Ztráta paměti

Stojím na náměstí a chystám se fotit klobouk svatého Ignáce, z něhož sněhová chumelenice udělala apartní bílou buřinku. Zrada, ve foťáku není karta. V duchu si vynadám do hlav dubových a mířím domů to napravit. Zase zrada, paměťová karta není ani v počítači ani kolem něj. Není nikde na dohled.

To malé modré nic se prostě vypařilo. V podezření z defraudace se okamžitě ocitne Cyril. Kolem počítače se prdelí neustále a jeho sklony strkat malé předměty do úzkých škvír už známe. Prohlídnu všechny štěrbiny v počítači i okolo. Nic. Klávesnice, tiskárna, monitor. Nic, nic, nic. Hračky. Nic. Koš na papír. Nic.

Sakra, kde je? Finanční ztráta by to byla minimální, karta je malá, záložní, máme druhou větší. O nic nejde, ale prostě mě to žere. Běžím zpátky na náměstí přehrabat sníh. Snad vypadla přímo tam. Nikde nic. Přiznávám se manželovi. Jeho káravý pohled. Můj nápad dát Cyrilovi cvičně druhou kartu a pozorovat, kam ji strká. Manželův vražedný pohled. Tak nic. Rezignace.

Jdu vyhodit kelímek od jogurtu a instinkt geocachera mi velí prohrábnout odpadkový koš. V netříděném odpadu není. Bio zbaběle vynechávám. Ještě plasty. Jedno hrábnutí, druhé. Je tam! Z obalu od chipsů, které jsem chroupala včera večer u počítače, vykukuje modrý plastový růžek. Paměťová karta. Hosana!

Musím se omluvit Cyrilkovi. Je to má vina. Mea maxima culpa. Stárnu a ztrácím paměť.