Poctivě s sebou už třistašedesát dní nosím foťák. Prakticky bez výjimky, kdykoliv a kamkoliv. I když je to někdy trochu na hlavu. Ale jeden nikdy neví, kdy a kde potká dobrý námět na fotku.
A tak vleču i na cyklistický výlet k babičce dítě v sedačce, tašku s věcmi na řídítkách a fotobatoh na zádech a v duchu si maluju nad svou hlavou jeden otazník vedle druhého. Jsem já normální? Notabene, když nakonec u babičky foťák ani nevytáhnu. Ale co kdyby.
Večer pracovně odbíhám do rodinného centra. Jdu ztemnělou ulicí a po svém boku najdu kabelu s foťákem. Je tam, automaticky. Podvědomí ví, že ještě nemám dnešní blogovou fotku. Rozhlídnu se a nedostatek rychle napravím. Cvak a do kabely.
Ten zvyk zalézá pod kůži. Nepřetržitě se dívat kolem sebe a přemýšlet o viděném. Stojí to za fotku? Jak se na běžnou věc můžu podívat jinak, zajímavěji? Jak zachytit skrytý půvab všedních dní?
Hravě. Stačí denně tahat foťák.
1 komentář:
No jo, už se ti to taky pěkně krátí:)).
Je vidět, jak ses ve focení zdokonalila:-)
Okomentovat