Dostalo-li se včerejšku hanlivého označení Den Blbec, dnešek je už mimo veškeré kategorie. Ze zálohy na mě skočila má nevítaná životní souputnice, žaludeční neuróza. Kuš, potvoro!
Ani pít mi nechutná, ani jíst mi nechutná. Hýbat se můžu jen v předklonu. Místo žaludku mám mlýnské kameny. Cyrilkův koupací kbelík jsem použila k čemusi veskrze nechutnému. Ještě, že byl po ruce. Je mi zle. Je mi čím dál hůř.
Naštěstí má muž pochopení a starost. Odvelí mě do postele, donese hořký čaj. Čaj do sebe nevpravím, ale klid vítám. Ležím hodiny se zavřenýma očima, stočená do klubíčka. Co se děje doma, netuším.
Ovšem není třeba mít obavy. Já se z toho časem vyhrabu. Jako už tolikrát. A děti s tatínkem se budou mít i beze mě na jedničku. Jako už tolikrát. I fotka bude, toho se nebojím.
Není si na co stěžovat. Koneckonců, kdy se mi naposled podařilo oslavit svůj svátek celodenním válením v posteli?
Žádné komentáře:
Okomentovat