Psychohygiena

Žena na mateřské dovolené žije poněkud v jiném světě než normální smrtelníci. Příliš, ba skoro vůbec nerozhoduje o svém programu, čase k jídlu, o spánku a odpočinku nemluvě. Rozhodující jsou potřeby a zájmy dětí. Rozhodující je přežít.

Mně přežít pomáhá každé úterý spolek podobně postižených žen, které kdysi dávno byly psycholožkami, chemičkami, švadlenami a bankéřkami, ale už čtyři roky jsou to hlavně matky. Povídáme si o čemkoliv, hlavně, že nás někdo poslouchá. Úlevná psychohygiena.

Za tu dobu jsme obměnily děti, které bráváme s sebou, vystřídaly několik míst k setkávání a asi milion témat k hovoru. Dneska třeba dost času zabrala otázka, proč je tahle panenka vlastně divná?

Dědictví

Cyril, coby mladší sourozenec, má výhodu dědění. Oblečení i hraček. Tedy ona je to asi spíš výhoda pro rodiče, než pro děti. Protože Štěpánovy vlastnické pudy k jeho dávno nepoužívaným věcem jsou stále silné a každou věc předávanou Cyrilovi téměř opláče. Cyrilkovi je to poměrně šumafuk, zatím. Hlavně, když je ta nová hračka krásně barevná.

Dnes jsme ze sklepa vyčarovali staré Lego Quatro. Napřed šlo z hygienických důvodů do pračky. Míhající se barevné kostky za sklem bubnu, to byla pro Cyrila neuvěřitelně zajímavá podívaná. A což teprve kostky rozložené k usušení. Tolik barviček!

Jen co přišel Štěpán ze školky, hračka opět dočasně změnila majitele. Nutně si z kostek musel postavit babylonskou věž. Ale zítra, jen co brácha bude zase ve školce, to si Cyrilek svoje dědictví užije.

Rychlá kola

Jeli jsme potěšit babičku prababičku. Stejný nápad ovšem měli i blízcí příbuzní ze vzdáleného města, takže babička byla rozptýlená až příliš. Raději jsme ji nevystavovali rozpakům, komu se má věnovat dřív a rychle se zdekovali. Z fotoportrétu nebylo nic.

Chtěla jsem fotit taky Štěpána na kole. Od letošního jara má svoje první, opravdové kolo a jezdí jako drak. Bez přídavných koleček, bez bázně a hany a jak se mi chlubil nedávno, občas prý i bez držení.

Jenže já s kočárkem byla pomalá a kluci na kolech mi pořád ujížděli, čekat a pózovat odmítli. Tak jsem u babičky na dvoře dohnala aspoň jejich kola. Ta zapózovala bez řečí.

Za jeden provaz

Naše čtvrť je malá, komorní, skoro všichni se tu známe, děti spolu chodí do školy a do školky. Bydlíme tu rádi, i proto, že je tu hodně zeleno. Většinu zeleně tvoří ovocné stromy, hlavně jabloně.

Před třemi lety souseda kamaráda napadlo uspořádat veřejné svatováclavské moštování, při kterém společně zpracujeme část jablečné úrody, jinak bez užitku povalující se pod stromy. Přijít může každý. Tradice se ujala. Letos to bylo stejně bezvadné jako dřív, sluníčko svítilo, děti se předháněly ve sbírání jablek, šrotovalo se, lisovalo se, popíjelo se, povídalo se.

A když se lano na třepání jablek zasekne ve větvích, děti mají hned další zábavu. Je príma táhnout za jeden provaz.

Srdce v aleji

Dneska měl někdo fotit mě. Kdyby mě sledoval, dost by se divil. Doma plním plastové krabičky barevnými nesmysly, motám se do lepící pásky. Pořád něco čmárám a počítám po papírech.

Pak beru kolo, foťák, batoh, igelitové pytlíky a nůžky a mizím do přírody. Tam opřu kolo o strom v aleji a nápadně nenápadně postávám okolo, až je vzduch čistý. Pak hup na kolo, z něj na strom a šup NĚCO do dutiny ve stromě. A honem pryč.

Totéž o pár kilometrů dál u jiného stromu. A ještě do třetice. Blázen. Ano, blázen do geocachingu, zakládající svoje první keše. Dneska jsem nechala svoje srdce v aleji.

Díkůvzdání

Děkuju ti, Pane, za maminku a za tátu. Děkuju ti za Cyrilka a za kamarády ve školce. Děkuju ti za paní učitelky a dnešní slavnost. Děkuju ti, že odpoledne přestalo pršet. Děkuju za všechny ty dobroty od maminek, které jsem ochutnával. A moc děkuju za ty výborné klobásky, co mi táta opekl na ohníčku. Děkuju taky, že mě nebolelo bříško.

Děkuju za kaštany v listí a za kytky v trávě. Děkuju za ptáky na nebi a ryby ve vodě. Děkuju za hodné lidi. Děkuju, že mě mají rádi.

Děkuju, že mě máš rád Ty.

Vrabec v hrsti

Měla jsem v plánu fotit Štěpána v Sokole. Chodí už do cvičení pro starší děti, takže nepotřebuje neustálou asistenci, což dává šanci k fotografování. Teoreticky. V praxi jsem naprosto pohořela. Je to jako shánět hejno koček, jedna jde tam a druhá onde, nikdy nepostojí. Fotím ohleduplně, nenápadně, bez blesku, ergo zcela rozmazaně.

Odpoledne před cvičením jsem na pět minut vyběhla na dvůr, vyfotit si nějakou zajišťovací fotku pro případ, že by Sokol nevyšel. Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. Dnes jsem měla dobré tušení.

A přece to není znouzectnost. Tahle nádherná růže mi kvete přímo pod kuchyňským oknem. Nějak jsem si jí dosud nevšimla. Teď už ji tam budu vidět pořád, i v zimě. Vždyť vrabci do teplých krajů neodlétají.