Kozel za pět

To by jeden nevěřil, čeho všecho je schopen pro mizernou plastovou krabičku. Můj geocacherský kamarád, který mi důvěřuje víc, než jsem já kdy věřila sama sobě, zavelel. V pátek se jde na Kozla. Ne na pivo, ale na dvaadvacetimetrovou skálu. Úplně nahoře je keš.

Udělali jsme si z toho rodinný výlet po Chřibech. A po neodlovených keškách, pochopitelně. Posbírala jsem se Štěpánovou nadšenou pomocí čtyři. Pátou, horolezeckou, jsem už musela zvládnout sama. Poprvé na skále. Muž, děti a banda kačerů fandili, radili a pomáhali.

A ono to šlo! Překonat strach, zemskou přitažlivost a ještě jednou strach. Chvíle absolutního soustředění na jedinou věc, nejbližší chyt. Nevnímám a lezu. Existuje jen skála a já. Teprve nahoře se do světa vrátily zvuky, barvy a vítr. A trochu nesmělý úsměv. Ještě musím dolů. Nejhorší je první krok. Jakkoliv pevná jsou lana, nejslabším článkem je lidské vědomí. Překonat sám sebe je dřina.

Jeden bod do statistiky. Keš v terénu pět, dosažitelná jen s pomůckami. Nejlepší pomůckou pro mě byla dnes důvěra ostatních, že to dokážu. Nešla zklamat. Pro keš cokoliv.