Nejkrásnější dnešní fotka je ta, kde sedím rozesmátá na louce a na každém koleni mám usazené jedno dítě. Nebo ta, kde kluci povalili tátu do trávy a zkoušejí ho za všeobecného řehotu ulechtat. Ale sobecky vám je sem nedám. Jsou jen naše.
Potulovali jsme se po moravsko-slovenském pomezí. Krajina jako nebroušený diamant. Syrová, civilizovaná jen tak náznakem, liduprázdná. A krásná zevnitř, sama od sebe, jen tím, že je.
Na orchidejových loukách Bílých Karpat jsme našli jen malebné osamocené duby, orchideje už odkvetly. Čerstvý vítr se nám motal do vlasů, polední slunce nás vyhřívalo do blaženosti a louka zvala do zelené náruče. Podlehli jsme. Nejtěžší bylo ukončit ten spokojený čas kočičího předení na sluníčku, čas požitkářsky přimhouřených očí, radostných dětských výkřiků a veselého pobíhání.
Nejtěžší bylo zvednout se a jít. Dál. Zpátky. Domů. Do reality. Opustit dokonalý dnešek a vyrazit vstříc nejistému zítřku.
Žádné komentáře:
Okomentovat