Den, o kterém jsme všichni měli jiné představy. Ranní telefonát a šok. Prababičku odvezla záchranka. Časovaná bomba v její noze vybuchla. Jde o život.
Muž je naštěstí doma, přebírá kluky. Utíkám do nemocnice. Napřed úleva. Babička žije, vnímá, komunikuje. Potom poznání. Jde o nohu. Amputace. Už je pozdě. Jediná šance je Brno. Převoz a okamžitá operace. Riskantní záležitost. Babičce je téměř devadesát. Na střídačku s mámou sedíme u babiččiny postele, držíme její ruku a pozvedáme náladu. Už dlouho jsme si toho s babičkou tolik neřekly. Řekneme si vůbec ještě někdy něco?
Kapačky. Transfuze. Převoz záchrankou na brněnskou kliniku. Jsme babičce v patách. Slíbily jsme jí to. V Brně zase to slovo. Amputace. Už je pozdě. Ale zkusíme nohu zachránit. Babičku vezou na sál. Pusa, pohlazení, slzy. Babička se chvěje pláčem. Děkuju vám za všechno. My taky.
Pozdní večer. Nervózní hodiny prosezené na schodech před operačním sálem. Vzorek podlahy otištěný v mozku. Ticho. Dusivé ticho. Babička si zaslouží zázrak. Babička si zaslouží zázrak. Prosím, babička si zaslouží zázrak.
Stalo se. Komu mám děkovat? Za nohu? Za život? Za zázrak?
Žádné komentáře:
Okomentovat