Pod maskou

Dostala jsem pozvání. Do divadla. Tam chodím často a ráda, už čtrnáct let máme předplatné, ale dnes to bylo speciální. Pozvali mě kolegové z práce na uzavřené představení, pořádané ke 160. výročí naší instituce.

Šla jsem s nadšením, tím spíš, že se hrály Rychlé šípy, veleúspěšná komedie s více než třemi sty repríz a přehršlí cen. Viděla jsem ji už dvakrát, ale ani desetkrát by nebylo příliš. Herci nezklamali, byli jedineční. Představení, kde nehrané slzy smíchu tečou proudem v hledišti i na jevišti rovným dílem, se nezažije mnoho.

Po představení, na rautu v divadelním klubu, byli herci též, už v civilu. A najednou jiní, tiší, plaší, nenápadní, uzavření. Jako by si se zatáhnutím opony sundali masku. Nebo nasadili?

Jerlín na objednávku

Tento zajímavý záběr jsem objevila už před pár dny, ale nakonec ten den použila jiný motiv. Do blogu jsem ho ale zařadit chtěla, tak jsem si pro něj dnes zašla znovu, přímo na objednávku.

Připomíná mi mnoho věcí. Procházky po hrázi řeky v dětství i teď s vlastními dětmi. Objev, že strom, kterému jsme vždycky říkali akát, se jmenuje jerlín japonský. Štěstí, neštěstí, láska, manželství, dětátko, kolébka, smrt, opadávaly lístečky při dětském rozpočítadle.

A dnes mi připomněl, že zima se opravdu blíží. Sluníčko klesalo za obzor ještě o deset minut rychleji než při prvním focení. Nebylo ani půl čtvrté.

Vodní jojo

Cyril nebyl kvůli kašli už tři týdny v plavání. Dnes jsme se vypravili na náhradní hodinu, celá rodina. Měli jsme idylické představy o tom, jak kluky nafotíme a natočíme. Kameru jsme doma nechali rovnou a dobře tak, ukázalo se.

Náhradní hodina je anarchie v praxi. K dispozici je bazén a plavací pomůcky. Jinak si každý dělá, co chce. Kravál strašlivý. Bazén plný dětí i dospělých. Trošku boj o přežití.

Štěpán je v bazénu neřízená střela. Je v absolutním rauši z vody a nevnímá. Nic, nikoho. Většinu času stráví pod vodou a přemísťuje se zásadně skákáním nahoru a dolů. Vodní jojo. Smekám před jeho instruktorkou plavání. Je anděl a umí zázraky.

Odpískaný plán

V úterý míváme nabitý program. Dopoledne jsou aktivity pro mě s Cyrilem, odpoledne má Štěpán sportovky, hned na to navazuje plavání. Navíc jsem ho přihlásila ve školce i do hudebky, nevědomky též na úterý a dnes jsem měla i rodičovský kurz, výjimečně v úterý.

Na zádech batoh se všemi věcmi, v hlavě itinerář přesunu, na telefonu manžela a babičku, připravené v danou hodinu na daném místě převzít štafetu a pokračovat v běhu. Odpoledne ve školce bylo všechno jinak. Dítě, dosud hudebku zatvrzele odmítající, se rozplakalo, že tam chce. Braňte dobrovolnosti! Šel nadšeně zpívat, budeme to střídat s pohybovkama ob týden.

Najednou jsme měli s Cyrilem třičtvrtě hodiny čas. Co teď? Nabídla jsem se k hrabání listí na školní zahradě, prosba o pomoc visí na nástěnce už dlouho. Cyrilek si tu nečekanou volnou chvíli neskutečně užil. Prolezl dětem dřevěný vláček, vyválel se v jehličí a smál se na celé kolo.

Jen fotit jsem moc nestíhala, ono to s hráběma v ruce jde dost špatně.

Mlsný jazýček

Jsem závislá. Naštěstí mám pro případ zhroucení pevnou oporu. Svého muže. Stojí totiž ve frontě na čokoládu hned za mnou.

Ve městě postavili nový dům s novými obchody. Včetně originál belgické pralinkárny vedené belgickou rodinou. Takový podnik nemůže milovník čokolády nechat nenavštívený. Dnes jsme tedy vyrazili testovat. Byla to mana nebeská. Pastva pro oči. Harém vůní.

Doufám, že pralinkárna, na naše maloměstské poměry celkem luxusní záležitost, se uchytí a vydrží déle než moje pralinka. Focená narychlo na nejbližší kapotě auta, třesoucí se rukou čokoholika. A pak .... nirvána.

Dušičky

Kalendář hlásí Památku zesnulých, je čas vyrazit na hřbitov za dušičkami. Chodíme každý rok, i s dětmi, zásadně potmě. Takhle to má tu správnou atmosféru.

Od dětství mě na Dušičkách přitahuje ta ponurá slavnostnost. Tiché noční bezvětří, zvláštní vůně tisíců hořících svíček, která se usadila nad hřbitovem. Mihotající se hejna světélek. Samé dušičky.

Obešli jsme všechny rodinné hroby se svíčkou a modlitbou, na cizích rozsvěceli zhaslé svíce, tak jak jsem to dělávala jako malá. Nakonec jsme našli i hrob bez svíčky, abychom tam mohli dát tu svoji poslední. Pro zapomenutou dušičku.

Dnes jsou tu všechny duše s námi.

Zbyšek má narozeniny

Zbyšek má narozeniny, my máme přání jediný. Když už jsi jednou na světě, my všichni rádi máme tě. Znáte to, když do hlavy vleze písnička a ne a ne ven.

Dneska mě pronásleduje gratulační song pro synovce. Začal s tím Štěpán. Balili jsme Zbyškovi dárky, což ho úplně uchvátilo. Přinesl několik svých hraček, že je pro Zbyška taky zabalí. Podařilo se mi rozmluvit mu to, a tak své obdarovávací nadšení vyventiloval aspoň v písničce.

Než jsme odešli na oslavu, slyšeli jsme ji snad třicetkrát. Na návštěvě ji oslavenci zpíval poprvé už ve dveřích s čepicí na hlavě a pak pro velký úspěch ještě několikrát. Děti se zabraly do hry se Zbyškovými novými hračkami, popěvek utichl.

Jen já tu teď chodím a pískám si. Zbyšek má narozeniny ....