Moje Míša

Už nedávno jsem varovala, že se u nás bude teď pořád slavit. Dnes byla u manželových rodičů narozeninová trojoslava. Můj muž a jeho dvě neteře. Ta nejmladší a ta nejstarší.

Z nejstarší neteře se už klube hezká holka. Desetiletý nohatý žabec bude za dva tři roky elegantní slečinka na podpatcích. Mám pro ni slabost. Byla prvním miminkem v rodině. První voňavý uzlíček, který jsem směla chovat.

Míša mi dala poprvé poznat lásku k dítěti. Byť to nebylo moje vlastní dítě, byl to nečekaně silný pocit. Krásný a zavazující. To pouto k ní cítím dodneška. Je chytrá a šikovná, určitě půjde studovat. Na její promoci budu pyšná jako páv. Na ničem z toho přitom nebudu mít sebemenší zásluhu. Legrace. Nemáme společnou ani kapku krve. A přesto je moje. Paradoxy života.