Jsem sova. Ožívám s večerem. Ráno funguju jen se sebezapřením. Zákonitě tedy nafotím víc západů slunce než jeho východů. Navíc teď v zimě je to skoro zadarmo, stmívá se opravdu velmi brzy.
Ale málokdy se na obloze odehrává tak dramatické divadlo jako dnes navečer. Sytě oranžová barva se v několika odtónovaných odstínech rozlévala po celém západním obzoru. Oslepujícími záblesky se odrážela v oknech. Nádherně nasvěcovala kostelní věž. Fotograf ve mně nevěděl, kam dřív nasměrovat objektiv.
Svazoval mě čas, slunce klesalo velmi rychle a já navíc pádila na přednášku. Ale ještě větší bolestí než čas byl prostor. Chyběl volný horizont, rozhled bez sloupů, drátů, dopravních značek a paneláků. V té krátké chvíli jsem dělala, co jsem mohla. Příště skočím na kolo a vyjedu někam za město. Příště, až bude obloha zase žhnout požárem. Ale kdy to bude?
Žádné komentáře:
Okomentovat