Láska bratrská

Cyril je vysloveně vítací typ. Jak zaslechne bouchnutí vchodových dveří, namíří si to okamžitě na chodbu. Ve tvářích ďolíčky, ťape houpavým krokem, žvatlá si svoje ďa ďa, pa pa, ga ga a i jinak vyjadřuje, jak ho těší, že někdo přišel.

Mámu vítá lehce uraženě. Dovolila si odejít a dosud jí nebylo odpuštěno. Obličejík nakrabacený, z pusinky pekáček nachystaný spustit sirénu pro případ, že nebude ihned utěšen objetím. To tátu pozdraví hlasitým smíchem. Táta totiž nosí jídlo. Ale nejhezčí přivítání čeká na Štěpána. Uslintaná upřímná pusinka. Pohlazení malou tlapičkou. A zářivý úsměv. Přišel brácha.

Jen vyfotit tuhle hezkou chvilku jde jen obtížně. Místa, světla i času málo. Dnes střelbou od boku víceméně naslepo, ale uloveno. Na tu fotku se budu chodit dívat, až se zase servou o nějakou hračku. Je v ní něco, co mi říká, že se spolu budou stejně nadšeně vítat celý život. Že by láska bratrská?