Co mi blog dal a vzal

Až s tříměsíčním odstupem dopisuju slíbený doslov. Klasik měl pravdu. Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Člověk se ani neohlídne a už aby vyměňoval kalendář.

Co mi tedy můj Projekt 365 dal a vzal? Hodně. Vzal mi oceán času. Čas strávený focením, zpracováváním fotek, psaním i pouhým přemýšlením. Ukousl mi též pořádnou porci megabytů na disku počítače. Zjistila jsem, že neumím vyfotit jednu fotku za den. Fotím jich padesát, sto, ba i víc. A i po nemilosrdném přetřídění jich pořád dvacet, třicet zbývá. Každý den. Disk počítače se plní a plní.

Tedy vzal hodně. A dal? Mnohem víc. Dal mi stovky fotografií, které by jinak nikdy nevznikly. Dal mi poznání rozkoše z fotografování, kdy se nefotí, protože je to očekáváno, ale protože se chce. Dal mi mnoho svobodných nadechnutí v krajině, mnoho zarputilých úvah nad zachycením běžných předmětů, mnoho radosti při focení dětí a vědomí, že dívat se neznamená současně vidět.

Dal mi též mnoho pozornosti mého muže a snad i krapet uznání. Už máš napsáno? Ta nedočkavá slova jsem slýchala často. A pak chvíle zaujatého ticha, když četl. Každý den věděl o mých myšlenkách víc, než bychom si dokázali říct tváří v tvář. Díky ti za to, žes blog přijal tak, jak byl zamýšlen. Jako cenný dar a podanou ruku.

Bavilo mě to. Přes všechnu únavu, nevyspání a svazující vědomí povinnosti mě to královsky bavilo. Fotit a psát. Psaní je můj koníček už delší dobu, focení se jím stalo během posledního roku. Stále ještě se zrcadlovkou zápasím, ale focení se už nikdy nevzdám. Poslední tři měsíce mi nepřál čas, po hojné blogové úrodě je najednou fotek pomálu, ale pořád jsou. A budou dál, už se těším, až zase vezmu brašnu přes rameno a vyrazím do terénu.

Fotit je pořád co. Stačí se dobře dívat. Udělat krok, otočit hlavu, zatajit dech. Cvak! Až nad fotkou člověk nevěří, že tohle je náš vlastní život. Obyčejný život.

Slibuju, že jednou, jednou si Projekt 365 zopakuju. Ale nejdřív tak za pět let. Až zase naberu síly a vyčistím hard disk. Už teď se na to těším.

Protože z žádného jiného roku si nepamatuju každý den...

Padá opona

Můj čas, nyní již neodměřovaný pravidelným cvakáním fotospouště, se řítí vpřed rychle, příliš rychle. Celý rok, třistapětašedesát dní, mám v záloze jeden námět. Pro případ naprostého zatmění a blogařského výpadku. Naštěstí nemusel být nikdy použit.

Naplánovala jsem si tedy jeho dodatečné zveřejnění ex post, jako konečnou tečku za projektem. Na prvního září. Ano, vidíte dobře, dnes kalendář hlásí třetího, nikoliv prvního. Vypadla jsem z rytmu. Hlava si po roce intenzívního soustředění dopřála dovolenou. Já se jí nedivím, je místo focení pro změnu plně zapřažená zase jinde.

Čas vypršel, představení skončilo. Je čas zatáhnout za mým projektem oponu. Tmavě modrou, ručně malovanou. Vidím ji každý večer, když jdu spát. Závěs v ložnici. Dobrou noc a sladké sny.

A co dál? Což takhle kritický doslov? Bude! Všeho do času.

Chyťte rytmus

Celý rok měl můj život přesný rytmus. Každý den jedna fotka, každý den jeden text. Každý den blog. Dobrovolná povinnost, která mě udržovala v rytmu. Přiznávám, že mě ten rytmický poklus celkem vyčerpával, zvlášť poslední dva, tři měsíce.

Dnes stačí poslední úder a je hotovo. Bude se mi stýskat. Bude chvilku trvat, než si zvyknu, že nemusím. Nemusím fotit, nemusím psát, nemusím přemýšlet nad tématem. Bič vlastního odhodlání už nade mnou nevisí.

Nemusím, ale můžu. Zahaltovat na místě stejně nedokážu. Potřebuju za cílem zpomalit a pomalu dojíždět. Třeba se mi ještě podaří předat při tom vyklusávání štafetový kolík. Třeba někdo chytne rytmus místo mě.

Nějací dobrovolníci na ty krásné galeje? Ještě máte čas se rozhodnout. Zítra jsem ještě v pohybu. Pořád je co fotit. Pořád je o čem přemýšlet. Pořád je proč žít.

Poslední krajinka

Je pomalu čas na rozlúčku. S prázdninami i s blogem. Zítra nás čeká poslední srpnový den a třistašedesátýpátý den mého blogování. Dál je to jasné. Děti půjdou do školy a já naopak na dovolenou. Dovolím si se dovolit od psaní a focení.

Na rekapitulaci mých čtyř ročních období s blogem ještě přijde. Byla to velmi zajímavá zkušenost, na kterou nezapomenu. Nicméně v nejlepším se má přestat. Cvak a tečka.

S čímkoliv končícím na mě padá sentiment. Jsem-li sentimentální, fotím krajinky. Tak tedy předposlední fotka s poslední krajinkou ze závěrečného prázdninového výletu. Něco krásného končí a něco krásného začíná.

Na švestkách

A je to tady. Podzim na krku. Včerejší parno se vypařilo a trávu od rána kropí vytrvalý déšť. Nedá se nic dělat, plány je třeba dodržet za každého počasí. Podzim nepočká.

Zahrada u rodičů překypuje úrodou. Na sklizeň čekají broskve, švestky i jablka. Muž obstará první fázi. Sesbírat a dovézt. Tady to máš.

Na mě čeká finále. Zpracovat do dobrot. Broskve půjdou na koláč a švestky do povidel. Aby, až se zima zeptá, měli jsme odpověď.

Zima? Už? Podzim si ještě nevybalil svých pět švestek a už abych rozestýlala pro zimu. Čas utíká tak rychle, že mi dělá z domácnosti hodinový hotel. Ale mě na švestkách nenachytá.

Rodinná siesta

Opět uhodily vedřiny. Co s dětma. Hodíme je do bazénu. Sice to obnáší slušný díl práce při nafukování bazénu a nošení vody v kýblech, ale pro jejich blaho všechno. A pro naše. Neboť děti ve vodě rovná se několik hodin relativního klidu.

Dva malí čochtani si vesele hrají a nic jim nechybí ke spokojenosti. Manžel se nainstaloval poblíž do pozice pedagogického dozoru ležmo a jedním okem čte svůj oblíbený časopis. Nikdo po něm nic nechce, ergo též září blahem.

Já dodám svačinku, odměněna úsměvy mužů, jimž k absolutnímu vrcholu chybělo právě jen jídlo. A jdu si vybrat svou spokojenou chvilku. Na kolo a do terénu. Po dvou hodinách se vracím ke svým sluníčkům se stejně zářícím úsměvem. Rodinná siesta non plus ultra. Každý po svém.

Mlsný figurant

Urputné úsilí dlouhých týdnů a dní se dočkalo výsledku. Rodinné centrum slavnostně otevíralo svou miniškolku. Vzácní hosté, sláva veliká.

Cyril ji prozatím pravidelně navštěvovat nebude, ale s prostředím i pečovatelkami si tyká už dávno. Přece jen jsem v rodinném centru poslední dobou kvůli pracovním povinnostem pečená vařená a Cyril mi dělává garde.

Dnes byl ovšem ve službě i on. Kvůli záběrům pro místní televizi bylo potřeba malované třídy zalidnit. Skuteční žáčci přijdou až v pondělí, nevadí, povoláme figuranty. Stačí vzít svoje děti a o dětské hemžení je postaráno.

Cyril pózoval ochotně a rád. Nejraději u stolečků s občerstvením. Zakotvil před talířkem s cukrovím a ochutnával a ochutnával. Tety pečovatelky miluje zas o kousek víc. Ochotně ho chovají a nosí, mají na zdi namalovaného krtečka a ještě umí upéct báječnou bábovku.

Mámo, příjdem zas?

Den co den

Poctivě s sebou už třistašedesát dní nosím foťák. Prakticky bez výjimky, kdykoliv a kamkoliv. I když je to někdy trochu na hlavu. Ale jeden nikdy neví, kdy a kde potká dobrý námět na fotku.

A tak vleču i na cyklistický výlet k babičce dítě v sedačce, tašku s věcmi na řídítkách a fotobatoh na zádech a v duchu si maluju nad svou hlavou jeden otazník vedle druhého. Jsem já normální? Notabene, když nakonec u babičky foťák ani nevytáhnu. Ale co kdyby.

Večer pracovně odbíhám do rodinného centra. Jdu ztemnělou ulicí a po svém boku najdu kabelu s foťákem. Je tam, automaticky. Podvědomí ví, že ještě nemám dnešní blogovou fotku. Rozhlídnu se a nedostatek rychle napravím. Cvak a do kabely.

Ten zvyk zalézá pod kůži. Nepřetržitě se dívat kolem sebe a přemýšlet o viděném. Stojí to za fotku? Jak se na běžnou věc můžu podívat jinak, zajímavěji? Jak zachytit skrytý půvab všedních dní?

Hravě. Stačí denně tahat foťák.

Nemám co dělat

Poněkud kacířský titulek vzhledem k mému momentálnímu pracovnímu vytížení a situaci, že manžel odjel na dvoudenní školení a na děti jsem sama. Ale je to tak. Zvečera jsem seděla dvě hodiny na lavičce u domu a neměla co dělat.

Děti si totiž hrály samy. Bez hádání, bez rvaček, bez ječivého MAMÍÍÍÍ každou druhou minutu. Spokojeně vegetily na pískovišti v komuně kamarádů z okolních domů a nic po mě nechtěly. Slastné chvíle.

Jen moje mysl, zvyklá na trvalý poklus a lehkou hladinku adrenalinu, se poněkud nudila. Zvesela předpokládám, že situace se bude ještě někdy opakovat. Přemýšlím, jak se příště produktivně zabavím. Vzít si notebook mi asi neprojde. Zkusím knihu. Ve frontě na poličce mi jich doma na přečtení čeká celkem dost. Vrací se staré zlaté čtenářské časy!

Řekl knihomol optimista.

Odpočítávání

Námětová krize je tíživá chvíle. Bloumám po bytě s foťákem na krku. Ne, že by nebylo co fotit, ale všechno hodné focení již za uplynulý rok vyfoceno bylo. Něco i dvakrát.

Těkám očima z předmětu na předmět. Volba padnout musí. Tlačí mě čas. Tik tak. Tik tak. Ha! Hodiny! Hurá!

Trocha akrobacie před ciferníkem, čekání na správnou pozici ručiček a cvak. Hodiny právě začaly odpočítávat poslední týden mého blogování. Do 365 chybí sedm fotografií.

Sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna....a co bude pak? Další cvak?

Impresionistický nezdar

Když oči nevidí to, co je a vidí to, co není, tak to skončí impresionistickou fotografií a nenalezenou keší. Za městem se objevila nová keš, večerníčková, kousek speciálně pro děti, zakopaný poklad. Provětráme kola, jdeme se projet.

Beru celou vinu na sebe. Vybrala jsem špatnou trasu. Dvoje brodění potoka, pole kopřiv a bodláků. Štěpánek mě neměl rád. Ba i vyhrožoval, že už se mnou nikdy na žádnou keš nepůjde. V cíli pookřál a nadšeně hledal. Dlouho a marně. Já taky. Museli jsme kapitulovat a potupně se vrátit. Stejnou cestou. Potok, kopřivy, potok.

Aspoň, že fotografická část akce dopadla zdařileji. Slunce prosvítalo mezi listy a na hladině potoka házelo zlatá prasátka. Nemohla jsem od toho odrhnout oči a objektiv. Není divu, že keš odolala. Na takovou krásu se musím přijet podívat ještě jednou.

Lesní výprava na jih

Léto se chýlí ke konci a netrpělivost nás žene užít si pobytu v přírodě ještě co nejvíc. Ven! Na výlet! Kam? To rozhodně mapa. Ta kačerská. Jdeme na lov.

Táta tentokrát nemůže, doprovod mně a klukům dělají babička s dědou. Byli sice uneseni do neznáma, ale důvěřují mně, že to bude stát za to. Já důvěřuju autorovi vybrané multi keše. Znám ho, a tak s nadšeným očekáváním vedu naši výpravu na jih. Uvidíme nevídané.

Bylo to tak. Překrásné lesní údolí na česko-slovenské hranici, plné přírodních i vlastivědných zajímavostí. Výpravě rozhodně nehrozila trudnomyslnost. Naopak, všichni se výborně bavili. Kluci, babička, děda i já. Díky geocachingu jsme objevili další krásný kout, co máme za rohem a nevíme o něm. Já ten sport prostě miluju.

Pech

Někdo si na nás zasedl. Asi pech. A pěkně vypasený. Příští týden jsme měli trávit u kamarádky na samotě u lesa. V příjemné společnosti a krásném přírodním prostředí. Už to tam známe a těšíme se o to víc.

Jeden telefonát a nejedeme nikam. Cyril, ač už bez zdravotních potíží, bohužel nosí bacil, který by mohl ještě nadělat paseku. Dokud se ho nezbaví, je lépe být doma.

Ach jo. Už druhá zrušená dovolená tohoto léta mi spolehlivě vezme náladu. Těšili jsme se. Moc. Chuť do focení je pro dnešek taky v trapu. Fotím jen z povinnosti, pracovně. Koláž z dětského výtvarného ateliéru je tématicky trapičská. Pech sedí dál a mne si pazoury. Pakuj, potvoro!

Pé

Německá frau má mít tři zájmy - Küche, Kinder, Kirche. Česká hospodyňka tři přednosti na P - Postel, Plotna a? Ta třetí mi vypadla, ale po dnešku klidně doplním Počítač.

U počítače si, popravdě, odjakživa věřím víc než v posteli a u plotny. Přesto mě dnešek příjemně překvapil. Vyrobila jsem své první DVD. Památeční kousek pro absolventky Letní školy aerobiku. Ta placka dá víc práce, než se člověku pozdává. Začínám adorovat filmové střihače.

Že jim z té práce nepřeskočí. Posté vidět tentýž záznam, posté slyšet stejnou hudbu. Pamatovat si všechny záběry. Galeje. Moje psychika byla večer pod psa. Píď od prohry. Produkovala samé pitominy. Příkladně portrét praštěné paní.

Pomoc! Přesouvám preference zpět k plotně. Dokud mám všech pět pohromadě.

Vyhlídková procházka

Cyril se zvetil z neduhu a chce ven. Ne na kočárku, ale pěšky. Jako brácha! Jako táta! Nosí za mnou po bytě své sandálky, háže psí oči a něco vykládá. Já chci taky na výlet!

Na výlet po lesích ho dnes brácha s tátou ještě nevzali, ale na podvečerní procházku ano. Drží se za ruku a statečně šlape. Rychle, bez řečí a odhodlaně. Aby mu náhodou neutekli.

Stávkovat začne, až když se máme vracet. Domů? Proč?! Tam to znám. Nuda. Nejdu. Nejdeš? Nevadí. Hop na rameno a už se neseš. Nosí se rád. To klidně i domů. Z výšky je svět o moc zajímavější. A tátovo rameno, to je hodně velká výška. Skoro rozhledna.

Jé, brácho, koukni, motorka! A šlapej. Už budeme doma.

Co se vleče, neuteče

Vyběhnu z domu, dítě v kočárku a pádím těsně před zavírací hodinou směr důležité místo. Je to naknap. Lavičku venku před domem okupují naše postarší sousedky. Zmerčí mě a střemhlav zaútočí.

Dobrý den, paní! Jak to bude s těmi orientačními tabulkami na dům? A někdo by měl uklidit tu ulomenou haluz od hrušky! Cože!? Ne, teď vážně ne! Spěchám, nezlobte se. S omluvou na rtech utíkám. Vím, že si na mě stejně počkají.

Počkaly. Času mají dost. To jen nám se čas scvrkává na stále kratší intervaly pro přeběhnutí od jedné povinnosti k druhé. Ale my víme, jak na to vyzrát! Zastavit se a jít si hrát. Čas zpomalí a práce neuteče. Nemá nožičky.

Haluz je pořezaná. A orientační tabulky? Taky jednou budou.

Bacily se nemyly

Abychom nevyšli ze cviku opečovávání churavého dítěte, nedávno uzdravivšího se Štěpánka vystřídal v noci Cyril. Diagnóza se neliší. Řídký případ s hustým běháním. Cyril to má díky plence jednodušší, běhat nemusí, o to víc se naběhá máma a táta.

Určitá změna tu však je. Nemocný Štěpánek musel být zavřený doma a s ním celá rodina. Nemocného Cyrilka lze naložit na kočárek a popojíždět s ním po venku. Výhody batolecího věku.

Šli jsme popojíždět nedaleko. Vypadá to jako přírodní divočina, jsme však deset minut od domova, v krajině veskrze kulturní. Iluze přírody nám dnes stačila. Dál nejdeme. Nemuseli bychom zpátky domů doběhnout včas.

Zlaté listí

Podzim ještě nevyhlížíme, ale i tak jsme dnes počítali zlaté listí. Příjemné rodinné nedělní odpoledne začalo na vystoupení Michala z Kouzelné školky. Štěpán i Cyril se bavili královsky. Michal umí.

Rozchechtané děti jsme o kousek dál vypustili do zámeckého parku. Přebytečná energie se musí vylítat. Cyrilkovi stačí pobíhat po cestičkách. Štěpánka spolehlivě zabaví hledání kešky. Jenže tahle byla velmi zapeklitá.

Nalezení a sečtení všech indicií byl matematický a chodecký výkon, kterého jsem se raději zhostila sama. Přece jen těch zlatých lístků bylo několik set. Štěpán mi pomohl až ve finále. Našel schovanou krabičku a mohli jsme jít spokojeně domů.

Ještě vzpomínkové foto zlatého listí. Zvláštní, že jsem si ho nikdy předtím nevšimla. Ani na svatební fotce svých rodičů. Ani při žádném z řady výletů. Až dnes. Asi začnu vyhlížet ten podzim.

Džungle

Štěpánka vzala babička na výlet rovnou do Doby ledové, Cyrilka jsme vyvenčili aspoň do džungle. Stačilo nám k tomu sice jen kolo, ale příště si určitě přibalím i mačetu. To by totiž jeden nevěřil, jak nezdolné, odolné a roztahovačné jsou kopřivy. A jak vysoko dokážou vyrůst. A prlí jak zjednané. Mrchy plevelné.

Moje nohy, v létě standardně nasoukané do kraťasů a v sandálech naboso, jsou praktickou ilustrací toho, jak nemají vypadat ženské ladné nožky. Samá modřina, podrápané krvavými šrámy, požahané od kopřiv, poštípané od komárů. A abych nezapomněla, špinavé jak viks.

Ráda bych napsala, že to byla výjimka. Ale bohužel je to spíš standardní stav. Jo, život není peříčko a v džungli číhají všelijaká nebezpečí. Ale proč ksakru furt jenom na mě!?

Jak málo stačí k úsměvu

Co fotit, když muž není doma, děti nejsou doma a práce mě drží na krátké lonži u počítače? Po téměř 350 dnech psaní a focení jsou nouzová vycpávková témata přebrána a vyčerpána.

Tak že by? Ne, to už bylo! Nebo? To taky bylo! A co tohle? To už nejspíš bylo taky. Inspirace napadrť, vůle v troskách. Help!

Muž s dětmi se večer vrací a vezou proviant. Dostanu taky svůj díl. U klávesnice mi přistane dvojka červeného. A hele! Tohle ještě nebylo! Sklenice vína. Jak prosté, milý Watsone.

Cvak. A už se můžu culit od ucha k uchu. Ono mi někdy stačí málo.

Čertovsky tajná mise

Něco peču. Ne k jídlu. Něco tajného peču. A ne sama. Je nás v tom víc. Ale nesmím nic prozradit. Dokonce nesmím ani naznačovat.

Dnešní program je tedy též tajný. I když, trocha proláknutých informací neublíží a naláká. Jeli jsme na výlet. Já a Štěpán. S někým. Někam. Kvůli něčemu.

Ne, nehledali jsme kešky. I když vlastně ano. Hledali jsme místa, kde by kešky být mohly. A možná budou. Už brzo. Velký tajný plán už se dopéká.

Dodatek pro zvědavé kačery. Na místě zachyceném na fotografii keška rozhodně nebude. Samá voda. Jen si počkejte.

Letecké muzeum

Letecké muzeum. Nebyli jsme tam poprvé a nebyli jsme tam naposled. Když si kluky vezme děda, s devadesátiprocentní jistotou vím, kde skončí. V leteckém muzeu.

Pohledem mírně skeptického dospělého je to mírně narezlá a olezlá hromada leteckého šrotu. Oprava. Pohledem netechnicky založené ženy. Protože muž, děti i děda to vidí jinak. O ostatních návštěvnících nemluvě.

Ale i netechnicky založená žena si zapamatuje, že Tu je Tupolev, Su Suchoj a s údivem si prohlídne přehlídku stíhaček Mig, i když mají svá nejlepší léta dávno za sebou. Vždyť je to muzeum. A příště možná konečně pochopím, jak to, že ty hromady plechu vůbec mohly lítat.

Bylo nebylo

Nafoceno mám za dnešek bohatě. Jen jde převážně o fotky pustě dokumentační. Nová výzdoba rodinného centra a průběh jeho rekonstrukce. Roztomilé cvičenky z dětského letního kurzu aerobiku. A pak ty pověsti. Mraky pověstí.

Z určitého, prozatím poněkud tajného kačerského důvodu jsem se dnes v muzeu probírala stohy rukopisů s pověstmi našeho kraje. Miluju staré listiny, ale i bez této náklonnosti by na mně všechna ta ručně psaná, plnícím perem pečlivě vykroužená slova zanechala vznešený a tajuplný dojem.

Jako bych četla staré, tajné knihy. Jako bych nahlížela dějinám za oponu. Bylo nebylo. Bylo, nebo nebylo?

Veselý vodní výlet vlakem

Už se zase dostáváme do výletového tempa. A nejlíp, když se toho na výletě stihne povícero. Jako dnes. Vlak do Veselí, máminy nové boty, stará vodní elektrárna, zámecký park, jedna ulovená keška, zajímavý splav, jedna neulovená keška, vlak domů a hajdy do peřin.

Foťák nosíme poctivě s sebou, ale ne vždycky ho dokážeme v pravou chvíli použít. Jako dnes. Stará vodní elektrárna byla opravdu stará, téměř sto let. Plně funkční, v běžném provozu a nepřístupná pro veřejnost. My ovšem nejsme jen tak nějaká veřejnost, my jsme doprovod mladého žhavého elektrikáře, což nám spolu s pár úsměvy otevřelo dveře dokořán.

Po vstoupení dovnitř nám dokořán zůstaly pusy. Nádherně elegantní průmyslový design první republiky. Stroje, které i po devíti desítkách let bezchybně fungují. Koncert elektromechaniky. Soujedinná síla a krása.

Fotit by bylo co! Ale chyběla odvaha. Přece jen jsme tam byli za vtěrky. Foťák se dočkal až za hodný kus cesty. A místo fotky technické je fotka přírodní. Jen ta voda je na obou pořád ta samá. Silná a krásná.

Osamělá pouť

Nejraději jsem, když jsme v krajině jen tři. Já, foťák a GPS. A jinak nikde nikdo. Můj drahý muž i děti prominou. S nimi jsem v přírodě "jen" na výletě, sama na cestě. A cesta, jak známo, může být cíl.

Na prašné polní cestě, vinoucí se mezi poli od dědiny k dědině a od té k městu, si připadám jako pravý středověký poutník. Jen zapomenout, že v brašně nesu zrcadlovku a v ruce satelitní navigaci. Jdu, nohy v sandálech pokryté žlutým prachem pěších cestovatelů, ruka aspoň v myšlenkách třímá poutnickou hůl.

Jdu a vyhlížím milníky své pouti. Kaple, kříže, boží muka a mýtné kameny. Krajina jich skrývá více než člověk čeká. Připomínají těm na cestě, že naše lidské cíle jsou někdy malichernější než prach. Z pohledu božské věčnosti je pouť kamkoliv jen marné pinožení. Z pohledu poutníka je to cesta k božské věčnosti.

"Svět v zrnku písku spatřovat a nebe v plané květině,

nekonečno v dlaní skrýt a věčnost v jedné hodině."

Projížďka

Někdy se mi fotka do blogu připlete před objektiv zcela bez zásluh a plánování. Hezké odpoledne nás vylákalo na rodinný cyklistický výlet, tentokrát už v kompletní sestavě. Vyrazili jsme na své oblíbené kolečko kolem lesa a podél řeky.

Jen jsme pro trochu zpestření zvolili jiný břeh než ten, po kterém jezdíme běžně. Sice je bez cyklostezky, ale taky většinou bez lidí. Klidně jsme se sunuli krajem, který už jeví neklamné známy toho, že léto je za svým vrcholem. Bílá květenství kosmatic vystřídaly na bezu temně fialové bezinky. Po obilných polích zůstala jen strniště. A z nich začerstva fouká.

O kousek dál na hrázi řeky čekalo překvapení. Prababička byla taky na projížďce. Sama už venku nechodí, ale zavřená pod střechou by se utrápila. Nechala se aspoň vyvézt na vzduch a s posmutnělým výrazem nasávala vůni přelomeného léta. Když viděla, že ji fotím, usmála se. Dáma za všech okolností. I na projížďce.

Spolu

Být dva. Být spolu. Muž a žena. Přijde nám to normální. Ale současně tušíme, že je to drahocenné privilegium. Je tolik osamělých lidí. My jsme dva. Máme štěstí.

Být dva. Být spolu. Dva bratři. Lidem to přijde normální. Mít dvě děti je společenský standard. Ale co sami máme dvě děti, nepřestáváme žasnout, jaký je to zázrak. Pozorovat jejich škorpení i láskyplná objetí. Jak malý velkého zbožnuje. Jak velký umí malého rozesmát. Jak si umí spolu hrát. Nebo číst.

Sice to ještě nikdy netrvá dlouho, ale nad každou malou chvilkou, kdy spolu spřeženecky něco podnikají, rodičovské srdce jihne. Umějí být spolu. Kéž jim to vydrží. Ve dvou se to lépe táhne. Brácha s bráchou. I máma s tátou.

Na lovu

Bez pár dní přesně po sedmi měsících se vracím na místo činu. Ano, ano, opět uhodila výprodejová sezona a já jsem neodolatelnou silou obchodnických slev přitahována k matičce Praze.

Stejně jako v lednu mě doprovází švagrová. Určité rozdíly by však k nalezení byly. Například rozdíl teplot vzduchu tehdy a nyní činí překvapivých 45 stupňů Celsia. Jo, v lednu to byly mrazy. Člověk by i zapomněl, nemít to napsáno a nafoceno.

Opět začínáme turistickou procházkou po Starém Městě, brzy ráno ještě liduprázdném. V klidu odlovíme dvě keše, pár fotografií, na Karlově mostě zašeptáme u křížku přání a nabereme směr nákupní galerie. Teď teprve začíná ten pravý lov.

A přece se točí!

Štěpánkův zdravotní stav je už natolik dobrý, že jsme vyrazili na vzduch. Malá rodinná procházka. Marod si mohl vybrat cíl cesty. Rozhodl se rychle. K čističce!

Chodí tam rád, brilantně ovládá výklad technologie čištění odpadních vod a vůbec ho čistička fascinuje. Já se mu nedivím. Když jsme byli s bráchou malí, každá procházka tímto směrem končila tím, že jsme stáli u plotu a zírali na pojezdové mosty kruhových usazovacích nádrží. Točí se dnes, nebo ne?

Tenkrát bylo potřeba opravdu silně se soustředit, aby oko zachytilo pohyb konstrukce. Mosty nových nádrží se otáčejí mnohem rychleji, pohyb je lehce postřehnutelný. Ale zábava je to pořád. Kluky jsme nemohli sundat z plotu. Oba. Cyril tomu sice nerozumí, ale když se to líbí bráchovi, musí to být úžasná věc!

Foukej, foukej větříčku

Máme definitivně jasno. Na dovolenou se nejede. Štěpánkův stav se sice výrazně zlepšil, ale vzhledem k diagnóze infekčního průjmu neshledáváme cestu do prostředí, kde jsou malé děti, rozumnou. Ale co, doma je taky hezky.

I když se dnes citelně ozimilo. Déšť, vítr, ba dokonce i bouřka sem zavítala. Odpoledne se přece jen vyčasilo a aspoň Cyril mohl ven. Jen tak, kolem domu, na starý známý travnatý dvůr. Přece jen tam bylo něco nového.

Jestli to způsobil vítr, nebo nadměrná tíha plodů, nevím. Velká větev staré hrušně se odporoučela k zemi. Foukej, foukej větříčku, shoď mi jednu hruštičku. Větřík to trochu přehnal. Hrušek máme na zemi asi stovku a jedlá nebude žádná. Ledaže rádi chroustáte kámen.

Chvilka slávy

Máš dneska nějakou fotku? Táži se večer od počítače přes rameno a na půl huby svého muže. Ano i tak občas plním svůj blogařský závazek. Ještě že ho mám. Muže, myslím.

Jeho odpověď je totiž předvídatelná. Mám, já jsem si říkal, kdybys nic nestihla, ať máš aspoň nouzovku. Zlatý zachránce a spasitel blogu.

Na kartě je jako obvykle převaha fotek kluků. Dnes mě žádná nezaujala. Až narazím na zátiší ze svého pracovního stolu. Mrknu půl metru od své ruky. No vážně tam jsou. Panáček a kočka. Ani nevím, jak se tu octli. Asi Cyril. Stojí tam a trpělivě čekají, až je batolecí tlapka přemístí zase někam jinam. Dnes se dočkali své chvilky slávy.

Smůla

Štěpán hoří horečkou a trápí se bolavým bříškem. Odjezd odsouváme nejdříve na zítra. Prozatím klid, odpočinek a léky, víc se dělat nedá. Dál uvidíme.

Ale něco se přece podniknout musí. Cyril, zvyklý týden na volný přírodní výběh, je doma jako lev v kleci. My ostatně taky. Ochotná babička přijde postrážit Štěpánka a my ve třech vyrážíme na kolo. Na včelí naučnou stezku lovit cyklistickou multikešku.

Ale asi to byl zakletý den. Navzdory rovince se nám proti větru nejelo nejlíp. Třicet čtyři kilometrů nám dalo zabrat víc než jindy padesát. Posbírali jsme z informačních tabulí potřebná čísla, spočetli umístění kešky, prohledali důkladně cílový prostor a ejhle, nikde nic. Banální početní chybu jsem odhalila až doma.

Smůlovatý den. No, jsou i horší věci.

Mezipřistání

Vracíme se z východu domů jen na skok. Zítra bychom měli letmým startem vyrazit dál, na sever. Nějak se nám letos dovolené s rodinou a s přáteli seskládaly rovnou za sebe.

Rozjíždím velkou prádelní akci. Špinavé prádlo z tašek ven. Do pračky. Do sušičky. A zpátky do tašek. Aspoň, že přemýšlet nad výběrem věcí se už nemusí, co posloužilo v Malé Fatře, bude se hodit i na Králickém Sněžníku.

Ještě z bot umýt slovenské bláto. Snad stihnou do večera uschnout. Abychom mohli ráno odjet. Pračka, sušička, já-balička i boty to stihly. Bacil, co si Štěpán zřejmě přivezl s sebou, taky. Má horečku. Sakrapráce. Mezipřistání se poněkud protáhne. No nic, aspoň, že máme vypráno a čisté boty.

Chata pod Kľakom

Týden dovolené se mihnul úprkem. Zítra jedeme domů. Už?! Ještě musíme stihnout spoustu věcí!

Navštívit největší slovenský betlém. Posbírat pár zbylých keší. Napít se léčivé vody. A vyfotit chatu pod Kľakom. Ale pššt, že jsem to celý týden trénovala. Už vím, že nejlepší je to kvečeru. Teď. V kotlíku na ohništi se vaří gulář a kouř stoupá nahoru ke Kľaku. Jdu si ten obraz vychutnat.

Krásná hora. Až budu chtít vzpomínat, vytáhnu fotku. Anebo láhev s minerálkou Rajec. Až teď vím, co symbolizuje zvlněná linka na etiketě. Horu Kľak. A pro mě i chatu pod Kľakom. A báječnou dovolenou. Tak na Kľak! Cink.

Tatranský tobogán

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Ale podruhé do stejného bazénu můžeš. Zkraje července jsme objevili největší slovenský akvapark, Tatralandii. Náš chvalozpěv nalákal zbylé členy rodiny. Hurá na výlet do vodního ráje.

Děti jsou u vytržení. Tolik barev, tolik zvuků, tolik vody. Bazény, klouzačky, tobogány, labyrint, skákací hrady. Samá atrakce. Dospělí vnímají i další superlativy. Tolik lidí! Tolik slunce! A tolik nádherných hor okolo.

Šla nám z toho hlava kolem. Tak jsem s foťákem odběhla opodál, abych na památku zachytila atmosféru toho parného letního dne. Který z velkolepých tobogánů vyfotit? Už vím! Tatranský tobogán. Vlní se nahoru a dolů v divokých liních a přináší závrať. Jen zvednout oči od vodní hladiny.

Zeměpisný exkurz

Měla bych si zopakovat zeměpis. Bojnice jsem tušila někde u Trenčína. Ej, Slováci by mě hnali. Až k Prievidze.

Spontánní neplánovaný výlet se rozhodl být z katalogu tisíce splněných přání, ani jsme se nemuseli moc snažit. Prohlídka pohádkového zámku plného věžiček. Šermířské a sokolnické vystoupení, zdaleka nejlepší dosud viděné. Výborný oběd. Bojnická ZOO, mnohem větší a hezčí, než jsme čekali. A pohádkový den dostal korunu na místním termálním koupališti.

Nebylo nám špatně. A nemohlo nám být líp. Bye-bye báječné Bojnice. Teď už si vás na mapě plést nebudu.

Nahoru na horu

Být na dovolené společně s babičkou a dědou má svoje nesporné výhody. Bratr a jeho rodina to vidí stejně, takže posledních pár let jezdíme všichni spolu. Smečka šesti dospělých a postupně přibývajícího počtu dětí.

Pokaždé se podaří aspoň jeden den svěřit všechny děti prarodičům a vyrazit na výlet většího a drsnějšího ražení. Hodně do kopce, hodně rychle a hodně daleko. Kam teraz? Na Kľak! Kam jinam. Vystavuje se nám ten nádherný skalnatý kopec rovnou nad chalupou, jen si sáhnout.

Sáhli jsme si, chvilkama i dost hluboko do zásob svých sil. Ale konečně stojíme na vrcholu a kocháme se neskutečným, zcela kruhovým rozhledem. Všude kolem hory. A dole v údolí, o pár set metrů níž a kilometr vzdušnou čarou dál, na nás z cesty před chatou mávají naše děti. Opětujeme mávání jako zběsilí. Ahóóóoj. Tady jsme! Je tu krásně! Jednou sem vylezete s námi!

Vydrží rozhodně déle

Dilema každého dovolenkového dne. Jet na výlet, nebo zůstat na chatě a užít si klidu horské samoty? I když klid je v tomto případě relativní pojem, neboť čtyři malé děti dokáží ozvučit libovolně rozsáhlou oblast, samota nesamota. Notabene, když mají po ruce bazén.

Dilema dnes vyřešíme kompromisem. Bude obojí. Výlet i chata. Letní dny jsou dlouhé a počasí nám přeje. Vyrážíme na túru do Súľovských skal. Těžkou pěší túru s náročným stoupáním na nejnepřístupnější slovenský hrad zvládl i ten nejmenší samostatný chodec, čtyřletý Zbyšek.

Za odměnu po návratu šup do bazénu. Dospělí cítí v nohách každý metr převýšení a chlácholí bolavé nohy. Děti jako obvykle už ani netuší, co dnes našlapaly kilometrů. Ráchají se v bazénu, běhají a výskají okolo chaty. Žádná dilemata neřeší. Zvládnou všechno. A bez kompromisů.

Poklad na hradě

Další den dovolené, další výlet, další dobře známé místo. Jen jsme tam byli naposled před patnácti lety. Ale co je to patnáct let z hlediska dlouhých staletí, po která stojí a padá Lietavský hrad. Však se tu taky téměř nic nezměnilo.

I ten příkrý kopec je pořád stejný a výhled z něj stejně čarovný. Tentokrát nahoru nesu poněkud více kilogramů než posledně. Vlastní přírůstek na váze za posledních 15 let raději zatajím a přiznám jen Cyrila v krosničce na svých zádech. A svačinky, pití a náhradní oblečení navrch.

Ale něco navíc neseme i dolů. I na Lietavě je uložená keška. Kluci nadšeně spolupracují při hledání a pak si slavnostně odnášejí své vyměněné poklady. Jak málo stačí ke štěstí. Jen dobýt hrad a zmocnit se pokladu.

Malovaná dědina se šodó

A už jsme tu. V Rajecké dolině, pod vrcholy Lúčanské Malé Fatry. V krajině, se kterou nás pojí vzpomínky na dětství. Zážitky z rodinných dovolených i dětských táborů u Sľnečných skál se nezapomínají ani po dvou desítkách let.

Takové Čičmany, například. Nádherná malovaná dědina na konci světa. Černé dřevěnice zdobené bílými ornamenty. Jinde nic takového neuvidíte, jen tady. Ale já si řeknu Čičmany a naskočí mi spíš chuť lahodných buchtiček se šodó, které jsem tu měla kdysi k obědu. Bylo mi snad deset, sotva víc.

Po čtvrtstoletí znovu na místě činu. Dřevěnice jsou stále stejně malované a malebné. Naše rodina se ze čtyřčlenné změnila na desetičlennou. Brouzdáme dědinou a sbíráme indicie k místní keši. Jdu podél Rajčianky a počítám mostky, když mi do oka padne povědomá budova. Tady to bylo! Nejlepší buchtičky se šodó na světě. Mám? Nemám? Ale ne, dovnitř nejdu. Dětské iluze se nesluší bořit.

Mapy a já

Já a mapy. To je jako já a geocaching. Nebo já a čokoláda. Dokáží mě uvést do stavu blaženého vytržení hraničícího s tranzem. Miluju ležet v mapách.

Už před lety si kolegové ze školy, vidouce mě brázdit Řím zásadně s nosem zapíchnutým v mapě, ze mě dělali legraci. Prý až bude svatá mého jména, jejím atributem bude mapa. Smějte se, holenkové. Nevíte, co je dobrého.

Čeká nás rodinná dovolená. Dnes jsem provedla zásadní část příprav. Nakoupila mapy. Tetelím se na nimi a nemůžu se dočkat, až vyrazíme. Prozatím putuju alespoň prstem po mapě. Svět mi leží u nohou.

Senoseč

Venku je pekelná výheň. Libujeme si ve svém poněkud temném, chladném a vlhkém bytě. Máme tu totiž nejmíň o deset stupňů míň než na druhé straně zdi. Díkybohu.

Děti chodí ven jen brzy dopoledne a navečer, když slunce přestane tak žhnout. Trochu proběhnout se musí, jinak nám z bytu udělají hromádku třísek. Ale venku moc kamarádů nenašli, všichni se drží raději doma.

Nicméně i na vyprahlém trávníku se dá najít dobrá zábava. Včera tu jezdily sekačky. Dnes je díky vedru z posečené trávy rovnou seno. A seno je skvěle voňavý, šustivý a načechraný stavební materiál. Pokud ovšem nezmokne. Uvidíme do rána. Venku hřmí.

Jeskynní lev

Slíbila jsem, že nebudu psát o práci. Do přírody jsem se nedostala. O děti se opět vzorně staral muž. O čem tedy psát? O práci?! Ne, slíbila jsem přece.

Ač děti pochopily, že maminku u počítače není radno rušit, přece jen jsem občas neodolala jejich tulivým pohledům a nadšeným výzvám. Třeba když mě Štěpán pozval do jeskyně. Vzal Cyrilovu bruselskou lví baterku a s gesty profesionálního průvodce mě zavedl do ztemnělé koupelny. Nalevo vidíte. Napravo vidíte. Nezapomeňte se podívat zde. A nyní uvidíte pravou jeskynní tmu.

Pamatuje si to odloňska dokonale. Jeskyní jsme před rokem při dovolené viděli několikero. Ještě nám ale pár nenavštívených zbývá. Další dovolená se rychle blíží. Zakomponujeme je do cestovního itineráře. Štěpán bude jistě rád a odměnou nám prohlídku domácí jeskyně rozšíří o další okruh.

Čelem vzad

Celý den přebíhám od jedné povinnosti ke druhé. Potřebovala bych zastavit čas. Stihlo by se víc práce. A taky by se možná stihla malá pracovní dezerce. Jen tak na chvilku, na procházku do přírody s dětma, s foťákem, třeba pro keš.

Snít můžu, dřít musím. Běžím, nikoliv procházkovým krokem, s foťákem přes rameno, nikoliv do přírody. Potřebuju nafotit fotky dokazující hospodárné využití dotace pro rodinné centrum. Prostě, že darované peníze nebyly prošustrovány, ale investovány do rampy pro kočárky.

Zvečera je tam nejlepší světlo. Nadávám na auta zavazející ve výhledu a jen tak přes rameno toužebně mrknu dozadu na nedalekou hráz řeky. Krásný pohled. Lipové listí prosvětluje večerní slunce, cestička láká k podvečernímu toulání. Houby s octem. Dala ses na vojnu, musíš bojovat. Čelem vzad! Pochodééém v chod!

Na honěnou na číhané

Kam se podívám, tam na mě číhá. Vykukuje zpoza každého rohu a poslední dny se už ani nesnaží schovávat. Drze se mi vysmívá do očí. Tady jsem. Tady taky. A ještě tuhle. Chyť si mě a poper se se mnou!

Práce. Všude samá práce. Lapne a nepustí, zubatá potvora. Nemám proti ní v zásadě námitek, dokáže to být zábavný společník. Ale když se přemnoží, nosí noční děsy.

Uklidit, uvařit, nakoupit. Pracovat pro rodinné centrum. Zabavit děti. Zase pracovat. A znovu uklidit a navařit. Vyprat a vyžehlit. Pracovat pro rodinné centrum. Zabavit děti. Jsem zacyklená v nekonečné smyčce. Honím práci a práce honí mě. Kdo koho dožene dřív? RAF!

Hrr na ně!

Počasí se už vylepšilo, ale na další výlet nebylo kdy. Máme společenské povinnosti. Štěpánek popřál své tetě k narozeninám i svátku a vrhl se do víru zábavy se sestřenkami. Cyril provedl totéž v bleděmodrém, jen to přání si švagrová musela odezírat z němých rtů a stydlivého úsměvu.

Děti si hrají, dospělí povídají, všichni rovným dílem ujídají dobroty na stole. Dneska strhneme váhu. Už v poledne jsme si rozkošnicky dopřáli opulentní oběd završený meruňkovými knedlíky s pařížskou šlehačkou. Na návštěvě jsme dostali další tašku meruněk a doma v kuchyni čekaly jako překvapení ostružiny od babičky.

Jé, mňam! Štěpán zajásal a vrhnul se na ně. Následovala večeře včetně vyžádaného přídavku. Náš nejedlík se začíná rozjídat. Konečně. Ještě by ho Cyril za chvíli přepral.

Loď, ahóóój!

Štěpán měl slíbenou projížďku na výletní lodi, co se jmenuje stejně jako řeka. Zajíždí k nám jednou týdně. Dnes, nebo nikdy. Pochmurné předpovědi počasí navzdory. Však se to vybere. Úderem třetí se z nebe spustily provazy vody. Za čtvrt hodiny odplouváme. Jdeme! Loď má krytou palubu, jsme v teple a suchu. Jsme skoro sami. Víc bláznů se nenašlo.

Hodinová projížďka po řece je velmi zajímavá. Vidíme známé břehy z neznámých úhlů. Mosty zespodu. Děti běhají po prázdné palubě a radují se z deště pleskajícího o hladinu. Houpáme se na vlnách a rozprávíme s kapitánem. Pohoda v dešti.

Stále prší, ale to nám náladu nezkazí. Ještě si ji cestou domů vylepšíme v cukrárně a hajdy sušit promočené svršky. Za tu srandu trocha nepohodlí stála! Loď, ahóóój!

Kozel za pět

To by jeden nevěřil, čeho všecho je schopen pro mizernou plastovou krabičku. Můj geocacherský kamarád, který mi důvěřuje víc, než jsem já kdy věřila sama sobě, zavelel. V pátek se jde na Kozla. Ne na pivo, ale na dvaadvacetimetrovou skálu. Úplně nahoře je keš.

Udělali jsme si z toho rodinný výlet po Chřibech. A po neodlovených keškách, pochopitelně. Posbírala jsem se Štěpánovou nadšenou pomocí čtyři. Pátou, horolezeckou, jsem už musela zvládnout sama. Poprvé na skále. Muž, děti a banda kačerů fandili, radili a pomáhali.

A ono to šlo! Překonat strach, zemskou přitažlivost a ještě jednou strach. Chvíle absolutního soustředění na jedinou věc, nejbližší chyt. Nevnímám a lezu. Existuje jen skála a já. Teprve nahoře se do světa vrátily zvuky, barvy a vítr. A trochu nesmělý úsměv. Ještě musím dolů. Nejhorší je první krok. Jakkoliv pevná jsou lana, nejslabším článkem je lidské vědomí. Překonat sám sebe je dřina.

Jeden bod do statistiky. Keš v terénu pět, dosažitelná jen s pomůckami. Nejlepší pomůckou pro mě byla dnes důvěra ostatních, že to dokážu. Nešla zklamat. Pro keš cokoliv.

Brigáda

Měly by se natřít lavičky. Je potřeba vyměnit žárovku ve sklepě. Vchodové dveře se nechtějí zavírat. Nenápadně nic nenaznačuji. Zejména svému muži, jež je na přímé příkazy alergický. Ale dům vážně volá o pomoc. Brigádníci nástup.

Brigádníci byli tři. Ten nejmladší neměl být původně k natírání laviček připuštěn, ale když táta a brácha odešli z domu, jeho srdcervoucí křik a bušení botičkama do dveří je oblomilo. Vrátili se pro něj. Se šťastným úsměvem utřel slzy a šel hrdě pracovat. Vždyť je taky chlap.

Chlapi odvedli kus poctivé práce. Lavičky kolem domu jsou už zase rošťácky žluto-červeně pruhované. Ještě trochu lepí. Nezůstal k nim kupodivu přilepen žádný z brigádníků. Ani podle jejich oblečení se nedá odhalit, čím se dnes zabývali. Prostě fenomenální úspěch. Takové pracanty najmu brzo zas.

Kde začíná Baťák

K létu patří výlety. Díky krásnému počasí se nám daří mít léto jaksepatří. I s výlety. Štěpánek trvale vylepšuje své cyklistické výkony a jízda na kole ho navíc moc baví. Takže dnes jedeme na výlet na kole.

Budeme kopírovat krásnou vodní cestu, Baťův kanál. Naposled jsme tudy jeli před dvěma měsíci, tehdy ještě většinou po šotolině. Dnes letíme jako ptáci po nádherně hladké nové asfaltové cyklostezce. Štěpán jásá, že to nedrncá a jede jako drak. Cyril ze sedačky spokojeně komentuje proplouvající lodě a kachny.

Jsme u cíle. Tam, kde Baťův kanál začíná. Posedíme v přístavišti se zmrzlinou, odlovíme dvě blízké keše a se zájmem okukujeme na kotvišti velkou výletní loď. Pravidelně zajíždí i k nám do města. Obhlídneme jízdní řád a začínáme se těšit na další výlet. Tentokrát lodí.

Na meníčko

Nikdo nemá čas uvařit oběd. Nevadí, od toho máme plné město restaurací. Jdeme na meníčko. Vybrali jsme podnik s velkou, oplocenou zahrádkou. Děti potřebují výběh. Pro jistotu. Aby s námi ostatní hosté nevyběhli.

Děti se chovaly vzorně. Štěpán toho víc navykládá než sní, ale do restaurace chodí rád. Cyril nevykládal nic, snědl o něco víc a jeho úsměvy nenechaly stín pochyb na tom, že i on považuje oběd v restauraci za báječný nápad.

O tatínkovi není třeba mluvit. Jeho vztah k pečené kachně byl intenzivní a vášnivý. Už dlouho si prý tolik nepochutnal. Usmívám se a neberu to jako urážku svého kuchařského umění. Všichni jsou najezení a spokojení. Nic nám nechybí. Jen se odkulit po dobrém obědě zpátky domů.