Celý rok měl můj život přesný rytmus. Každý den jedna fotka, každý den jeden text. Každý den blog. Dobrovolná povinnost, která mě udržovala v rytmu. Přiznávám, že mě ten rytmický poklus celkem vyčerpával, zvlášť poslední dva, tři měsíce.
Dnes stačí poslední úder a je hotovo. Bude se mi stýskat. Bude chvilku trvat, než si zvyknu, že nemusím. Nemusím fotit, nemusím psát, nemusím přemýšlet nad tématem. Bič vlastního odhodlání už nade mnou nevisí.
Nemusím, ale můžu. Zahaltovat na místě stejně nedokážu. Potřebuju za cílem zpomalit a pomalu dojíždět. Třeba se mi ještě podaří předat při tom vyklusávání štafetový kolík. Třeba někdo chytne rytmus místo mě.
Nějací dobrovolníci na ty krásné galeje? Ještě máte čas se rozhodnout. Zítra jsem ještě v pohybu. Pořád je co fotit. Pořád je o čem přemýšlet. Pořád je proč žít.