Když uklízím, chci mít klid. Třídit důležité papíry s potomky po boku je atentát na psychiku. Cyril záškodničí a krade ze stolu, co se dá. Účtenku od bot jsem v poslední chvíli vysvobodila z odpadkového koše. Štěpán nutně potřebuje každý cár papíru, zakazuje mi cokoliv vyhodit a navíc to děsně okecává. Jak se tady mám soustředit?!
Ven! Ven půjdete! Tatínku, zaveď je do hlubokého lesa. Nebo aspoň do města na jarmark. Zabralo to. Je tu luxusní klid. Problém se přesunul jinam. K tátovi. I on by rád užíval blahého ticha, ale má smůlu. Dneska se jich nezbaví.
Otec, jsa obyčejným chlapem, volí prastarou a univerzální metodu. Zacpat pusu jídlem. Na jarmarku byl bohatý výběr. Štěpán zvolil cukrovou vatu. Z hlediska umlčení ukecánka nadějná volba. Třeba si ten zobáček slepí. Nee. Neslepil. Vesele kecal dál, pro změnu v zelené úpravě.
A muž je, krom zlaté medaile za vzorné otcovství, i kandidát na extra pochvalu, protože toho zeleného mužíčka dotáhl domů bez umytí. Abych měla co fotit.
Žádné komentáře:
Okomentovat