Vypravili jsme se navštívit kamarádku žijící sice ve stejném městě, ale ve čtvrti na kopci. V našem rovinatém kraji je takový kopec opravdu výsostná adresa. Nádherný výhled, i když pravda poněkud větrno. Ale zase nehrozí povodně.
Protože do těchto končin zavítám jen velmi zřídka, těšila jsem se na focení panoramat blízkých hor. Jdou odsud totiž nejlépe vidět. Ale horký ještě-letní den zahalil hory do oparu, se kterým si můj foťák neporadil. V zoufalosti jsem obrátila objektiv vzhůru na oblohu. A ony tam pluly nádherné beránky, nadýchaná vata, jen jen se jí dotknout. Bylo k nim z té výšiny nějak blíž, i to nebe bylo mnohem modřejší než dole ve městě.
A já myslela na ženu, kterou už nepotkám. Jen její maminku, celou v černém, jako dnes ráno. Posílám pozdrav do nebe, Jitko.
Žádné komentáře:
Okomentovat