Když byl Štěpán miminko, bydleli jsme v prvním patře. Ze sklepní kočárkárny to bylo domů třicet dva schodů. Když dítě usnulo v kočárku, nezbývalo než jezdit až do jeho procitnutí a občas, hlavně v zimě, do téměř úplného umrznutí matky. Štěpán byl dobrý spáč, tři hodiny spánku mu nečinily problém. Mně tři hodiny chůze občas ano.
S Cyrilem je všechno jinak. Přestěhovali jsme se do přízemí a hned vedle bytu ústí zadní schodiště ze dvora. Nikdo ho nepoužívá, takže nebyl problém zastavět ho nájezdem pro kočárek. Manžel se švagrem si zahráli na tesaře a náš byt je konečně bezbariérově přístupný.
Dneska se to opravdu hodilo. Výrazně se ochladilo, foukal silný vítr a vůbec bylo nevlídno, že by psa nevyhnal. My ven museli a Cyril v kočáře samozřejmě usnul. Ale díky nájezdu jsme mohli zpátky domů hned, žádné zmrzání. Cyrilek se dospal v chodbě a já se v klidu najedla.
Cítím velkou náklonnost k nakloněné rovině!
Žádné komentáře:
Okomentovat