A je to tady. Začínáme mít zimy až po stařečkovo. Štěpán ráno ani nechtěl jít bobovat, radši doma stavěl jeřáb. Vytáhli jsme ho ven až odpoledne. Doslova. Nechal se táhnout na bobech skoro celou cestu k prababičce i zpět.
Muž tahoun nasadil ostré tempo a já, tlačící kočár a ověšená foťákem, jen tak tak dobíhala. Když ono zrovna vysvitlo sluníčko a na zasněženém poli namalovalo dramatickou stínohru. Fotograf neodolá.
Pole pod sněhem vzbuzuje pocit měkoučké peřinky. Každá brázda něžně přikrytá bílým kopečkem, jako když máma zakryje spící děťátko, aby neprochladlo. To bych teď potřebovala ze všeho nejvíc. Zimní spánek pod bílou peřinou. A nebudit až do jara, prosím.
5 komentářů:
jojo, opravdu krásná bílé peřinka:-)). a spánek do jara bych si taky dala líbit!
Tý jo, hezké sněhové moře :o)
No Štěpánek se nemusí bát, tady už je obleva prší a prší a prší :-(
Hezká duchna :-)
U takovýhle fotek si říkám "já chci takýý" (jakože umět to vyfotit. Je krásná. Ovšem pocity s vámi nesdílím. Žádný spaní. My jsme holt eskymáci. :o)
Fotka Ti vyšla parádně. Přesně to měkoučké světlo, které na to bylo potřeba. Opravdové pohlazení.
Okomentovat