Nechtělo se nám dnes do Sokola, tak jsme rovnou ze školky vyrazili na procházku. Na hřbitov. Chodívám tam ráda a nejenom na Dušičky. Naše rodina má své kořeny tady v místě, na zdejším hřbitově tudíž leží mnoho mých předků. Poslední rok chodím hlavně za dědečkem, děkovat mu za Cyrilka, kterého poslal na svět místo sebe.
Hřbitov není morbidní ani pro Štěpána, klidně posvačí na lavičce vedle kolumbária a vyžádá si vysvětlení těch "šuplíků na lidi". Se stejnou zvídavostí pozoruje, jak hrobník kope hrob. Zatím ale neumí číst, takže netuší, že já na našem hřbitově i na těch cizích, kde občas ze zvědavosti bloumávám, neustále očima sleduju jména na náhrobcích.
Křestní jména jsou můj koníček odjakživa. Baví mě sledovat, jak se jména v rodinách dědila a měnila, vyhledávat nezvyklá a přemýšlet, jak asi jejich nositele oslovovali. Lidé zemřeli, jména zůstala. Na mramoru i v myšlenkách.
Žádné komentáře:
Okomentovat