Být s dětmi v krásném jaru zavřená doma, to je za trest. Pro všechny. Štěpán ani moc neprotestoval, užíval si nezvyklé lebedění v posteli. Ale zato Cyril! Několikrát přinesl botičky, že chce ven. Nešlo to. Boty letěly vztekle do kouta. Pak zkusil vygestikulovat aspoň usazení v kočárku. Rozveselilo ho i popojíždění po chodbě. A moje sliby. Až přijde táta, půjdeme ven.
Dostali jsme se až před šestou. Pěšky, jen tak po okolí. Foťák přes rameno, bez toho to nejde. Ale s dítětem vypuštěným navolno se čas na focení zkracuje doslova na setiny vteřiny. Každý záběr maximálně jednou a už utíkám chytit prchajícího Cyrilka.
U vilky za rohem ulice jsme zůstali déle. Líbilo se nám tam oběma. Paní domu na stolečku u branky nabízí přebytky ze své zahrádky. Kytky, pažitku, co zrovna má. Kolemjdoucí se obslouží sami a dvacet korun hodí do kasičky. Funguje to už roky. Důvěra za důvěru. Taková starosvětská nádhera.
Žádné komentáře:
Okomentovat