Leze na mě fotografická lenora a námětová krize. Nechce se mi tahat foťák s sebou celý den pro strýčka Příhodu. Po cestě do školky mám už vyfoceno všechno dvakrát. Nebo že by ne?
Skoro celý den prší. Radši nevystrkovat ani špičku nosu. Do školky ale musíme. Koukám kolem sebe. Něco vyfotit musím. Tak radši začnem.
Smrková větěv s mladými šiškami. Má jasně zelené prstíky nových výhonů, jako rukavičky. Na šiškách krůpěje průzračné smůly. O kus dál zkroucená, zvrásněná borka české olivy, hlošiny. Za měsíc bude vonět omamněji než jasmínový keř. A v zahrádce přes cestu orosené trsy bílých kopretin v zeleném trávníku. Svět je hned veselejší, déšť nedéšť.
Dál už nehledám. Není proč, mám vybráno. Není kde, jsme u školky. Pětiminutová cesta a tolik poutavých námětů. Houby krize, fotit je pořád co. Stačí se pořádně dívat. A nosit s sebou foťák. Lenoro, huš!
Žádné komentáře:
Okomentovat