Někdy je večer pro blog okamžité jasná fotka, jindy téma textu. Někdy nic. Jindy všechno, a přece to nejde hladce. Jako dnes. Téma. Děda. Fotka. Děda. Ale jak neporušit svá striktní pravidla pro zobrazování osob? Takhle.
Tato fotka je taky děda. Louky nad jeho rodnou dědinou. Každý má své rodiště, ale děda k tomu svému patří jako nůž k vidličce. Každý se cítí ve svém rodišti dobře, ale děda jako ryba ve vodě. Zná každý úvoz a lesní cestu, na houby do lesa může poslepu a s půlkou vážených obyvatel obce si tyká. Tady vyrostl.
Vesnice, kde končí cesta a zpomaluje čas. Malinko konec světa. Na konci světa máme zahradu a bramborové pole. Potřebovalo dnes osázet.
Ale proč mám vůbec toho dědu v prádle? To nic, jen důvod obvyklý. Narozeniny. Ať žiješ, dědo! A díky, že tvou zásluhou patříme napůl zrovna sem. Je tu vážně hezky.
Žádné komentáře:
Okomentovat