Chata pod Kľakom

Týden dovolené se mihnul úprkem. Zítra jedeme domů. Už?! Ještě musíme stihnout spoustu věcí!

Navštívit největší slovenský betlém. Posbírat pár zbylých keší. Napít se léčivé vody. A vyfotit chatu pod Kľakom. Ale pššt, že jsem to celý týden trénovala. Už vím, že nejlepší je to kvečeru. Teď. V kotlíku na ohništi se vaří gulář a kouř stoupá nahoru ke Kľaku. Jdu si ten obraz vychutnat.

Krásná hora. Až budu chtít vzpomínat, vytáhnu fotku. Anebo láhev s minerálkou Rajec. Až teď vím, co symbolizuje zvlněná linka na etiketě. Horu Kľak. A pro mě i chatu pod Kľakom. A báječnou dovolenou. Tak na Kľak! Cink.

Tatranský tobogán

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Ale podruhé do stejného bazénu můžeš. Zkraje července jsme objevili největší slovenský akvapark, Tatralandii. Náš chvalozpěv nalákal zbylé členy rodiny. Hurá na výlet do vodního ráje.

Děti jsou u vytržení. Tolik barev, tolik zvuků, tolik vody. Bazény, klouzačky, tobogány, labyrint, skákací hrady. Samá atrakce. Dospělí vnímají i další superlativy. Tolik lidí! Tolik slunce! A tolik nádherných hor okolo.

Šla nám z toho hlava kolem. Tak jsem s foťákem odběhla opodál, abych na památku zachytila atmosféru toho parného letního dne. Který z velkolepých tobogánů vyfotit? Už vím! Tatranský tobogán. Vlní se nahoru a dolů v divokých liních a přináší závrať. Jen zvednout oči od vodní hladiny.

Zeměpisný exkurz

Měla bych si zopakovat zeměpis. Bojnice jsem tušila někde u Trenčína. Ej, Slováci by mě hnali. Až k Prievidze.

Spontánní neplánovaný výlet se rozhodl být z katalogu tisíce splněných přání, ani jsme se nemuseli moc snažit. Prohlídka pohádkového zámku plného věžiček. Šermířské a sokolnické vystoupení, zdaleka nejlepší dosud viděné. Výborný oběd. Bojnická ZOO, mnohem větší a hezčí, než jsme čekali. A pohádkový den dostal korunu na místním termálním koupališti.

Nebylo nám špatně. A nemohlo nám být líp. Bye-bye báječné Bojnice. Teď už si vás na mapě plést nebudu.

Nahoru na horu

Být na dovolené společně s babičkou a dědou má svoje nesporné výhody. Bratr a jeho rodina to vidí stejně, takže posledních pár let jezdíme všichni spolu. Smečka šesti dospělých a postupně přibývajícího počtu dětí.

Pokaždé se podaří aspoň jeden den svěřit všechny děti prarodičům a vyrazit na výlet většího a drsnějšího ražení. Hodně do kopce, hodně rychle a hodně daleko. Kam teraz? Na Kľak! Kam jinam. Vystavuje se nám ten nádherný skalnatý kopec rovnou nad chalupou, jen si sáhnout.

Sáhli jsme si, chvilkama i dost hluboko do zásob svých sil. Ale konečně stojíme na vrcholu a kocháme se neskutečným, zcela kruhovým rozhledem. Všude kolem hory. A dole v údolí, o pár set metrů níž a kilometr vzdušnou čarou dál, na nás z cesty před chatou mávají naše děti. Opětujeme mávání jako zběsilí. Ahóóóoj. Tady jsme! Je tu krásně! Jednou sem vylezete s námi!

Vydrží rozhodně déle

Dilema každého dovolenkového dne. Jet na výlet, nebo zůstat na chatě a užít si klidu horské samoty? I když klid je v tomto případě relativní pojem, neboť čtyři malé děti dokáží ozvučit libovolně rozsáhlou oblast, samota nesamota. Notabene, když mají po ruce bazén.

Dilema dnes vyřešíme kompromisem. Bude obojí. Výlet i chata. Letní dny jsou dlouhé a počasí nám přeje. Vyrážíme na túru do Súľovských skal. Těžkou pěší túru s náročným stoupáním na nejnepřístupnější slovenský hrad zvládl i ten nejmenší samostatný chodec, čtyřletý Zbyšek.

Za odměnu po návratu šup do bazénu. Dospělí cítí v nohách každý metr převýšení a chlácholí bolavé nohy. Děti jako obvykle už ani netuší, co dnes našlapaly kilometrů. Ráchají se v bazénu, běhají a výskají okolo chaty. Žádná dilemata neřeší. Zvládnou všechno. A bez kompromisů.

Poklad na hradě

Další den dovolené, další výlet, další dobře známé místo. Jen jsme tam byli naposled před patnácti lety. Ale co je to patnáct let z hlediska dlouhých staletí, po která stojí a padá Lietavský hrad. Však se tu taky téměř nic nezměnilo.

I ten příkrý kopec je pořád stejný a výhled z něj stejně čarovný. Tentokrát nahoru nesu poněkud více kilogramů než posledně. Vlastní přírůstek na váze za posledních 15 let raději zatajím a přiznám jen Cyrila v krosničce na svých zádech. A svačinky, pití a náhradní oblečení navrch.

Ale něco navíc neseme i dolů. I na Lietavě je uložená keška. Kluci nadšeně spolupracují při hledání a pak si slavnostně odnášejí své vyměněné poklady. Jak málo stačí ke štěstí. Jen dobýt hrad a zmocnit se pokladu.

Malovaná dědina se šodó

A už jsme tu. V Rajecké dolině, pod vrcholy Lúčanské Malé Fatry. V krajině, se kterou nás pojí vzpomínky na dětství. Zážitky z rodinných dovolených i dětských táborů u Sľnečných skál se nezapomínají ani po dvou desítkách let.

Takové Čičmany, například. Nádherná malovaná dědina na konci světa. Černé dřevěnice zdobené bílými ornamenty. Jinde nic takového neuvidíte, jen tady. Ale já si řeknu Čičmany a naskočí mi spíš chuť lahodných buchtiček se šodó, které jsem tu měla kdysi k obědu. Bylo mi snad deset, sotva víc.

Po čtvrtstoletí znovu na místě činu. Dřevěnice jsou stále stejně malované a malebné. Naše rodina se ze čtyřčlenné změnila na desetičlennou. Brouzdáme dědinou a sbíráme indicie k místní keši. Jdu podél Rajčianky a počítám mostky, když mi do oka padne povědomá budova. Tady to bylo! Nejlepší buchtičky se šodó na světě. Mám? Nemám? Ale ne, dovnitř nejdu. Dětské iluze se nesluší bořit.