Cesta k prababičce kopíruje koleje lokálky. Už mockrát jsem si řekla, že zkusím vyfotit vlak. Jezdí tam většinou jenom motorové vagony. Vláčku se říká kačena, kača. Nikdy ale nestihnu včas vytasit foťák z kabely. Nebo za celou cestu nic nejede. Dneska mi štěstí přálo.
Stojím u vyhlédnutého sloupu elektrického vedení a číhám. Cyril číhá se mnou, bez hlesu kouká z kočárku. Z dálky zaslechnu zahoukání. Sláva, dočkáme se. Honem vyvážím bílou na kusu papíru pohozeném v trávě. Vlak už rachotí přes most. Rychle! Nachystám záběr, ostřím na keř u kolejí a s namáčknutou spouští čekám. Pravým okem periferně zkontroluju pohyb a rychlost mašinky. Jede tak akorát, snad stihnu zareagovat. Blíží se. Nevidím ji, ale slyším. Teď, teď se musí objevit v hledáčku! Tisknu spoušť. Bude to v pravý čas?
Bylo. A ve stejném okamžiku, kdy jsem já zmáčkla spoušť, zmáčkl strojvedoucí sirénu. Na pozdrav. Málem měl na svědomí jeden infarkt, zneuctění kalhot a volný pád foťáku. Ustála jsem to leknutí. Mašina letí dál. Dívám se na Cyrila. Siréna s ním ani nehnula. Sedí a dál tiše kouká z kočárku. Jen foť, matko. Znám tvé priority.
Žádné komentáře:
Okomentovat