Slovácký verbuňk

Provozovat geocaching v zimě není moc pohodlné. Spousta keší se pod sněhem nedá najít. Lézt ven do terénu v lezavě studeném počasí taky není ono. Většina kačerů raději čeká na jaro.

Ale uspořádat Event Cache se dá i v zimě. Na tu dnešní jsem se už měsíc těšila jako malé dítě. Konečně osobně poznám lidi postižené stejnou úchylkou jako já. Zatím je znám jenom virtuálně a pod přezdívkami. Slovácký verbuňk to změní.

Uvítací pár organizátorů vyšňořen v kroji, na přivítanou štamprla slivovice, logbook jak od malérečky. Ej, to bude veselé. Bylo. Turnaj ve stolním fotbálku. Bowling. A řeči, řeči, řeči. Probíraly se, poněkud neoriginálně, především zážitky z kešování. Kdo co našel, popřípadě nenašel. Kdo se kam chystá, kdo co chystá a tak vůbec. Moc příjemný večer to byl. Moc příjemná cache do statistiky.

Návrat modré

Od snídaně to vůbec nevypadalo. Ale jakmile jsme ráno vyšli před dům, vrhla se na nás blankytná modř. Obloha zářila jako vymalovaná, jen sem tam bílý beránek. A sluníčko poránu rozdávalo úsměvy na potkání. Cestou do školky jsme jich viděli, jéje!

Na zemi pořád ještě leží dost sněhu, ale stačí se potichu zaposlouchat a je jasno. Zurčení, bublání, kapkání a jiné zvuky oživlé vody jsou nepřeslechnutelné. Taje.

Na cestě se rozlily velké kaluže vody a slunce si z nich obratem udělalo zrcadla. Je tolik krásy kolem, co se musí po zimě trochu natřepat a shlídnout. Je čas. Brzy bude jaro.

Nemůžu se dočkat, až k navrátivší se modré přibude i další ztracená dcera. Zelená.

Tukan a perutýn

Vychutnali jsme si odpoledne, kdy nic nemusíme. Není nutno lézt do ohavného deštivého počasí kvůli nějakému Štěpánovu kroužku, není třeba jít nic zařídit, nic nakoupit, nikoho navštívit. Prostě spokojeně hnijeme doma.

Kluci se už zabaví i sami, pedagogický dozor může mírně podřimovat a ožívat jen na přímé vyžádání. Například když si Cyril mohutnou gestikulací vyžádá číst knížku. Obrázkovou, po Štěpánovi, plnou fotek zajímavých zvířat.

Třeba takový perutýn. Nedávno jsme strávili dost času vysvětlováním Štěpánovi, co to vlastně je. A teď ho zpětně objevíme v batolecí knížce. Zaujal všechny kluky. Ono je tam vůbec kde co. Švagr podle ní kdysi potměšile učil Štěpána slovo tukan. Sotva mluvící Štěpán ho vystřihl do pěti minut. Nevím nevím, ale historie se asi opakovat nebude. Ledaže by Cyril od svého ha, há, hé, he provedl k perutýnovi kvantový skok.

Láska bratrská

Cyril je vysloveně vítací typ. Jak zaslechne bouchnutí vchodových dveří, namíří si to okamžitě na chodbu. Ve tvářích ďolíčky, ťape houpavým krokem, žvatlá si svoje ďa ďa, pa pa, ga ga a i jinak vyjadřuje, jak ho těší, že někdo přišel.

Mámu vítá lehce uraženě. Dovolila si odejít a dosud jí nebylo odpuštěno. Obličejík nakrabacený, z pusinky pekáček nachystaný spustit sirénu pro případ, že nebude ihned utěšen objetím. To tátu pozdraví hlasitým smíchem. Táta totiž nosí jídlo. Ale nejhezčí přivítání čeká na Štěpána. Uslintaná upřímná pusinka. Pohlazení malou tlapičkou. A zářivý úsměv. Přišel brácha.

Jen vyfotit tuhle hezkou chvilku jde jen obtížně. Místa, světla i času málo. Dnes střelbou od boku víceméně naslepo, ale uloveno. Na tu fotku se budu chodit dívat, až se zase servou o nějakou hračku. Je v ní něco, co mi říká, že se spolu budou stejně nadšeně vítat celý život. Že by láska bratrská?

Globální oteplování

Takhle vypadá globální oteplování? Tohle je vyhřátá půda žírného Dolnomoravského úvalu? Už několikátý den se budíme do sněhové pohádky. Nebo pekla, záleží na perspektivě. Je to bílé, mokré, čerstvé a je toho moc. Jo, doba ledová je doba ledová.

Na ulicích se poránu pořádají happeningy odhazovačů sněhu. Začíná být problém s parkováním. Začíná vůbec být problém vyjet s autem. O kočárku nemluvě. Ani jsem se nesnažila ho dnes vytáhnout, Cyril se celý den nosil v krosně. Rád.

Mohl se koukat mámě přes rameno, když se s foťákem potulovala po okolí a brodila se do půli lýtek sněhem. Atypicky bujnou zimu je totiž nutné patřičně zdokumentovat. Ať máme památku až doopravdy přijde to globální oteplování. Jestli vůbec přijde. Jestli spíš není pravý čas prodat zasněžený dům a odstěhovat se na jih. První vlaštovky už letí.

Ztráta paměti

Stojím na náměstí a chystám se fotit klobouk svatého Ignáce, z něhož sněhová chumelenice udělala apartní bílou buřinku. Zrada, ve foťáku není karta. V duchu si vynadám do hlav dubových a mířím domů to napravit. Zase zrada, paměťová karta není ani v počítači ani kolem něj. Není nikde na dohled.

To malé modré nic se prostě vypařilo. V podezření z defraudace se okamžitě ocitne Cyril. Kolem počítače se prdelí neustále a jeho sklony strkat malé předměty do úzkých škvír už známe. Prohlídnu všechny štěrbiny v počítači i okolo. Nic. Klávesnice, tiskárna, monitor. Nic, nic, nic. Hračky. Nic. Koš na papír. Nic.

Sakra, kde je? Finanční ztráta by to byla minimální, karta je malá, záložní, máme druhou větší. O nic nejde, ale prostě mě to žere. Běžím zpátky na náměstí přehrabat sníh. Snad vypadla přímo tam. Nikde nic. Přiznávám se manželovi. Jeho káravý pohled. Můj nápad dát Cyrilovi cvičně druhou kartu a pozorovat, kam ji strká. Manželův vražedný pohled. Tak nic. Rezignace.

Jdu vyhodit kelímek od jogurtu a instinkt geocachera mi velí prohrábnout odpadkový koš. V netříděném odpadu není. Bio zbaběle vynechávám. Ještě plasty. Jedno hrábnutí, druhé. Je tam! Z obalu od chipsů, které jsem chroupala včera večer u počítače, vykukuje modrý plastový růžek. Paměťová karta. Hosana!

Musím se omluvit Cyrilkovi. Je to má vina. Mea maxima culpa. Stárnu a ztrácím paměť.

Či a či a čičičí

Cestou k prababičce provádím námětové foto cvičení. Schválně nejdu obvyklou cestou, kličkuju uličkami. V první řadě hledám kytky, ale marně. Pak mi do cesty vběhne kočka. Neuteče, i když ji cvakání závěrky leká.

Je čtyřbarevná. Jak příznačné. Přesně tak vypadala babiččina první kočka, kterou si pamatuju. Dali jsme jí jméno Paculka, Packa. Milovala vařené brambory. Další kočky mi v hlavě neuvázly, až ta poslední. Černý kocour Matěj. Aby si ho nepletla se sousedovým, odbarvovala mu babička chlupy na hlavě kysličníkem. Byl to jediný kocour se zrzavým přelivem široko daleko.

Už není. Je v kočičím Pánu. A další kočku už babička nechtěla. Ani nevím, jestli některou z jejích koček najdu někde na fotce. Asi ne. Ale vzpomínek je pod povrchem schováno hodně, jak vidět. Stačí letmo potkat cizí kočku.

Skleněná sobota

Sobota, velký rodinný výlet. Sklárny v Květné měly den otevřených dveří. Štěpánek, o výrobě skla teoreticky poučený z Kostiček, se těšil, až všechno uvidí na vlastní oči. Povedlo se.

Sklárny jsou poměrně malé a působí komorním příjemným dojmem. Ani davy návštěvníků nevzaly sklářům úsměv z tváří. Každé dítě, co uhlídli, si zvali nahoru k tavící peci a nechali vyzkoušet foukání do sklářské píšťaly. Štěpán se také dočkal, celý blažený.

A to jsme ještě cestou dostali darem pro kluky skleničky, na které nám v brusírně vyryli jejich jména. Z ničeho jiného dnes Štěpán nepije. Jeho vlastní sklenička! Zážitek nad zážitky. A pro mě taky. Vidět poctivou ruční práci je dneska už vzácnost.

Dovezli jsme si skleněný džbán. Opravdu ze srdce mě těší, že není Made in China. Jsem patriot.

Kapku hrátky

Sněží a sněží a sněží. Co doma, pojedeme na výlet. Autobusem k babičce a rovnou na celý den. Cyril cestou usnul, takže Štěpána jsem ve dveřích předala babičce a šla po vesnici vozit kočárek se spáčem. Foťák s sebou, jak jinak.

Hledám v tom bílém pekle zajímavý záběr. Brána do JZD je otevřená. Drze vjíždím dovnitř. Vyplatilo se. Hned za plotem visí na plechové boudě galerie střechýlů. Krásné kousky a kapou jako o závod. Výborně, kapka vody je skvělý a dosud nepokořený námět.

Kap kap. Kap kap. Kap. Cvak. Cvak. Cvak. Po několika desítkách záběrů dokážu dokonale vystihnout okamžik. Ten špatný. Rampouch naprosto bez kapky. Kap kap kap kap kap. Kapání se zrychluje. Konečně jsem na foťáku našla sekvenční snímání. Teď to půjde samo. Kapkapkapkap. Kráp! Zvednu oči od displeje a krápník nikde. Ranila ho z té tepové frekvence mrtvice.

Ale zbývá jich tam ještě víc než dost. Uáááááá, ozve se z kočárku. Tak nic, fotohrátky pro dnešek skončily. Jdeme zpátky k babičce.

Lyžník

Při rýmě se nejlíp dýchá venku. Ani jsem neprotestovala, když Štěpán dopoledne vyjádřil přání jít lyžovat. Nabalila jsem jedno dítě, druhé dítě, lyže, lyžáky, přilbu a hurá na kopeček do lesa.

Ještě jsme tam nelyžovali, zdál se nám moc placatý. Ale při porovnání s dětskými loučkami na sjezdovkách v okolí z toho nevychází nijak špatně. Ba naopak. Jenom vlek musí dělat matka.

Cyril v kočáře spal jen krátce a po probuzení mu nechutnal svět. Hnout se metr od kočáru znamenalo psychické zhroucení batolete. Krom hry na výtah jsem tedy provozovala i sprinty na krátké tratě. Kopeček, kočár, kopeček, kočár. A mezitím, ani nevím kdy, jsem párkrát vytáhla foťák. Jen tak zdálky, dokumentačně. Štěpánovi to stejně nejlíp šlo, když jsem byla co nejdál. Jestli oni se na mě s Cyrilem nedomluvili.

Chodící termoska

Já i můj muž nosíme brýle. Štěpánovi jsem loni koupila na jarmaku aspoň hrací dřevěné. Má totiž brýle za odznak vědění a bylo mu líto, že žádné nepotřebuje.

Dnes zůstal doma ze školky kvůli rýmě. Hned ráno usoudil, že má nemocná i očička a nutně potřebuje brýle. Okrášlen obrovskými obroučkami strávil téměř celý den.

Poslední dobou ho začalo bavit kreslení. Má fixové období. Naučili jsme se fixou neprodřít papír, nepropíjet na rub listu. Ale zatímco do techniky kreslení zasahovat můžu, usměrnit jeho fantazii je nemožné. U nás se nemalují auta, lidi ani domečky. Oblíbený námět posledních dní je chodící termoska. Vážně netuším proč.

Druhý dech

Zima nás stále ještě neopouští. Naopak chytla v únoru druhý dech. Moje nadšení pro zimu, silně ochablé, se naštěstí vrátilo též. Když už ten únor být musí, nešť je tedy bílý. Rozhodně lepší než blátivé beztvaré bezčasí.

Ranní sněhové idyle chybělo jen trochu sluníčka. Po obědě sice vyhlédlo, ale to už zase nebyly na stromech bílé návěje. Člověk si nevybere. Fotograf limitovaný časovým rozvrhem svých dětí už vůbec ne.

Fotí se prostě za chodu a zastavit kvůli hledání lepšího záběru se dá jen tehdy, když Cyril zrovna usne. Od kočárku se jinak nesmím hnout na krok. Dnes to ani nebylo potřeba. Naše oblíbená zkratka vypadala působivě i rovnou z chodníku.

Horkou jehlou

Ve školce bude karneval. Maminko, já chci jít za dýni. Nemám doma oranžovou látku, kupovat se mi nechce, takže volím úhybný manévr. Nechceš radši za slunečnici? Žlutá doma je. Ano, ano, půjdu za slunečnici!

Domácnost ve stavu šicího chaosu. Nitě všude. Zbytky látek taky všude. Cyril v rauši, roznáší barevné cancourky tam, kde se zatím nedokázaly dostat samy. Třeba do sprchového koutu. Ale slunečnice pomalu vykvétá. Na dostizích v Ascotu by z takového kloboučku určitě měli radost.

Večerní krejčovský sprint. Zítra je den karnevalu. Musím to stihnout. Jedno dítě řve, visíc mi na onitěných nohavicích. Druhé dítě má zvědavou hlavu vecpanou téměř pod patku šicího stroje. Naštěstí neřve. Zatím.

Hotovo. Uff. Horkou jehlou, ale včas. Ještě vyfotit. Model stávkuje. Fotograf stávkuje. Kruci, kdo měl tenhle pitomý nápad se slunečnicí?

Dobrou noc

Velmi, velmi výjimečně se dívám na televizi. Vzhledem k tomu, že ji nemáme, znamená to stejně zase jenom sedět u monitoru počítače. Dnes mě ale zlákala Ďáblova lest, první díl české tajemné detektivky.

Začínala už v osm, v době, kdy obvykle uspávám Cyrila. Moje povinnosti převzal muž a já dostala osobní volno. Sluchátka na uši, pohodlné křeslo a nevím o reálném světě. V hlavě mám magické rituály, tajná znamení a Ďáblovu bibli. Kriminálka skončila v nejnapínavějším momentu, jako obvykle. Pokračování příště.

Už jsem zase duchem přítomná. Jdu zkontrolovat spící děti. Cyrilek tiše oddechuje. V pokoji voní nejkrásnější vůně světa, vykoupané miminko. Cyril leží na boku, ruce sevřené do pěstiček, palec v objetí ostatních prstů. Je to moje dítě. Já takhle spávám dodneška. Jako miminko.

Rychleji, výše, silněji

Štěpána na horách s prarodiči chytlo lyžování a dnes se nám poprvé předvedl. Do dokonalosti má daleko, ale velice se snaží a baví ho to natolik, že se nenechá odradit ani spoustou pádů. Nutíme ho dělat obloučky a jet pomalu. On raději namíří lyže ze svahu a jede šusem. Maminko, když mě to rychleji baví víc.

Nebyla bych to já, abych v okolí lyžovačky nevysbírala keše. Jedna byla až na vrcholku sjezdovky. Sjezdových lyží nemajíc, šlapala jsem ten krpál pěšky. Po kolena ve sněhu. S nerozlučným přítelem, foťákem.

Když mi bylo nejhůř a dechu se nedostávalo, měla jsem dobré alibi pro pauzu. Focení. Pár minut sněhových panoramat, můj dech mě doběhl a mohli jsme dál. Výš.

Telefonista

Pevnou telefonní linku jsme zrušili už před lety. Smrt Telecomu. Ale Bellův přístroj se nám vetřel loni do bytu zpátky. Je to VOIP telefon, internetový. Na mě moc složitá věc.

Tak ani nechápu jak to, že s ostatními členy rodiny, kteří si ho pořídili též, si voláme zadarmo. Nějaké technické čáry či co. Ono je mi to vlastně i jedno. Nejsem telefonní vykecávací typ. Vyřídím nejnutnější a nazdar.

Ovšem Štěpán, to je jiná. Když se pustí do hovoru se sestřenkou, visí na drátě věčnost. O čem si ti dva spolu povídají, nemáme tušení. Ale sranda je to veliká. Co nás asi čeká v pubertě?

Stíny

Počasí se vybarvilo do pěkna, obloha modře září, vzduch mrazí a sluníčko na záclonách maluje stíny. A já mám taky v duši stíny a mráz. A strach.

Prababička byla celý den v nemocnici na řadě vyšetření. Její problémy hrozily tou nejohavnější diagnózou. Je velmi stará, velmi slabá, ale plná života. A lásky k nám. Celý den se mi malovaly před očima nehezké scénáře. Svírala mě hrůza z toho, co bude.

Odpoledne zmizely stíny ze záclon a snad i z mé hlavy. Prababička není zdravá, ale to nejhorší se nepotvrdilo. S příčinou jejích strázní by se mohlo dát něco udělat. Když bude chtít. Ale i ona má svůj strach a své obávané stíny. Každý je má. I ten krásný slunečný den.

Zvonivé kapky

Slíbila jsem pokračování meteorologického zpravodajství. Sníh pořád leží, ale je jako naházený lopatou. Žádná hezká nadýchaná peřinka. Mokrá, zválená deka. Deka, co vymáchanou ve špinavé vodě nevyždímali a pohodili na zem. A pošlapali. Voda z ní teče proudem.

Požehnání pro trávu, prokletí pro pěší. O kočárku nemluvě. Razit cestu mokrým marastem na chodníku je pro silné ruce a nervy. Člověk, aby nenadával, musí si na tom mokropsím počasí najít něco pozitivního.

Třeba korálky vodních kapek rozvěšené všude po keřích. Třpytivé náhrdelníčky z průhledných perel. Vodní zvonkohra. Kapy kap. Cinky cink. Kapka byla a už není, zazvonila do zapomnění.

Únor bílý, pole sílí

Kytky nekytky, jaro si ještě bude muset počkat a já s ním. Únor bílý, pole sílí. Po dnešku bude pole silné jak silnica, jak se u nás říká.

Dopoledne bylo chladné, ale jinak normální. Úderem dvanácté to začalo. Místo klekánice přiletěl těžký sněhový mrak a protrhl se durch. Zrovna jsme s Cyrilem vraceli zvenku. Včas jsem stihla zavézt kočárek se spícím dítětem do bytu a pak na chvíli vykoukla ven fotit. Zbaběle jenom ze vchodu, krytá stříškou. Čina to byla pořádná.

A to byl jenom začátek. Večer padaly opravdu trakaře. Obrovské chuchvalce těžkého, mokrého sněhu. Za dvě hodiny ho napadlo deset centimetrů. Na místní poměry kalamita. Na silnicích zmatek, v krajině pohádka. Jenom nám ta sněhová idylka asi dlouho nevydrží. Uvidíme zítra.

Úplněk

Neměla jsem ambice zachytit úplněk. Ani jsem nevěděla, že dnes úplněk je. V poledne jsem cvičila ostření na rašících pupenech jakéhosi stromu. Odpoledne jsem táhla foťák a kluky k babičce, že se pokusím o bráchovský portrét nebo momentku.

A pak jsme od babičky vyrazili zpět domů. Na chodníku před domem mě do očí praštilo nebeské divadlo. Scéna jako z hororu. Měsíc v dokonalém úplňku, přes něj se táhnou mlhavé cáry oblaků, dramaticky nasvícené. Proti obloze se rýsují černé holé větve. Haúúúúúúú.

Nedá se to vydržet. Vlkodlačí proměna začíná. Oči fascinovaně zírají na zářící kotouč. Neuhnou z něj ani o píď. Ruce poslepu šátrají po kabele s foťákem. Nejde otevřít. Kruci! Chlupy se ježí po těle. Mraky se rychle sunou dál. Ještě minutu a je po všem. Na čele vystupuje studený pot. Honem, honem! Konečně je foťák venku z kabely a bleskově cvaká spoušť. Na Měsíc padne první stín. Během pár mžiků je zcela zakrytý. Tma. Kouzlo pominulo. Fotodlak jde spát. Do dalšího úplňku je z něj zase obyčejná šílená matka.

Kamarádky

Moje babička Antonie má kamarádku Kamilu. Velmi dobrou kamarádku, znají se desetiletí. Kamarádka Kamila měla velmi dobrou kamarádku Ludmilu. Znaly se odmala. Kamarádka Ludmila byla babička mého manžela. Svět je malý.

Jako pozůstatek po tvorbě kalendáře pro tchýni mi v počítači zůstaly naskenované staré fotky jejich rodiny. Je na nich i babička Ludmila zamlada. A řada dalších lidí, které kamarádky Antonie a Kamila v mládí znaly a vídaly.

Babička Antonie byla na fotky velmi zvědavá. Vzala jsem k ní tedy digitální fotorámeček. Shodou okolností se u babičky zrovna objevila kamarádka Kamila. Ze starých, unavených a trochu smutných paní se u fotorámečku staly rozesmáté povídalky. Tolik historek a vzpomínek jsem dlouho neslyšela. Taková holčičí drbárna. Jedné je skoro devadesát, druhé sedmdesát pryč. Ale vevnitř jsou celé ty roky pořád stejné. Prostě kamarádky.

Obyčejná procházka

Z fotky to vypadá na obyčejnou procházku u obyčejné řeky. Tak nějak to bylo. Ale je spousta věcí, které vidím na fotce jenom já.

Obloha, ač nevypadá, byla blankytně modrá. Konečně. Řeka ji vzorně zrcadlila, že chvílemi vypadala jako napuštěný plavecký bazén. Hodně foukalo, opravdu hodně. Kachny měly místo poklidné plavby windsurfing. Někde sto metrů za mnou stál další fotograf, jen vykoukne sluníčko a lezou ven jak švábi na pivo.

Vpravo na fotce nejsou něžné obliny Buchlovských hor. Vpředu na fotce není první stanoviště mojí druhé keše. Vlevo na fotce není dům, kde bydlí babička s dědou. Dnes se vraceli z hor. A Štěpánek s nimi.

Procházka byla obyčejná a krátká. Spěchali jsme domů. Přivítat navrátilce.

První jarní

Počasí posledních dní mě uvrhlo do deprese. Místo modrého nebe nehybná olověná duchna. Svět bez barev, bez vůní, bez naděje. Únor je mi nejprotivnějším měsícem. Zima už je dlouho, do jara daleko.

Ale dnes konečně po obědě vysvitlo sluníčko a vytáhlo nás s Cyrilkem na procházku. Mířím najisto k vilce na rohu ulice. Tam mívají k vidění první jarní květinky. Ale moc nedoufám, začátek února je přece jen brzy.

V zahrádce se na nás vesele smály žluté talovíny. Deprese ze mne spadla obratem. Brzo bude jaro! Už je to jisté, rozkvetly první kytičky!

Pod talířem

Nemám bohužel žádné alibi pro flákání. Jedno dítě pryč s babičkou, druhé dítě pryč s tatínkem. Co s načatým odpolednem? Grunt!

Koupelna volá o pomoc. Nedivím se jí. Přijít na návštěvu hygienik, okamžitě nám ji zapečetí. Poprvé ovšem začínám úklid s foťákem v ruce. Několik pokusů o estetické zachycení plísně kolem oken. Tudy ne, přátelé. Co dál. Zkusíme na lustrech trik s podexponováním. Hm, kde se tam vzalo tolik pavučin? Třetí pokus. Nerezový trojháček. Lapsus do třetice.

Pak mi oko padne na talíř sprchy. To by nebylo špatné. Cvak, cvak. No nebylo, když se to napřed umyje. Ale co by člověk neudělal pro zajímavou fotku. Vypulírovaná sprcha už je mnohem lepší. Tak jednou, dvakrát, změna úhlu, potřetí, přeostřit, počtvrté, popáté, pošesté a dál.

Sprcha je vyfocená a koupelna umytá. Ale co říkali sousedé, když mě viděli přes rozsvícené okno stát rozkročmo na vaně a neustále přidřepávat nahoru a dolů, to opravdu nevím. Radši se ani nebudu ptát.

Útěk z Alcatrazu

Seva, Meccano, Carpenter, Blok. Seva, Meccano, Carpenter, Blok. Ještě, že Lego už mám ze včerejška hotové. Seva, Blok, Meccano, Carpenter. A hele, drátek z Voltíka. Šup do krabice.

Pokračuju v inventuře stavebnic. Nemáme je, jak by se mohlo zdát, smíchané dohromady. To jenom chodím po bytě, nakukuju do všech škvír a hledám ztracené kousky. Naše stavebnice mají trvalé domácí vězení. Nesmí se nosit ven. Aby se nerozutekly.

Tudíž teoreticky každý zatoulaný dílek musí být jednou nalezen. Ale objevili jsme už několik tajných útěkových tunelů z bytu. Největší spřeženec útěkářů je vysavač. A hned potom Cyril. S gustem nosí různé předměty do koše na papír. Hračky, konzervy, svůj dudlík i kousky stavebnic.

Dohledáno, dopočítáno. Coby bachařka jsem zklamala. Zase pár vězňů z Alcatrazu uniklo.

Lego policie

Začala jsem razii u Štěpána v pokoji. Není doma, nemůže se vměšovat. Kromě hloubkového úklidu je potřeba zkontrolovat a roztřídit stavebnice. Dítě je pořádné, ale nepříliš systematické. Navíc v pokoji jako černý pasažér řádívá Cyril.

První přišlo na řadu Lego. Máme ho hodně. Opravdu hodně. S pomocí webové Lego databáze jsem se dopočítala k 27 krabicím a 883 dílkům. Všechny smíchané dohromady. Jsou vůbec všechny? Beru vytištěný seznam kostiček a jdu na inventuru.

Červené, modré, zelené, žluté, oranžové, černé a bílé. Malinké, veliké, placaté, vysoké, dlouhé a krátké. Podvozky, kabiny, koleje rovné, koleje kulaté, výhybky, křížení, mosty. Z postele je barevná třídírna. Na seznamu přibývají fajfky, Lego se stěhuje zpátky do beden. Je to výborné. Chybí jedna jediná malinká červená kostička. S dušou v péřú ji zdravím do Lego ráje.

Ulovená kačena

Cesta k prababičce kopíruje koleje lokálky. Už mockrát jsem si řekla, že zkusím vyfotit vlak. Jezdí tam většinou jenom motorové vagony. Vláčku se říká kačena, kača. Nikdy ale nestihnu včas vytasit foťák z kabely. Nebo za celou cestu nic nejede. Dneska mi štěstí přálo.

Stojím u vyhlédnutého sloupu elektrického vedení a číhám. Cyril číhá se mnou, bez hlesu kouká z kočárku. Z dálky zaslechnu zahoukání. Sláva, dočkáme se. Honem vyvážím bílou na kusu papíru pohozeném v trávě. Vlak už rachotí přes most. Rychle! Nachystám záběr, ostřím na keř u kolejí a s namáčknutou spouští čekám. Pravým okem periferně zkontroluju pohyb a rychlost mašinky. Jede tak akorát, snad stihnu zareagovat. Blíží se. Nevidím ji, ale slyším. Teď, teď se musí objevit v hledáčku! Tisknu spoušť. Bude to v pravý čas?

Bylo. A ve stejném okamžiku, kdy jsem já zmáčkla spoušť, zmáčkl strojvedoucí sirénu. Na pozdrav. Málem měl na svědomí jeden infarkt, zneuctění kalhot a volný pád foťáku. Ustála jsem to leknutí. Mašina letí dál. Dívám se na Cyrila. Siréna s ním ani nehnula. Sedí a dál tiše kouká z kočárku. Jen foť, matko. Znám tvé priority.

Dobré skóre

Co jsme vlastně dělali, když jsme měli jenom jedno dítě? Škoda, že výhody podobných situací člověk zjišťuje až zpětně. Štěpánkův pobyt na horách z nás dočasně udělal jednodětné rodiče. Tolik volného času ani nepamatujeme!

Na střídačku jsme si dopřáli čas pro své osobní záliby. Muž proseděl dopoledne nad šachovnicí. Se silným soupeřem uhrál remízu. Dobré skóre.

Moje bylo odpoledne. Štěpána jsme směnili s babičkou za auto, jsem mobilní. Posbírat tudíž pět keší po okolních vesnicích byla hračka. Taky dobré skóre. Foťák výletoval se mnou. A co jiného fotit v terénu než zase krajinky.