Nemám co na sebe

Nemám co na sebe! Vážně. Jdeme do divadla a já přebírám ramínka ve skříni. V šatech nemůžu, nemám k nim žádné boty. Lodičky skončily v popelnici už před rokem. Sukně vázne na punčochách, taky se ze skříně jaksi vytratily.

Když je člověk kalhotový typ, může v kalhotech i do divadla. Takže to bude jako minule. Kalhoty a bílá halenka. Vypadáš nudně! A staře. Ale co s tím? Další probírka skříně. Kde nic není, ani smrt nebere.

Vzpomenu si na své hedvábné šály. První, druhá, třetí by šla. Víc jich stejně nemám. Muž, díky vlastnictví jediného obleku osvobozen od oblékacích dilemat, netrpělivě podupává. Už jdeme!

Představení je hezké a zajímavé, hodně k přemýšlení. Cestou domů dumám nad nesmrtelností chrousta a v hlavě se vynoří nečekaná vzpomínka. Ta šála, co máš na sobě, byla ušitá pro maturitní šaty. Ó hrůzo, kolik je to let. Určitě už je nemoderní. Vidíte? Já vážně nemám co na sebe!