Byla jsem poctěna, neteř mi svěřila svůj památníček. Je zbrusu nový, budu malovat druhá, hned po mamince. Leží mi tu na stole už pár dní a neodvažuju se začít.
Dnes jsem si vzala pro inspiraci svůj vlastní památník. Schovávám ho už třetí desetiletí v zásuvce psacího stolu a otvírám výjimečně. Listuju. Mezi desítkami dětských kresbiček je jedna báseň, psaná nečitelným písmem, co umím rozluštit jen já, snad, že škrábu podobně.
Než ty, jež očima se ptáš mě, děvče malé,
co v každý okamžik v své srdce vložit máš,
než já po velké cestě půjdeš mnohem dále,
ty se svým vědomím, jež chví se neustále
jak křídlo - na zatáčce pak se podíváš.
Vždy bude dost věcí vůkol na odchodu.
A nadto - jasná tvoje láska bude tu.
Já spokojím se tím, ji trochu stvořiti
a trochu býti v ní, v té lásce zítřejší
a krásnější než má - jež bude vířiti.
Díky, tati. Tečou mi slzy.
Žádné komentáře:
Okomentovat