pondělí 31. srpna 2009

Chyťte rytmus


Celý rok měl můj život přesný rytmus. Každý den jedna fotka, každý den jeden text. Každý den blog. Dobrovolná povinnost, která mě udržovala v rytmu. Přiznávám, že mě ten rytmický poklus celkem vyčerpával, zvlášť poslední dva, tři měsíce.

Dnes stačí poslední úder a je hotovo. Bude se mi stýskat. Bude chvilku trvat, než si zvyknu, že nemusím. Nemusím fotit, nemusím psát, nemusím přemýšlet nad tématem. Bič vlastního odhodlání už nade mnou nevisí.

Nemusím, ale můžu. Zahaltovat na místě stejně nedokážu. Potřebuju za cílem zpomalit a pomalu dojíždět. Třeba se mi ještě podaří předat při tom vyklusávání štafetový kolík. Třeba někdo chytne rytmus místo mě.

Nějací dobrovolníci na ty krásné galeje? Ještě máte čas se rozhodnout. Zítra jsem ještě v pohybu. Pořád je co fotit. Pořád je o čem přemýšlet. Pořád je proč žít.

neděle 30. srpna 2009

Poslední krajinka


Je pomalu čas na rozlúčku. S prázdninami i s blogem. Zítra nás čeká poslední srpnový den a třistašedesátýpátý den mého blogování. Dál je to jasné. Děti půjdou do školy a já naopak na dovolenou. Dovolím si se dovolit od psaní a focení.

Na rekapitulaci mých čtyř ročních období s blogem ještě přijde. Byla to velmi zajímavá zkušenost, na kterou nezapomenu. Nicméně v nejlepším se má přestat. Cvak a tečka.

S čímkoliv končícím na mě padá sentiment. Jsem-li sentimentální, fotím krajinky. Tak tedy předposlední fotka s poslední krajinkou ze závěrečného prázdninového výletu. Něco krásného končí a něco krásného začíná.

sobota 29. srpna 2009

Na švestkách


A je to tady. Podzim na krku. Včerejší parno se vypařilo a trávu od rána kropí vytrvalý déšť. Nedá se nic dělat, plány je třeba dodržet za každého počasí. Podzim nepočká.

Zahrada u rodičů překypuje úrodou. Na sklizeň čekají broskve, švestky i jablka. Muž obstará první fázi. Sesbírat a dovézt. Tady to máš.

Na mě čeká finále. Zpracovat do dobrot. Broskve půjdou na koláč a švestky do povidel. Aby, až se zima zeptá, měli jsme odpověď.

Zima? Už? Podzim si ještě nevybalil svých pět švestek a už abych rozestýlala pro zimu. Čas utíká tak rychle, že mi dělá z domácnosti hodinový hotel. Ale mě na švestkách nenachytá.

pátek 28. srpna 2009

Rodinná siesta


Opět uhodily vedřiny. Co s dětma. Hodíme je do bazénu. Sice to obnáší slušný díl práce při nafukování bazénu a nošení vody v kýblech, ale pro jejich blaho všechno. A pro naše. Neboť děti ve vodě rovná se několik hodin relativního klidu.

Dva malí čochtani si vesele hrají a nic jim nechybí ke spokojenosti. Manžel se nainstaloval poblíž do pozice pedagogického dozoru ležmo a jedním okem čte svůj oblíbený časopis. Nikdo po něm nic nechce, ergo též září blahem.

Já dodám svačinku, odměněna úsměvy mužů, jimž k absolutnímu vrcholu chybělo právě jen jídlo. A jdu si vybrat svou spokojenou chvilku. Na kolo a do terénu. Po dvou hodinách se vracím ke svým sluníčkům se stejně zářícím úsměvem. Rodinná siesta non plus ultra. Každý po svém.

čtvrtek 27. srpna 2009

Mlsný figurant


Urputné úsilí dlouhých týdnů a dní se dočkalo výsledku. Rodinné centrum slavnostně otevíralo svou miniškolku. Vzácní hosté, sláva veliká.

Cyril ji prozatím pravidelně navštěvovat nebude, ale s prostředím i pečovatelkami si tyká už dávno. Přece jen jsem v rodinném centru poslední dobou kvůli pracovním povinnostem pečená vařená a Cyril mi dělává garde.

Dnes byl ovšem ve službě i on. Kvůli záběrům pro místní televizi bylo potřeba malované třídy zalidnit. Skuteční žáčci přijdou až v pondělí, nevadí, povoláme figuranty. Stačí vzít svoje děti a o dětské hemžení je postaráno.

Cyril pózoval ochotně a rád. Nejraději u stolečků s občerstvením. Zakotvil před talířkem s cukrovím a ochutnával a ochutnával. Tety pečovatelky miluje zas o kousek víc. Ochotně ho chovají a nosí, mají na zdi namalovaného krtečka a ještě umí upéct báječnou bábovku.

Mámo, příjdem zas?

středa 26. srpna 2009

Den co den


Poctivě s sebou už třistašedesát dní nosím foťák. Prakticky bez výjimky, kdykoliv a kamkoliv. I když je to někdy trochu na hlavu. Ale jeden nikdy neví, kdy a kde potká dobrý námět na fotku.

A tak vleču i na cyklistický výlet k babičce dítě v sedačce, tašku s věcmi na řídítkách a fotobatoh na zádech a v duchu si maluju nad svou hlavou jeden otazník vedle druhého. Jsem já normální? Notabene, když nakonec u babičky foťák ani nevytáhnu. Ale co kdyby.

Večer pracovně odbíhám do rodinného centra. Jdu ztemnělou ulicí a po svém boku najdu kabelu s foťákem. Je tam, automaticky. Podvědomí ví, že ještě nemám dnešní blogovou fotku. Rozhlídnu se a nedostatek rychle napravím. Cvak a do kabely.

Ten zvyk zalézá pod kůži. Nepřetržitě se dívat kolem sebe a přemýšlet o viděném. Stojí to za fotku? Jak se na běžnou věc můžu podívat jinak, zajímavěji? Jak zachytit skrytý půvab všedních dní?

Hravě. Stačí denně tahat foťák.

úterý 25. srpna 2009

Nemám co dělat


Poněkud kacířský titulek vzhledem k mému momentálnímu pracovnímu vytížení a situaci, že manžel odjel na dvoudenní školení a na děti jsem sama. Ale je to tak. Zvečera jsem seděla dvě hodiny na lavičce u domu a neměla co dělat.

Děti si totiž hrály samy. Bez hádání, bez rvaček, bez ječivého MAMÍÍÍÍ každou druhou minutu. Spokojeně vegetily na pískovišti v komuně kamarádů z okolních domů a nic po mě nechtěly. Slastné chvíle.

Jen moje mysl, zvyklá na trvalý poklus a lehkou hladinku adrenalinu, se poněkud nudila. Zvesela předpokládám, že situace se bude ještě někdy opakovat. Přemýšlím, jak se příště produktivně zabavím. Vzít si notebook mi asi neprojde. Zkusím knihu. Ve frontě na poličce mi jich doma na přečtení čeká celkem dost. Vrací se staré zlaté čtenářské časy!

Řekl knihomol optimista.

pondělí 24. srpna 2009

Odpočítávání


Námětová krize je tíživá chvíle. Bloumám po bytě s foťákem na krku. Ne, že by nebylo co fotit, ale všechno hodné focení již za uplynulý rok vyfoceno bylo. Něco i dvakrát.

Těkám očima z předmětu na předmět. Volba padnout musí. Tlačí mě čas. Tik tak. Tik tak. Ha! Hodiny! Hurá!

Trocha akrobacie před ciferníkem, čekání na správnou pozici ručiček a cvak. Hodiny právě začaly odpočítávat poslední týden mého blogování. Do 365 chybí sedm fotografií.

Sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna....a co bude pak? Další cvak?

neděle 23. srpna 2009

Impresionistický nezdar


Když oči nevidí to, co je a vidí to, co není, tak to skončí impresionistickou fotografií a nenalezenou keší. Za městem se objevila nová keš, večerníčková, kousek speciálně pro děti, zakopaný poklad. Provětráme kola, jdeme se projet.

Beru celou vinu na sebe. Vybrala jsem špatnou trasu. Dvoje brodění potoka, pole kopřiv a bodláků. Štěpánek mě neměl rád. Ba i vyhrožoval, že už se mnou nikdy na žádnou keš nepůjde. V cíli pookřál a nadšeně hledal. Dlouho a marně. Já taky. Museli jsme kapitulovat a potupně se vrátit. Stejnou cestou. Potok, kopřivy, potok.

Aspoň, že fotografická část akce dopadla zdařileji. Slunce prosvítalo mezi listy a na hladině potoka házelo zlatá prasátka. Nemohla jsem od toho odrhnout oči a objektiv. Není divu, že keš odolala. Na takovou krásu se musím přijet podívat ještě jednou.

sobota 22. srpna 2009

Lesní výprava na jih


Léto se chýlí ke konci a netrpělivost nás žene užít si pobytu v přírodě ještě co nejvíc. Ven! Na výlet! Kam? To rozhodně mapa. Ta kačerská. Jdeme na lov.

Táta tentokrát nemůže, doprovod mně a klukům dělají babička s dědou. Byli sice uneseni do neznáma, ale důvěřují mně, že to bude stát za to. Já důvěřuju autorovi vybrané multi keše. Znám ho, a tak s nadšeným očekáváním vedu naši výpravu na jih. Uvidíme nevídané.

Bylo to tak. Překrásné lesní údolí na česko-slovenské hranici, plné přírodních i vlastivědných zajímavostí. Výpravě rozhodně nehrozila trudnomyslnost. Naopak, všichni se výborně bavili. Kluci, babička, děda i já. Díky geocachingu jsme objevili další krásný kout, co máme za rohem a nevíme o něm. Já ten sport prostě miluju.

pátek 21. srpna 2009

Pech


Někdo si na nás zasedl. Asi pech. A pěkně vypasený. Příští týden jsme měli trávit u kamarádky na samotě u lesa. V příjemné společnosti a krásném přírodním prostředí. Už to tam známe a těšíme se o to víc.

Jeden telefonát a nejedeme nikam. Cyril, ač už bez zdravotních potíží, bohužel nosí bacil, který by mohl ještě nadělat paseku. Dokud se ho nezbaví, je lépe být doma.

Ach jo. Už druhá zrušená dovolená tohoto léta mi spolehlivě vezme náladu. Těšili jsme se. Moc. Chuť do focení je pro dnešek taky v trapu. Fotím jen z povinnosti, pracovně. Koláž z dětského výtvarného ateliéru je tématicky trapičská. Pech sedí dál a mne si pazoury. Pakuj, potvoro!

čtvrtek 20. srpna 2009


Německá frau má mít tři zájmy - Küche, Kinder, Kirche. Česká hospodyňka tři přednosti na P - Postel, Plotna a? Ta třetí mi vypadla, ale po dnešku klidně doplním Počítač.

U počítače si, popravdě, odjakživa věřím víc než v posteli a u plotny. Přesto mě dnešek příjemně překvapil. Vyrobila jsem své první DVD. Památeční kousek pro absolventky Letní školy aerobiku. Ta placka dá víc práce, než se člověku pozdává. Začínám adorovat filmové střihače.

Že jim z té práce nepřeskočí. Posté vidět tentýž záznam, posté slyšet stejnou hudbu. Pamatovat si všechny záběry. Galeje. Moje psychika byla večer pod psa. Píď od prohry. Produkovala samé pitominy. Příkladně portrét praštěné paní.

Pomoc! Přesouvám preference zpět k plotně. Dokud mám všech pět pohromadě.

středa 19. srpna 2009

Vyhlídková procházka


Cyril se zvetil z neduhu a chce ven. Ne na kočárku, ale pěšky. Jako brácha! Jako táta! Nosí za mnou po bytě své sandálky, háže psí oči a něco vykládá. Já chci taky na výlet!

Na výlet po lesích ho dnes brácha s tátou ještě nevzali, ale na podvečerní procházku ano. Drží se za ruku a statečně šlape. Rychle, bez řečí a odhodlaně. Aby mu náhodou neutekli.

Stávkovat začne, až když se máme vracet. Domů? Proč?! Tam to znám. Nuda. Nejdu. Nejdeš? Nevadí. Hop na rameno a už se neseš. Nosí se rád. To klidně i domů. Z výšky je svět o moc zajímavější. A tátovo rameno, to je hodně velká výška. Skoro rozhledna.

Jé, brácho, koukni, motorka! A šlapej. Už budeme doma.

úterý 18. srpna 2009

Co se vleče, neuteče


Vyběhnu z domu, dítě v kočárku a pádím těsně před zavírací hodinou směr důležité místo. Je to naknap. Lavičku venku před domem okupují naše postarší sousedky. Zmerčí mě a střemhlav zaútočí.

Dobrý den, paní! Jak to bude s těmi orientačními tabulkami na dům? A někdo by měl uklidit tu ulomenou haluz od hrušky! Cože!? Ne, teď vážně ne! Spěchám, nezlobte se. S omluvou na rtech utíkám. Vím, že si na mě stejně počkají.

Počkaly. Času mají dost. To jen nám se čas scvrkává na stále kratší intervaly pro přeběhnutí od jedné povinnosti k druhé. Ale my víme, jak na to vyzrát! Zastavit se a jít si hrát. Čas zpomalí a práce neuteče. Nemá nožičky.

Haluz je pořezaná. A orientační tabulky? Taky jednou budou.

pondělí 17. srpna 2009

Bacily se nemyly


Abychom nevyšli ze cviku opečovávání churavého dítěte, nedávno uzdravivšího se Štěpánka vystřídal v noci Cyril. Diagnóza se neliší. Řídký případ s hustým běháním. Cyril to má díky plence jednodušší, běhat nemusí, o to víc se naběhá máma a táta.

Určitá změna tu však je. Nemocný Štěpánek musel být zavřený doma a s ním celá rodina. Nemocného Cyrilka lze naložit na kočárek a popojíždět s ním po venku. Výhody batolecího věku.

Šli jsme popojíždět nedaleko. Vypadá to jako přírodní divočina, jsme však deset minut od domova, v krajině veskrze kulturní. Iluze přírody nám dnes stačila. Dál nejdeme. Nemuseli bychom zpátky domů doběhnout včas.

neděle 16. srpna 2009

Zlaté listí


Podzim ještě nevyhlížíme, ale i tak jsme dnes počítali zlaté listí. Příjemné rodinné nedělní odpoledne začalo na vystoupení Michala z Kouzelné školky. Štěpán i Cyril se bavili královsky. Michal umí.

Rozchechtané děti jsme o kousek dál vypustili do zámeckého parku. Přebytečná energie se musí vylítat. Cyrilkovi stačí pobíhat po cestičkách. Štěpánka spolehlivě zabaví hledání kešky. Jenže tahle byla velmi zapeklitá.

Nalezení a sečtení všech indicií byl matematický a chodecký výkon, kterého jsem se raději zhostila sama. Přece jen těch zlatých lístků bylo několik set. Štěpán mi pomohl až ve finále. Našel schovanou krabičku a mohli jsme jít spokojeně domů.

Ještě vzpomínkové foto zlatého listí. Zvláštní, že jsem si ho nikdy předtím nevšimla. Ani na svatební fotce svých rodičů. Ani při žádném z řady výletů. Až dnes. Asi začnu vyhlížet ten podzim.

sobota 15. srpna 2009

Džungle


Štěpánka vzala babička na výlet rovnou do Doby ledové, Cyrilka jsme vyvenčili aspoň do džungle. Stačilo nám k tomu sice jen kolo, ale příště si určitě přibalím i mačetu. To by totiž jeden nevěřil, jak nezdolné, odolné a roztahovačné jsou kopřivy. A jak vysoko dokážou vyrůst. A prlí jak zjednané. Mrchy plevelné.

Moje nohy, v létě standardně nasoukané do kraťasů a v sandálech naboso, jsou praktickou ilustrací toho, jak nemají vypadat ženské ladné nožky. Samá modřina, podrápané krvavými šrámy, požahané od kopřiv, poštípané od komárů. A abych nezapomněla, špinavé jak viks.

Ráda bych napsala, že to byla výjimka. Ale bohužel je to spíš standardní stav. Jo, život není peříčko a v džungli číhají všelijaká nebezpečí. Ale proč ksakru furt jenom na mě!?

pátek 14. srpna 2009

Jak málo stačí k úsměvu


Co fotit, když muž není doma, děti nejsou doma a práce mě drží na krátké lonži u počítače? Po téměř 350 dnech psaní a focení jsou nouzová vycpávková témata přebrána a vyčerpána.

Tak že by? Ne, to už bylo! Nebo? To taky bylo! A co tohle? To už nejspíš bylo taky. Inspirace napadrť, vůle v troskách. Help!

Muž s dětmi se večer vrací a vezou proviant. Dostanu taky svůj díl. U klávesnice mi přistane dvojka červeného. A hele! Tohle ještě nebylo! Sklenice vína. Jak prosté, milý Watsone.

Cvak. A už se můžu culit od ucha k uchu. Ono mi někdy stačí málo.

čtvrtek 13. srpna 2009

Čertovsky tajná mise


Něco peču. Ne k jídlu. Něco tajného peču. A ne sama. Je nás v tom víc. Ale nesmím nic prozradit. Dokonce nesmím ani naznačovat.

Dnešní program je tedy též tajný. I když, trocha proláknutých informací neublíží a naláká. Jeli jsme na výlet. Já a Štěpán. S někým. Někam. Kvůli něčemu.

Ne, nehledali jsme kešky. I když vlastně ano. Hledali jsme místa, kde by kešky být mohly. A možná budou. Už brzo. Velký tajný plán už se dopéká.

Dodatek pro zvědavé kačery. Na místě zachyceném na fotografii keška rozhodně nebude. Samá voda. Jen si počkejte.

středa 12. srpna 2009

Letecké muzeum


Letecké muzeum. Nebyli jsme tam poprvé a nebyli jsme tam naposled. Když si kluky vezme děda, s devadesátiprocentní jistotou vím, kde skončí. V leteckém muzeu.

Pohledem mírně skeptického dospělého je to mírně narezlá a olezlá hromada leteckého šrotu. Oprava. Pohledem netechnicky založené ženy. Protože muž, děti i děda to vidí jinak. O ostatních návštěvnících nemluvě.

Ale i netechnicky založená žena si zapamatuje, že Tu je Tupolev, Su Suchoj a s údivem si prohlídne přehlídku stíhaček Mig, i když mají svá nejlepší léta dávno za sebou. Vždyť je to muzeum. A příště možná konečně pochopím, jak to, že ty hromady plechu vůbec mohly lítat.

úterý 11. srpna 2009

Bylo nebylo


Nafoceno mám za dnešek bohatě. Jen jde převážně o fotky pustě dokumentační. Nová výzdoba rodinného centra a průběh jeho rekonstrukce. Roztomilé cvičenky z dětského letního kurzu aerobiku. A pak ty pověsti. Mraky pověstí.

Z určitého, prozatím poněkud tajného kačerského důvodu jsem se dnes v muzeu probírala stohy rukopisů s pověstmi našeho kraje. Miluju staré listiny, ale i bez této náklonnosti by na mně všechna ta ručně psaná, plnícím perem pečlivě vykroužená slova zanechala vznešený a tajuplný dojem.

Jako bych četla staré, tajné knihy. Jako bych nahlížela dějinám za oponu. Bylo nebylo. Bylo, nebo nebylo?

pondělí 10. srpna 2009

Veselý vodní výlet vlakem


Už se zase dostáváme do výletového tempa. A nejlíp, když se toho na výletě stihne povícero. Jako dnes. Vlak do Veselí, máminy nové boty, stará vodní elektrárna, zámecký park, jedna ulovená keška, zajímavý splav, jedna neulovená keška, vlak domů a hajdy do peřin.

Foťák nosíme poctivě s sebou, ale ne vždycky ho dokážeme v pravou chvíli použít. Jako dnes. Stará vodní elektrárna byla opravdu stará, téměř sto let. Plně funkční, v běžném provozu a nepřístupná pro veřejnost. My ovšem nejsme jen tak nějaká veřejnost, my jsme doprovod mladého žhavého elektrikáře, což nám spolu s pár úsměvy otevřelo dveře dokořán.

Po vstoupení dovnitř nám dokořán zůstaly pusy. Nádherně elegantní průmyslový design první republiky. Stroje, které i po devíti desítkách let bezchybně fungují. Koncert elektromechaniky. Soujedinná síla a krása.

Fotit by bylo co! Ale chyběla odvaha. Přece jen jsme tam byli za vtěrky. Foťák se dočkal až za hodný kus cesty. A místo fotky technické je fotka přírodní. Jen ta voda je na obou pořád ta samá. Silná a krásná.

neděle 9. srpna 2009

Osamělá pouť


Nejraději jsem, když jsme v krajině jen tři. Já, foťák a GPS. A jinak nikde nikdo. Můj drahý muž i děti prominou. S nimi jsem v přírodě "jen" na výletě, sama na cestě. A cesta, jak známo, může být cíl.

Na prašné polní cestě, vinoucí se mezi poli od dědiny k dědině a od té k městu, si připadám jako pravý středověký poutník. Jen zapomenout, že v brašně nesu zrcadlovku a v ruce satelitní navigaci. Jdu, nohy v sandálech pokryté žlutým prachem pěších cestovatelů, ruka aspoň v myšlenkách třímá poutnickou hůl.

Jdu a vyhlížím milníky své pouti. Kaple, kříže, boží muka a mýtné kameny. Krajina jich skrývá více než člověk čeká. Připomínají těm na cestě, že naše lidské cíle jsou někdy malichernější než prach. Z pohledu božské věčnosti je pouť kamkoliv jen marné pinožení. Z pohledu poutníka je to cesta k božské věčnosti.

"Svět v zrnku písku spatřovat a nebe v plané květině,
nekonečno v dlaní skrýt a věčnost v jedné hodině."

sobota 8. srpna 2009

Projížďka


Někdy se mi fotka do blogu připlete před objektiv zcela bez zásluh a plánování. Hezké odpoledne nás vylákalo na rodinný cyklistický výlet, tentokrát už v kompletní sestavě. Vyrazili jsme na své oblíbené kolečko kolem lesa a podél řeky.

Jen jsme pro trochu zpestření zvolili jiný břeh než ten, po kterém jezdíme běžně. Sice je bez cyklostezky, ale taky většinou bez lidí. Klidně jsme se sunuli krajem, který už jeví neklamné známy toho, že léto je za svým vrcholem. Bílá květenství kosmatic vystřídaly na bezu temně fialové bezinky. Po obilných polích zůstala jen strniště. A z nich začerstva fouká.

O kousek dál na hrázi řeky čekalo překvapení. Prababička byla taky na projížďce. Sama už venku nechodí, ale zavřená pod střechou by se utrápila. Nechala se aspoň vyvézt na vzduch a s posmutnělým výrazem nasávala vůni přelomeného léta. Když viděla, že ji fotím, usmála se. Dáma za všech okolností. I na projížďce.

pátek 7. srpna 2009

Spolu


Být dva. Být spolu. Muž a žena. Přijde nám to normální. Ale současně tušíme, že je to drahocenné privilegium. Je tolik osamělých lidí. My jsme dva. Máme štěstí.

Být dva. Být spolu. Dva bratři. Lidem to přijde normální. Mít dvě děti je společenský standard. Ale co sami máme dvě děti, nepřestáváme žasnout, jaký je to zázrak. Pozorovat jejich škorpení i láskyplná objetí. Jak malý velkého zbožnuje. Jak velký umí malého rozesmát. Jak si umí spolu hrát. Nebo číst.

Sice to ještě nikdy netrvá dlouho, ale nad každou malou chvilkou, kdy spolu spřeženecky něco podnikají, rodičovské srdce jihne. Umějí být spolu. Kéž jim to vydrží. Ve dvou se to lépe táhne. Brácha s bráchou. I máma s tátou.

čtvrtek 6. srpna 2009

Na lovu


Bez pár dní přesně po sedmi měsících se vracím na místo činu. Ano, ano, opět uhodila výprodejová sezona a já jsem neodolatelnou silou obchodnických slev přitahována k matičce Praze.

Stejně jako v lednu mě doprovází švagrová. Určité rozdíly by však k nalezení byly. Například rozdíl teplot vzduchu tehdy a nyní činí překvapivých 45 stupňů Celsia. Jo, v lednu to byly mrazy. Člověk by i zapomněl, nemít to napsáno a nafoceno.

Opět začínáme turistickou procházkou po Starém Městě, brzy ráno ještě liduprázdném. V klidu odlovíme dvě keše, pár fotografií, na Karlově mostě zašeptáme u křížku přání a nabereme směr nákupní galerie. Teď teprve začíná ten pravý lov.

středa 5. srpna 2009

A přece se točí!


Štěpánkův zdravotní stav je už natolik dobrý, že jsme vyrazili na vzduch. Malá rodinná procházka. Marod si mohl vybrat cíl cesty. Rozhodl se rychle. K čističce!

Chodí tam rád, brilantně ovládá výklad technologie čištění odpadních vod a vůbec ho čistička fascinuje. Já se mu nedivím. Když jsme byli s bráchou malí, každá procházka tímto směrem končila tím, že jsme stáli u plotu a zírali na pojezdové mosty kruhových usazovacích nádrží. Točí se dnes, nebo ne?

Tenkrát bylo potřeba opravdu silně se soustředit, aby oko zachytilo pohyb konstrukce. Mosty nových nádrží se otáčejí mnohem rychleji, pohyb je lehce postřehnutelný. Ale zábava je to pořád. Kluky jsme nemohli sundat z plotu. Oba. Cyril tomu sice nerozumí, ale když se to líbí bráchovi, musí to být úžasná věc!

úterý 4. srpna 2009

Foukej, foukej větříčku


Máme definitivně jasno. Na dovolenou se nejede. Štěpánkův stav se sice výrazně zlepšil, ale vzhledem k diagnóze infekčního průjmu neshledáváme cestu do prostředí, kde jsou malé děti, rozumnou. Ale co, doma je taky hezky.

I když se dnes citelně ozimilo. Déšť, vítr, ba dokonce i bouřka sem zavítala. Odpoledne se přece jen vyčasilo a aspoň Cyril mohl ven. Jen tak, kolem domu, na starý známý travnatý dvůr. Přece jen tam bylo něco nového.

Jestli to způsobil vítr, nebo nadměrná tíha plodů, nevím. Velká větev staré hrušně se odporoučela k zemi. Foukej, foukej větříčku, shoď mi jednu hruštičku. Větřík to trochu přehnal. Hrušek máme na zemi asi stovku a jedlá nebude žádná. Ledaže rádi chroustáte kámen.

pondělí 3. srpna 2009

Chvilka slávy


Máš dneska nějakou fotku? Táži se večer od počítače přes rameno a na půl huby svého muže. Ano i tak občas plním svůj blogařský závazek. Ještě že ho mám. Muže, myslím.

Jeho odpověď je totiž předvídatelná. Mám, já jsem si říkal, kdybys nic nestihla, ať máš aspoň nouzovku. Zlatý zachránce a spasitel blogu.

Na kartě je jako obvykle převaha fotek kluků. Dnes mě žádná nezaujala. Až narazím na zátiší ze svého pracovního stolu. Mrknu půl metru od své ruky. No vážně tam jsou. Panáček a kočka. Ani nevím, jak se tu octli. Asi Cyril. Stojí tam a trpělivě čekají, až je batolecí tlapka přemístí zase někam jinam. Dnes se dočkali své chvilky slávy.

neděle 2. srpna 2009

Smůla


Štěpán hoří horečkou a trápí se bolavým bříškem. Odjezd odsouváme nejdříve na zítra. Prozatím klid, odpočinek a léky, víc se dělat nedá. Dál uvidíme.

Ale něco se přece podniknout musí. Cyril, zvyklý týden na volný přírodní výběh, je doma jako lev v kleci. My ostatně taky. Ochotná babička přijde postrážit Štěpánka a my ve třech vyrážíme na kolo. Na včelí naučnou stezku lovit cyklistickou multikešku.

Ale asi to byl zakletý den. Navzdory rovince se nám proti větru nejelo nejlíp. Třicet čtyři kilometrů nám dalo zabrat víc než jindy padesát. Posbírali jsme z informačních tabulí potřebná čísla, spočetli umístění kešky, prohledali důkladně cílový prostor a ejhle, nikde nic. Banální početní chybu jsem odhalila až doma.

Smůlovatý den. No, jsou i horší věci.

sobota 1. srpna 2009

Mezipřistání


Vracíme se z východu domů jen na skok. Zítra bychom měli letmým startem vyrazit dál, na sever. Nějak se nám letos dovolené s rodinou a s přáteli seskládaly rovnou za sebe.

Rozjíždím velkou prádelní akci. Špinavé prádlo z tašek ven. Do pračky. Do sušičky. A zpátky do tašek. Aspoň, že přemýšlet nad výběrem věcí se už nemusí, co posloužilo v Malé Fatře, bude se hodit i na Králickém Sněžníku.

Ještě z bot umýt slovenské bláto. Snad stihnou do večera uschnout. Abychom mohli ráno odjet. Pračka, sušička, já-balička i boty to stihly. Bacil, co si Štěpán zřejmě přivezl s sebou, taky. Má horečku. Sakrapráce. Mezipřistání se poněkud protáhne. No nic, aspoň, že máme vypráno a čisté boty.
 
Christmas Hampers
Christmas Hampers

Study in Australia
Study in Australia