Měla jsem v plánu fotit Štěpána v Sokole. Chodí už do cvičení pro starší děti, takže nepotřebuje neustálou asistenci, což dává šanci k fotografování. Teoreticky. V praxi jsem naprosto pohořela. Je to jako shánět hejno koček, jedna jde tam a druhá onde, nikdy nepostojí. Fotím ohleduplně, nenápadně, bez blesku, ergo zcela rozmazaně.
Odpoledne před cvičením jsem na pět minut vyběhla na dvůr, vyfotit si nějakou zajišťovací fotku pro případ, že by Sokol nevyšel. Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. Dnes jsem měla dobré tušení.
A přece to není znouzectnost. Tahle nádherná růže mi kvete přímo pod kuchyňským oknem. Nějak jsem si jí dosud nevšimla. Teď už ji tam budu vidět pořád, i v zimě. Vždyť vrabci do teplých krajů neodlétají.
1 komentář:
Ahoj Buli, u tehle fotky se mi vybavil Seifert:
“Ta řeč voní šalvĕjí a mátou, dýchá růží, již mám pod oknem…”
(extra kvuli tobe jsem si to napsala ve Wordu, abych versiky nepripravila o diakritiku).
Moc rada na tvuj blog chodim, nejen kvuli fotkam, ale i (a vlastne hlavne) kvuli tem komentarum.
Okomentovat