Jo jo, je to tak. Zas mi dali na zobák. Mou velkou ctižádostí je vyfotit ptáčky. Nikoliv španělské, ale kosy, drozdy, stehlíky, zvonky, červenky a jiné krásné zástupce české avifauny, kteří poletují kolem domu. V nejhorším případě i havrany, těch je tu taky dost. Ale nemám štěstí.
Taky nemám teleobjektiv a asi bych potřebovala i nějaké maskování. Takhle střídám nenápadné přibližování na ideální vzdálenost s překotným úprkem v naději, že pták ztuhne strachy a neuletí. Houby, houbičky. Sypu zrní na parapet a číhám za záclonou. Věším na okolní stromy laskominy pro ptáky, aby přiletěli blíž. Z domu vycházím s foťákem přichystaným na okamžitou expozici. Co kdyby náhodou. V mém případě ovšem štěstí připraveným nepřeje.
Dnes mě provokovali dva strakapoudi. Předváděli se na střídačku jako na výstavě. Ale pro foťák daleko. Půl hodiny bezúspěšného pobíhání od stromu ke stromu mě otrávilo. Ať se jdou vycpat!
Místo ibisů budu prostě radši fotit ibišky.
Žádné komentáře:
Okomentovat