Kde je?

Kde je Cyril? Kam se mi schoval? Kam mi utekl? Oblíbená Cyrilkova zábava. Schovávaná za závěsem. Opatrné nahlížení a pak huronský smích. Asi to tak mají všechny děti. Štěpán se taky rád schovával a ze skrýší jukal čertovskýma očima. Vidíš mě, nebo nevidíš?

Teď se ale Štěpán schoval pořádně. Odjel na týden pryč. Cyrilek po něm zatím nesmutní, užívá si dočasnou pozici jedináčka. Stačí jít kolem Štěpánova pokoje a už se tam žene.

Nahlídne, tázavě se podívá a řekne Pa? Tak si zkrátil Štěpánovo jméno. Ozvu se, že Pa je pá a téměř si radostí poskočí. Ví, že může v bráchově pokoji beztrestně kramovat. Rozházet, co se dá. Vlézt mu do postele. Když kocour není doma, myši mají pré.

Buchty in memoriam

Štěpán zítra odjíždí s babičkou a dědou na týden na hory. A já už jsem dlouho nefotila žádné jídlo. Ergo kladívko, zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Upečeme Štěpovi s sebou buchty a bude co fotit.

Takhle jednoduše to bylo naplánováno. A jako obvykle se to zvrhlo. Tedy jenom v jednom ohledu. Pečení probíhalo na jedničku. Štěpánek válel krásné kouličky, plněné tvarohem a mákem. Já je sázela na pekáč, trouba pekla, buchty voněly. Manžel slintal.

A jsme u toho. Jakékoliv buchty mají v naší domácnosti velice krátký život. Rána nedočkají. Vinu za buchtovou genocidu neseme svorně všichni, rovným dílem. Štěpán s sebou žádné buchty nepoveze. Nemá už co. Aspoň, že jsem je stihla vyfotit. Byly výborné. Dostanou metál in memoriam.

Hlavolam

Hlavolam máme doma už pár let. Je na stejném principu jako záhada, která mě fascinuje od dětství. Jak bez rozstřižení provázku oddělit dva lidi svázané křížem přes sebe za ruce. Nikdy jsem nepřišla na řešení.

Návod od hlavolamu jsem raději rovnou zahodila, aby mě nelákal ke zradě. Na to přece musím přijít sama. I když hlava a oči tvrdí, že je to nemožné. Kulička malým očkem prostě neprojde.

Čas od času hlavolam vezmu do ruky a zkouším. Dnes večer ho probíraly na střídačku moje i manželovy prsty. Najednou byl provázek s kuličkami volný. Manžel zvítězil. Byla řada na mě. Prsty si automaticky hrají s provázkem a ejhle, jedna kulička je zpátky na místě. Ale jak? Nevím. Zopakovat to nedokážu. Záhada zůstává záhadou.

Cvik ve cvičení

Aspoň třikrát jsem už zkoušela fotit Štěpána v Sokole. S kompaktem vždy marně. Zoufale málo světla, příliš rychle se pohybující osoby a rozhodnutí nepoužít blesk, to nejde dohromady. Taky by to byl malý zázrak, kdyby šlo.

Dnes, poprvé se zrcadlovkou, jsem byla velmi zvědavá, jak to dopadne. Výsledek je tady. A jak vidno, meta ostré fotky zůstala nezdolána. I když je aspoň poznat, kdo cvičí. Což je oproti posledku markantní zlepšení.

Chtělo by to jistější ruku. Chtělo by to víc cviku. Chtělo by to trochu štěstí. Chtělo by to mít drzost zapnout blesk. Nebo by to chtělo použít blesk externí, otočený nahoru. Z uvedených možností je nejdosažitelnější ten cvik. Vypadá to, že do Sokola s foťákem půjdem ještě nejmíň jednou. To by bylo, aby nebylo!

Šup do kýblu

Cyrilek se stále ještě koupe ve svém miminkovském koupacím kbelíku. Srovnáním objemu dítěte a kýblu dojde nezaujatý pozorovatel minimálně k pochybnostem. To dítě se tam nemůže vejít.

Vejde. I s hračkama. A lebedí si. Dokonce nadšeně cáká. Vrcholem programu je vlna tsunami. Dítě se postaví a plnou vahou sedne zpět do kbelíku. Výsledkem je grandiózní gejzír, blažené batole a povodeň v pokoji. To by člověk neřekl, kolik plochy dokážou pokrýt dva litry vody.

Ovšem fotograf, je-li současně starostlivým rodičem, trpí rozpolcením. Fotit, nebo zachraňovat? Dá se z lehu na podlaze, drže fotoaparát jednoruč, druhou rukou chytit kácející se kyblík s dítětem? Dá. A je to děsná sranda. Cyrila to bavilo rozhodně.

Jesep a výsep

Po krásné zimě se už slehla zem. Ze sněhu zbylo jen pár špinavých zbytků. Řeka už pár dní zase volně proudí korytem. Dnes jsem ale v jednom říčním zákrutu objevila naplavené ledové kry.

Hned se mi vybavily fyzikální poučky o odstředivé síle. Funguje to. Na protějším břehu nebyl ani kousek ledu. Záchvat odborného uvažování mě překvapil. Asi to bude tím, že jsem stála nedaleko své střední školy. Budova se dokonce vecpala i na fotku.

Šíří kolem sebe asi nějaké pozitivní vzdělávací vlny. Našla jsem si, že tento břeh řeky se jmenuje jesepový. Asi. Nebo je to výsep. Nějak nevím jistě. Budu tam muset chodit častěji a třeba kromě fyziky pochopím i geomorfologii.

Sváteční divadlo o ztracené princezně

Děda a brácha spolu slaví svátek, z čehož plyne opět nedělní rodinné setkání. My z těch oslav nevyjdem, a to nás teprve velká jarní narozeninová show čeká.

Děti si našly bezvadnou zábavu. Vyhrabaly krabici s loutkovým divadlem. Je po mně a bráchovi, ale pořád v dobrém stavu. Divadelní představení začalo při zemi. Pohádka Jak se princezna ztratila v lese byla zpestřená pouze existencí princeznovských dvojčat a několika čertů.

Ale jakmile se kluci při hraní rozparádili, ztratili veškeré dramaturgické skrupule. Když jsme vydali pokyn divadlo sbalit, právě dohrávali pohádku Jak se v lese ztratil jeřáb. V hlavní roli stavařský jeřáb ze Sevy.

Krmení dravé zvěře

Když jsme byli posledně obhlížet labutě a kachny na řece, Štěpánka mrzelo, že pro ně nemáme žádné žrádlo. Tak jsme doma schválně vyrobili zbytky a dnes dopoledne vyrazili znovu.

Divím se, že labutě nejdou ke dnu jako přecpané žoky. Lidé se starým pečivem se střídají jako procesí. Není chviličky, kdy by tam někdo nestál a nekrmil. A labutě se pokaždé předvádějí jako zoufale hladoví ptáci. Plavou o závod kamkoliv, kde se zašustí igelitem. Vybíhají na břeh v touze urvat co nejvíc. O každé sousto ve vodě je bitka.

Štěpánek měl aspoň skvělou zábavu. Řičel nadšením nad každým úlomkem pečiva, o který labutě svedly lítý boj. Když mu labuť párkrát chleba vyškubla přímo z ruky, byl to pro něj adrenalinový zážitek. Lepší než cirkus a zoo dohromady. Obyčejné krmení labutí.

Zeleninka

Ke každému jídlu patří zelenina. Chvályhodné heslo, které se mi podařilo v naší rodině prosadit. Ba co dím, dokonce ho manžel i Štěpán vzali zcela za své. Když dojdou zásoby, nad talířem bez zeleninky se ošívají.

Každý má své oblíbence a svá zeleninová tabu. Manželovi nesmí na talíř rajče. Štěpán miluje papriku. Já ředkvičky. No a Cyril, ten zbaští všechno.

V létě nás zeleninou zásobuje babiččina zahrádka. V zimě musíme do obchodu. Dali jsme si dnes se Štěpánkem malý zeleninový lov. Ovšem úlovek nic moc. Výběr mizerný a nad cenami se nám protáčely panenky. Holt zima. Zeleninovým závislákům nepřeje.

Orchidejový omyl

Počasí šlo vepsí. Kvůli oblevě jsou z chodníků obří brouzdaliště. Ven raději nechodit. A tak s Cyrilkem nakukujeme na ulici jenom zpoza záclony přes okno. Okno plné orchidejí.

Omylem je ze mne pěstitelka orchidejí. První phalaenopsis jsem dostala před dvěma lety od manžela. Dostal stanoviště na východním okně a péči přiměřenou domácnosti s tehdy jedním malým dítětem. Tedy žádné rozmazlování, žádné hnojivo, občas zalít. Kvete jako v botanické zahradě, i přes dvacet květů současně. Teď mi rozkvetl poosmé.

Čímž jsem získala nezasloužený punc orchidejové odbornice. Už mi přinesli pět dalších. Na střídačku kvetou za oknem všechny. Zastavují mě sousedky s dotazy na pěstitelské triky. No vážně nejsou žádné. To jenom nejhloupější sedlák mívá největší brambory.

RTFM

Er té ef em! Houkávám na manžela, zápasí-li s nějakým technickým zařízením neúspěšně, ale zarytě metodou pokus-omyl. RTFM neboli Přečti si ten zatracený návod! Ovšem moje vlastní svědomí, jde-li o manuály, je černé.

Od dubna mi na stole leží příručka k GPS. V srpnu mi otec, nemoha se dívat na trosku, kterou nazývám svým mobilem, věnoval svůj starý přístroj. I s manuálem. Ježíšek k foťáku a tiskárně též přiložil obsáhlé návody. Ani jeden z nich jsem zatím neotevřela. Manuály se přece čtou až v momentě, kdy všechny ostatní metody selhaly.

Ale po včerejším fotofiasku vážně uvažuju o tom, že se co nevidět začtu do příručky k fotoaparátu. Můj intuitivní přístup narazil na své meze. Je čas kapitulovat. RTFM. Read The Fabulous Manual!

Neočekávaný dýchánek

Obvyklé úterní setkání maminek s dětmi nám jeden zmatený manžel a jedna velmi nepozorná domovnice trošku zdramatizovali. Klíče od rodinného centra při složité předávce doputovaly úplně jinam a nebyly k mání.

Nastoupil plán B. Skončili jsme všichni u nás. Je to nejblíž a místa je tu habaděj. Děti se zanořily do Štěpánových a Cyrilových hraček, maminky si jako obvykle pustily pusu na špacír. Já zajásala, že mám co fotit.

Přiznám se, pohořela jsem na všech frontách. Zachytit hrající si děti v rozumné kompozici se zadařilo jen výjimečně. Ale v tom případě snímek kazí neostrost, přesvícení nebo jiný nepodarek. Vyšlo mi jen pár portrétů. Naštěstí i ten nejkrásnější, měsíc staré miminko. Mohla jsem si ho i pochovat, heč.

Mlhavý most

O železniční most jsem se fotograficky pokoušela už mnohokrát. Za jasné modré oblohy i deště, s říční hladinou zčeřenou i jako olej. Nikdy to nebylo ono. Prostě obyčejný most.

Dnes poránu se most nad zamrzlou řekou koupal v hustém mléčném závoji. Zdálky nebyl téměř vidět. Zato slyšet byl zřetelně, ó jé. Průjezd vlaku rozřinčí plechy a dunivý břinkot se nese dodaleka.

Od útlého dětství bydlím na doslech od mostu. Naučila jsem se ten zvuk nevnímat. Kupodivu to jde. Ale že by most úplně zmizel, to si představit nedokážu. Zkracuje mnoha pěším a cyklistům cestu. I nám. A stojí tam odjakživa. Našla jsem na něm svoji první keš.

No zkrátka jsem moc ráda, že v té mlze nezmizel nadobro.

Krajinky

Být malíř, maluju krajinky. Rozhled po širých rodných lánech mě dojímá a hlavně se mi v krajině nejlíp dýchá. Střecha nad hlavou mě omezuje. Na marši pod volnou oblohou jsem blažená a svobodná.

Tudíž i dnes jsem raději utekla od portrétování zanícených bobistů, Štěpánka s neteřemi, k focení přírody. Možná je v tom i kapka zbabělosti. Přece jenom k zachycení lidí je potřeba mnohem větší fotografická zručnost. Krajina neuteče, neobrací se zády a nekafrá. Stojí, vlastně leží, a pózuje. Stačí čekat jen na dobré světlo.

Ideálního světla jsem se dnes nedočkala. Fotila jsem ale i tak. Podle předpovědi počasí sníh za pár dní z větší části zmizí. Tak aspoň jedna krásná zimní krajinka na poslední chvíli.

Pod bílou peřinou

A je to tady. Začínáme mít zimy až po stařečkovo. Štěpán ráno ani nechtěl jít bobovat, radši doma stavěl jeřáb. Vytáhli jsme ho ven až odpoledne. Doslova. Nechal se táhnout na bobech skoro celou cestu k prababičce i zpět.

Muž tahoun nasadil ostré tempo a já, tlačící kočár a ověšená foťákem, jen tak tak dobíhala. Když ono zrovna vysvitlo sluníčko a na zasněženém poli namalovalo dramatickou stínohru. Fotograf neodolá.

Pole pod sněhem vzbuzuje pocit měkoučké peřinky. Každá brázda něžně přikrytá bílým kopečkem, jako když máma zakryje spící děťátko, aby neprochladlo. To bych teď potřebovala ze všeho nejvíc. Zimní spánek pod bílou peřinou. A nebudit až do jara, prosím.

Monolog

No holky, vidíte to, co já? To snad není možný. Co si ti lidi myslí, že nám budou nosit žrát? Granule pro psy?! To už je tenhle týden podruhý, já se picnu. No tady jde o kejhák. Ještě chybí, aby ty bestie začali tahat i sem. Hele, hele, bacha, už je to tady! Vidíte ho? Tu potvoru strakatou. Jak mu tečou z huby sliny, no fuj. Chovat se to neumí. Huláká jak na lesy. Mrkněte, kachny už zdrhly. Jdem taky? No ale to žrádlo tady. Toho je škoda. Tak že bychom se tvářily, že ho nevidíme? On na nás stejně nemůže, je na vodítku. Prý nejlepší přítel člověka, ha. Daj mu špagát kolem krku a na tlamu náhubek. A lehni a sedni. Tomu říkám otrokářství. To bychom si my nedaly líbit. No si to představte. Labuť na vodítku. Mě vomejou. Hele, tak co s tím žrádlem? Zkusíme to? Voní to po rybách. Možná to fakt není špatný. No rozhodně změna. Ty věčný tvrdý rohlíky už mi lezou krkem. Myslíte, že lidem taky? Že jim toho tolik zbejvá a nosí to nám. Dyť už jsou přežraný i ty kachny a ty ztláskají úplně všechno. No tak já to zobnu, jo? Hmm, je to takový divný. Lepivý. Fuuuuj. Jak to ti psi můžou žrát? Bůhví, co se do toho dává. Zlatej rohlík. Koukněte, támhle jeden plave. Jdem, granule ať si sežerou kachny. Čau lidi, přijďte zas.

Malý elektrikář

Vnuk dědů elektrikáře a elektroinženýra se nemůže chovat jinak. Humanitně založení rodiče se mohou stavět na hlavu, ale marně. Jakmile Štěpán dostane do ruky provázek, stuhu, lano, šňůrku nebo hadici, obratem ruky z nich udělá elektrický kabel. A zapojuje. Jako, ale přesvědčivě.

A tak k Vánocům dostal od babičky s dědou stavebnici Voltík. Opravdová elektrikařina pro děti od 6 let. Svítí, bzučí, bliká, pípá, hraje. Jen správně zapojit drátky do zdířek.

Štěpána Voltík baví nadmíru. Zapojuje si zcela sám podle obrázkového návodu. Jen si vyžádá přečíst název obvodu. Dnes si vybral houkačku s proměnnou výškou tónu a varovnými světly. Na první pokus mu houkala i blikala. Dědové vrní blahem. Další elektrikář v domě.

Tah na Prahu

Ráno, raníčko, za krutého mrazu, do hluboké tmy. Tak jsem vyrážela na výlet. Do Prahy na nákupy. Výprodeje mě nenechávají chladnou, mráz nemráz. Poprvé jsem s sebou brala švagrovou, taky patřičně nažhavenou.

Pražáci nejsou ranní ptáčata. Hledat v osm ráno v centru otevřený obchod nemá smysl. Raději jsme se vypravily na Karlův most. Tam je osmá ranní ideální čas, nikde nikdo. Jen na Hradě, jak to vypadá, se už od osmi zuřivě pracuje. Nebo aspoň svítí.

Hodinová procházka historickou Prahou naplnila naše turistické cíle. Pak už jsme se vrhly do víru nákupních vášní. Foťák zůstal na dně batohu, překrytý výhodnými úlovky. Fotit přijedu do Prahy jindy. A ne s kompaktem. A rozhodně ne při inverzi.

To nejde

To nejde. To rozhodně nepůjde. Dědova mantra. Opakuje ji nad libovolným technickým problémem. Bez ní nezačne vrtat díry do zdi, upevňovat police, smontovávat nábytek.

Opravdu často narazí na nějakou komplikaci. Nedomyšlenost. Zradu. Ale pro něj je to výzva. Ze rtů jdou slova rezignace a hlava už přemýšlí, jak na to. Neznám zapeklitost, se kterou by si neporadil. Má moji bezmeznou důvěru.

Cyrilka zaujala Štěpánova stará pokladna. Chytrá hračka, ale pokažená. Šuplík se neotvíral, zvonek nezvonil. Poprosili jsme dědu. Jeho TO NEJDE mě uklidnilo. Děda to rozhodně zvládne.

Zvládl. Zvonek zvoní, šuplík se otvírá, Cyril si může hrát. Díky, dědo.

O ženských a kachnách

Rozhodl jsem se, že budu chránit všecky holky. Pěkně je postavím do dvou družstev, vytřídím je a jednu po druhé budu ochraňovat. A jak je vytřídíš, Štěpánku? Na maďarské, české a německé.

Štěpánova fantazie je nekonečná a logika neúprosná. O Vánocích mi švagrová, dusíc se smíchem, tlumočila jeho proslov k sestřenkám. Holky, která se se mnou první vyspí, dostane odměnu. Omalovánky! Jsem zvědavá, co za lovce žen z něj vyroste.

Doufám ale, že nebude mít tak telecí nápady jako dobrák, co na říční led pod mostem napsal velký nápis Miluju tě. Na nepevný led, ve velmi nebezpečném místě. Metr od obří díry s kachnama. Sebevrah. Asi ho blbost nadnášela.

Jo a taky tam nechal kolo. Kachny si zajezdí.

Dvounožec

Ve snaze vyhnout se pro dnešek zimnímu tématu přemýšlím od rána, co budu fotit. Koukám po kuchyni. Hmm. Mražák potřebuje odmrazit. Ovšem tímhle stylem té zimě neutečeš, ženská! Koukej koukat dál.

Do kuchyně a do myšlenek mi vkráčí Cyril. Dnes poprvé téměř výhradně chodí a už neleze. Někdy bych v něm ráda ještě viděla malé miminko. Ale nejde to. Už je zase o krůček dál na cestě k velikému chlapisku. Pokrok a začínající chodec se nedají zastavit.

Cyrila chození hrozně baví. Je to sranda. Zatím k tomu potřebuje i ruce. Chodí jako provazochodec. Spadnu, nebo nespadnu?

Rampouchová premiéra

Další zimní den vytěžený do poslední vločky. Vylákala jsem Štěpánka a babičku na malý výlet. Obhlídnout dětskou sjezdovku v horách. Zabobovat na pořádném svahu. Projít se místy dobře známými z dětství. A mimo jiné najít jednu keš.

Až se Štěpán rozhodne projevit zájem o lyže, sjezdovka bude tak akorát. Vedlejší svah na bobování taky vyhovoval. Po svačině jsme udělali menší túru lesem. K obrovské staré sekvoji. Znám ji moc dobře, ale dlouho jsme se neviděly.

Já si ulovila sekvojovu kešku, Štěpánek sekvojovou šišku. A o něco dřív, u chaty, kde jsme s rodiči strávili několik báječných prázdnin, i rampouch. Jeho první.

Bílá magie

Poslední dny jsem poněkud monotematická, ale nemůžu si pomoct. Jsem z vydařené zimy u vytržení. Dokud mé nadšení nevyprchá, snažím se ji portrétovat ve všech podobách.

Ráno bylo velmi studené. Teploměr ukazoval mínus čtrnáct. A podle zákona schválnosti jsme s Cyrilem museli odvést Štěpána do školky sami. Venku nejlíp nedýchat, i nosní dírky se chladem lepily k sobě. Ale za odměnu na stromech baldachýn mrazivého krajkoví.

Mráz není žádný děda, nýbrž čaroděj. Ovládá bílou magii. Stačí mu se jen dotknout a tisíce borovicových jehliček obleče do svatebního. Ale na moje ruce, alergické na chlad, vytáhl temnější čáry. Pár minut bez rukavic a všechny ty jehličky cítím pod kůží, až teče krev. Černokněžník jeden.

Sněhová cukrárna

Nádherný den, kdy byl hřích sedět doma. Zasněžený les za modré oblohy a plného slunce, to je ta pravá zima. Jen ji vymalovat. A vyfotit.

Jenomže bych potřebovala objektiv tak na třista šedesát stupňů. Vlevo, vpravo, přede mnou, za mnou, nahoře v korunách stromů, všude samá krása nesmírná. A já si můžu vybrat jen jediný obdélník. Nebude v něm keř se sněhovou návějí na každé větvičce. Ani starý dub se zlomenou větví. Zavátá lavička. Zafoukaný kmen.

Žádná fotka nezachytí správně můj dojem z dnešní procházky. Nedokázala by to asi ani kamera. Ten pocit nejde tlumočit. Ten se musí prožít. Byla jsem na návštěvě ve sněhové cukrárně.

Boby vs. sáně

Vyzvedli jsme Štěpána ze školky a rovnou cestou hurá na kopeček do lesa bobovat. Sněhu jsou závěje, stmívá se brzo, je potřeba užít si každou minutu nečekaně krásné zimy.

Na kopečku jasně vedly boby nad sáněma. Místní zimy jsou ošemetné jak přízeň jasnovidce. Sníh málokdy leží souvisle. Tudíž sáně nejsou praktické. Ale zrovna dnes by se nám hodily. Cyril zažíval v kočárku terén kros a navíc se musel jen dívat, na boby je malý. Na sáních s ohrádkou by si lebedil a zajezdil.

I když, naše dokonalá zima může být už za týden pasé. A Cyril stejně povyroste a přidá se k bobistům. Na bobech je to větší dobrodružství. Štěpán už to ví. Sáně jsou nuda pro mimina.

Tři králové

Zní to jako laciný výmysl, ale je to holá pravda. První Cyrilovou návštěvou po loňském návratu z porodnice byli Tři králové. Koledníci tříkrálové sbírky. Bylo to krásné překvapení, když dozpívali a já jim přinesla ukázat, komu vlastně přišli přát.

Tenkrát obcházeli o něco málo dřív, než podle kalendáře měli. Zato letos se jich ne a ne dočkat. Tak jsme za nimi museli vyrazit sami. Do muzea, na výstavu betlémů. Málem nám utekla a byla by to věčná škoda. Víc než stovka nádherných betlémů, klasických i moderně pojatých, z nejrůznějších materiálů. A v každém tři králové, poctivě jsme je se Štěpánem hledali.

Tříkrálovým svátkem končí vánoční období. Je na čase odstrojit stromeček, sundat výzdobu a začít se pomalu těšit na jaro. Jen ještě pořád špicuju uši, jestli z ulice nezaslechnu ty opožděné koledníky. Ukázala bych jim, jak miminko za rok vyrostlo.

Sněhové nadělení

Rozepisovala jsem letošní úklidové služby partají a bylo mi to jasné. Jestli začne někdy pořádně sněžit, bude to teď. Máme ode dneška velký úklid okolo domu.

Ještě za šera mě vzbudil typický škrábavý zvuk. Je to tady, ranní ptáčata už odhazují sníh. Bádat, zda to manžel před odchodem do práce stihl, nebo ne, bylo zbytečné. Chodník už byl zase zakrytý bílou peřinou.

Tak jsme se vyhrabali ven s hrablem. Cyrila jsem nesla v krosně. Trochu protestoval a pak z trucu usnul. Štěpán byl naopak nadšený. Ze sněhu i hrabání. Já méně. Jestli takhle bude sněžit celý týden, tak mi hrábne.

Můj brácha

Za čtyři měsíce focení mám na blogu jedinou sourozeneckou fotku kluků a ještě ke všemu zezadu. To je třeba napravit. Nafotit ty dva spolu v klidu přitom vůbec není lehké.

Cyrilova rodinná narozeninová oslava, odložená kvůli Štěpánově nemoci, vyšla na dnešek. Babičky, dědové, prababička, strýcové a tety, bratránci a sestřenky. Suma sumárum, devatenáct lidí v jednom pokoji a to jsme nebyli všichni. Hukot převeliký. Stůl plný jídla.

A hostitelka kmitá jako splašená molekula mezi kuchyní a pokojem. Přinést, odnést, podat, přidat, nandat. Kde by byl čas na focení! Až večer s překvapením objevuji, že manžel fotodokumentátor se celkem činil. I ta sourozenecká se našla.

Zima je tu

Zima je tu s plnou parádou. Sněhu sice není přespříliš, ale na naše kraje tak akorát. A mrzne až praští. Konečně jsme mohli zase na celorodinnou procházku. Vydali jsme se obhlížet bruslaře na slepém rameni řeky.

Ukázalo se, že fotit na sněhu se zrcadlovkou není sranda. Po boji s vyvažováním bílé, optimálním časem, clonou a citlivostí muselo dojít i na korekci expozice. A pak jsem si usmyslela vyfotit hokejisty. Buď byli moc daleko, nebo moc blízko. Bylo jich v záběru málo, nebo až moc. Puk nebyl vidět, nebo mi letěl přímo na objektiv a já zbaběle zdrhla. Chtělo by to režiséra nebo rovnou choreografa.

Prostě moje foto-neumění, sníh a hokej, to nešlo dohromady. Tak jsem šla radši fotit kytky.

Pěší chůze

Štěpán s tatínkem šli pro výsledky odběrů. Dopadlo to výborně. Sláva, můžeme zase začít chodit ven na procházky.

Já šla doktorům předvést své bolavé nožičky. Ortopedický ortel zní ostruhy. Nic moc, ale aspoň vím, proč se mi špatně chodí. Do bot mi přibyly podpatěnky a následovat je budou ortopedické vložky. Snad to pomůže. Rychlá chůze je můj dopravní prostředek. Moje jediné cvičení. A navíc pěšky chodím ráda.

"Levá, pravá, levá pravá,

pěší chůze, ta je zdravá.

Levou pravou, levou pravou,

už jsem prošel celou Prahou."

A odpoledne Cyril usoudil, že je čas, aby šel taky. S rukama nad hlavou, rozkymáceně, s přistáním na zadek, ale ušel pět metrů. A znovu. A zas. Máme doma chodce. Budeme kupovat boty.

Sníh padá na město

Rok 2009 se rozhodl napravovat nepořádky roku minulého zgruntu. Začal s počasím. Na Nový rok jsme se vzbudili do zasněženého mrazivého rána. Konečně to kolem vypadá jako v zimě.

Na novoroční procházku se mnou mohl vyrazit jenom Cyril. Štěpánek se pořád ještě léčí. Kroužili jsme po městě s kočárkem. Nikde ani noha. Ulice prázdné, tiché. Jenom sníh křupe pod nohama a tiše se sype na střechy domů.

Vidět město bez života je opravdu velmi sváteční zážitek. Není to nepříjemné, jen nezvyklé. Stejně jako sníh u nás v nížině. Letos nám ten nový rok začíná jako z partesu.