Noční dobrodružství

Do statistiky jsem si zapsala svou první noční multikeš. Ale co může být na papíře obyčejnou čárkou, bude v mojí paměti úžasné dobrodružství. Skoro hodinu jsem už doma, ale pořád ze sebe sypu jeden zážitek za druhým, až se zalykám.

Není divu, autor keše připravil opravdový koncert. Duté větve, falešné houby, mluvící zvířata, cvičené světlušky, umělé pařezy. A jedna technická vychytávka za druhou, samé originální nápady. Smekám před úsilím, které bylo potřeba k vytvoření této keše. Jediným oceněním autorovi přitom bude obdiv nadšených kačerů.

Přidávám se k nim. Když zavřu oči, pořád vidím trasu z reflexních bodů. A na konci poklad. Pak si říkejte, že potulovat se po nocích s baterkou po lese je nuda.

Okno do duše

Letos jsem v předstihu. Advent ještě nezačal a já už mám zařízené všechny vánoční dárky. Dokonce jsem se už pustila i do generálního úklidu. I když k tomu mě, spíš než blížící se Vánoce, přinutila nechutná plíseň pokrývající naše okna.

Mužští členové rodiny dostali celodenní vyhazov. A já začala gruntovat. Jedno okno za druhým, máme jich víc než dost. Když jsem z něčeho nervózní, úklid mi pomáhá se uklidnit. Člověk porovná věci kolem sebe a rovnou i v sobě. Funguje to i naopak. Uklízení mě nutí přemýšlet, mozek přece nebude zahálet, když ruce pracují.

Výsledkem dnešní práce jsou průhledná okna a čisto v duši. Je mi mnohem líp. Jen pravá ruka mě zatraceně bolí.

Kriminální ústředna pátrá

Federální kriminální ústředna vyhlašuje pátrání po pohřešovaném Dudlíku Zeleném. Jmenovaný Dudlík Zelený, vulgo Dudlifuk, bytem u Bulíků, byl naposled spatřen dnes v sedm hodin ráno a od té doby o sobě nepodává žádných zpráv. Jedná se o chronického útěkáře.

Pohřešovaný je střední velikosti, většinou bez vlasové pokrývky, zelené barvy očí. Obvykle se vyskytuje v průhledném oděvu se zelenými detaily a motivem želviček, je však schopen dokonalých převleků a splynutí s prostředím. Zvláštní znamení: neodstranitelná, sytě oranžová barva horní poloviny těla.

Zoufalá rodina již prohledala všechny dosud známé a Dudlíkem využité skrýše - popelářské auto, buben pračky, bednu s Legem i hromadu špinavého prádla. Bohužel bezúspěšně. V případě jakýchkoliv informací o výskytu pohřešovaného se, prosím, obraťte na známé telefonní číslo.

Konec relace.

Legohrátky

Získat dnešní fotku už dnes byla docela fuška. Téměř jsem musela přejít do ilegality. Ve školce byly legohrátky. Ovšem pouze pro mužské pohlaví. Kluky, tatínky a dědečky. Maminky nežádoucí. Od stavění jsou tátové.

Štěpán s tatínkem nemohli chybět. Vrátili se rozzáření stavitelé Noemovy archy. Dostala jsem přednášku o tom, kolik palub archa měla, jaká zvířata na ní cestovala a kdo co stavěl a organizoval.

Ve školce jsem večer byla na dalším rodičovském kurzu. Díky tomu jsem ten zázrak uviděla ještě dnes. Potmě, narychlo, odboku. Tak jsem fotila. Obdivovat budu zítra za světla, dlouze a nahlas. Od chválení jsou maminky.

Sluneční požár

Jsem sova. Ožívám s večerem. Ráno funguju jen se sebezapřením. Zákonitě tedy nafotím víc západů slunce než jeho východů. Navíc teď v zimě je to skoro zadarmo, stmívá se opravdu velmi brzy.

Ale málokdy se na obloze odehrává tak dramatické divadlo jako dnes navečer. Sytě oranžová barva se v několika odtónovaných odstínech rozlévala po celém západním obzoru. Oslepujícími záblesky se odrážela v oknech. Nádherně nasvěcovala kostelní věž. Fotograf ve mně nevěděl, kam dřív nasměrovat objektiv.

Svazoval mě čas, slunce klesalo velmi rychle a já navíc pádila na přednášku. Ale ještě větší bolestí než čas byl prostor. Chyběl volný horizont, rozhled bez sloupů, drátů, dopravních značek a paneláků. V té krátké chvíli jsem dělala, co jsem mohla. Příště skočím na kolo a vyjedu někam za město. Příště, až bude obloha zase žhnout požárem. Ale kdy to bude?

Dobré světlo

Dnešní fotka nedokumentuje žádnou naši aktivitu. Není ani žádným symbolem. Zachycuje jediné, okamžik s dobrým osvětlením.

Máme poměrně tmavý byt, kde se velmi špatně fotí. Bez blesku to téměř nejde, ani za dne. Snažím se tedy fotit jinde, nejraději venku. Ale šedá zimní obloha je ponurá, monotónní a krajinu dusí. Čekám na sluníčko jako na smilování.

Když pak najednou na pár vteřin vykoukne, svět rozkvete do barevné krásy. Já v té chvilince bleskově pátrám po objektu, který si zaslouží stisknutí spouště. Teď nebo nikdy. Už chápu, proč si fotografové navzájem místo dobrý den přejí dobré světlo.

Bez klobouku bos

Rovnou předesílám, že nejsem autorem této fotky. Ale když máte na svědomí dovlečení celé rodiny do ateliéru, výběr oblečení všem včetně manžela, průběžné uklidňování a umravňování obou dětí, svačení jednoho, kojení druhého plus soustavné tajtrlíkování zpoza fotografa, aby se probůh aspoň na jedné fotce děti s úsměvem podívaly správným směrem, budete se také právem cítit jako spolutvůrce.

Nevidíš, že řve? Foť! Volává na mě manžel, když některé z dětí vyrobí obzvlášť ohavný obličej. Zdokumentovat se musí všechno, i rozvzteklené a uražené grimasy. To abychom měli kompletní obrázek o výrazovém rejstříku našich drahoušků k dispozici i po letech, až milosrdně zapomeneme.

Z dnešních atelierových fotek budou portéty pro babičky. Zajisté vybereme ty nejvíc usměvavé a zářící. Ale my doma se budeme královsky bavit i nad všemi nepovedenými. Třeba když Cyril usoudil, že s holou hlavou se fotit rozhodně nebude.

Fotoarcheolog

Ráda se hrabu ve starých fotkách. Hledět minulosti přímo do tváře je velmi zajímavé. Už vím, odkud se vzal Štěpánův úsměv a Cyrilovy oči. Vím, jaké měla prababička svatební šaty a jak vypadal pes, se kterým si můj muž hrával v dětství. Jsem fotoarcheolog.

Ráda ze starých fotek vytvářím dárky, jsou hodně osobní a líbí se. Velký ohlas sklidil kalendář s mozaikou starých i nových rodinných záběrů. Teď takový vytvářím své tchýni k narozeninám.

Jenomže zatímco nacvakat stovku fotek digitálním foťákem je otázka pár desítek minut, dostat do digitální podoby stovku starých papírových fotografií je trochu očistec. Dnešek jsem z větší části trávila u scanneru. A to je jen začátek práce. A snad i začátek nové radosti ze starých obrázků.

Sněhová Růženka

Asi začínám být kromě čokolády a internetu závislá i na fotografování. Jinak totiž nechápu sama sebe. Ráno rodinná víkendová idyla v posteli, děti skrz okno obdivují první sníh. Jenom ospalá matka se bez snídaně (sic!) hrabe ven a ještě zašera pobíhá v chumelenici s foťákem.

Známe naše místní klima. Za hodinu po sněhu nebude ani památky. Nebylo. Ale za další hodinu napadl zase a pak ještě několikrát. I teď večer kupodivu stále leží. Mohla jsem si to ráno ušetřit. Ale kdo to má vědět.

Kvetoucích růží je ještě plný dvůr, ale do zítřka už je nejspíš spálí mráz. A jestli bude tuhle zimu padat další sníh, to je ve hvězdách. Tady je možné cokoliv. Takže ta ranní studená potulka k zasněženým růžím nebyla nakonec od věci. Fotografie je umění pravého okamžiku.

Osobní strážce

Dopoledne jsem venčila Cyrila po hrázi řeky. Vyspával v kočárku a já tiše lamentovala, že mě nenapadlo vzít si rukavice. Zima už je vlezlá.

V dálce na pěšině jsem zahlédla bílého psa a za ním známou postavu s holí. Nevidomá paní. Velmi milý, pozitivní a vždy dobře naladěný člověk. Její labradorka rozpustile pobíhala kolem, ňuchala v trávě, točila se kolem stromů, zjevně taky v dobré náladě.

Zaujatě jsem sledovala, jak dá paní najevo, že se v protisměru blíží překážka. Zmerčila mě a v ten moment se z hravého psiska stal osobní strážce. Okamžitě zaujala pozici přesně před svou paní a odtud už se nehnula. Kdybych najela kočárkem jejich směrem, ona vlastním tělem uchrání svou paní před nárazem.

To není jen výcvikem, v psím chování byla jasně čitelná i láska. Tak se mi protentokrát ani nechtělo odstranit z fotky červené oči. Patří tam jako symbol oddanosti.

Kdo je to?

Moje profese dává šanci občas potkat velmi zajímavé lidi. I když to asi každá. Tak jinak. Moje profese mi dává šanci občas potkat lidi, o kterých se děti učí ve škole. Tento pán k nim rozhodně patří. Jeden z velkých klasiků české literatury. Člověk barvitých osudů, autor mistrných děl.

A také velmi veselý brach. Vitální osmdesátník hýřící vtipem i vtipy, neváhající použít peprné výrazivo, hodí-li se to. Rozverné historky střídal s hrůzným vyprávěním svých osudů tak lehce, až běhal mráz po zádech. Obecenstvo hltalo každé jeho slovo. Salvy smíchu musely být slyšet až ven.

Dívám se na ty bystré oči a v hlavě mi zní, že román je jako vánočka. Člověk jen splétá hádky těsta. Vaše vánočky, pane, jsou z prvotřídního pekařství. Děkuji za ně i za nečekaně milé setkání.

A s kým? Trochu vás potrápím. Byl veselý. A víc už nepovím.

Co je to?

Naši kluci si jsou hodně podobní, velmi podobně se i vyvíjejí a chovají. S manželem ale s údivem objevujeme spoustu drobností, ve kterých je to jinak. Štěpán si nikdy neprotírá oči před spaním, Cyril neumí dát prsty do špetky.

Nebo třeba řeč. Štěpán měl v deseti měsících slovní zásobu několika zřetelných slov. Cyrilek používá asi dvě citoslovce. Štěpán se neustále ptal Cojeto? a ukazoval. Celou dlaní. Ukazováčkem se nenaučil ukazovat dodnes, používá palec nebo prostředník. Cyril začal před pár dny ukazovat také. Vzorově ukazováčkem a naprosto mlčky. Však ona matka pochopí.

Pochopila. Otázka v očích a přesně zamířený prst hovoří jednoznačně. Co je ta divná malá blýskavá věc, co máš, mámo, každý den v ruce? Zajímá mě. Dej mi ji.

Zima na krku

Tak k nám dorazila zima. Poprvé bylo ráno na teploměru pod nulou. Poprvé trávu zdobilo jíní a vodu střín. Zimní boty jsme vytáhli už před pár dny, dnes byly do služby povolány i zimní bundy.

Tu svou jsem si kupovala před necelým rokem. V pondělí 7. ledna. Pamatuju si to přesně. Byla jsem dva dny doma z porodnice. V kočáře spal tříkilový Cyrilek, žluťoučký jako Číňánek, prodavačky se nad ním rozplývaly něhou. Moje energie a elán neznaly mezí, kromě nákupu nové bundy bych byla schopná i skály lámat. Dokázala jsem porodit své druhé dítě. Dejte mi pevný bod a pohnu Zemí.

Na tohle všechno jsem si vzpomněla, když jsem si dnes oblekla svou zimní bundu. Kožešina trošku lechtá kolem krku. A hřeje. Jako ty vzpomínky.

Žena v krajině

Volný den láká k výletu, notabene když mě svrbí prsty nad mapou se třemi novými kešemi v blízkém okolí. Cyrila jsme do chladného počasí tahat nechtěli a manžel kvůli kašli rád dělal chůvu. Takže opět Štěpán a já.

Ze sjezdovky jsem měli nádherný rozhled na zajímavě nasvětlené chřibské trojvrší. Napadlo mě, že vlastně až díky geocachingu jsem se poprvé v životě dostala na Holý kopec, kam značky nevedou. Tamní keš mám ve svém žebříčku na špičce, ukázala mi mýtické a mystické místo. Keše na dvou zbylých kopcích, Buchlově a Barborce, zůstávají paradoxně neodloveny, i když tím směrem výletujeme celkem často.

Slunce zašlo za mrak, zima byla pořádná a nás čekaly ještě další dva poklady. Tak vzhůru na pochod. Jen ještě jedno malé ohlédnutí. Vidíte i vy tu ležící ženu?

Zmrtvýchvstání kačera Woodyho

V týdnu volala tchýně. Přijeďte v neděli na oběd, dostali jsme kačera. Živého. Jmenuje se Woody. Jeli jsme.

Opulentní oběd, kachna s červeným zelím a knedlíkem, nám sotva sklouzl do žaludku, když tchán rozverně povídá. A teď se běžte podívat na kačera. Běhá ve skleníku. Podívala jsem se na něj se zděšeným podezřením. Tchán je vyhlášený kuchař experimentátor, který se pyšní zejména záměnami klíčových surovin. Místo kachny to mohlo být cokoliv, od nutrie po medvěda.

Asi mi četl myšlenky, protože se rozesmál. Né, tohle JE opravdu kachna, ale koupená. Kačer běhá ve skleníku. Byl tam. Jak se ukázalo, život mu zachránilo tchýnino zaspání. Nestihli by ho včas oškubat a upéct, tak ho nechali žít.

Dočasně. Nejpozději na Boží hod mu zazvoní hrana znovu.

Tichá domácnost

Nejmíň jednou denně máme doma tichou domácnost. Cyrilka to totiž uspává. Uvážu si ho do šátku a už se pochechtává. Ví, co bude následovat.

Prohrábnu hromádku CD a vytáhnu ten pravý. Tichá domácnost od bratrů Ebenů. Cyril nadšeně piští. To je ono! Cvaknutí prstem a už se oba pohupujeme do klidné melodie.

"...tichá, tichá, naše domácnost je tichá,

jen vodovodní kohout tiše vzdychá,

je pozdě honit bycha..."

Stačí pár minut a v šátku mi sladce oddychuje přítulné voňavé miminko. Chvilku si to užívám a pak honem něžně vysypat z šátku do postýlky. Je čas na práci, nebo na odpočinek, podle potřeby. Dokud dítě spí, je domácnost tichá.

Památníček

Byla jsem poctěna, neteř mi svěřila svůj památníček. Je zbrusu nový, budu malovat druhá, hned po mamince. Leží mi tu na stole už pár dní a neodvažuju se začít.

Dnes jsem si vzala pro inspiraci svůj vlastní památník. Schovávám ho už třetí desetiletí v zásuvce psacího stolu a otvírám výjimečně. Listuju. Mezi desítkami dětských kresbiček je jedna báseň, psaná nečitelným písmem, co umím rozluštit jen já, snad, že škrábu podobně.

Než ty, jež očima se ptáš mě, děvče malé,

co v každý okamžik v své srdce vložit máš,

než já po velké cestě půjdeš mnohem dále,

ty se svým vědomím, jež chví se neustále

jak křídlo - na zatáčce pak se podíváš.

Vždy bude dost věcí vůkol na odchodu.

A nadto - jasná tvoje láska bude tu.

Já spokojím se tím, ji trochu stvořiti

a trochu býti v ní, v té lásce zítřejší

a krásnější než má - jež bude vířiti.

Díky, tati. Tečou mi slzy.

Divná divizna

Měla jsem dnes další lekci rodičovského kurzu. Chodím tam hlavně proto, abych se na dětech dopouštěla výchovy, nikoliv násilí.

Vyšla jsem z domu schválně dřív a s foťákem oběhla okolní dvory. Měla jsem chuť vyfotit květinu. V polovině listopadu stále ještě kvete kytek dost, ale většinou už jen růže, chryzantémy a afrikány. A mezi nimi najednou skoro dvoumetrová divizna. Už dávno tu nemá být, má pár měsíců po sezoně, a přesto kvete. Nějaká divná.

Na kurzu jsem si mimo jiné zapsala, že nikdo není dokonalý a své dítě nemám cpát do pevných univerzálních škatulek. Krása každého člověka je v jeho originalitě. Tahle divná divizna mi bude to moudro připomínat. A není divná, je originální.

Poklad

Nedávno jsem u rodičů objevila poklad. Ležel tam zapomenutý víc než dvacet let. Igelitová taška s několika kilogramy různobarevných skleněných korálků.

Dostala jsem je tenkrát od maminky svojí dětské dopisovací kamarádky. Kamarádka byla z Liberce, korálky jsou jablonecká bižuterie. S kamarádkou o sobě už nejmíň deset let nevíme, škoda, měla bych to napravit.

Ale napřed udělám něco s těmi korálky. Je věčná škoda, aby zbůhdarma ležely ve skříni. Budou z nich princeznovské náhrdelníky pro neteře. Jen dnes objednám kleště a potřebný materiál a pouštím se do práce. Slibuju. Vy a Ježíšek jste mými svědky.

Svatomartinská husa

Dala jsem si za úkol ztvárnit svátek svatého Martina. Atribut nejznámější, bílý kůň, je poněkud nedostatkové zboží. Přesto ho mám nafoceného! Má sice křídla a podvozek, ale nešť!

Ve městě dopoledne slavnostně požehnávali svatomartinskému vínu. Lidí plné náměstí. S kočárkem se k pódiu protlačit nedalo, teleobjektiv nemám. Přesto mám požehnané číše plné jiskřivého vína ve foťáku! Říká se tomu ve správný okamžik na správném místě.

Ani to mi nestačilo a šla jsem lovit husu. Jednu takovou a dvě kachny k tomu chovají ve vedlejší ulici. Fotit se nechtěly, až když jsem místo nich portrétovala potrhlé slepice, uraženě vylezly pózovat.

Ovšem když tak přemýšlím o důvodu, proč je husa spojená se svátkem svatého Martina, dost možná těm ptákům vlastně píšu nekrolog. Budiž jim pekáč lehký!

Lov na čaj

Do velkých hypermarketů moc nechodíme. Oprava, moc nejezdíme. Občas tam chodíme. Pěšky. Auto doma nevedeme, někdy si ho půjčíme od babičky, ale raději kvůli výletu než pro velký nákup.

Opěšalé nakupování má svoje výhody. Člověk nekoupí víc než pobere a unese na vlastních zádech. A nést to musí celkem daleko, bydlíme v centru, hypermarkety jsou na periferiích. Na autobus zapomeňte, naše MHD je parodie žánru.

Kočárek zvyšuje přepravní kapacitu nákupčího, za nákupy tedy často vyrážíme já a Cyril. Obvykle jedeme pro něco konkrétního, úžasně výhodně slevněného. Dnes měl Cyrilek košík pod kočárkem plný čajových krabiček. Ale o čaji zas někdy příště.

Líné koště

Líný, válecí den. Vařit se nemusí, máme výslužku z oslavy. Ven se moc nedá, počasí je pod psa. Nejlíp jen tak nedělně pospávat a přát si, aby i naše děti na to měly stejný názor.

Líný, válecí den by to byl. Kdyby nebylo třeba uklidit dům. Máme službu. Už zase. Domácnost můžeme nechat roztomile zaneřáděnou, ale dům, ten musí být v cajku dle pravidel. Sousedé a špatné svědomí nedají jinak.

Zamést zaprášené sklepy, schodiště a chodby. Vytřít dlažbu. Fotogenický detail aby tu člověk hledal s lupou. Sláva, ještě zamést listí okolo domu, to už se vyfotit dá. Díkybohu za ten podzimní nepořádek.

Tak, je uklizeno a jdeme se líně válet dál.

Šedesátiny

Tchán slavil šedesátiny. Je z velké, pospolité rodiny, z pěti dětí. Jeho neteře a synovci už téměř všichni mají své rodiny. Pozvaní byli všichni, i s dětmi. Bylo nás tedy dost, snad sedmdesát. A cimbálovka navrch.

Oslava se vydařila nadmíru, tchán přijímal gratulace a dary, zářil úsměvy, občas ho zmohlo dojetí. Nedivím se mu. Kolem něj byly jeho žena, tři děti, pět vnoučat. To nejlepší ocenění jeho života.

Dlouho, dlouho jsem vybírala fotku. Podařilo se jich hodně, je radost fotit lidské emoce a bujarý rej dětí i dospělých. Ale ušetřím soukromí zúčastněných a vybírám fotku lyrickou, ač pro průběh dne netypickou. Housle odpočívaly odloženy na cimbálu totiž jen velmi, velmi zřídka.

Pod maskou

Dostala jsem pozvání. Do divadla. Tam chodím často a ráda, už čtrnáct let máme předplatné, ale dnes to bylo speciální. Pozvali mě kolegové z práce na uzavřené představení, pořádané ke 160. výročí naší instituce.

Šla jsem s nadšením, tím spíš, že se hrály Rychlé šípy, veleúspěšná komedie s více než třemi sty repríz a přehršlí cen. Viděla jsem ji už dvakrát, ale ani desetkrát by nebylo příliš. Herci nezklamali, byli jedineční. Představení, kde nehrané slzy smíchu tečou proudem v hledišti i na jevišti rovným dílem, se nezažije mnoho.

Po představení, na rautu v divadelním klubu, byli herci též, už v civilu. A najednou jiní, tiší, plaší, nenápadní, uzavření. Jako by si se zatáhnutím opony sundali masku. Nebo nasadili?

Jerlín na objednávku

Tento zajímavý záběr jsem objevila už před pár dny, ale nakonec ten den použila jiný motiv. Do blogu jsem ho ale zařadit chtěla, tak jsem si pro něj dnes zašla znovu, přímo na objednávku.

Připomíná mi mnoho věcí. Procházky po hrázi řeky v dětství i teď s vlastními dětmi. Objev, že strom, kterému jsme vždycky říkali akát, se jmenuje jerlín japonský. Štěstí, neštěstí, láska, manželství, dětátko, kolébka, smrt, opadávaly lístečky při dětském rozpočítadle.

A dnes mi připomněl, že zima se opravdu blíží. Sluníčko klesalo za obzor ještě o deset minut rychleji než při prvním focení. Nebylo ani půl čtvrté.

Vodní jojo

Cyril nebyl kvůli kašli už tři týdny v plavání. Dnes jsme se vypravili na náhradní hodinu, celá rodina. Měli jsme idylické představy o tom, jak kluky nafotíme a natočíme. Kameru jsme doma nechali rovnou a dobře tak, ukázalo se.

Náhradní hodina je anarchie v praxi. K dispozici je bazén a plavací pomůcky. Jinak si každý dělá, co chce. Kravál strašlivý. Bazén plný dětí i dospělých. Trošku boj o přežití.

Štěpán je v bazénu neřízená střela. Je v absolutním rauši z vody a nevnímá. Nic, nikoho. Většinu času stráví pod vodou a přemísťuje se zásadně skákáním nahoru a dolů. Vodní jojo. Smekám před jeho instruktorkou plavání. Je anděl a umí zázraky.

Odpískaný plán

V úterý míváme nabitý program. Dopoledne jsou aktivity pro mě s Cyrilem, odpoledne má Štěpán sportovky, hned na to navazuje plavání. Navíc jsem ho přihlásila ve školce i do hudebky, nevědomky též na úterý a dnes jsem měla i rodičovský kurz, výjimečně v úterý.

Na zádech batoh se všemi věcmi, v hlavě itinerář přesunu, na telefonu manžela a babičku, připravené v danou hodinu na daném místě převzít štafetu a pokračovat v běhu. Odpoledne ve školce bylo všechno jinak. Dítě, dosud hudebku zatvrzele odmítající, se rozplakalo, že tam chce. Braňte dobrovolnosti! Šel nadšeně zpívat, budeme to střídat s pohybovkama ob týden.

Najednou jsme měli s Cyrilem třičtvrtě hodiny čas. Co teď? Nabídla jsem se k hrabání listí na školní zahradě, prosba o pomoc visí na nástěnce už dlouho. Cyrilek si tu nečekanou volnou chvíli neskutečně užil. Prolezl dětem dřevěný vláček, vyválel se v jehličí a smál se na celé kolo.

Jen fotit jsem moc nestíhala, ono to s hráběma v ruce jde dost špatně.

Mlsný jazýček

Jsem závislá. Naštěstí mám pro případ zhroucení pevnou oporu. Svého muže. Stojí totiž ve frontě na čokoládu hned za mnou.

Ve městě postavili nový dům s novými obchody. Včetně originál belgické pralinkárny vedené belgickou rodinou. Takový podnik nemůže milovník čokolády nechat nenavštívený. Dnes jsme tedy vyrazili testovat. Byla to mana nebeská. Pastva pro oči. Harém vůní.

Doufám, že pralinkárna, na naše maloměstské poměry celkem luxusní záležitost, se uchytí a vydrží déle než moje pralinka. Focená narychlo na nejbližší kapotě auta, třesoucí se rukou čokoholika. A pak .... nirvána.

Dušičky

Kalendář hlásí Památku zesnulých, je čas vyrazit na hřbitov za dušičkami. Chodíme každý rok, i s dětmi, zásadně potmě. Takhle to má tu správnou atmosféru.

Od dětství mě na Dušičkách přitahuje ta ponurá slavnostnost. Tiché noční bezvětří, zvláštní vůně tisíců hořících svíček, která se usadila nad hřbitovem. Mihotající se hejna světélek. Samé dušičky.

Obešli jsme všechny rodinné hroby se svíčkou a modlitbou, na cizích rozsvěceli zhaslé svíce, tak jak jsem to dělávala jako malá. Nakonec jsme našli i hrob bez svíčky, abychom tam mohli dát tu svoji poslední. Pro zapomenutou dušičku.

Dnes jsou tu všechny duše s námi.

Zbyšek má narozeniny

Zbyšek má narozeniny, my máme přání jediný. Když už jsi jednou na světě, my všichni rádi máme tě. Znáte to, když do hlavy vleze písnička a ne a ne ven.

Dneska mě pronásleduje gratulační song pro synovce. Začal s tím Štěpán. Balili jsme Zbyškovi dárky, což ho úplně uchvátilo. Přinesl několik svých hraček, že je pro Zbyška taky zabalí. Podařilo se mi rozmluvit mu to, a tak své obdarovávací nadšení vyventiloval aspoň v písničce.

Než jsme odešli na oslavu, slyšeli jsme ji snad třicetkrát. Na návštěvě ji oslavenci zpíval poprvé už ve dveřích s čepicí na hlavě a pak pro velký úspěch ještě několikrát. Děti se zabraly do hry se Zbyškovými novými hračkami, popěvek utichl.

Jen já tu teď chodím a pískám si. Zbyšek má narozeniny ....