No to jsem si dneska dala. Cyril jeví už dlouho úchylku na tužky. Dosápe-li se k hrnku s tužkami, blaženě je všechny vyháže ven a vybere si dvě nejmilejší. Třímaje v každé ruce jednu, pochoduje po bytě s výrazem spokojeného dirigenta.
Katastrofická část mého já trpí při představě tužky vražené do oka. Ale vzít se mu nedají. Co držím, to nepustím. Občas se mi aspoň podaří otočit je špičkou dolů.
Dnes mě konečně napadlo dát mu k tužkám i papír. Není divu, že mi to došlo pozdě. Štěpána kreslení nikdy nebavilo. Štěpán si nikdy jen tak nečmáral. Štěpán nikdy nepomaloval žádnou zeď. Pro Cyrila po dnešku platí pravý opak. Včetně té zdi. Až to Štěpán zjistí, asi se zjeví. Byla to JEHO zeď v jeho pokojíčku. Aj aj aj.
Žádné komentáře:
Okomentovat