým. Byl tam potřetí, na tomtéž místě. Doručil a přivezl spousty pozdravů. Taky jednu zapomenutou bundu z loňska. A ještě něco.

Pralinky. Čokolády. Čokoládky. Belgický národní poklad. Mňam. A divíte se pak, že takového živitele se nemůžeme dočkat?

Už lezou

Už lezou ven a jsou jich mračna. Ploštice. V hmyzu se moc neorientuju, ale tyhle černo červené potvory poznám. Asi zimují uvnitř starých stromů. Nejvíc je jich totiž v lipové aleji.

Hezký a konečně teplejší den nás s Cyrilkem vytáhl na dlouhou procházku. Operativně jsme zamířili na místa mých starších keší. Je to krapet z ruky, ale bylo to potřeba. Jedna keš zaplavená jarní vodou, druhá ohrožená prořezáváním stromů v aleji. Obě šly na chvíli do domácí ozdravovny.

Foťák výletoval pochopitelně s námi. Už ani nevnímám, že ho pořád tahám s sebou. Jen času na focení kéž by přibývalo stejně rychle jako s nastupujícím jarem roste výběr foto námětů. Kam člověk koukne, tam je co fotit. Ale kdy?

Poslední zimní?

Neomylně přesně, v šest hodin ráno, se v posteli zavrtěla střapatá hlavička. Štěpán se odběhl vyčurat a pak se jal roztahovat závěsy. Je přece nejvyšší čas vstávat.

Od okna se ozvalo nadšené zvolání. Jé, my budeme zase bobovat! Polomrtvá matka se šokem probrala k životu. Cože?! No vážně, sněží. Ježišmarjá, už zas. Nadšení pro zimu ze mě na konci března nevykřešeš už ani křemenem.

Zima už se jenom trochu vyvzteká a bude jaro. Poučil mě Štěpán. Ví, co říká. V úterý byli se školkou utopit v řece Morenu. Morena je definitivně kaput a jen se tak trošku ze záhrobí dovztekává. Jaro bude!

Na křídlech slivovice

Podařilo se mi dnes večer uniknout dětem. S chutí. Moje nervy potřebovaly pohladit rozhovorem s dospělými, vnímajícími jedinci na dospělá konverzační témata. Jako třeba pád vlády.

Příležitost byla nasnadě, kolegyně z práce slavila šedesátiny. Předávka dětí s babičkou, poklusem pro dárek a kytku a hurá gratulovat. Něžné útlé oslavenkyni se podařil husarský kousek. Bez sebemenšího nátlaku do mě na přivítanou nalila slivovici. Trochu mi to dalo křídla, přiznávám.

Slivovici nepiju, moc mi nechutná a naposled jsem ji měla odhadem tak před šesti lety. Stále se ještě počítám mezi kojící matky. Tak proč, sakryš, se jí prostě nedalo odolat? Asi chápu. Kolegyně je nesmírně milá, usměvavá takovým plachým způsobem. Prostě se jí nedá odporovat. Člověk jí tu radost udělá rád. I štamprlí slivovice.

Na zdraví!

Souboj živlů

Slunečné ráno slibovalo hezký den, kdy jen tak trošku pofukuje. Zpoza okna dejme tomu. Přímé setkání se silným větrem ale příjemné nebylo vůbec.

Naše dopoledne bylo plné pochůzek a přesunů. Z jednoho místa na druhé jsem to vzala cestou nejkratší a bohužel i největrnější. Na hrázi řeky fouká i normálně, natož při dnešním fučáku. Cyrilkovi se poryvy větru lomcující s kočárkem z duše protivily. Plakal bezmocí a vzteky.

Otočila jsem kočárek po větru a dovolila si jen pětiminutovou fotící zastávku. Z líně tekoucí řeky jsme totiž měli rozbouřené moře i s příbojem. Valící se vlny narážely na břeh jedna za druhou a vítr z nich sfukoval bílé napěněné čepičky. Kachny mizely mezi jednotlivými hřebeny vln jako v propasti. Hotový malström.

Divadlo to bylo velezajímavé, ale nehostinné. Na vylepšování fotek nebyl čas ani chuť. Pryč, pryč odtud a honem do opravdového tepla. Březen, za kamna vlezem.

Naspeedovaný králík

Drze a bez ptaní kradu titulek ze sobotních lidovek. Výstižnější totiž nevymyslím. Dotyčným zrychleným hlodavcem byl míněn francouzský prezident Nicolas Sarkozy, ale z článku o něm jsem, nikoliv vlastní vinou, přečetla pouze první odstavec. V paměti mi z něj zůstalo jen to trefné přirovnání.

Venku je hnusně. Prší, mračí se a zase prší. Ven se nedá. Vyvenčení Cyrila proto dnes spočívalo jen ve dvojí desetiminutové otočce do školky. Navíc pod pláštěnkou. Není divu, že hýří nevybitou energií.

Neví, do čeho by vrtnul, a tak vrtá do všeho. Zběsilý poklus bytem. Hračky lítají na všechny strany. Batole si do tempa freneticky pokřikuje cosi čínsky. Občas bezdůvodně propadá chechtacímu záchvatu. Potom si pro změnu, stejně nelogicky, střihne vzteklou scénku. Pak taneček. Míhá se všude. Prostě naspeedovaný králík.

Lužní les

Poklidná neděle bez starostí. Není nadto okupovat babičku, která ochotně navaří a i děti pohlídá. Já se mám. Nicméně ke cti mi svědčí, že jsem nikam nezdrhla a poctivě spoluhlídala a bavila děti.

Například kompletací hlavolamové keše. To bavilo všechny. Cyril mi s rozkoší dvakrát ukradl tužku a nenápadně se pokusil i o nůžky a lepící pásku. Štěpánek okukoval, co dělám a měl plnou pusu otázek, jako obvykle. Babička se odhodlaně pokoušela zlomit záhadu hlavolamu.

Tak, keška je hotová a nachystaná, jdeme ji uložit. Do lesa, na vyhlídnuté místo. Vleču foťák v naději, že najdu nějaké rašící kytičky. Marně. Lužní les ještě spí. Listí nikde. Ve starých korytech je plno vody. Zatím nevyschla. A hele, mechový ostrůvek. Tak přece jenom se něco začíná zelenat.

Jede Kudrna okolo Brna

Jeden z mála výletů, ve kterých nemám prsty. Vlečena okolnostmi a dědovým velením, ocitla jsem se se Štěpánem v Brně. Ve společnosti bráchy, jeho synů a dědy H., přezdívaného Houston. Vlakem.

Jasně, že vlakem. On to totiž byl tématický železničářský zájezd. Za největším modelovým kolejištěm u nás. Mašinky, to je něco pro kluky. Ale parádně jsem si je užila i já. Obří kolejiště mě nadchlo, dalo by se pozorovat hodiny a pořád by tam člověk objevoval další zajímavé a vtipné detaily. Tvůrci jsou zjevně hračičkové. Děti se mohly vyřádit ještě i s velkou autodráhou, RC autíčky, nebo jen tak na hracím kolejišti s mašinkou Tomášem. Trvalo dlouho je odtud dostat.

A to nebylo všechno. Nadšená obíhačka kolem krásné skácelovské kašny. Zuřivá hádka, jestli je brněnský drak opravdu drak nebo jen krokodýl. První posezení u McDonaldů. Balonky, království za balonky! Všude tolik lidí! Tramvaje, samé cinkající tramvaje. A zase vlakem domů.

Z dětské perspektivy musí být po dnešku Brno rovno naprostému ráji. Snad jim ta iluze dlouho vydrží.

Máš narozeniny

Máš narozeniny a nejsi tu. Sedíš v autobuse napříč Evropou sotva pár hodin a mně už se stýská. Nemohla jsem ti dát pořádnou kytku a upéct baklavu, co sis přál. Všechno až potom, až se vrátíš. Ale narozeniny máš dnes.

Dárek sis vybral a koupil dopředu. Jsem ráda a trochu mě to mrzí. Chci ti dnes něco dát a nemám co a nemám jak. Nejsi tu. Včera jsi dostal sněženky a pusu. Ale narozeniny máš dnes.

Co já ti dám? Tak aspoň dobrou svačinu na cesty. Narozeninová bageta? Trochu k smíchu. Ale proč ne. Pohladím kůrku, aby ti voněla mnou. Máš přece narozeniny.

A ještě něco ti věnuju. Budu na tebe myslet. To není bezcenný dar. Však víš. Vyhodím z hlavy všechno ostatní a budu před usnutím myslet jen na tebe. A snad i ráno, až se probudím. Máš moje pomyšlení. Krásné narozeniny, můj milý!

A zase slavíme

Dnešek by byl lépe vystižen fotkou šicího stroje. Nebo mě u šicího stroje. Případně mě v závějích z kousíčků molitanu. Muž odjíždí do zahraničí a pro děti svých hostitelů veze dárek. Mnou šitá textilní zvířátka.

Fotit krokodýla a hada se mi ale nechtělo. Měla jsem plné ruce práce (a toho molitanu) a nepřišlo mi to dostatečně reprezentativní téma na dvoustou fotku v projektu. Ano, dnes opět slavíme další fotografický milník.

Tak raději krásné sněženky od pouliční prodavačky. Čekala jsem opodál na svého muže. A oči se mi k nim pořád samy točily. Musela jsem jeden svazeček koupit. No přece nepůjdu prosit o svolení k focení jen tak zadarmo. Kytička se navíc hodila pro oslavence. Kdo že zas slaví? Dočkejte zítřka, zvědaví.

Výhled

Poměrně banální pohled z okna. To bych ovšem nesměla dvacet let za tím oknem vyrůstat. V tom případě se banální nenápadně mění na sentimentální a oko za oknem jihne. A ruka se třese, příště musím vyštrachat aspoň stativ od kamery.

U rodičů na návštěvě nebývám tak často, jak by se mohlo zdát. Bydlíme blízko, ale na pravidelná posezení málokdy dojde. Následující dny to snad bude lepší. Čekají nás jarní narozeninové oslavy.

A hlavně mám ještě jeden nový pozitivní důvod pro časté pochůzky "domů". Ode dneška je u rodičů v dětském pokoji nájemník. Nájemnice na neurčito. Prababičku propustili z nemocnice. Rekonvalescenci stráví tam. Na mé posteli. Bude si číst při mé lampičce. A z okna uvidí to, co já. Banální, ale oblíbený výhled na město.

Jak přivolat jaro

Není snad očekávanějšího ročního období. Jaro! Kdy už konečně přijde? Kdyby se dalo vyvolat pomocí davové sugesce, máme ho tu už od Nového roku.

Příroda pořád nevypadá, že by se hodlala rozhoupat. Ale ohněte záda, klekněte na zem a uvidíte, jak už jaro vystrkuje růžky. Něžně zelené i rozpustile barevné.

V dešti, nehezkém blátivém počasí jsem si dala jarní pátrací čtvrthodinku. Jenom okolo domu, ne víc než sto metrů. A našla jsem devět kvetoucích druhů rostlin. Kromě obligátních sněženek a bledulí taky krokusy, čemeřici, primulky a talovín. Cosi krásně fialově neznámého. Koberce něžně růžových chudobek. A první odvážnou kokošku pastuší tobolku.

A určitě by stačilo popojít ještě kousek a jásala bych nad dalšími. Jaro, jsi tu? Už vylez! Přece nezmeškáš samo sebe.

Roztávačka

Pořádné teplé jaro na sebe pořád nechává čekat. Odpoledne jsme proto raději zůstali doma. Hraček je plný pokojík a půlka obýváku, je čím se zabavit. Dnes jsme sestavovali všechna naše Lego vozidla, co máme.

A i ta, co nemáme. Opět musím podotknout, že Štěpánova fantazie je nezkrotitelná. Už jako dvouletý si ve smotané karimatce hrál na to, že ve studni trhá ředkvičky. Jak více poznává svět, nemá to vliv na znormálnění nápadů, ale je to naopak odrazový můstek pro ještě krkolomnější myšlenkové kreace.

Vozidlo na fotce je roztávačka sněhu. Všechny hadice mají své přesné funkce, které mi Štěpánek hlasitě a dlouho vysvětloval. Marně. Nemám na to. Jsem nudný a omezený dospělák. Můj dnešní úkol bylo uhlídat Cyrila, aby z roztávačky nekradl solární panely. Ale jak vlastně vypadaly?

Moje Míša

Už nedávno jsem varovala, že se u nás bude teď pořád slavit. Dnes byla u manželových rodičů narozeninová trojoslava. Můj muž a jeho dvě neteře. Ta nejmladší a ta nejstarší.

Z nejstarší neteře se už klube hezká holka. Desetiletý nohatý žabec bude za dva tři roky elegantní slečinka na podpatcích. Mám pro ni slabost. Byla prvním miminkem v rodině. První voňavý uzlíček, který jsem směla chovat.

Míša mi dala poprvé poznat lásku k dítěti. Byť to nebylo moje vlastní dítě, byl to nečekaně silný pocit. Krásný a zavazující. To pouto k ní cítím dodneška. Je chytrá a šikovná, určitě půjde studovat. Na její promoci budu pyšná jako páv. Na ničem z toho přitom nebudu mít sebemenší zásluhu. Legrace. Nemáme společnou ani kapku krve. A přesto je moje. Paradoxy života.

Léčba smíchem

Původně jsem dnes měla být na oslavě prvních narozenin naší neteře. Neteřince nakonec musel stačit jenom strýc a dva bratránci. Prababičku totiž konečně přeložili z JIP na normální oddělení.

To znamená povolení návštěv! Sláva, sláva, sláva. Mluvit s babičkou jen po telefonu přestávalo stačit. Nám a hlavně jí. Jak pookřívá po operaci, vrací se jí vzpurný duch. Chce domů. Nejlíp hned.

Dala si říct. Asi se nám podařilo jí vysvětlit vážnost situace. Ale hlavně se nám podařilo ji rozesmát. Dokonce rozchechtat. Už ani nevím čím. To je jedno. Kvůli babičce se ochotně postavím na hlavu a budu třepat nohama. Hlavně, když se bude smát. Smích přece léčí.

A vážně musím?

Cyril začal bojkotovat svůj koupací kyblík. Rád ho má pořád, ale nesedne si a nesedne. Čekali jsme to už dávno, Štěpán do této fáze dospěl v devíti měsících. Cyril má skoro půl roku zpoždění.

Co s tebou. Půjdeš do vany za bráchou. Zkusíme to dnes. Z dřívějška víme, že ho nelze jednoduše drapnout a do vany posadit. Je nutná psychologická příprava. Na napouštění vany reaguje hysterickým úprkem. Tam nejdu. Pěna do koupele a demonstrativní přesun všech vodních hraček z kýblu do vany mírně nalomí odhodlaný odpor.

Pak nastupuje živé lákadlo. Štěpán. No, dejme tomu, zkusím to. Ale nemyslete si, že si sednu! Ani omylem. Jen ať mě brácha mydlí pěkně na stojáka. Jako máma v kyblíku. A fakt vám ta desetinásobná spotřeba vody stojí za to?

Hlavolámací lavička

Blog je dobrá věc. Díky němu okamžitě vím, že je to už měsíc a půl, co jsem začala přemýšlet nad zapeklitým hlavolamem. Tehdy jsem řešení naťukla. Před pár dny jsem ho konečně vyřešila celý. Úplně sama, bez nápovědy.

Jsouc velmi hravá a poměrně poťouchlá, hned mě napadlo "potěšit" tímto hlavolamem i kolegy geocachery. Když můžu kvůli cizím keším studovat navigaci letadel, záhadné šifry a zapeklité slovní úlohy, proč by si někdo jiný nemohl potrápit hlavu hlavolamem.

Dnes jsme byli keši vyhlížet domeček. Lavička na okraji lesa, s výhledem na krásnou louku. To bude ono. Zírání do zeleného uklidňuje. Budou to potřebovat, holenkové. A teď na jaře možná i teplé spodní prádlo. Počítám, že si na lavičce posedí dost dlouho. Tak na ně, pronárod kačerský!

V plné polní

Ani jsme se neohlídli a půlka jarních prázdnin je za námi. A to si vždycky naplánuju, co toho stihnu, když děti bude hlídat muž. Zatím nestíhám nic. Pondělí bylo divoké, v úterý muž pracoval.

Tak aspoň středa je první krok k nějakému prázdninovému režimu. Konečně trocha sluníčka. Rodinná procházka v plné polní výbavě za účelem většího nákupu. Muž, jako obvykle, ověšen vším podstatným. Jedno dítě, kočár s druhým dítětem, batoh na nákup. Žena, jako obvykle, nezávazně vlaje v pozadí a fotí. Dělba údělu.

Dlužno dodat, že jsem na zádech měla druhý batoh, přes rameno foto kabelu, část cesty neumlčitelného Štěpána za ruku a celou zpáteční cestu k tomu všemu na kterési přebytečné končetině zavěšenou těžkou nákupní tašku plnou zeleniny. Jenom soumar, opravuji somár, ano osel, by na nákup do Tesca táhl dvoukilový foťák. Nám to divné nepřišlo nikomu. Fotografický koníček je zjevně prudce nakažlivá diagnóza postihující zdravý selský rozum. Táhni a foť!

Večerní rituály

Dolehl na mě včerejší stres a emocionální vypětí. Melu z posledního. Ani dobré zprávy nemohou přehlušit únavu a ospalost.

Fungovat musím. Děti nedají jinak. Mysl se upíná k večeru. Až usnou. Bude klid. Půjdu brzo spát. Ve spánku je člověk tak blažený.

K večerním rituálům patří večeře, úklid hraček, koupání, zuby, pohádka, zpívání. Každý den stejně. Muž dočetl pohádku a odchází z pokoje. Chceš čaj? Moje němé kývnutí. Ani by se ptát nemusel. Čaj je též večerní rituál. Stojí mi tu u klávesnice a kouří se z něj. Dnes na víc nemám sílu. Jen dopiju a jdu. Konečně spát.

Stalo se

Den, o kterém jsme všichni měli jiné představy. Ranní telefonát a šok. Prababičku odvezla záchranka. Časovaná bomba v její noze vybuchla. Jde o život.

Muž je naštěstí doma, přebírá kluky. Utíkám do nemocnice. Napřed úleva. Babička žije, vnímá, komunikuje. Potom poznání. Jde o nohu. Amputace. Už je pozdě. Jediná šance je Brno. Převoz a okamžitá operace. Riskantní záležitost. Babičce je téměř devadesát. Na střídačku s mámou sedíme u babiččiny postele, držíme její ruku a pozvedáme náladu. Už dlouho jsme si toho s babičkou tolik neřekly. Řekneme si vůbec ještě někdy něco?

Kapačky. Transfuze. Převoz záchrankou na brněnskou kliniku. Jsme babičce v patách. Slíbily jsme jí to. V Brně zase to slovo. Amputace. Už je pozdě. Ale zkusíme nohu zachránit. Babičku vezou na sál. Pusa, pohlazení, slzy. Babička se chvěje pláčem. Děkuju vám za všechno. My taky.

Pozdní večer. Nervózní hodiny prosezené na schodech před operačním sálem. Vzorek podlahy otištěný v mozku. Ticho. Dusivé ticho. Babička si zaslouží zázrak. Babička si zaslouží zázrak. Prosím, babička si zaslouží zázrak.

Stalo se. Komu mám děkovat? Za nohu? Za život? Za zázrak?

Furt je co slavit

Už nám to začíná. Z bytu je malé květinářství. Jen částečně je tomu na vině Mezinárodní den žen. Na ten mi můj muž kytku nepřinesl. Ale přesto za část květin může. Měl totiž svátek.

Jeho svátek startuje velké jarní rodinné slavící turné. Předkapelu už obstaraly únorové narozeniny jeho sourozenců a dědečka. V těsném závěsu za svátkem jsou mužovy narozeniny, předstižené narozeninami jedné neteře a těsně následované narozeninami neteře druhé. Mezi ně se kupodivu vejde i svátek dědy pradědy.

Krátká pauza a v dubnu show pokračuje. Narozeniny slaví moje máma, vzápětí bratr, posléze Štěpán, já a o dva dny později můj otec. Zapomněli jsme na Velikonoce a synovcův svátek. Aha, švagr slaví taky, svátek i narozeniny. Nepočítám výročí svatby mých rodičů, manželových rodičů a švagra se švagrovou. Svátek dalšího synovce. Uff.

Není nadto mít velkou pospolitou rodinu. Furt je co slavit.

To byla jízda!

Podle zákona schválnosti se zajímavé akce vyskytují v trsech. Jeden den všechny a pak dlouho nic. Dnes byl ten první případ. Ovšem nezdolné odhodlání a trocha logistiky dělá divy.

Po dvou letech projížděla naším nádražím parní mašina. To minout nesmíme. Ten samý den byly v kině k vidění 3D projekce. Ojedinělá možnost, možná jediná. Náhoda mi na totéž odpoledne přisoudila pracovní povinnosti mimo město. Večer nás čeká divadelní představení. Jak tohle všechno skloubit?

Babička a děda mají všelék na všechno. Svým vnukům jsou kdykoliv k dispozici. Babičce se třemi vnuky jsme zamávali na nádraží zahaleném oblaky páry. Děda je o hodinu později svým autem vyzvedl na jiném nádraží a šup do kina na třírozměrné safari. Já mezitím pomocí babiččina auta stihla, co jsem stihnout musela. Večer opět předávka dětí a divadlo jako bonbónek.

To vám byla jízda! Štěpán se ani nemohl vypovídat ze všech zážitků. Za trochu té dospělácké divočiny to stálo! Prarodiče pozlatit.

Koloběh strachu

Měla tu být veselá a barevná fotka z loutkového divadélka. Ale nemůžu jinak. Kdo to jednou prožil, už nikdy nezapomene. Nikdy se nezbaví strachu. Je malinký, zalezlý hluboko. Ale ožívá a roste rychle. Stačí mu jen delší déšť a stoupající řeka. Bububu, jsem tu zas, váš povodňový Barbucha.

Řeku máme kousek za domem, i když na ni nevidíme z okna. Včera vypadala sice divočeji, ale nikterak dramaticky. Přes noc se to změnilo. Prší, prší a prší a do toho na horách taje sníh. Měřící stanice proti proudu naměřila skoro pět metrů vody, dole po proudu šest. My jsme někde mezi. Hmm. Nic moc.

Štěpán na valící se řeku zíral s bojácným zájmem. Tucetkrát zaznělo Proč a Proč. Vysvětlení koloběhu vody pomohlo zažehnat otázky. Obavy nikoliv. Ty už tu s námi budou napořád. S vodou tu koluje i strach.

Nenápadně zelená

O tématu dnešní fotky jsem měla jasno od rána. Takový nehezký, šedivý, zamračený, upršený den si nezaslouží nic jiného než portrét deště. Kapky v šedivé kaluži. No, možná s kouskem červené střechy, aby to bylo veselejší.

Na focení jsem si vyhradila odpolední čtvrthodinku před rodičovským kurzem. Sama venku s foťákem, to je zřídkavý čas. V rozmrholené šedi, s kapucí na hlavě, ve dřepu nad kaluží jsem rozmrzele hledala esenci dneška. Moc to nešlo.

Foťák šel do kabely a já si cestu prodloužila obchůzkou. Třeba mě něco brnkne do nosu. Stalo se hned za rohem. Ne tři oříšky, ale stovky jehněd. Teprve po několika fotkách mě to na displeji trklo. Pohled holýma očima prozření potvrdil. Je to tak, foťák nelže. Světu už dlouho šedá nepovládne. Zelená je zpět. Jaro, vítej!

Malíř pokojů

No to jsem si dneska dala. Cyril jeví už dlouho úchylku na tužky. Dosápe-li se k hrnku s tužkami, blaženě je všechny vyháže ven a vybere si dvě nejmilejší. Třímaje v každé ruce jednu, pochoduje po bytě s výrazem spokojeného dirigenta.

Katastrofická část mého já trpí při představě tužky vražené do oka. Ale vzít se mu nedají. Co držím, to nepustím. Občas se mi aspoň podaří otočit je špičkou dolů.

Dnes mě konečně napadlo dát mu k tužkám i papír. Není divu, že mi to došlo pozdě. Štěpána kreslení nikdy nebavilo. Štěpán si nikdy jen tak nečmáral. Štěpán nikdy nepomaloval žádnou zeď. Pro Cyrila po dnešku platí pravý opak. Včetně té zdi. Až to Štěpán zjistí, asi se zjeví. Byla to JEHO zeď v jeho pokojíčku. Aj aj aj.

Na ptáky jsme krátký

Jo jo, je to tak. Zas mi dali na zobák. Mou velkou ctižádostí je vyfotit ptáčky. Nikoliv španělské, ale kosy, drozdy, stehlíky, zvonky, červenky a jiné krásné zástupce české avifauny, kteří poletují kolem domu. V nejhorším případě i havrany, těch je tu taky dost. Ale nemám štěstí.

Taky nemám teleobjektiv a asi bych potřebovala i nějaké maskování. Takhle střídám nenápadné přibližování na ideální vzdálenost s překotným úprkem v naději, že pták ztuhne strachy a neuletí. Houby, houbičky. Sypu zrní na parapet a číhám za záclonou. Věším na okolní stromy laskominy pro ptáky, aby přiletěli blíž. Z domu vycházím s foťákem přichystaným na okamžitou expozici. Co kdyby náhodou. V mém případě ovšem štěstí připraveným nepřeje.

Dnes mě provokovali dva strakapoudi. Předváděli se na střídačku jako na výstavě. Ale pro foťák daleko. Půl hodiny bezúspěšného pobíhání od stromu ke stromu mě otrávilo. Ať se jdou vycpat!

Místo ibisů budu prostě radši fotit ibišky.

Voňavý poločas

Škoda se se vůně nedají vyfotit a uschovat. To bychom si dneska udělali parádní zásoby. V pondělí odpoledne náš táta pravidelně odchází do azylu pracovny. Nerušit, vydělávám. Vylézá po čtyřech hodinách, pokud ho něco nevyláká dřív. Dnes zabrala vůně čokoládové dobroty, brownies.

Svůj úkol zabavit v pondělním odpoledni kluky totiž občas plním pomocí podlých triků. Pečení rozličných buchet k nim patří. Štěpán je při jakémkoliv kuchaření štěstím bez sebe, Cyrilek je rád, že může kramovat kuchyňské skříňky a koukat do trouby. Já si užívám spolupracujících dětí a těším se na uspokojení vlastní závislosti na sladkém. Muž přijde k hotovému, tudíž nereptá ani on.

Brownies patří k našemu zlatému fondu. Můžeme se po nich utlouct všichni. Nebylo tedy pro dnešek lepší volby. Je totiž co slavit. Dnešní, stoosmdesátou třetí, fotkou se v Projektu 365 překlápím do druhé poloviny. Jedeme z kopce a na čokoládový pohon to pojede samo!

Děda praděda

Máme dědu pradědu nedědu. Je náš a není náš. Nepojí nás s ním žádné pokrevní pouto. Přitom patří do manželovy rodiny už skoro dvacet let. Vzala si ho za muže manželova babička poté, co ve stáří ovdověla.

Babička už bohužel nežije, ale děda je pořád děda. Vídáme ho pravidelně. Usměvavý a velmi pracovitý starý pán dnes slavil své narozeniny. Osmdesát a ještě kousek navrch. Sešli se u něj příbuzní vlastní i vyženění, bez rozdílu. Plno jídla a povídání, jako obvykle.

Na cestě, která k dědovi vede, mám vyfocený už snad každý čtvereční metr. Originálních námětů se nedostává. Doslova na poslední chvilku jsem ulovila aspoň krásný západ slunce. Zapadalo velmi rychle. Ani jsem nestihla vylepšit záběr změnou pozice. Šlo spát po dlouhém krásném slunečném dni. Spokojené, unavené a upracované. Jako děda.