Dopoledne jsem venčila Cyrila po hrázi řeky. Vyspával v kočárku a já tiše lamentovala, že mě nenapadlo vzít si rukavice. Zima už je vlezlá.
V dálce na pěšině jsem zahlédla bílého psa a za ním známou postavu s holí. Nevidomá paní. Velmi milý, pozitivní a vždy dobře naladěný člověk. Její labradorka rozpustile pobíhala kolem, ňuchala v trávě, točila se kolem stromů, zjevně taky v dobré náladě.
Zaujatě jsem sledovala, jak dá paní najevo, že se v protisměru blíží překážka. Zmerčila mě a v ten moment se z hravého psiska stal osobní strážce. Okamžitě zaujala pozici přesně před svou paní a odtud už se nehnula. Kdybych najela kočárkem jejich směrem, ona vlastním tělem uchrání svou paní před nárazem.
To není jen výcvikem, v psím chování byla jasně čitelná i láska. Tak se mi protentokrát ani nechtělo odstranit z fotky červené oči. Patří tam jako symbol oddanosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat