Na cestě

Dnes měla pokračovat doktorská série, Štěpánka čekalo ultrazvukové vyšetření bříška v nemocnici. Všechno dopadlo dobře, kromě focení. Foťák bez karty je jenom na okrasu.

Kartu jsme doma vyzvedli na zpáteční cestě a protože mé kroky i duše byly po těch dobrých zprávách lehké, zamířili jsme k prababičce. Počasí drželo s mou náladou krok, obloha jak malovaná.

Tou cestou při trati bych mohla chodit poslepu, mám ji v nohách tisíckrát. Na fotce třicet let staré je to ještě prašná polňačka a já stojím u kočárku s ročním bratrem. Dnes zase já a kočár, zase skoro roční kluk v něm, ale nová asfaltová cyklostezka s elegantním mostkem přes potok.

Přemýšlím, co bude za třicet let. Kdo bude fotograf a kdo ten v kočárku?

Zuby

Štěpána dnes čekala preventivní kontrola zoubků. Chodí velmi rád, už proto, že ho zásadně objednávám tak, aby mohl jít ve školce po obědě. To je pro něj svátek, kterým se příliš neplýtvá.

Zatím pokaždé obstál u paní zubařky na jedničku s hvězdičkou. Zuby má naprosto zdravé, bez kazu. Jestli je to zásluha pečlivého čištění nebo vrozené genetické dispozice, to nevím.

Vím ale, že to rozhodně nemá po mně. Nejlepšími zuby i nejhorlivějším čištěním u nás sluje manžel. Já jsem za černou ovci rodiny. Dokonce postrach. Štěpán si občas vyžádá nahlídnutí do mé pusy, aby se na ty špatné zuby podíval. Bez odmlouvání cením chrup a snáším útrpné pohledy. Někdo se holt obětovat musí.

Last minute

K dalším rodinným zvykům patří vyrazit těsně před koncem turistické sezóny po památkách. Na poslední chvíli si užít výletování, než v zimě zalezeme za kamna. Hrady a zámky jsou koncem října poloprázdné, průvodci sdílní a ochotní. Taky se těší na zimní spánek.

Letos nepřišel na řadu žádný zámek ani hrad, ale jeskyně a propast. Zbrašovské aragonitové jeskyně s manželem známe, ale Štěpán s Cyrilem tam byli poprvé. Vlastně i my, poprvé po rekonstrukci. Hranická bezedná propast je též zase o něco hlubší, než když jsme tam byli posledně sami dva. Samé objevy.

Podle našich výletů by se dalo předpovídat počasí. Na výběr je déšť, vichřice či sněhová vánice. Dnes došlo na déšť, ale jen tak, aby se neřeklo. Svatý Petr už stejně ví, že nás od výletů odradit nedokáže. Ani na poslední chvíli.

Svátek práce

Ve státní svátek by se mělo odpočívat. U nás v rodině se ale státní svátky až příliš často oslavují prací. Teoreticky je to ideální den, všichni mají volno, není třeba brát si dovolenou.

Rodinné pracovní akce jsou různorodé, pořád je co dělat v zahradě, na stavbě i v domě. Dnes například pořezat fůru dřeva na topení u švagra. Fůra byla opravdu s velkým F, některé kmeny přes půl metru v průměru. Manžel vzal sekeru, pilu a šel. Před sedmou ráno.

Přišel po čtrnácti hodinách a dvanácti zpracovaných kubících dřeva. Mám silného a pracovitého muže. Mám obětavého muže. Dnes večer mám unaveného muže. Nějak to s tím svátkováním přehnal.

Nefotogenická polévka

Měli jsme dnes tátu doma, měl volno. Takže se vařilo pro všechny. Rozdělili jsme si to napůl. On polévku, já hlavní jídlo.

Vařívá rád, vařívá nepříliš často, vařívá dobře. I když poněkud jednotvárně. Například z polévky, ať použije libovolné suroviny, se mu vždycky vylíhne oranžová zeleninová. Je moc dobrá, mimochodem.

V poledne jsem v kuchyni čarovala s foťákem nad svým pečeným lososem, zalitým smetanou a zdobeným rozmarýnem. Vyfoť mi i tu polévku, ozvalo z pokoje. Párkrát cvaknu spouští a kontruju zpátky. Polívka není fotogenická.

Fotogenická, nefotogenická, rozhodně dopadla líp než losos. Toho jsem nedokázala zaostřit ani jednou. Ale rozdílu v chuti to nečiní, smlsli jsme si na obojím, na polévce i na lososovi.

Na svatební cestě

Pár dní po svatbě jsme vyrazili na originální svatební cestu. Osmnáct kilometrů po chřibských lesích, jestli se dobře pamatuju, při mínus pěti stupních Celsia. Loňské desetileté výročí jsme kvůli těhotenství prožili doma. Letos konečně přišel čas svatební cestu zopakovat.

Chřiby jsou hory v kapesním vydání. Ale přesto je mám ze všech kopců okolo nejraději. Můj otec v nich vyrostl a zná tam každý kámen. Já jsem se tam učila houbařit a poznávat kytky a stromy. Štíhlé vysoké chřibské buky nemají konkurenci, Holanďané z nich prý stavěli lodě.

Barevný a slunečný podzimní výlet jsme si zpestřili hledáním keší. Hlavně já. Manžel jen tak koukal. Pomoz mi hledat. Já nemusím, já už jsem našel. Ty jsi moje nejhezčí keška.

Opravdu svatební idylka.

Čtyři červené gerbery

Včera jsem po květinářstvích hledala červenou gerberu. Kvůli dnešní fotce. Před 11 lety jsme v tento ten měli svatbu. S kyticí červených gerber. Při výročí ji někdy dostanu znova, někdy ne. Realita manželství.

Dnes jsem ji mít chtěla. Abych ji mohla vyfotit a darovat její fotku manželovi. A k ní zatím 54 fotek hotových a 310 přislíbených. Celý tento blog. Je pro něj a on to stále ještě neví. Jsem tajnůstkářka.

Doma mě uvítal Štěpán výkřikem. Maminko, my jsme ti koupili TŘI kytky! Na stole stála trojice červených gerber. A moji tři kluci se na mě smáli.

Tak jsem k těm třem květinám přidala čtvrtou. Teď máme pro každého jednu. Tak to má být.

A ty, můj milý, jistě pochopíš, když dnes večer nedostaneš tento dárek sám pro sebe. Patří nám všem. Jsme čtyři červené gerbery naší svatební kytice. Děkuju za ni, ženichu.

Volby

Neměla jsem v úmyslu věnovat se v blogu volbám, nakonec ale převážilo vědomí, že ojedinělou příležitost je třeba využít. Tak dnes, když jsme s manželem volili stylem štafetového běhu od dětí, přece jenom na fotku došlo. I když trochu z povinnosti.

Chodím volit pokaždé, ač politiku sleduju jen orientačně. Zabřednout do propletenců naší politické scény si totiž koleduje o bolehlav, nebo spíš o pěkně zvednutý žaludek. Nicméně právo volit důsledně využívám. Ten, kdo nevolí, nemá právo nadávat. A já si občas na politiky zanadávám s chutí. Víc totiž dělat nejde. Volit, nadávat a zase volit.

Maminko, a to tam budou bojovat mečema? Ptal se Štěpán minulý týden, když jsme šli k volbám celá rodina. Rozesmál nás, ale byl to trpký smích. Kéž by byl volební boj tak dětsky naivně jednoduchý. Ale bohužel nežijeme v pohádce, i když jsme někdy z veletočů politické scény jako V Jiříkově vidění.

Nakloněná rovina

Když byl Štěpán miminko, bydleli jsme v prvním patře. Ze sklepní kočárkárny to bylo domů třicet dva schodů. Když dítě usnulo v kočárku, nezbývalo než jezdit až do jeho procitnutí a občas, hlavně v zimě, do téměř úplného umrznutí matky. Štěpán byl dobrý spáč, tři hodiny spánku mu nečinily problém. Mně tři hodiny chůze občas ano.

S Cyrilem je všechno jinak. Přestěhovali jsme se do přízemí a hned vedle bytu ústí zadní schodiště ze dvora. Nikdo ho nepoužívá, takže nebyl problém zastavět ho nájezdem pro kočárek. Manžel se švagrem si zahráli na tesaře a náš byt je konečně bezbariérově přístupný.

Dneska se to opravdu hodilo. Výrazně se ochladilo, foukal silný vítr a vůbec bylo nevlídno, že by psa nevyhnal. My ven museli a Cyril v kočáře samozřejmě usnul. Ale díky nájezdu jsme mohli zpátky domů hned, žádné zmrzání. Cyrilek se dospal v chodbě a já se v klidu najedla.

Cítím velkou náklonnost k nakloněné rovině!

Jména v mramoru

Nechtělo se nám dnes do Sokola, tak jsme rovnou ze školky vyrazili na procházku. Na hřbitov. Chodívám tam ráda a nejenom na Dušičky. Naše rodina má své kořeny tady v místě, na zdejším hřbitově tudíž leží mnoho mých předků. Poslední rok chodím hlavně za dědečkem, děkovat mu za Cyrilka, kterého poslal na svět místo sebe.

Hřbitov není morbidní ani pro Štěpána, klidně posvačí na lavičce vedle kolumbária a vyžádá si vysvětlení těch "šuplíků na lidi". Se stejnou zvídavostí pozoruje, jak hrobník kope hrob. Zatím ale neumí číst, takže netuší, že já na našem hřbitově i na těch cizích, kde občas ze zvědavosti bloumávám, neustále očima sleduju jména na náhrobcích.

Křestní jména jsou můj koníček odjakživa. Baví mě sledovat, jak se jména v rodinách dědila a měnila, vyhledávat nezvyklá a přemýšlet, jak asi jejich nositele oslovovali. Lidé zemřeli, jména zůstala. Na mramoru i v myšlenkách.

Do Kanady a kolem světa

Nutně jsem dnes potřebovala vyrazit na lov keší. Jednak si to vyžadoval můj psychický stav po dni stráveném s oběma dětmi doma, a hlavně mi už druhý týden na stole ležel nádherný geocoin Philease Fogga. To byl ten pán, co ho Jules Verne nechal objet svět za 80 dní.

Tahle balónová mince touží obletět svět v 80 keších. Nemohla jsem ji dovézt daleko. Jen do Kanady. Ta je od nás, bratru, asi pět kilometrů. Na východ, kupodivu.

Řítila jsem se na kole východním směrem, v zádech zapadající sluníčko. Potřebovala jsem být rychlejší, potmě se keše špatně hledají. Stihla jsem to na poslední chvíli. Jako Phileas Fogg.

Motivace

Co se Štěpán narodil, děláme si každý rok ke konci října rodinnou fotovycházku do lesoparku. Letos jsme pořád marně vyhlíželi pěkné počasí. Až dnes. Listí sice ještě nehýří barvami podle našich představ, ale podzimní atmosféra už tu je.

Nafotit Cyrilka není problém, je roztomilý sám o sobě a jako motivace k úsměvu mu stačí jogurt a dudlík. Štěpán už zklackovatěl. Fotit se nechce, dělá ksichty a jiné pitominky. Zabírá jedině hra. Dneska jsme hráli na sochy a předstírali plížení vojáků trávou, ale stejně má na většině fotek odvrácený obličej.

A tak nejlepší je ten snímek, kdy mě jedinkrát sám zavolal. Maminko, pojď mě vyfotit. Vlastní rozhodnutí, to je jeho jediná spolehlivá motivace. A moje taky, koneckonců. Z vlastního rozhodnutí mám dneškem za sebou už padesát dnů Projektu 365. A pořád mě to baví.

Jablečný kontraband

Máme rádi jablka. Moc. V libovolné podobě i skupenství. I když v tom tekutém preferujeme před calvadosem čerstvý jabčák. Můj muž ho miluje natolik, že si už před lety pořídil elektrický šroťák a malý lis.

Jakmile nastane podzim a jablíčka se na stromech začnou červenat, on naplánuje velké presování u rodičů. Pomáhá celá rodina, sbírat, trhat, presovat, uklízet i pít. Jabčák je slaďoučký, voňavý a nabitý vitamíny. Děti ho ochotně pijí na litry. Mražáky ve všech domácnostech se plní PET lahvemi s jabčákem. Co se nevejde, musí se vypít! Do dvou dnů. Takové jabčákové lázně.

Dovezli jsme dnes od manželových rodičů nejenom padesát litrů jabčáku, ale taky bednu ořechů, tašku paprik, několik bedýnek jablek a koláčky navrch. Parádní kontraband.

Staň se fotografem

Blízké rodinné centrum vymyslelo skvělou akci. Pozvalo profesionálního fotografa s jeho nádobíčkem, zapůjčilo kostýmy z divadla, nachystalo výtvarný materiál a sezvalo zájemce o fotografování.

Pan fotograf nachystal a nasvětlil improvizovaný atelier, ochotně půjčil svůj foťák, radil, vysvětloval. Rodiče dělali kostyméry, aranžéry, maskéry a hlavně fotografy. Každý si mohl vyzkoušet, co chtěl.

Tři hodiny si všichni zapáleně hráli a fotili. Někdo piráta, vílu, upíra nebo baletku. My třeba princátko a pana krále. Jen náš foťák pro dnešek zahálel, kromě páně fotografova špičkového přístroje jsme totiž zkoušeli švagrovu zrcadlovku.

K tomu abychom se doopravdy stali fotografy, to přece jen bude chtít v první řadě výměnu techniky. Asi napíšeme Ježíškovi.

Mám toho dost

Po jedenácti letech manželství jsem se rozhodla. Mám ho dost. Plné zuby. Má trpělivost byla dovršena. Pošlu ho ke všem čertům, ještě dnes!

Ono se to táhlo hned od začátku. Nebyl to žádný zázrak, ale dalo se s tím žít. Jen si zvyknout na ten smrad. Novomanželka cítila povinnost přijatého závazku a tiše trpěla. Ale už nebudu.

Dokonce už mám náhradníka a je po všech stránkách lepší. Vyzkoušeno už několikrát. Tak proč zůstávat při starém, dobrém jen do starého železa. Půjde z domu!

Cože? Manžel? Nenene! Moje staré nádobí. Náš svatební dar.

Výměna generací

Řídím nerada. Tedy řídím ráda, ale na silnici třetí třídy v neděli odpoledne. Jinak se raději nechávám vozit. Často mi dělá taxikáře moje máma, ochotně a dobře. Například dnes na nákupním výletě do Brna. Nakupovala ona, my s Cyrilem jsme dělali odborné poradce.

A taky navigátory, protože cesta do Brna je dlouhodobě uzavřená a ve snaze vyhnout se kamionovým zácpám na objížďce kličkujeme, kde se dá. Babička je pověstná svým orientačním nesmyslem, takže navigovat potřebuje. Ona důvěřuje mně, že víme, kam jedeme, já důvěřuju jí, že dojedeme dobře.

Ale poslední dobou mívám pocit, že bych se cítila líp sama za volantem. Zřejmě se hlásí léta, její i moje. Brzy nastane čas na výměnu generací. Nebo že bych si počkala, až mě budou vozit moje děti?

Co přináší řeka

Máme řeku hned za humny vlastně odevšad, objímá město ze tří stran. Bývalo kdysi ostrovem, už není, ale stačí pár kroků a jste na hrázi. Podél řeky vedou mnohé naše procházky, lipovými alejemi se dají urazit kilometry na obě strany.

Řeka je velká, mohutná a jen zdánlivě zkrocená. Čas od času si brává i lidské životy. S respektem se na ni díváme hlavně posledních jedenáct let, od staleté vody, kdy ve městě neušetřila jediný dům.

V zimě přináší hejna labutí a výjimečně i příležitost k bruslení v přírodě. Teď na podzim hlavně husté mlhy, ve kterých mizí všechny jasné obrysy. Nikdo neví, co se z mlhy vyloupne za říčním ohybem. Dnes ráno jsem si u řeky připadala jako v Cestě do pravěku.

Mizející obrázky

Při úklidu Štěpánovy komody jsem se zastavila nad složkou obrázků ze školky. Napadlo mě, že je nejvyšší čas je nafotit. Štěpán doma odmítá malovat, ze zásady. Nevím proč. Až jeho výkresy ze školky mně přinesly důkaz o tom, že umí nakreslit kolečko a dokonce i obličej. Schraňuju je jako oko v hlavě.

Nehrozí tedy, že bych je dobrovolně vyhodila. Časem nás ale možná opustí samy. Štěpánek je totiž recykluje. Obrázek dopravního ruchu ve městě dostala paní doktorka, za odměnu, že je hodná. Krásné letadlo přistálo na ledničce u babičky. Srdíčko, které jsem já dostala na besídce k Svátku matek, se Štěpán rozhodl darovat prababičce k narozeninám. Babičko-prababičko, všechno nejlepší, ať se ti daří, tady máš srdíčko a nevšímej si, že je tam napsáno Milá maminko. Doslova.

Tak jsem dnes honem nafotila zbývající obrázky, dokud je máme. Nejvíc se mi líbí tento. Byla to první kresba obličeje, kterou jsem od Štěpána vůbec kdy uviděla. A navíc jsem to já.

Maminko, nevadí ti, že máš šišatou hlavu? Nevadí, broučku. Jen mi ji, prosím, nechej. Co bych si počala bez hlavy?

Svoboda pohybu

Mělo být dvacet stupňů a jasno. Bylo sotva čtrnáct a sluníčko nikde. Dokonce občas krápalo. Cyril pospával tatínkovi v náručí zimním spánkem. Z rodinné procházky zbylo duo Štěpán a já.

Štěpán si absolutní pozornost jednoho rodiče užívá s potěšením. Za odměnu poslouchá a šlape jak hodinky. Já si užívám, že pro jednou nejsme omezeni tím, kudy projede kočárek. Jdeme na průzkum tajných stezek!

Octli jsme se na cestě, kterou jsem podle vzpomínek nešla skoro dvacet let. Nezměnilo se tam téměř nic. Všechno ospalé, zanedbané, bez pohybu. Ani ti holubi se neráčili zvednout z drátů, ať Štěpán štěbetal sebevíc.

Jediný, kdo měl svobodu, jsme tam byli my.

Velká pardubická

Dnes se běžela Velká pardubická. Nejsem milovníkem koní, dostihy nesleduju a na koníčky nesázím. Ale tento dostih vidím každý rok.

Dnes totiž měla narozeniny moje babička. Osmdesáté deváté. K rituálu velké rodinné oslavy patří odnepaměti společné sledování Velké pardubické. Sejdeme se všichni, bývá nás i s dětmi přes dvacet, jíme, pijeme, povídáme. Pak někdo zavolá UŽ a všichni se nahrnou do kuchyně k televizi. Je tam hlava na hlavě, napětí visí ve vzduchu, všechny oči přilepené k obrazovce.

Jak dostih dopadl, si dlouho nepamatuju. Ale ta chvilka rodinného souznění, na tu vzpomínám celý rok. Až jednou babička nebude, bude mi to moc chybět. A dál budu určitě sledovat každý rok Velkou pardubickou.

Úklid v bublinkách

Je-li domácnost ve stavu totálního chaosu, že nevím, kam dřív skočit, občas skáču úplně někam jinam. Dnešní pohled do kterékoliv místnosti našeho bytu mi dělal mdlo. V takové situaci obvykle vypakuju rodinu z domu a v nejvyšších obrátkách se vrhám do úklidu. Bez asistentů to jde výrazně rychleji.

Dnes, když děti dělaly z kůlničky na dříví ještě větší kůlničku a manžel spokojeně pospával na gauči, zavelela jsem. Jdete na procházku! Všichni! A vydala se do místnosti, kde byla údržba nejpotřebnější, do koupelny. Tam jsem si napustila vanu a blaženě si v ní přečetla časopis.

To se pak člověku hned líp uklízí, když je vana umytá.

Setkání broučků

Celkem dobře si pamatuju lampionové průvody. Ty socialistické. Přestaly, jakmile pominul důvod být zadobře na věčné časy a nikdy jinak. Moje kolegyně ovšem po letech napadlo, že další generace dětí vůbec nevědí, co a k čemu je lampion.

Pustily se do rehabilitace lampionových průvodů. Sezvaly na náměstí broučky, berušky, světlušky a svatojánské broučky se světýlky, lucerničkami a lampionky. Poprvé před deseti lety. Hmyzí drobotina přišla a chodí každý rok, čím dál víc.

Na pódiu se zpívá, recituje, kouzlí a čaruje a potom broučci průvodem vyrazí osvětlit město. Vede je dechovka s tykadly. Nehraje Internacionálu, ale Pařezovou chaloupku a Včelí medvídky. Všude svítí lampiony a rozzářené dětské oči. Tomu říkám dobrý nápad.

Melancholie

V testu osobnosti jsem se trefila téměř doprostřed všech typů. Plynule střídám sangvinickou činorodost s flegmatickými stavy, cholerický výbuch zaměním záchvatem melancholie. Dnes ve mně vyhrál právě melancholik.

Plánovaný výlet poznamenalo počasí. Z říjnové pestrobarevnosti se změnilo na listopadovou plískanici. Opršalé ořešáky pouštěly žluté listí po hrstech, hlína dýchala syrovostí a táhl z ní chlad.

I jindy upovídaný Štěpán jen posmutněle a mlčenlivě pokukoval okolo. Keš, důkladně schovanou mezi vinnými búdami, jsme nakonec našli. Ale místo ke krásným modrobílým stavením, usazeným podél úvozové cesty, se objektiv mého foťáku pořád obracel na druhou stranu, do pole v mlžném oparu. Tohle byla moje dnešní nálada.

Létající rabín

Jak napovídá oděv, tento kudrnatý mladík nehraje na housle slovácké lidové, i když by se to v našem kraji dalo očekávat. Hraje klezmer, židovskou hudbu. Mým životem se židovská nit proplétá celkem často. Pracovala jsem v Židovském muzeu, nyní pracuju v židovské synagoze.

Díky minulosti naší budovy, která už dávno slouží jinému veřejnému účelu, se s židovskými hosty a tématy potkávám pravidelně. Je to velmi zajímavé a osvěžující.

Stejně jako byl osvěžující dnešní večer. Nezpívala jsem u postýlky Černé oči, jděte spát, ale podupávala do divokého rytmu kapely Létající rabín. Příhodně zvolený název. Tahle muzika opravdu dává křídla.

Kašny

Pomalu a vlezle se blíží zima. Podzim už poslal část listí k zemi, pošmourných dní přibývá. Ráno a večer je na procházku potřeba nejenom teplé prádlo, ale i hodně zvednutý límec a šátek kolem krku.

V úterý navečer chodíváme se Štěpánem pěšky do plavání. Cestou přes město míjíme několik kašen, starobylých i moderních. Jsou to Štěpánovy oblíbené atrakce. Vždycky ho zajímá, jestli už jsou, nebo nejsou vypnuté. Kvůli zimě, aby nezamrzly, víš maminko.

Dneska stál hodně v rozpacích nad jednou prázdnou, suchou. Už bude zima? Už jsou kašny vypnuté? Ne, ještě ne, neboj se. Moc jsem ho nepřesvědčila. Ale cestou zpátky, už potmě, jsme si spravili chuť. Takhle krásná nová kašna nejenom bublala pramínky vody, ale dokonce i svítila! Zima je ještě daleko.

Ajznboňáci

Naše rodina má ajznboňácké kořeny. Můj praděda a děda pracovali na dráze, moje máma vyrostla přímo na nádraží. Manželovu stranu jsem zatím detailně nezkoumala, ale i tam určitě musí být minimálně nějaký traťový dělník.

Jinak totiž není možné vysvětlit naši železniční úchylku. Cyril se zatím soustředí na intenzívní rozborku Štěpánových kolejišť. Ten denně vymýšlí nové a nové tratě, mašinky tam ani jezdit nemusí, hlavně, že je všechno krásně propojeno.

Manžela jsem k patnáctému výročí seznámení obdarovala balíčkem výhybek, což kvitoval s opravdovým nadšením. Chyběly mu totiž k jakési složité trati. A já? Děda mně v dětství kdesi za nádražím ukázal výhybku "angličák". Už dávno je zrušená. Tak si ji aspoň stavím sama.

Zelení ježci

Nemajíce doma ani tiskárnu ani scanner, potřebujeme-li tisknout či scannovat, musíme se uchýlit jinde. Obvykle k dědovi do práce. Dnes bylo třeba obojího a poněvadž počasí bylo přívětivé, pojali jsme to jako malý výlet.

Pěšky je to celkem z ruky, ovšem na kole, to je jiná. Štěpán je už zdatný samostatný jezdec, takže jsme si troufli i do dopravního provozu, byť jen mírňoučce nedělního.

Cestou jsme udělali malou odbočku. Před pár lety jsem objevila, že jedlé kaštany nemusím za hříšné peníze kupovat v supermarketu, ale jednoduše si je můžu zajet nasbírat, stačí vědět kam. Strom je to nenápadný, ale závěje pichlavých ježků okolo ho hned prozradí. Potmě i poslepu. Auvajs!

Den pro nás dva

Píšu text a pořád nevím, k jaké fotografii. Nemůžu totiž vybrat. Dopřáli jsme si s manželem den sami pro sebe. Děti pohlídala babička s dědou, my vytáhli kola a vyrazili na zamykání okolních vinařských cyklostezek.

Máme v nohách asi 45 kilometrů. Ve vlasech sušíme kapky ranního lijavce, v uších nám pořád hvízdá vítr. V nose je vůně svařáku, na jazyku chuť hroznů trhaných přímo na vinici. V žaludku hřejí spousty skleniček vína a burčáku.

V očích toho zůstalo nejvíc. Řádky vinic běžící kopcem vzhůru, temně modré střapce hroznů, uličky starobylých vinných sklepů. Kádě bublající vřícím burčákem, řady jantarových a rubínových demižonů pod cihlovými klenbami, baterie zaprášených lahví vinných archivů.

Už vím, kterou fotku použiju. Tu, kde jsme oba. Byl to den pro nás dva.

Strašný pátek

V manželově rodné vesnici vymysleli před pár lety zajímavou tradici. Takový Halloween po česku, ehm, tedy po moravsku. Během Strašného pátku celá vesnice doma tajně dlabe a vyřezává dýně. Úderem sedmé večerní starosta vypne veřejné osvětlení, z domů se vykradou sousedé a během chvilky všude září stovky svíček v oranžových koulích dýní.

Návštěvníci se sjíždí zdaleka, neboť je opravdu na co se dívat. Vynalézavost dýňových řezbářů nezná mezí. Strašáků a strašidel je nepočítaně, ale k vidění je i horkovzdušný balon, husa, myš, ježek, trojhlavý drak i s rytířem, obří pirátská loď nebo dokonce dýňový bagr a domíchávač.

I letos jsme žasli nad lidskou tvořivostí. Jen Cyrilek usoudil, že atmosféra všeobecného nadšení je na Strašný pátek málo děsivá a noční procházku vesnicí nám zpestřil křikem, při kterém tuhla krev v žilách.

Cyril a Antonie

Cyril je můj mladší syn. Antonie je moje babička. Jsou nejmladším a nejstarším členem naší rodiny. Dělí je od sebe přesně třicetdva tisíce a dvěstědvacetdva dní. Víc než osmdesát osm let. Tři generace.

Babička už špatně chodí, Cyril ještě nechodí vůbec. Na počet svých zubů jsou na tom tak nějak nastejno. Cyril určitě líp slyší, babička bezpochyby líp mluví. Podobní si nejsou vůbec.

A já bych se pro oba rozkrájela láskou. Tou, kterou mi babička dala a já ji posílám dál, svým dětem. Krásné poselství.

Miluju sušičku

O tématu dne bylo jasno už v sedm hodin ráno při vyhlédnutí z kuchyňského okna. První pohled. Prší. Ach jo. Druhý pohled. Na šnůře právě naše prostěradlo začíná svou třetí čtyřiadvacetihodinovku. Sakra. Manžel pryč a kaskadéra s provokatérem nelze nechat o samotě ani vteřinu.

Poledne. Další pohled z okna. Už neprší. Prostěradlo zmizelo od rána nejenom z mé paměti, ale rovnou i ze šňůry. Krucifix. Sbalím dítě a vybíhám ho hledat, naštěstí není daleko. Je mokré a navrch špinavé. Na šňůru už znovu nepůjde.

Miluju přístroje, které konají práci za mě. Miluju přístroje, které se dají ovládat jednou rukou, zatímco zbylé končetiny ovládají jiné přístroje a současně drží dítě. Miluju svoji sušičku.