Kosecké zpívání

Jedno květnové ráno v parku kolem buchlovického zámku zpívají nejenom kosi, ale i kosy. Kosecké zpívání připomíná, jak to chodívalo dřív. Za rozbřesku, ještě za ranní rosy, chlapi v pracovních krojích kosili louky. Hezky ručně a se zpěvem. Ano, tahle nádhera se stále dá vidět.

A není to žádný umělý festival. Zažít upřímně radostnou atmosféru je možné právě proto, že lidé sem chodí z lásky. Z lásky k písni, ke kroji, ke svému původu a lidovým kořenům. I ta těžká práce se dá milovat, když se u ní zpívá. Kosy sviští typickým zvukem v trávě plné kopretin, sekáči v krojích se rytmicky otáčejí ladným pohybem. A tráva odevzdaně lehá do pokosů. Všude po loukách stojí skupinky krojovaných zpěváků, každá zpívá svému sekáči. Děvčata na koňských povozech přivezou k snídani kyšku a škvařežinu, vzduchem poletují žerty a smích.

Chodíte okolo a tajíte dech. Jedna písnička přebíjí druhou a žádná nekončí. Je hezčí dívat se na mladého urostlého sekáče, nebo na staříčka, který s kosou přímo tancuje? Jde vůbec na rozum, aby sekáčům v soutěži skandovaly davy do rytmu? Je to jak z jiného světa. Ale tohle byl náš svět ještě nedávno, takhle se žilo. Dřina přetavená v radost. Proč si nad prací stýskat, když se dá zpívat?

A je dokoseno. Tak zase za rok.