Kosecké zpívání

Jedno květnové ráno v parku kolem buchlovického zámku zpívají nejenom kosi, ale i kosy. Kosecké zpívání připomíná, jak to chodívalo dřív. Za rozbřesku, ještě za ranní rosy, chlapi v pracovních krojích kosili louky. Hezky ručně a se zpěvem. Ano, tahle nádhera se stále dá vidět.

A není to žádný umělý festival. Zažít upřímně radostnou atmosféru je možné právě proto, že lidé sem chodí z lásky. Z lásky k písni, ke kroji, ke svému původu a lidovým kořenům. I ta těžká práce se dá milovat, když se u ní zpívá. Kosy sviští typickým zvukem v trávě plné kopretin, sekáči v krojích se rytmicky otáčejí ladným pohybem. A tráva odevzdaně lehá do pokosů. Všude po loukách stojí skupinky krojovaných zpěváků, každá zpívá svému sekáči. Děvčata na koňských povozech přivezou k snídani kyšku a škvařežinu, vzduchem poletují žerty a smích.

Chodíte okolo a tajíte dech. Jedna písnička přebíjí druhou a žádná nekončí. Je hezčí dívat se na mladého urostlého sekáče, nebo na staříčka, který s kosou přímo tancuje? Jde vůbec na rozum, aby sekáčům v soutěži skandovaly davy do rytmu? Je to jak z jiného světa. Ale tohle byl náš svět ještě nedávno, takhle se žilo. Dřina přetavená v radost. Proč si nad prací stýskat, když se dá zpívat?

A je dokoseno. Tak zase za rok.

Za zábavou

Počasí dalo našim dnešním plánům na oslavu dne dětí šach mat. V hustém lijáku by šlapat na železniční drezíně moc zábavné nebylo. Honem, honem, je nutný náhradní plán někde pod střechou.

Bleskový konkurz vyhrála dětská hala Bongo v Brně. Ještě jsme tam nikdy nebyli, pročež si s babičkou a dědou troufáme poslat jenom Štěpánka. Sami s Cyrilem zůstáváme neplánovaně doma. Dělat je pořád co a prarodiče s vnoučaty oslaví dětský den bohatě i za nás.

Cyril nebyl kratochvílí ukrácen Měl svátek už jen z toho, že má rodiče sám pro sebe. A aby mu nebylo líto, že neužije zajímavých atrakcí jako brácha a bratránci, vzal ho táta na návštěvu. Hračky sestřenky Esterky byly koneckonců taky jedna velká atrakce.

Černobílý svět

Murphyho zákony platí vždy a za všech okolností. Tento fakt je jedinou skutečností, na kterou se žádný Murphyho zákon nevztahuje. Aneb koupili jsme sandálky a začalo pršet.

Po automotoboto výpravě do Zlína, kde jsme se švagrovou dětem konečně pořídily letní obutí, si hezké počasí zákonitě vzalo opušťák. Pršelo už cestou zpátky, ale to, co živly předvedly odpoledne, stálo opravdu za zvěčnění.

Vezla jsem babičce vrátit půjčené auto, když se strhla divoká průtrž mračen. Chvíli jsem zbaběle seděla v autě, pak zvítězila dobrodružná krev, vzala jsem foťák a slejvákem se probila na hráz řeky za zajímavým světlem. Nebyla jsem tam jediný blázen, dole u vody seděly desítky rybářů pod deštníky. Asi závody.

Útrpně snášeli provazy deště a možná v duchu taky vzývali Mistra Murphyho. Anebo jim to nevadilo, kdo ví, třeba ryby za deště berou líp. Co jednomu vadí, druhého potěší. Svět není vždycky černobílý, i když tak někdy vypadá.

Smolný náprstek

Odpolední nákupní pobíhání městem jsem ukončila v galanterii. Štěpánek pojede do školy v přírodě a potřebuje spoustu nutných drobností. Metr prádelní gumy se změní v indiánskou čelenku. Látka v indiánské pončo. Bude z něj Indián Velká odvaha bez mámy.

Paní vedle mě si přišla koupit náprstek. Nikdy jsem nikoho nezažila kupovat si náprstek. Já sama mám svůj jaksi odnepaměti, asi po někom zděděný. Používám ho jen zřídkakdy. Takový malý zbytečný předmět. Ale nemít ho, nejsem švadlena. Vytáhnu ho a protáčím v prstech.

Zapečený v anglickém pudingu prý nosí štěstí tomu, kdo jej najde. Sny o náprstku však přinášejí nesnáze. Snář měl pravdu. Náprstek byl plný smůly. Školka v přírodě se nekoná, mezi dětmi řádí salmonela.

Aj, smutky planého těšení rozeženem, ale ty půjdeš hned zpátky do šuplíku, náprstku jeden zlopověstný. Hybaj, nechci tě vidět. Tohle se dětem nedělá.

Motorkářské závody

O tom, že má Cyril vášeň pro vozidla všeho druhu, už řeč byla. Doma má houpací motorku a červené odrážecí autíčko. Obě zdatně ojíždí. Ale venku chodil zatím jen po svých. Červené auto jsme ven a zpátky domů nebrali, naše dřevěné podlahy by to nemusely přežít ve zdraví.

Před pár dny Cyril sousedovic Bonifáckovi ukradl na hřišti motorku. A hned mi předvedl, že je řidič bez bázně a hany a objel celé velké kolečko kolem bloku. Sám a rychle. No nic, musíme taky pořídit motorku do terénu. Bonifác nám tu jeho asi nebude půjčovat věčně.

V pravou chvíli se zjevila švagrová s nabídkou jejich nepotřebné motorky. Dočasně jsme ji směnili za odrážecí kolo. Štěpán ho už nepotřebuje, Cyril je na něj zatím malý, Zbyškovi bude akorát. Škatule, škatule, hejbejte se.

A Cyril je v partičce dětí u domu plně integrován. Prohánějí plastové motorky stylem závodníků formule 1. Cyril je blaženě napodobuje. Jenom mu nejde vysvětlit, že mnohem pohodlnější sezení by měl na sedadle, nikoliv na rámu.

Zbabělec

Jsem zbabělec. Opět jsem dnes fotila propagační fotky pro rodinné centrum. Dopoledne děti v klubu maminek. Tentokrát byla účast hojná a děti krásně spolupracovaly. Vznikla řada hezkých obrázků.

Navečer jsem šla fotit pohybové kurzy. Orientální tanečnice a bossa step. Zvlášť bossa cvičenky se mi podařilo zachytit výstižně. Velmi, velmi dynamický a rytmický pohyb mně rozbušil srdce. Zpotila jsem se i jen coby fotograf. Tohle cvičení dá určitě zabrat.

Bossa aerobic se cvičí na míčích na jedné straně plochých. Popsat vám to musím, protože fotky neuvidíte. Jsem zbabělec. Neodvážím se veřejně vystavit fotky uštvaných, upocených žen kypřejších tvarů, ze kterých čiší urputné úsilí. Jsou vydařené, bezesporu. Zachycují výbušnou atmosféru, pohyb a rytmus.

Cvičenky s úctou obdivuju a smekám před jejich výkonem. Ale fotky nebudou. Tohle jim nemůžu udělat. Dívám se totiž na sebe do zrcadla a soucítím s nimi. Měla bych chodit cvičit. Ale jsem zbabělec.

Tři prasátka a sedm trpaslíků

V záchvatu ekologického chování jsem dnes pověsila prádlo ven na šňůru. Je nádherně, dvacet osm stupňů ve stínu. Opravdu hřích pouštět sušičku.

Dvě desetimetrové šňůry tmavého prádla se vyhřívají na slunku a já jen tak letmo počítám, kolik je tam mých kousků. Troje kalhoty, opatlané Cyrilovýma ručičkama a nějaké to spodní prádlo. Zbytek veskrze chlapský, ve třech velikostech. Jsme zkrátka domácnost U tří prasátek.

Dodatečně mě napadá, že je to naopak, že ta špindíra jsem já. Flek na každém tričku je mým módním doplňkem a kalhoty zapatlané jídlem pracovní uniformou. Ono to vážně ani nemá cenu prát. Jenom bych si přidávala práci. Proto je na šňůře tak málo mého oblečení.

Takže kdo je u nás tedy vrchní špinavec? Nevím, zamotala jsem se do úvahy. Ale jedno vím jistě. Rozhodně nezávidím Sněhurce péči o sedm trpaslíků.

Dobrodružství pokračuje

Kluci, namlsaní včerejším programem, se těší na nové dobrodružství. Nesmím je zklamat. Hlava šrotuje a vzpomíná, co je kde v okolí zajímavého a zároveň v dojezdové vzdálenosti pro malé cyklisty. Aha, už vím! Maják a pirátská loď.

Opravdu, necelé tři kilometry odsud stojí skoro třicetimetrový červenobílý maják a hned vedle dokonalá pirátská galeona. Když si majitelé úspěšné firmy plní své dětské sny a velkoryse se o ně dělí s ostatními, to se pak plánují výlety jedna báseň. Štěpán, Kryštof, Rozárka i Cyril si nadšeně loď prolezli, zatočili obřím kormidlem a v kajutě bázlivě hleděli na pirátské klobouky a meč. To je něco! Dobrodružství jako z pohádky.

Z majákové rozhledny jsme moře neviděli, ale řeku ano. Výlet završíme u plavební komory! Měli jsme štěstí, komorou právě proplouvaly dvě lodě. Složitý mechanismus ovládání komory kluky uhranul. To by bylo něco být dole na lodi! Dobrodružství doopravdy.

Ale nedělí dobrodružství skončilo. Návštěva odjela a my žijeme dál své všední dny. Bez pirátů a bez lodí. Jen s nadějí na další dobrodružství.

Dobrodružství začíná

Počasí soutěží o nejhezčí den v roce. Krásně slunečno, jasno, lehký větřík, teplota mírně nad dvacet. Ideální na kolařský výlet s dětmi. Jsme na to nachystaní. Ve sklepě už čeká vypůjčené kolo a cyklosedačka, abychom mohli jet všichni i s návštěvou.

Vzdálenost, trasa a cíle se řídí nejslabším článkem, dětmi. Takže nikam moc daleko, po rovině, bezpečnou cestou a na zajímavé místo. Znám takové. Dětské hřiště v jedné městské části. Opravdu vydařené hřiště pro dobrodruhy. Vysoký stožár, na něm v třímetrové výšce zavěšených několik hnízd, navzájem propojených lany a provazovými žebříky. To se bude klukům líbit.

Líbilo. Vylezli nahoru a zahnízdili. Dolů jsme je nemohli dostat. I svačinu si vyžádali podat vzhůru do lanoví. Vůbec se jim nedivím. Já si totiž to hřiště vyzkoušela už vloni a vím, jaký je to pocit. Člověk se cítí šťastný jako malý kluk.

Dětí plný dům

Máme návštěvu. Na celý víkend k nám přijela kamarádka, její muž a dvě děti. Poněkud rozporné je, že s kamarádkou se vidíme poprvé v životě. Přitom se známe už dva roky. To jsou ty paradoxy internetových komunit.

Pátek je oťukávací. Seznamujeme se my i naše děti. Jsou stejného věku a vypadá to, že si padly do oka. My dospělí snad též. Povídáme si a je to nezvyk, místo obvyklého klepání slov do klávesnice doopravdy živě si vyprávět. Ale hezky se na to zvyká. Jak vidno, počítač nemusí lidi pouze odcizovat, ale i sbližovat.

Děti řádí na pískovišti, já se krom povídání pokouším i o focení. Ovšem nahoufovat všechny děti do jednoho záběru se stejně nepovedlo. Na vině byl Cyril, zdrhal na skluzavku. Zaznamenávám aspoň corpus delicti záškodníka a honem odháníme děti domů. Letí sem bouřka. Parádní kousek, i s krupobitím. Teď by se venku fotilo, ale nejde to. Dnes je dětí plný dům a přednost má něco jiného. Přijela vzácná návštěva.

Besídka

Štěpánkova školka pořádá speciální besídky. Minulá byla výhradně pro babičky a dědečky. Dnešní jen pro maminky. Těšila jsem se. Jen jsem musela s sebou propašovat i Cyrilka, nebylo, kde ho odložit.

Foťák měl mít žně. To by se to fotilo, hezky zblízka ve třídě, s externím bleskem. Díky krásnému počasí se ale besídka konala na zahradě. A já měla po ptákách. Mizernější fotografické podmínky aby jeden pohledal. Kombinace ostrého světla a silných stínů, děti v protisvětle. K tomu na mých kolenou sedící Cyril, tudíž silně omezená možnost změnit stanoviště. Těžký foťák v jedné ruce. Ech, focení jsem si neužila.

Ale besídku jsem si užila moc. Děti byly rozradostněné a natěšené. Zpívaly a tancovaly od srdce a co chvíli některé z nich neodolalo zamávat té, kvůli které to všechno podnikalo. Té jediné, nejlepší, nejhezčí a nejmilejší. Svojí mámě. Za všechny přítomné mámy děkuju. Měly jsme radost. Tu největší.

Jahody

Jahody. No bóže, to je toho. Zajdu do krámu a koupím. Jenomže holenkové, tyhle nejsou koupené. Nevyrostly v Izraeli, Španělsku, Itálii a bůhví odkud se k nám dovážejí. Tyhle jsou naše. Ze zahrádky asi půl kilometru od domu. Letošní první jahody.

Nebyly dokonale krásné, leskle červené a chutně baňaté. Spíš zapatlané od hlíny, pomenší a tu a tam nazobnuté od kosů. Neplatilo se za ně pár desetikorunami, ale babiččinými bolavými zády. Děti si je natrhaly samy. A mohly je hned sníst. Sladká, voňavá a křehoučká odměna.

Miska prvních jahod je výstřel ze startovní pistole. Začalo léto. A s ním jahodové orgie. Nebudou trvat dlouho, pár týdnů, ale intenzitou nám to vynahradí. Zajahodíme se na celý rok dopředu. Jahody s cukrem, se šlehačkou, na koláči, v bublanině, se zmrzlinou. Jahodové knedlíky. Jahody jen tak. Jahody každý den.

Tři, dva, jedna, mlask!

Pokračování příště

V místním rodinném centru jsem zapustila kořeny už natolik, že pro něj začínám i pracovat. Napřed jako dobrovolník, časem možná i za pár peněz. Každopádně ráda.

Mezi mé první úkoly patří nafotit propagační fotky. Šťastně si hrající děti uprostřed přívětivého prostředí. Reklamní idylka. Ideální příležitostí úkol splnit je náš pravidelný úterní klub maminek. Figurantů budu mít dostatek. Takže pečlivě nabalit foťák, blesk, velkou kartu, ať se můžu rozjet.

A zas bylo jednou pečlivé plánování kočkám pro smích. V klubu jsme se sešly jen dvě mámy a tři děti. Fotit se dá, ač místo propagačních fotek centra mi zpod rukou padají spíš dětské portréty. A ještě k tomu většinou Cyrilkovy. Těch už tu bylo dost. Do blogu tedy půjde portrét holčičí. A na reklamu si musíme zahrát příště, až nás bude víc.

Já sám

Krmit Štěpánka byl vždycky problém. Krmit Cyrilka začal být problém až nedávno, i když z jiného důvodu. Rozhodl se jíst sám. Já sám!

Aspoň si to myslím. Dedukuju z intenzívně vykřikovaného E EE E EE É a snahy sebrat mi lžičku u každého jídla. Dobře, zkusíme to. Kaše, je-li dostatečně hustá, nečiní problému. Masozeleninový oběd je o něco horší, ale s přimhouřením všech očí to jde taky.

Ale dnes se Cyril rval o lžíci i u odpolední jogurtové svačiny. Mám? Nemám? Budiž. Tady ji máš a předveď se. Já zavírám oči a myslím na Anglii. Aj, to vlastně nemůžu, musím pro foťák. Jogurt končí ledaskde, kupodivu větší část v puse. Řekla bych, že stačí na závěr olízat bryndák a výsledek je skoro stejný, jako když ho krmím já. I když ne, rozdíl tam přece je. Jogurt jsem snědl JÁ SÁM!

Hračička

Když potřebujeme najít dědu v neděli odpoledne, nejspolehlivější to bude v práci. Je to tak, co pamatuju. V neděli nás brával s sebou do práce, už když jsme s bráchou byli děti. Dělali jsme mu alibi.

Tenkrát jsme u něj v práci nadšeně hráli počítačové hry na vrcholu tehdejší socialistické techniky, počítači PMD. Na našem charakteru nedělní paření akčních her žádné šmouhy nenechalo, jsme s bráchou oba normální. Ale od té doby máme pro dědovy nedělní útěky do práce pochopení.

Štěpán už taky rád chodí v neděli s dědou do práce. Je tam totiž tolik zajímavých věcí! Jedna technická hračka za druhou. Dnes vyhrála termokamera. Vyblbli jsme se s ní všichni, od dědy až po Štěpána. A schválně nechám hádat, koho kamera zachytila na fotce. Není to těžké. Je to taky hračička.

Nemám co na sebe

Nemám co na sebe! Vážně. Jdeme do divadla a já přebírám ramínka ve skříni. V šatech nemůžu, nemám k nim žádné boty. Lodičky skončily v popelnici už před rokem. Sukně vázne na punčochách, taky se ze skříně jaksi vytratily.

Když je člověk kalhotový typ, může v kalhotech i do divadla. Takže to bude jako minule. Kalhoty a bílá halenka. Vypadáš nudně! A staře. Ale co s tím? Další probírka skříně. Kde nic není, ani smrt nebere.

Vzpomenu si na své hedvábné šály. První, druhá, třetí by šla. Víc jich stejně nemám. Muž, díky vlastnictví jediného obleku osvobozen od oblékacích dilemat, netrpělivě podupává. Už jdeme!

Představení je hezké a zajímavé, hodně k přemýšlení. Cestou domů dumám nad nesmrtelností chrousta a v hlavě se vynoří nečekaná vzpomínka. Ta šála, co máš na sobě, byla ušitá pro maturitní šaty. Ó hrůzo, kolik je to let. Určitě už je nemoderní. Vidíte? Já vážně nemám co na sebe!

Když se štěstí unaví

Pregnantně řečeno to byla haluz jako prase. Být vylosován z několika stovek účastníků vinohradské koštovací cyklojízdy, notabene podruhé po sobě a rovnou hlavní cenu, tomu se prostě jinak říct nedá.

Výhrou bylo posezení ve vinném sklepě pro šest lidí. S ochutnávkou i večeří. Zasloužíme si to vůbec? A kdo si to zaslouží s námi? Vybráno bylo hned. Zveme ty, kdo s námi šlapali skrz vinohrady. Kamarády geocachery.

Pan vinař z nás musel být trochu vedle. Asi naší hantýrce moc nerozuměl. Pětková keš, eftéfko, kačer, mudla, není divu. Tak jsme ho lehounce zasvětili. On na oplátku zasvětil nás do svého světa kyselinek, zbytkového cukru a sirných knotů. Lahodné zasvěcení to bylo, přelahodné.

A veselé. Voňavé. Sladké a suché. Červené a bílé. A ještě rosé. S vůní černého rybízu, višňové čokolády i posekaných kopřiv. Hlava lehká, srdce na dlani, úsměv na tváři, nohy mírně nejisté. Hned šestkrát. A šestkrát poděkování. Vinaři za nádherný večer. Štěstěně za přízeň, kterou nás poctila. Asi byla taky unavená z koštování, jinak to nevidím.

Lenoro, huš!

Leze na mě fotografická lenora a námětová krize. Nechce se mi tahat foťák s sebou celý den pro strýčka Příhodu. Po cestě do školky mám už vyfoceno všechno dvakrát. Nebo že by ne?

Skoro celý den prší. Radši nevystrkovat ani špičku nosu. Do školky ale musíme. Koukám kolem sebe. Něco vyfotit musím. Tak radši začnem.

Smrková větěv s mladými šiškami. Má jasně zelené prstíky nových výhonů, jako rukavičky. Na šiškách krůpěje průzračné smůly. O kus dál zkroucená, zvrásněná borka české olivy, hlošiny. Za měsíc bude vonět omamněji než jasmínový keř. A v zahrádce přes cestu orosené trsy bílých kopretin v zeleném trávníku. Svět je hned veselejší, déšť nedéšť.

Dál už nehledám. Není proč, mám vybráno. Není kde, jsme u školky. Pětiminutová cesta a tolik poutavých námětů. Houby krize, fotit je pořád co. Stačí se pořádně dívat. A nosit s sebou foťák. Lenoro, huš!

Rovně za šipkou

Geocaching má člověku otevírat nové obzory a ukazovat neznámá místa. Po roční kačerské zkušenosti souhlasím do puntíku. Díky lovu na plastové krabičky jsem objevila řadu krásných a zajímavých míst, kam by mě samotnou nenapadlo jít.

Dnešek to potvrdil trojnásobně. Pracovní pochůzky mě a Cyrila zavedly do městečka nedaleko. Automaticky na mapě kontroluju keše v dosahu. Jsou tu. Bez nich neodejdu. První v zámeckém parku. Zámek je na zřícení, ale park nádherný, udržovaný a veliký. Krásná procházka s kočárkem. Druhá keš u hvězdárny s originální přístupovou cestou. Mezi vodním kanálem a potokem je pruh pevné země a na něm úzká cestička. Tudy? No proč ne, kočár už projel horší terény. Pár set metrů zelenou džunglí a je tu překvapení. Kapesní hvězdárnička. Sem se jednou vrátíme.

Třetí keš mě poučila o historii místního nádraží. Koneckonců přijeli jsme sem vlakem, tudíž je to k věci. Stoprocentní úspěšnost lovu mi zvedla koutky nahoru. Culím se na svět. Cyril mi dělá zrcadlo, taky září. Aby ne. Odvedli jsme potřebnou práci a ještě se u toho královsky bavili. Výlet jako křen.

Hledej a najdeš

Dnešek pasuju na den hledání a nacházení. Ráno jsme v rodinném centru po týdnu našli ztracený Cyrilův hrneček. Třikrát sláva. Vzápětí byl pro změnu ztracen dudlík, ale naštěstí nalezen obratem. Uff.

Část večera jsem strávila vkleče na podlaze, hledajíc zámek paměťové karty. Milimetrový kousíček plastu, bez něhož foťák odmítá kartu použít a fotit. Moc jsem si nevěřila, ale i tentokrát jsem při pátrání slavila úspěch. Huráá.

Před západem slunce jsem po včerejším neúspěchu napodruhé ulovila jednu nedalekou keš. Jupííí. A odpoledne, zatímco Štěpán plaval v bazénu, jsem rozluštila souřadnice jiné tajné schránky, ukryté mysterky. Dala mi zabrat míň, než jsem čekala. Začínám se cítit nebezpečně schopná.

Ale nechval dne před večerem. Je půl desáté. Spát půjdu až za dvě hodiny. Při své roztržitosti do té doby dokážu ztratit klidně ještě i hlavu.

Motorista

Brm, brrrrrm. Brrrrrrmm! Brm, brrrrm! Cyril je rozený motorista. S úžasem hledím na batole, které si za bohatého zvukového doprovodu jezdí autíčkem po sedačce. Imituje motor tak nadšeně, že si prská až do výstřihu.

Takové zaujetí pro motorismus od Štěpána neznám. Autíček má hodně, ale hraje si s nimi zřídka. Raději staví. Bráchu ale chápe. Ježíškovi do dopisu iniciativně namaloval pro Cyrilka motorku. Sám od sebe, puzen náhlým nápadem.

Zděšená matka, výkonná to Ježíškova referentka, v zápalu nákupního boje ulovila motorku dřevěnou, houpací, z druhé ruky. Nebylo lepšího daru, Cyril se do ní zamiloval. Motorka trůní uprostřed pokoje, stále připravena k nastartování. Cyril co chvíli přijde, nasedne a brm, brrrrrrrm, už jede, šťastně motorizován.

A já začínám věřit na Ježíška.

Sváteční

Neděle odpočinková, notabene sváteční. Máma má svátek. Svátek matek. Muž a synové plní přání vyslovená, i jen tušená. Nechám se hýčkat.

Kytičku bych chtěla. A už ji tu mám, z malých gerberek. Pak něco dobrého pro mlsný zub. Doma upečeného. Aby i táta zažil radosti společného kuchaření se Štěpánkem. Komplicové se zavřou v kuchyni, slyším jen spiklenecké hlasy. A už se nese krtkův dort, prý s láskou pečený. Byla tam opravdu, rozplývala se na jazyku.

Co bych tak ještě mohla chtít? Pojeďme ven, na kolo. Je krásně. I tohle přání se mi plní obratem. Jedeme k jezerům, poprvé všichni čtyři spolu. Koupávali jsme se tu dřív ve dvou, už je to dávno. Teď se tu koupat nesmí. Ale vzpomínat se smí. A ke starým hezkým chvílím přidat jednu novou, dnešní sváteční. Když na mámu se smějí její děti.

Dokonalý dnešek

Nejkrásnější dnešní fotka je ta, kde sedím rozesmátá na louce a na každém koleni mám usazené jedno dítě. Nebo ta, kde kluci povalili tátu do trávy a zkoušejí ho za všeobecného řehotu ulechtat. Ale sobecky vám je sem nedám. Jsou jen naše.

Potulovali jsme se po moravsko-slovenském pomezí. Krajina jako nebroušený diamant. Syrová, civilizovaná jen tak náznakem, liduprázdná. A krásná zevnitř, sama od sebe, jen tím, že je.

Na orchidejových loukách Bílých Karpat jsme našli jen malebné osamocené duby, orchideje už odkvetly. Čerstvý vítr se nám motal do vlasů, polední slunce nás vyhřívalo do blaženosti a louka zvala do zelené náruče. Podlehli jsme. Nejtěžší bylo ukončit ten spokojený čas kočičího předení na sluníčku, čas požitkářsky přimhouřených očí, radostných dětských výkřiků a veselého pobíhání.

Nejtěžší bylo zvednout se a jít. Dál. Zpátky. Domů. Do reality. Opustit dokonalý dnešek a vyrazit vstříc nejistému zítřku.

CITO

Dřív to byla Akce Z nebo Hnutí Brontosaurus. Teď je to CITO event. Cache In Trash Out. Neboli pracovní sraz geocacherů za účelem vyčištění určitého území od odpadků. Místo svinčíku zůstane na místě nová keška. Uplatnění hesla "mysli globálně, jednej lokálně" v praxi.

Náš dnešní úkol byl vyčistit bělokarpatskou říčku Veličku. Nikdy bych nevěřila, co nesoudní lidé dokáží hodit za chalupou do potoka. Tisíce igelitových pytlíků byly tím nejméně závažným prohřeškem. Našli jsme i kolo, několik televizí, vysavač, radiátor, vybavení pro pár kuchyní, oblečení, co by zaplnilo skříň, a jiné hrůzné odpadkové objevy.

Byla to fuška. Několik hodin pochodu řekou v gumákách, neustálé ohýbání a tahání pytlů plných odpadu dalo zabrat. Byla to legrace. Několik hodin zajímavého povídání s lidmi ve stejné sektě krabičkových bláznů zabavilo a potěšilo. Byla to krása. Nádherné okolní přírodní scenérie hladily duši a dávaly sílu prát se s těžkou prací. Byla to paráda. Popracovní pokračování s gulášem, lovením keší, rozjuchanou cimbálovkou, bujarou náladou, vínem, slivovicí a kopcem srandy korunovalo den. Skvělý, veselý a užitečný den.

Prostě CITO, co stálo za to.

Houpy houpy

U domu máme malé dětské hřiště. Je spíš pro menší děti. Děti z okolních domů rostou do věku, kdy jim přestává stačit. Soused je muž činu. Vyjednal rozšíření hřiště o velké houpačky.

Dojednáno, provedeno, od minulého týdne jsou houpačky na místě. Děti nadšené. Málem na ně stojí frontu. To je jiné kafe než ty staré, kládové, pro mimina. Na těchto se dá parádně lítat. A padat. Ještě, že je kolem spousta jemného písku.

Cyril už není mimino. Tak si to dnes vyzkoušel taky. Houpání i padání. Díkybohu za ten písek.

Mokrá krása

Sláva, konečně pořádně prší. Zemědělci vzdávají díky. Já trochu rouhačsky kafrám. Zima je tam, škaredá. Fuj. Mokro. Cyril zespoda tluče do pláštěnky na kočáře. Štěpán vlastně ani žádnou pláštěnku nemá. Já mám promočené boty.

Dobře mi tak. Obětuju síly a čas, abych s děckem uhádala, že v dešti chodit na pískoviště je pitomost, ale sama lezu do mokré trávy. Kvůli focení, jak jinak. Kdo chce kam ... pádí sušit boty.

Ale když k focení je toho na každém kroku tucet. Dnes kroků mokrou trávou stačilo udělat jen pár. Květinová zahrádka za domem je jak přehlídka modelek. Jedna krasavice vedle druhé. Pozor, pozor, na přehlídkové molo právě přichází.... pivoňka!

Plaváček

Maminko, vyfotíš mě zase někdy v plavání? Štěpánek žádostivě žebroní. Ráda a zrovna dnes to jde. Bereme tašku s plaváním, fotokabelu a sami dva ruku v ruce za neustálého povídání vzhůru do bazénu.

Děti ve Štěpánkově skupině plavou už pouze ve velkém bazénu, na hloubce. Většinou s plavacími pomůckami, které pomalu a nenápadně odkládají. Dnes první odvážlivkyně přeplavala celý bazén jen tak, vlastní silou.

Štěpánek se zatím neodvážil a dělá dobře. Patří k nejmenším a zvláštního talentu pro plavání věru nejeví. Snaží se velmi svědomitě, jednou se to jistě naučí. Mně zatím ke spokojenosti bohatě stačí jeho živelná radost z pobytu ve vodě.

Já jsem na tom dnes s focením byla obdobně. Nadšení veliké, píle snaživá a výsledky stále ještě v očekávání. Ale to půjde.

Tam, kde nefouká

Aby měl táta klid na práci, potřebovali jsme vypadnout z domu. A zrovna dnes to nebylo to pravé ořechové. Krásné teplé jaro někdo začaroval a mávnutím kouzelného proutku se ztratilo ze světa. Odpoledne se prudce ochladilo a přisvištěl silný a studený vítr.

No co už teď. Jdeme za babičkou na zahrádku. Děti jsou oblečené dobře, ale já dělám hrdinku jen v mikině. Nebyl to dobrý nápad. U nás doma se výslednému stavu těla říká "zmrzlý jak štolverk". Ale i když tělesnou teplotu i morálku jsem měla silně pokleslou, na mačkání spouště síly zbyly. Dokud dýchám, fotím.

Kluci řádili s rýčem, motykou a lopatkama v záhonkách. Dřepnula jsem si k nim a objevila Ameriku. Při zemi tolik nefouká! Opravdu, zatímco listí na stromech plápolalo vší silou, chmýříčka na pampeliškách zůstala netknutá. Příští návštěvu zahrádky trávím vleže v závětří brázdy hned od začátku!

Blázni se radují

Když má člověk praštěnou zálibou praštěné kamarády, tak z toho může být báječně praštěné odpoledne. Geocaching je praštěná záliba bez diskuse. Sbírat schované krabičky někde po lese dejme tomu, ale jít s horolezeckou výbavou zdolávat most? Proboha proč?

Protože pod tím mostem, pěkně vysoko nad řekou, visí keška. A neodlovená keška, notabene nejbližší neodlovená keška, to je jako rudý hadr pro býka. Ti nepostižení geocachingem asi nepochopí. Ti postižení tam už byli, nebo aspoň mlsně brousí kolem a vymýšlí, jak se ke keši dostat.

Já měla štěstí. Kamarád má patřičné vybavení, odhodlání a hlavně stejnou geoúchylku. A velkorysé srdce, neb mě ani nehnal nahoru, ale keš mi hezky poslal po laně dolů na břeh. Já pomohla zas jemu jinde s jinou keší. Bezpáteřní bártrový obchod, keška za kešku? Ale ne. Přátelská výpomoc a v první řadě neskutečně skvěle strávený čas. Zábava pro praštěné blázny.

A blázni se dneska radují! Dneska se radují... Radují...

Nerovný boj

Jsme v tom nevinně! Dobrovolně bychom to domů nikdy nepřinesli! To oni! Ti druzí! Podvratné živly toužící podrýt naši morálku. Zkazit náš charakter. Zošklivit náš vzhled. Přivést nás k záhubě.

Děda! Babička! Ba i prababička! Jdou po nás. Belgická návštěva rovnou frontálním útokem. Nečestnými zbraněmi. Nekale a podle. Kryti falešně dobročinným štítem Velikonoc a narozenin. Vyzbrojeni těžkým kalibrem. Čokoládovou palbou.

Máme nechat podlehnout té hydře naše nevinná robátka?! Nikdy! Obětujeme se sami! Šlechetně, odhodlaně a čestně! Co nejdřív. Hned! Do útoku, urrrrrráááááááááá!!!!!!!

Dědovo doma

Někdy je večer pro blog okamžité jasná fotka, jindy téma textu. Někdy nic. Jindy všechno, a přece to nejde hladce. Jako dnes. Téma. Děda. Fotka. Děda. Ale jak neporušit svá striktní pravidla pro zobrazování osob? Takhle.

Tato fotka je taky děda. Louky nad jeho rodnou dědinou. Každý má své rodiště, ale děda k tomu svému patří jako nůž k vidličce. Každý se cítí ve svém rodišti dobře, ale děda jako ryba ve vodě. Zná každý úvoz a lesní cestu, na houby do lesa může poslepu a s půlkou vážených obyvatel obce si tyká. Tady vyrostl.

Vesnice, kde končí cesta a zpomaluje čas. Malinko konec světa. Na konci světa máme zahradu a bramborové pole. Potřebovalo dnes osázet.

Ale proč mám vůbec toho dědu v prádle? To nic, jen důvod obvyklý. Narozeniny. Ať žiješ, dědo! A díky, že tvou zásluhou patříme napůl zrovna sem. Je tu vážně hezky.